Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.6.2005
Svátek má Pavla




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle
 >EVROPA: Nezahrávejme si s evropskými běsy
 >ÚVAHA: K článku "Přepisování dějin a prožitkoměr milionů"
 >MÉDIA: Televizní poplatky - dlužníci versus neplatiči
 >ÚVAHA: Právní stát
 >NÁZOR: Vyznamenat bratry Mašínovy?
 >ZVĚROKRUH: Rak (2. část)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (3)
 >MEJLEM: Úskalí evropské identity podle Václava Klause
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pořad o českém jazyce na ČT
 >PENÍZE.CZ: K moři s kartou, šekem nebo hotovostí?
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
22.6. EVROPA: Nezahrávejme si s evropskými běsy
Jiří Pehe

V Evropě lze slyšet v současnosti hlasy vyjadřující obavy o další osud Evropské unie. Stejně tak lze ale slyšet hlasy vítající odmítnutí evropské ústavy ve Francii a v Nizozemsku, jakož i bezradnost summitu EU v otázce, co s ústavou dál, a neshodu ohledně evropského rozpočtu. Je to prý šance se pořádně zamyslet nad procesem evropské integrace. Někteří euroskeptici dokonce mluví o vítězství „svobody a demokracie“.

Toto vítězství chápou jako porážku údajného úsilí o vytvoření tzv. evropského superstrátu a také jako porážku evropských elit, které v prostředí „demokratického deficitu“ prý urychlují integraci bez ohledu na přání občanů národních států, které jsou členy EU. Evropský lid prý elitám nyní vystavil účet za neochotu s lidem v procesu evropské integrace více diskutovat.

Takové hodnocení ovšem neodpovídá na otázku, proč francouzský lid evidentně hlasoval proti euroústavě z jiných důvodů než lid nizozemský, a proč španělský lid ve svém referendu žádný nepříznivý účet elitám nevystavil. Navíc pomíjí skutečnost, že hlas lidu v podobě referend nemusí být nezbytně hlasem demokracie, zvláště pak když se rozhoduje o komplexních záležitostech, jako je třeba složitý text evropské ústavy.

Proces evropské integrace byl vždy do jisté míry projektem politických elit demokratických států. Bylo tomu tak zejména v reakci na předchozí běsnění německého lidu. Odmítnutí euroústavy tak není vítězstvím evropského, ani žádného jiného lidu, ale především selháním některých politických elit v evropských státech, zejména ve Francii. To, že francouzští politici nebyli schopni svému lidu vysvětlit, proč bylo důležité rozšíření EU a proč je třeba v rozšířené Unii zpružnit rozhodovací mechanismy, je jejich obrovským selháním.

Lze též zpochybnit tvrzení, že prý euroústava neuspěla proto, že projekt evropské integrace postupuje příliš rychle, navzdory přáním lidu. „Lid“ je ovšem téměř vždy konzervativní; nejvíce ze všeho se bojí změn. Tu protestuje proti oklešťování sociálního státu - navzdory tomu, že si na něj nevydělá. Tu je mu proti mysli rozšíření - vždyť kdo ví, co jsou ti z evropského Východu zač? Tu je mu proti mysli ústava, kterou sice ve velké většině nečetl, ale je to jakási podezřelá změna. Politici by zde měli být od toho, aby lidu vysvětlovali, proč je některé změny nutné udělat. V anglosaském světě se tomu říká „leadership“, v kontinentální Evropě je to bohužel nedostatkové zboží.

Druhou rovinou údajného vítězství demokracie je prý zastavení pokusů budovat evropský superstát. Co na tom, že ústava žádný superstát nepřipravovala. Její porážka ovšem může znamenat za určitých okolností postupný kolaps evropského projektu jako takového.

Lze si představit tři směry vývoje.V optimistickém scénáři bude proces evropské integrace pokračovat i bez ústavy, anebo se dokonce podaří něco jako ústavu přijmout. Realističtější je, že Evropa bude nějakou dobu bezradně přešlapovat a ztrácet čas, což už naznačily výsledky bruselského summitu. A pak je tu již zmíněný scénář kolapsu. V takovém případě je důvod k vážným obavám, protože integrace byla vždy především projektem, který měl zkrotit běsy evropské historie.

V současné dusné atmosféře rostoucího egoismu národních států, zvláště pak těch velkých, si lze představit například i rozpad eurozóny, po němž by následoval rozklad politický. Výsledkem by mohla být Evropa, v níž několik desítek suverénních států různých velikostí tvrdě brání své národní zájmy a navzájem se mocensky pokoušejí vyvažovat. V renacionalizované Evropě, v níž například Německo začne tvrdě hájit své národní zájmy na úkor ostatních, si lze představit leccos. České republice nezbývá než doufat, že se něco takového nestane, protože malé státy by na takový vývoj doplatily nejvíc.

Toto vše není nemístné strašení. Je to jen jedna z možností, kam až může za jistých okolností vést vítězství „svobody a demokracie“, o kterém mluví například i český prezident. Ten je nyní mnohými chválen za to, že prý neúspěch euroústavy předvídal. Ve skutečnosti selhal přesně tak, jako mnoho jiných evropských politiků. Namísto toho, aby vedl boj o ratifikaci dokumentu, který země, jejímž je prezidentem, pomohla vyjednat a oficiálně podepsala, hrál na národní strunu. Dění v malých národech, jako je Česko, naštěstí obvykle nemá globální dopady. Pokud se ale nepodaří zkrotit rostoucí národní egoismus evropských mocností, může nám „vítězství svobody a demokracie“ v Evropě, tak jak ho chápou euroskeptici, brzy začít připadat jako zlý sen.

Zkrácená verze tohoto článku vyšla v MF Dnes, 21.6.2005.

Webová stránka Jiřího Pehe




Další články tohoto autora:
Jiří Pehe

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku