Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.6.2005
Svátek má Pavla




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle
 >EVROPA: Nezahrávejme si s evropskými běsy
 >ÚVAHA: K článku "Přepisování dějin a prožitkoměr milionů"
 >MÉDIA: Televizní poplatky - dlužníci versus neplatiči
 >ÚVAHA: Právní stát
 >NÁZOR: Vyznamenat bratry Mašínovy?
 >ZVĚROKRUH: Rak (2. část)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (3)
 >MEJLEM: Úskalí evropské identity podle Václava Klause
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pořad o českém jazyce na ČT
 >PENÍZE.CZ: K moři s kartou, šekem nebo hotovostí?
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
22.6. MEJLEM: Úskalí evropské identity podle Václava Klause
Antonín Hrbek

Ve svém článku v MF Dnes dne 16. června 2005 zabrousil Václav Klaus při kritice návrhu evropské ústavy i na problematiku evropské identity, tj. zda je jedinec schopen se identifikovat s nějakou celoevropskou entitou.

Hned na počátku prohlásil: „neznám žádné empirické důkazy, že kdykoliv v minulosti existovala celoevropská identita, jsem přesvědčen že neexistuje ani dnes a myslím, že by byla eventuálně potřebná jedině v případě, kdyby bylo potřebné Evropu sjednotit, což za potřebné nepovažuji.“

A vyzývá k podržení si staré, dobré („národní“) identity a loajality.

Jako obvykle se hluboce, ale opravdu hluboce mýlí. Aniž by bylo nutné provést důkladný rozbor této složité problematiky, stačí uvést několik příkladů „evropských“ identit.

Již před cca 7.000 lety přišel do Evropy lid, který se usídlil v pásmu od Rumunska do Francie a lze jej spolehlivě identifikovat podle tzv. vypíchané keramiky, způsobu uložení mrtvých a kruhových „kultových“ staveb. To svědčí o jednotném světovém názoru, se kterým se jednotlivci tohoto lidu identifikovali.

Další významnou entitou byla Říše římská, která vytvořila základy evropské kultury a civilizace, se kterou se později více či méně identifikovala většina kmenů sídlících na území Evropy. Přinejmenším dala Říše římská Evropě latinu, jakožto universální dorozumívací jazyk, a základy právního řádu. Její stavební umění se prosadilo značně později a její kultura až v době renesance.

Výraznou celoevropskou entitou se stalo křesťanství, které překonáním judaistického nacionalismu vytvořilo „nadnárodní“ multikulturní entitu pro všechny vrstvy obyvatelstva. S křesťanstvím (ať již východním či západním) se po staletí identifikovaly stamilióny Evropanů. Křesťanství také do značné míry „unifikovalo“ stavitelství a výtvarné umění.

Nelze opomenout ani dílčí přínos Jana Amose Komenského, s jehož názory na školství se v 18. století identifikovala řada evropských států.

Počínaje 19. stoletím začala v Evropě sílit jednotná nehmotná říše idejí. Postupně se vytvářely multikulturní „evropská“ literatura, „evropská“ hudba, „evropské“ malířství, multikulturní evropská „věda“ atd., s níž se identifikovali četní příslušníci tehdy se formujících národů.

S některými původně evropskými entitami se začaly identifikovat i obyvatelé neevropských států, i když tento proces neprobíhal vždy nenásilnými prostředky.

Tento slibný trend byl narušen koncem 19. století a počátkem 20. století explozí nacionalismu, jejímž vrcholným květem byl nacismus se svým „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“, s „německými“ národními zájmy, „německými“ právy, „německou“ kulturou, „německou“ vědou atd. a nakonec s likvidací „Neněmců“. Nacionalismus se svými „národními“ právy a „národními“ zájmy, podpořený versaillským uspořádáním Evropy po ISV, byl bezprostřední příčinou vzniku IISV a tím poklesu prestiže převážné části „národní“ Evropy ve srovnání s multinacionálními i multikulturními USA a SSSR.

U vědomí tohoto faktu se pokusily některé státy západní Evropy rozvojem spolupráce překonat úzká nacionální pojetí. Toto úsilí vyvrcholilo vytvořením Evropské unie. Její základní identitou se stala Listina práv a svobod, kterou Václav Klaus upřímně nenávidí.

Určitým problémem je, že Václav Klaus považuje identitu za subjektivní kategorii, závisející na svobodném rozhodnutí jednotlivce. Bohužel nebo bohudík existuje i identita objektivní, do značné míry historická, nezávislá na našem rozhodnutí. Tak například Hotentot se sice může přihlásit k české národnosti a osobně se identifikovat s „češstvím“. Čechem se však okamžitě nestane. Objektivní identita vzniká jen pozvolna a pozvolna zase zaniká. O tom, že skutečně „empiricky“ existuje, se tvrdě přesvědčily např. milióny Židů za nacismu.

Dalším problémem je, že každý z nás kromě současného češství nese v sobě ještě nejen současné evropanství ale i identitu historickou, např. minulou identitu s monarchií. „Empiricky“ se o tom může přesvědčit každý, kdo vytáhne paty kamkoliv za humna a např. navštíví záchodek v autorestu nebo na nádraží. Ve vládním speciálu a v Hiltonu to samozřejmě nezjistí. A při návštěvě nějaké exotičtější země jsme v nejlepším případě vždy Čechy a současně Evropa, častěji však jen Evropany.

V poslední době opět v Evropě i v České republice oživuje nacionalismus ve všech jeho formách. Přitom se zájmy některých jednotlivců nebo skupin obyvatelstva vydávají za „národní“ zájmy a neustále se dohromady pletou „národní“ zájmy se státními zájmy, se suverenitou a dalšími, často vágními pojmy. Oprávněná národní hrdost se začíná přeměňovat v nacionální zapšklost nebo dokonce v nenávist. A to je ta nejúspěšnější cesta do pekel.

Nakonec stále platí klasikovo – aby jim ten národ z huby do rukou konečně přejít ráčil!

BTW: Zatím se mi nikde nepodařilo nalézt co to jsou konkrétní české „národní“ zájmy (se kterými se tolik politiků ohání), s jakými konkrétními entitami se každý Čech identifikuje, s čím se mají identifikovat a jaké mají „národní zájmy“ statisíce Slováků. Poláků, Ukrajinců, Vietnamců, Romů, Němců atd. žijících v České republice. A s jakými entitami se mají identifikovat a jaké mají „národnostní“ zájmy Moravané, Slezané nebo dokonce Jihočeši, Ostraváci, Valaši, Hanáci, obyvatelé Slovácka atd.




Další články tohoto autora:
Antonín Hrbek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku