Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.6.2005
Svátek má Alois




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Zhanobená školačka a jiné zajímavé souvislosti
 >SPOLEČNOST: Vesničko má středisková
 >PRÁVO: Jak podvést majitele nemovitosti
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Jak si zachovat svobodu
 >ARCHITEKTURA: Tugendhat před opravou
 >GLOSA: Přepisování dějin a prožitkoměr milionů
 >MÉDIA: Největší Čech
 >ZVĚROKRUH: Rak (1. část)
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >MÉDIA: Plaťme si lepší veřejnou službu
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Seznamte se s léčivými rostlinami
 >PENÍZE.CZ: Poválečné nájmy - obludnost komunistických zásahů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Jižní Afrika  
 
21.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

Úvod, Zimbabwe - řeka Zambezi

Protože já i má manželka Hanka máme svá studentská léta se spaním pod širákem nebo ve stanu dávno za sebou, cestujeme v posledních letech téměř výhradně s cestovními kancelářemi. Má to své výhody - nemusíme se starat o dopravu a nocleh, často dokonce ani o jídlo. Zkušení průvodci čeští i místní obvykle nevynechají nejzajímavější místa, o která bychom mohli při individiuální turistice neznalostí přijít, podají podrobný výklad a zprostředkují na požádání třeba i kontakt s domorodci. Na druhou stranu nemáme tu flexibilitu, jakou disponují nezávislí cestovatelé, a takové cestování je i dražší, i když ne o tolik, jak se obecně soudí.

Samozřejmě před každou cestou studujeme bedekry a průvodce po dané zemi, sháníme videokazety a čteme cestopisy na internetu. Zde se ale obvykle dozvíme, kolik stojí který ho(s)tel, kde kupovat jízdenky na dopravu a jak obejít pokladnu u památek. To jsou (bez ironie) neocenitelné informace právě pro batůžkáře a nezávislé individuální cestovatele. Ale i cestovkami létá do exotických zemí dost lidí a rádi si proto přečtou cestopis bez těchto pro ně nepodstatných informací. Proto své zápisky občas zveřejňuji a ohlasy mne utvrzují ve správnosti i této cestovatelské filozofie.

Zápisky ale píšu až ex post, po návratu, většinou zpaměti, proto se občas vloudí chybička a nesprávná informace. Tyto cestopisy by však neměly sloužit jako plnohodnotný informační zdroj, od toho jsou právě bedekry a encyklopedie, mně jde spíše o zprostředkování zajímavostí a předání atmosféry navštívených zemí a míst.

***

Původně jsme na květen 2004 plánovali úplně jiný zájezd do jihoafrického regionu, který byl ale pro nedostatek účastníků na poslední chvíli zrušen. Asi po pěti dnech od zrušení nám zavolala paní Blanka z brněnské cestovní kanceláře, že má volná místa pro říjnový zájezd do JAR s předprodloužením u Viktoriiných vodopádů. Měla nás totiž už několik let evidované jako potenciální zájemce o tuto oblast a v rámci doplnění volných míst nám tedy zavolala.

Program se nám líbil, hlavně proto, že v něm nebyly volné dny, které by jej zbytečně prodlužovaly (všechny ostatní cestovky měly tento rok program na 16 dnů bez Viktoriiných vodopádů, takže v případě prodloužení o další 3 dny už by nám chyběla dovolená), byl také o něco levnější, se zahrnutou plnou penzí a s výlety většinou v ceně. Přesto se nakonec po zaplacení všech poplatků, tax, pojištění atd. cena vyšplhala na docela vysokou částku, ale levněji takový zájezd asi zorganizovat nejde.

S Blankou jsme pak komunikovali velmi často telefonicky a poštou, nakonec stačila jen jedna návštěva Brna k vyřízení všech náležitostí. Ale celou dobu jsme měli pocit, že se s námi počítá a že se skutečně poletí, což u ostatních cestovek nefunguje - obvykle přijde jeden dopis 10 dnů před odletem a tím pádem je klient v určité nejistotě, jaký je vlastně stav příprav. Zde jsme byli informováni průběžně a podrobně o každém vyřízeném razítku do pasu. A to nám vyhovuje.

6. října ráno jsme normálně odvezli děti do školy, ale my už jsme pokračovali dále na Prahu. Jižní spojka byla tradičně zacpaná, s tím se ale počítá. Horší bylo, že dnes byla zacpaná i magistrála už od sjezdu z Jižní spojky, do firemních garáží na Pankráci jsme dorazili už se zpožděním proti plánu. Na taxi jsme čekali také déle než jindy, naštěstí si řidič dokázal najít cestu uličkami, která byla sice delší než přímá cesta hlavním průtahem, ale nakonec jsme dorazili sice mírně později, než bylo v propozicích, ale s dostatečným předstihem na včasné odbavení.

Seznámili jsme se zhruba s ostatními účastníky, vyzkoušeli kelímek moravského burčáku a nechali jsme se odbavit do Paříže. Letěli jsme podle letového plánu, za hodinu a půl jsme přistáli na letišti ChdG u starší části nového terminálu. V hale nás Blanka představila i jmény, většinu ze 17 účastníků tvořili Brňáci, kteří se znali, takže pro nás bylo trochu horší pamatovat si všechna jména. Ale časem jsme to zvládli.

V tranzitu jsme čekali na autobus k našemu terminálu, mělo nám být hned podezřelé, že k ostatním terminálům se jezdí kyvadlově v minutových intervalech, ale nás nikdo odvézt nechtěl. Nakonec nás natlačili k nějakým Japoncům, kteří na následujícím terminálu vystoupili a my jsme už sami absolvovali půlhodinovou okružní cestu letištěm (místy asi i jeho okolím), než jsme dorazili k terminálu s odlety Jihoafrických aerolinií. Kruhová budova zvenku připomínala betonový bunkr, vevnitř to nebylo o mnoho lepší. Místa k sezení a WC jen za bezpečností kontrolou, u přepážky nikdo. A nás čekalo více než tříhodinové čekání.

Asi po půlhodině nás začali odbavovat, ještě byla volná místa, my jsme dostali místa u okna (dokonce se sedělo po dvou, takže až nečekané soukromí, pěkný výhled, prostě pohoda). Zbývající čas do odletu jsme strávili výletem podzemní chodbou do sousední hlavní budovy sloužící pro přílety několika okolních terminálů. Zde sice byly záchody, ale jinak prakticky nic zajímavého, kromě jednosměrných jezdících chodníků, které nás odvezly do příletového horního patra, odkud jsme marně hledali cestu zpět. Nakonec jsme se přes výtahy a opuštění tranzitního prostoru dopracovali až ke vstupní kontrole do našeho terminálu.

Let byl celkem klidný, dostali jsme balíček s ponožkami, klapkami na oči, zubním kartáčkem a pastou, mohli jsme si tedy dopřát pohodlí cesty bez bot. TV jsme ani moc nesledovali, letěli jsme přes noc a snažili jsme se tedy co nejvíce nudné cesty prospat. Černé letušky (včetně jedné bílé výjimky) ochotně nosily pití, večeře i ranní snídaně byly dobré, červené víno samozřejmě jihoafrické - Shiraz s Cabernetem se Stellenbosche, ročník 2001 - výborné.

Svítat začalo těsně před Johannesburgem, let trval asi 11 hodin. Na letišti jsme si vyzvedli i naše kufry a opustili jsme tranzitní prostor, před kterým nás čekal místní průvodce Milan, původem ze Slovenska, nyní ale již 34 let Jihoafričan. Pomohl nám s odbavením letu do Zimbabwe (s British Airways), sám ale zůstal v JAR.

Necelé tři hodiny jsme čekali u gatu, většinu času jsme věnovali pozorování tlustých černošek v různých exotických přehozech a pestrých šatech. Letěli jsme pak asi 90 minut, prakticky celou dobu letu byly turbulence, vypití kávy byl akrobatický výkon. Vítr foukal i při přistání, ale s menšími obtížemi se pilotovi povedlo na dráhu trefit.

Ve Victoria Falls proběhlo odbavení bez problémů a nad očekávání rychle, i díky předem získaným vízům (buď v Kodani nebo ve Vídni - už si přesně nepamatuji, ale ani do Svazijska ani do Zimbabwe se u nás vízum získat nedá, pro jedno se musí do Vídně, pro druhé do Kodaně, obě lze sice pořídit při vstupu na hranici, ale stojí to nějaký čas). Sympatická černoška nám dělala delegátku jen pro převoz do hotelu a ubytování, jeli jsme malým autobusem (nebo velkým mikrobusem - těžko říci).

Krajina je od počátku typicky africká, buš porostlá akáciemi a různými keři, občas hořící, jinde už vypálená, sem tam kulatý domeček se slaměnou střechou, podél cesty postávají černoši a černošky, občas bouda nebo tržiště se suvenýry. Při policejní kontrole nastal menší konflikt, kdy se policista domníval, že je filmovaný kamerou, ale po přehrátí posledních několika minut zjistil ke svému rozladění, že se mýlil a musel nás pustit bez úplatku dále. Městem jsme jen projeli a pokračovali jsme dále k řece Zambezi, až se na jejím druhém břehu objevilo zambijské městečko Livingstone, dvojče zimbabwského Victoria Falls.

Zde jsme odbočili ke břehu Zambezi ke stylovému hotelu "A Zambezi River Lodge", ze kterého se vyklubal hotel sítě Mercure od Accoru. Ještě před ubytováním nás delegátka odvedla do jídelny, kde nás již čekal první typický africký oběd. Jídelna je otevřená, se slaměnou střechou na kůlech, jen pár metrů od řeky. Kromě typických jídel obvyklých u švédských stolů zde vynikali sušení červi velikosti malíčku, které jsme ale jen ochutnali (nic moc), více nás zaujala nabídka syrových steaků z impaly a kudu, které přímo před námi upravil kuchař na velké hranaté pánvi. Podobná nabídka nás pak provázela celou cestu, jen občas steaky nahradily masové nudličky nebo kousky, které se daly smíchat s dalšími surovinami (papriky, cibule, houby, ...) a zálivkami (česneková, chili, kari, sojová máčka, ...) do směsi individuálně podle chuti.

Kufry nás po obědě čekaly na pokojích, hlavní budova je jednopatrová a postavená do oblouku tak, aby všechny pokoje měly romantický výhled na řeku Zambezi a okolní buš. Hned po vstupu jsme zaregistrovali u stropu zavěšené moskytiéry, které exotický dojem ještě zdůraznily. Byli jsme varováni, abychom pořádně zavírali okna kvůli "baboonům" - paviánům, kteří prý bez problémů otevřou nezamčené dveře nebo otevřená okna a pokoj pořádně prošmejdí. Ale nakonec jsme žádného neviděli, i když některé naše kolegy nad ránem jejich řádění pod okny vzbudilo. Další varování se týkalo divoké zvěře v okolí, nebezpeční jsou prý hlavně hroši v noci. Ovšem prasat bradavičnatých si nikdo nevšímal, ani když se přišla pást na trávník přímo do areálu hotelu.

Moc času jsme na rozhlížení neměli, protože jsme ani nevybalovali a hned jsme šli k autobusu na první naše africké safari, vyjížďku lodí po Zambezi nad Viktoriinými vodopády s pozorováním zvěře při západu Slunce.

Autobus vyjel před bránu hotelu a už musel zastavit kvůli třem prasatům bradavičnatým. Nejdříve jsme mysleli, že jsou chromá, protože klečela na předních kolenách, ale to je jejich obvyklý způsob pastvy, který jsme měli možnost vidět v dalších dnech ještě mnohokrát. Tady v Zimbabwe byla skoro ochočená, ale v JAR později byla velice plachá, při sebemenší známce nebezpečí utíkala pryč s ocasy vztyčenými jako anténky.

Po cestě jsme daleko nedojeli, hned jsme odbočili na polňačku do buše, kterou jsme po pár stech metrech dokodrcali ke břehu Zambezi. Už jsme byli očekáváni, dva černoši a dvě černošky v tradičním oblečení za doprovodu rytmických domorodých nástrojů tancovali a zpívali turistům nastupujícím na loď po dřevěném molu.

Na lodi asi pro třicet pasažérů jsme si sedli kolem stolů podél boků, k pití jsme si objednali červené víno (jídlo a pití je v ceně výletu) a už jsme odráželi od břehu. Řeka je zde klidná a široká, břehy jsou porostlé buší a zárodky tropického pralesa. Už samotná plavba je úžasný zážitek, skoro jsme ani žádná zvířata nečekali a už jen plavba by nás na začátek naší africké anabáze uspokojila. Ale netrvalo dlouho a u ostrůvku uprostřed Zambezi jsme zahlédli několik balvanů, které jsme až při pohledu dalekohledy identifikovali jako hroší hlavy. Naše lovecké vzrušení začalo narůstat, jen jsme nechápali, proč kormidelník na plný plyn míří na opačnou stranu ostrova.

A pak ho někdo uviděl: u břehu, pár set metrů od nás, se koupal velký slon. Kamery vrčely a fotoaparáty cvakaly závěrkama, přestože na tu vzdálenost ještě nemohlo být nic vidět. Když jsme se dostali blíž, kormidelník zmírnil rychlost a nakonec jen setrvačností jsme dopluli až na nějakých 15-20 metrů od slona, který nás naprosto nebral na vědomí. Během deseti minut dokončil hygienu, majestátně vylezl na břeh (trochu měl problém s těžkým pozadím, ale zvládnul to) a odkráčel do buše. Někteří z nás stačili dofotit první filmy, případně zaplnit menší karty svých digitálů.

Až teprve teď jsme obepluli ostrůvek a dostali jsme se ke stádu hrochů, o kterých kormidelník věděl, že hned tak neutečou a nedbaje našich protestů zamířil proto před chvílí ke slonovi, kterého viděl jako jediný.

Hroši jsou prý nejnebezpečnější africká zvířata, mají na svědomí zdaleka nejvíce lidských životů. Ti zdejší se ale nenechali turistickou lodí vyvést z poklidu. Klidně dál podřimovali a nechali se oklovávat volavkou, jen čas od času zvedli hlavu a nadýchli se. Úžas v nás vzbudilo jejich zívání, při kterém dokážou otevřít tlamu tak, že horní čelist spolu se spodní čelistí tvoří skoro přímku. Jen šavlovité zuby připomínající kly trčí k obloze.

Strávili jsme pozorováním hroší siesty dobrou půlhodinu a vydrželi bychom určitě i déle, ale kormidelník nahodil motor a pokračovali jsme dále.

Uprostřed říčného proudu je v těchto místech velký ostrov, který při pohledu z lodi vypadá jako břeh řeky. Tady jsme narazili ještě na jednoho hrocha, který se nám předvedl v celé své kráse při pokusu vydrápat se na břeh. Moc úspěšný ale nebyl, brzy to vzdal a s mohutným šplíchnutím se vrhl do rákosovitého porostu kolem břehu.

A pak někdo nejistým hlasem upozornil na nenápadnou kládu, plovoucí nezvykle rychle směrem k nám. Nebyla to samozřejmě kláda, ale asi třímetrový krokodýl nilský. Náš kormidelník ho odhadl na osm let (dožívají se běžně i více než 60-ti let, takže to bylo ještě mládě). Evidentně jsme nebyli první lidé v jeho životě. Téměř s jistotou počítal, že mu hodíme nějaké krmení, ale to se v nás přepočítal. Víme, že se to nemá, a tak se předváděl marně. Takže když se u nás za chvíli zastavila další loďka, plaval zkusit štěstí u ní.

Mezitím se obloha zbarvila do oranžova a slunce začalo zapadat nad ostrovem. Řeka se zbarvila do krvava a my jsme téměř nedýchali uchváceni barvami, které jsme dříve na fotografiích pokládali za přibarvené a kýčovité. Západ slunce na Zambezi je prostě nepopsatelný. Snad fotky dokážou tu úžasnou atmosféru trochu zachytit a uchovat.

Chvíli jsme se kochali pohledem na rudou oblohu a karmínovou hladinu Zambezi, pak už ale nezbylo, než se začít vracet. Rychle se stmívalo, ale vidět bylo pořád celkem dobře. Kolem sedmé jsme dorazili zpět do hotelu, u vchodu jsme ještě jednou narazili na divoká prasata, která zde nijak zvlášť divoká nejsou. Večeře se sice už začínala podávat, ale na půl devátou bylo plánované vystoupení černošských tanečníků, takže jsme volno využili k vybalení kufrů.

Už před ohlášeným termínem vystoupení obcházel areál hotelu stylový trubač, který na dlouhý roh samce antilopy kudu troubil jednoduché signály zvoucí hosty na večeři.

Večeře byla v podobném duchu jako oběd, jen místo steaků impaly byly steaky z kudu a žebírka z prasat bradavičnatých (na ty nám už skutečně nezbylo místo, museli jsme je oželet). Obsadili jsme si stoleček přímo u prostranství, na kterém se odehrávala domorodá show, výhled jsme měli výborný, záběry na kameře nám účinkující zatraktivnili divokými výhružnými gesty, naznačovanými výpady svými oštěpy a koulením očí přímo do objektivu, které ale po odložení kamery střídal široký úsměv, který nikoho nenechal na pochybách, jak je těší náš zájem a natáčení.

Střídaly se dvě skupiny, které se jen výjimečně prolnuly. První skupina měla základ vystoupení v tancích maskovaných postav, kde obrovská maska kromě hlavy často kryla celou horní polovinu těla. Zbytek byl navlečen do pletených svetrových trikotů z barevných proužků, těžko soudit, zda je to autentický folklór nebo zda to jen mělo nahradit malování bojových motivů na kůži. Hlavně zdobené masky ale vypadaly velmi opravdově. Tanec byl doprovázen rytmickým bubnováním na vydlabané kmeny pokryté napnutou kůží, zpěv byl také rytmický, až skoro k monotónnosti.

Druhou skupinou byl mužský soubor, černoši v bederních sukýnkách s chlupatými návleky na holeních a pažích, v ruce oštěpy a kožené štíty. Svůj tanec doprovázeli nádhernými vícehlasými vokály, skoro se zdálo, že každý zpívá něco jiného, nejen tónově, ale i rytmicky. Výsledným zvukem ale není kakofonie, ale opravdu neskutěčný sborový vícehlas. Tak úžasný výkon jsme pak už jinde neslyšeli. Naštěstí zde toto vystoupení zpříjemňuje každou večeři, takže jsme si mohli užít ještě následující den.

Tak se nám předvedené písničky líbily, že jsme druhý večer koupili nahrané CD-Rko, sice pouhý zvuk bez vizuálního efektu není tak efektní, ale na rozdíl od domorodé hudby z jiných zemí (kterou vždy kupujeme jako podklad pod video) se dá bez omrzení poslouchat třeba i v autě. Zimbabwské peníze jsme sice neměli vyměněné, dolarové bankovky zase byly jen ve vysokých hodnotách, takže jsme platili v JAR randech, i tak neměli nazpět, takže nám CD nechali jen za 100 randů místo původně žádaných 120. Později nás to mrzelo, mohli jsme přihodit nějaké drobné dolary (Zimbabwe je mnohem chudší než JAR a každý dolar je tu ceněn více než jinde), ale už se nedalo nic dělat.

První den v Africe překonal naše představy. Přestože jsme vlastně naši cestu z Evropy skončili až v odpoledních hodinách, stihli jsme exotickou plavbu po Zambezi, viděli jsme slona, krokodýla, hrochy a prasata bradavičnatá, jeli jsme bušem, pojedli jsme mimo jiné pražené červy nebo steaky z impaly a kudu, nadchnul nás zpěv a tanec domorodců. A ještě nás čekalo usínání v moskytiérách, které v tomto ročním období asi nejsou nutné (teď v říjnu vzpomínali místní na poslední déšť v dubnu), ale tu romantiku jsme nemohli nezkusit.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku