Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.6.2005
Svátek má Zdeňka




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Od koho se učí sociální demokracie?
 >SPOLEČNOST: Stárnutí a co potom
 >PRÁVO: Případ uprchlého podnikatele se kdykoli může opakovat
 >MOBY DICK: Volný ring Českého Telecomu
 >POLEMIKA: Nemlaťte neznámé psavce
 >GLOSA: Proti logice
 >ZVĚROKRUH: Rak (dokončení)
 >CHTIP: Tři nebožtíci
 >POVÍDKA: Pozdní odpoledne bledého pána
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: 3x bleskově
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Reakce na deník Právo - ČT & BSP
 >EKONOMIKA: Fed bude zvyšovat sazby
 >PENÍZE.CZ: Česká pošta: když víte, že vám lžou
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
23.6. ZVĚROKRUH: Rak (dokončení)
Petr Kersch

(Předchozí části zde: první a druhá)

V létě toho samého roku, kdy se Mira ztratila, měl jsem toho dost - nekonečné kolony náklaďáků s betonem, rámusení vibračních strojů, zašantročená hlášení o úrazech, hádky s předáky a skupináři, smrad připáleného omastku v kantýně - o kterém se mi dokonce zdávalo na posteli ve svobodárně. Připadalo mi, že tenhle kolotoč nikdy neskončí, že tady odžiji svůj nejlepší čas a nepoznám nikdy to, co se mi tehdy zdálo, že šťastnější člověk získává tak snadno: pohodlí, láskyplnou něhu ženy, ticho, život ve skrytu soukromí, šumění vzdáleného jezu, pleskot křídel kachny, zvedající se z hladiny ozářené úplňkem... Připadalo mi, že utrácím své mladé roky jako zmuchlané bankovky vytahované z kapsy; peníze načichlé tabákem, potem a pivem.

Občas jsem četl ve starých novinách, které se válely na stole v kanceláři. Mezi inzeráty se objevil nápadný rámeček. Konkurs! Propagační referent stavebního podniku! Žádali maturitu na stavební průmyslovce, praksi po vojenské službě a vlastní invenci! Znalost ruštiny a dalších cizích jazyků vítána... Není nezbytná... Termín?... Ještě byl čas! Svobodnému hned po přijetí dají podnikovou garsonku, ženatému družstevní byt do roka a do dne. Známé lázeňské středisko, město u polských hranic.

Pozvali mě do týdne. Ach, to bylo Město! Opravdové město, se vším všudy: divadlo, knihovna, městské autobusy, venku plno lidí, obchody, kina, stadión, koupaliště se třemi vyhřívanými bazény... V parcích mezi lázeňskými domy a bílými pavilony trávníky jako brčály, pestré záhony... Lázeňské kúry byly zaměřené na ženské choroby a léčení neplodnosti. Mezi růžovými a žlutými kvetoucími keři, na lavičkách a zahradních křeslech, seděly samé ženy, mladé i starší, v širokých letních šatech nebo v kalhotových kostýmcích, na hlavě florenťáky nebo sportovní čapky, které zrovna přicházely do módy. Konkurs jsem vyhrál - musel jsem vyhrát: v tomhle městě jsem chtěl zakotvit, konečně si užít příjemností života, mít dobrou práci, které rozumím, mít nadřízené, kteří rozumějí mně. Nechtěli žádné sádrové rudé pěticípé hvězdy, žádné nesmyslné památníky, doba se přechylovala, v Praze žurnalisté fotografovali Dubčeka s Kubišovou... Pro podnik, který se taktak držel nad vodou, jsem vymyslel velikou reklamní akci, něco se z mého návrhu realizovalo, ozvali se noví zákazníci, ředitel zářil, technický náměstek se usmíval, udělali jsme s tebou terno, člověče, řekni si o nějakou odměnu. Nakonec mi dali německou Praktiku.

V mojí podkrovní garsoniéře visela na zdi veliká fotka lázeňské kolonády, kterou jsem vyfotografoval v protisvětle ranního slunce, a na ní v popředí Alžběta, štíhlá, elegantní, svobodná Polka; sbalil jsem ji jednoho sobotního dopoledne v bistru na hraničním přechodu. Pracovala na polské celnici. V hezké hlavě plno předsudků a pověr, nebylo snadné ji svést.

Dlouhé týdny jsme randili po parcích, odstrkovala mi ruce, líbala se zavřenou pusou, na krku nosila zlatý řetízek s pěticentimetrovým krucifixem. Někdy jsem chodil za ní i na polskou stranu, bydlela v nedalekém městečku - u rodičů. Ti o Elžbietu pečovali tak, jak pečují starší rodiče o jedinou dceru - při mých návštěvách jsme všichni popíjeli u kuchyňského stolu, biała kawa albo herbata z mlekiem. Jednou, kdesi na okraji lesa v suché a voňavé trávě, mě Alžběta prudce odstrčila při mazlení; vyslechl jsem poučování, že i lehounké poštipování prsů je pro mladou ženu nebezpečné. Podle Alžbětiny matky, jakmile by si hrála s těmi svými růžovohnědými ťuplíky Ela sama, nebo - nedej Bože - něco podobného dovolila nějakému lotrovi - v prsu vznikne zhoubná nemoc, nádor; když ne hned druhý den, pak tedy dozajista do roka.

Každé léto jednou vychladne,vychladlo i léto v osmašedesátém. Kolonáda osiřela, v kavárnách a barech vedle nás se ozývala ruština a důstojnický halas. Odmítl jsem rychlovýzdobu o kontrarevoluci - nový ředitel mi vyhrožoval vyhazovem. Mne jako by se to netýkalo. Měl jsem jiné starosti! Ve večerních stínech na lavičkách začínalo být zimomřivo... Blížil se památný den, kdy Elžbieta doma zalhala, že na celnici má mimořádnou noční směnu. Místo toho přišla na mojí posteli o panenství. Po vánocích se mi svěřila, že má letní ohleduplnost se jí zdála jako dlouhé a nepochopitelné váhání, způsobené nejspíš nějakou tajnou nemocí, kterou trpí páni...

Čím dál, tím častěji jsem se přistihoval, že Alžbětina milostná oddanost mě zahanbuje. K milování jsem ji nemusel nutit; sotva přiběhla nahoru, celá udýchaná, sama se začala svlékat, vylézala ze zimních oteplovaček a kožešinové bundy, ze svetrů, kozaček, teplých punčocháčů, podkolenek a šátků jako noční motýl z kukly. Přiložil jsem do kamen, muchlovali jsme se a mazlili, až komínová roura zrudla. Alžběta se nechala přitáhnout, ve chvilce se sama rozevřela jako perlorodka a já jsem její perly hledal a vybíral všemi způsoby, které jsem pochytil kdysi u Miry a kterým se tahle milenka tak ráda učila. Lehávala na zádech a přikrývala si obličej cípem pokrývky nebo přitiskla tvář do polštářů. Styděla se, nechtěla, abych zaslechl to její och, och, kochany.

Mezi lidi do města jsme chodili málo. Bruslit neuměla, při plavání v krytém bazéně jí bývala zima. Jednou jsme šli do kina na nějaký italský film, Osm a půl, předpokládal jsem, že Marcello Mastroianni by se mohl Alžbětě líbit. Za třičtvrtě hodiny mi zašeptala do ucha, že chce z kina pryč a když jsem se zeptal kam, pravila: Do ciebie.

Jednoho únorového nedělního rána se dole v parku točila chumelenice. V kamnech hučelo. Ospalá Alžběta na lůžku pobaveně sledovala, jak právě tvořím na jejím nazrzlém podbřišku stříbřitě lesklé cákance. Natáhla ukazováček, nabrala na něj trošku a po vteřince zaváhání - ochutnala.

„Co by sis teď přála, miláčku?“

„Dziecko.“ vyhrkla, znovu nabrala a strčila prst hluboko do úst.

V březnu otěhotněla. Se svým „podezřením“ přišla, když na interrupci byl nejvyšší čas. Křičela na mě, proklínala, plakala, vykládala o posvátnosti lidského života, o smrtelném hříchu, o své nevinnosti a lásce ke mně. Ve skutečnosti jsme se přeli o něco jiného: o moji svobodu. Pozdě večer dostala zimnici. Uslzená, s hořícími tvářemi, s ledovými prsty, které jsem marně zahříval, napřed v dlaních, pak nad rozpáleným plátem kamen, nakonec v teplé vodě, neustále opakovala svoje - nie, nie do szpitala. Změřil jsem jí teplotu a zděsil jsem se. Doktor přišel až v noci, pochválil studené zábaly, konstatoval zápal plic, mladá paní musí do nemocnice, nejlíp teď hned. Strčil jsem doktorovi stovku, naložili jsme pacientku do jeho auta a jeli jsme do szpitalu, kterého se tolik bála. Bála se - nikoliv o sebe, ale o svoje dziecko.

Příští den o polední přestávce jsem běžel do nemocnice. Staniční sestra mě nechala stát u dveří. Když se vrátila, zdravotní kartu v ruce, zeptala se, zda slečna Malinovská je moje příbuzná. Měl jsem na jazyku „snoubenka“, ale spolkl jsem to slovo a koktal cosi o neteři z Polska, která přicestovala, neohlášena, na návštěvu...Teprve zmínka o místním lékaři udělala jakýsi dojem: Elžbieta Malinowska, ročník 1950, akutní zápal plic, podepsala revers, není československou občankou, propuštěna do domácího ošetřování. A basta.

Zůstal jsem zkoprnělý. V horečce utekla ze špitálu! Běžel jsem zpátky - domů - ano, takhle jsme tomu bytečku tenkrát říkali. Na schodišti nikdo. Ale před měsícem jsem Alžbětce dal udělat klíče! Uvnitř, v garsonce, taky nikdo, věci v netknutém nepořádku, jak jsem ráno odešel.

Stál jsem u okna a hleděl do zasněženého parku. Ty myšlenky si pamatuji dodnes: Nechat vše osudu. Nebýt do ní zamilovaný. Nic si nenamlouvat. Alžběta není než ovoce, jehož vůni a chuť si nechceš odepřít. Nikam nejezdi. Možná sama se vrátí, bude chtít alimenty, až povine dziecko.

Elžbieta Malinowska se nevrátila. Na polské celnici krčili rameny. Prý dala výpověď, odstěhovala se. Kam? Někam k Baltu, její rodina pocházela od Elblągu.

Obrázek Alžběty, jak jde po kolonádě, jsem nechal na zdi. Z postele bylo na fotografii dobře vidět. Dítě bude holka. Mohla by se jmenovat Mira? V noci jsem se probouzel, zdálo se mi, že někdo zastrkuje do zámku klíč. Na dveřích byla pojistná závora; nechával jsem ji odsunutou. Co kdyby přišly?

Zůstal jsem sám. V podniku o moje nápady nikdo nestál, nebyly zapotřebí. Přeložili mě do konstrukce. Lázeňské městečko zešedlo. Na jaře jsem se přihlásil na víkendový zájezd do Jelení Góry, jen tak, z nudy. Podnikový autobus zastavil na náměstí a naši výletníci se rozběhli po sobotních nákupech. Zaslechl jsem varhany. V kostele jsem nebyl dlouho, předlouho, naposledy jako školák. Poznával jsem chladnou vůni zapalovaných svící a kadidla.Muži ve sváteční venkovské černi, ženy v krojích, děvčata s modlitební knížkou v ruce, v letních šatech střižených podle městské módy,. Kostelník - mladý člověk - rozdával věřícím očíslované lístky, aby věděli, které písně se budou zpívat při mši. Uvědomil jsem si - v postranní chrámové lodi bude zpovědnice. Vskutku, byly dvě a před nimi mlčenlivý zástup hříšníků. Zařadil jsem se. Za chvíli na mne přišla řada. Klekl jsem si na klekátko s rudým sametovým čalouněním a políbil zpovědníkovu štolu na zlatě krumplovaném konci, visícím z okénka zpovědnice. Opačný konec kněz vždy pevně drží, to vím jistě, protože kdysi, jako výrostek, jsem zkoušel za takovou štolu zatahat. Jako všichni moji kamarádi musel jsem zpytovat svědomí podle zpovědního zrcadla. Vzhledem k mému seznamu hříchů jsem tehdy očekával neodvratné zatracení. Pamatuji si rozhřešení, kterého se mi dostalo: tři Otčenáše a tři Zdrávasy. Bůh se zdál tak shovívavý!

Nyní jsem v jeho shovívavost spoléhal znovu. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ zašeptal jsem a dodal jsem: „Mowię tylko po czeski, przepraszam.“

Kněz odpověděl: „Až na věky. Rozumiem po czesku. Proszę pana.“

Těžké, dlouhé zpovídání. Nebyl jsem dost připraven. Koktal jsem, špatně se mi dýchalo, potil jsem se. Zpovědník se na nic nevyptával. Rozhřešení stejné jako tenkrát : třikrát Otče náš, jenž jsi na nebesích, a třikrát Zdrávas Maria, milosti plná. Byl jsem pro Hospodina stále stejným darebákem! Políbil jsem opět štolu, vstal jsem a uprostřed kostela, pod věčným světlem, jsem se rozhlédl. V lavicích bylo již plno. Varhaník na kůru preludoval, hrál forte, mše měla začít. U mřížky před oltářem se tísnili farníci, jejich rozhřešeným, očištěným duším se mělo dostat Těla Kristova. Lidé po mně pokukovali: cizí turistický dotěra. Zamířil jsem k východu, otočil jsem se u kostelních vrat ke kamenné křtitelnici a chtěl se při odchodu pokřižovat svěcenou vodou.

Křtitelnice byla úplně vyschlá.

Gito?

Napřed jsem její jméno zašeptal do dveří, potom vyslovil nahlas. Dokonce jsem na dveře zaklepal - nikdo se za nimi neozýval. Odsunul jsem tedy závoru a vstoupil do pokoje.

Z obdélníku okna za průsvitnými závěsy pronikalo trochu světla. Svítalo. Pronikavý kyselý zápach zvratků plnil pokoj. Za konferenčním stolkem jsem zahlédl ženské lýtko. Gita ležela na zemi, tváří k zemi, se zkroucenými lokty za zády, byly svázané řemínkem z její kabelky. Hlavu měla zastrčenou do velké plastové nákupní tašky, kterou někdo pevně utáhl kolem krku širokou lepicí páskou.

Nebyla tady nějaká známka uhasínajícího života? Dlaně byly ledové. Na nic dalšího jsem raději nesahal, zbavovat nebohou ženu pouta nebo dusícího obalu se zdálo zbytečné. Oba kufry byly otevřené, poloprázdné. Postele byly narychlo a nedbale ustlány, ve skříni na ramínkách viselo pár Gitiných svršků a bílý koupací kabátek, v otevřené chladničce několik lahví a talířek se dvěma plátky šunky. Na nočním stolku nedopitá láhev fernetu.

Začal jsem vlastním kapesníkem stírat své otisky všude, kde jen mohly být. Sklenice a lahve. Dvířka chladničky, kliky, telefon, ovladač televizoru... Postupoval jsem podél stěn a nábytku - malá dvířka ve zdi za křeslem jsem málem přehlédl, protože měla stejný nátěr, jakým byla natřena stěna okolo.

Ohlédl jsem se po zadušené Gitě. Dala mi klíček dobrovolně! Měl jsem ho ukrytý v zadní kapse kalhot, společně s hodinkami. Hodinky! Ukazovaly čtvrt na pět ráno. Nejvyšší čas odtud vypadnout, dole musí být nějaký vchod pro zaměstnance, ti tamtudy přicházejí do hotelu na pátou. Moje brašna ze světlé vepřovice je podobná těm, co nosí údržbáři - zavěsím si ji na rameno a půjdu proti nim chodbou, jako elektrikář, který v noci byl zavolán, aby opravil v hotelové kuchyni vadný regulátor. Dobrýtro, mládenci, řeknu, máte to vopravený.

Vytáhl jsem z trezorku tlustou obálku. Nebyla zalepená. Obsahovala narychlo složené pětitisícovky a dvouseteurovky. Tolik peněz! Nechtěl jsem se zdržovat. Spočítám to až na nějakém klidném místě. Obálku jsem zastrčil do postranní kapsy na brašně.

Překročil jsem zavražděnou paní Margitu Lorencovou z Ostravy. Trochu jsem se bál, že je naživu, že začne chroptět a že ji budu muset křísit. Ležela bez hnutí a bez dechu. Udělal jsem dva, tři kroky pozadu a rozhlížel jsem se, zda jsem v pokoji něco nezapomněl. Zbývalo z pokoje číslo pětset šestnáct potichu odejít. Na chodbě mě nesmí nikdo spatřit. Musím být připraven: jak uslyším nějaký šramot, bleskurychle se vrátím do pokoje nazpět. Opatrně, milimetr po milimetru, jsem tiskl kliku dveří dolů. V tom okamžiku jako kdyby mé srdce někdo sevřel v okovech.

Dveře pokoje byly zamčeny!

KONEC

© Petr Kersch, Děčín, duben 2003

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku