Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.6.2005
Svátek má Pavla




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle
 >EVROPA: Nezahrávejme si s evropskými běsy
 >ÚVAHA: K článku "Přepisování dějin a prožitkoměr milionů"
 >MÉDIA: Televizní poplatky - dlužníci versus neplatiči
 >ÚVAHA: Právní stát
 >NÁZOR: Vyznamenat bratry Mašínovy?
 >ZVĚROKRUH: Rak (2. část)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (3)
 >MEJLEM: Úskalí evropské identity podle Václava Klause
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pořad o českém jazyce na ČT
 >PENÍZE.CZ: K moři s kartou, šekem nebo hotovostí?
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Jižní Afrika  
 
22.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

Zimbabwe - Viktoriiny vodopády

Druhý den ráno nás čekala bohatá snídaně, dali jsme si vaječnou omeletu se směsí sýru, papriky, cibule a dalších přísad, k tomu nějaké ovoce včetně exotických druhů a džusy. U takové snídaně jsme pak zůstali celou dovolenou, jen úprava vajíček se občas lišila – ale vždy jsme si mohli vybrat, co nám kuchař na své pánvi přímo na počkání připraví.

Zde v Zimbabwe jsme si oblíbili guavu, červenorůžový plod velikosti menšího jablka, chuťově spíše k mangu, s drobnými zrníčky, která ale při jídle nevadí. Chutnala nám jak čerstvá, tak v ovocných salátech nebo vymačkaná do růžového hustého džusu.

Po snídani jsme nachali fotoaparáty doma, vzali jsme jen jednorázový vodotěsný. Na kameru jsme si připravili šnorchlovací obal. Byli jsme totiž z intenetu varováni před vodní tříští u vodopádů. Náš miniautobus (nebo makromikrobus) s námi brzy odbočil z hlavní cesty na polní (spíše bušovou) cestu. Zastávka u prasat byla nezbytná, ještě jsme nebyli nabažení, poprvé jsme v houští zahlédli impaly, nejrozšířenější africké antilopy, které nás za pár dní přestanou vzrušovat, protože jsou všude. Teď jsme ale ocenili jejich eleganci, ve které jim z antilop asi může konkurovat jen springbok.

První zastávkou s výstupem z autobusu byl mnohasetletý rozložitý baobab. Baobaby prý byly kdysi tak nespokojené se svým vzhledem, že se rouhaly bohům, až je jeden z bohů vytrhl a zasadil zpět kořeny nahoru.

Tento baobab byl tak rozložitý, že už ani nebyl patrný lahvový tvar jeho kmene. Takový typický strom stál opodál – sice menší, ale zato klasičtější. Hlídkovali zde dva policisté, mnohem vstřícnější ke kamerám, než jejich včerejší kolegové. Sami nás upozornili například na “salámový strom”, který plodí lusky velikostí i tvarem k nerozeznání od uheráku, s jehož rozlousknutým plodem ochotně pózovali. Nám se líbila i velká akácie a samotná okolní buš.

Na vyšlapané cestě jsme pod salámovým stromem narazili na velkou hromadu celkem čertsvého sloního trusu, využili jsme to k nafocení krátkého komiksu.

Kamkoliv jsme pohlédli, bylo vidět něco zajímavého. Nedalo se ale nic dělat, museli jsme pokračovat dále. Z okna jsme viděli další impaly, pozdě jsme reagovali na dvoumetrové termitiště, takže se u něj zastavíme až po cestě zpět. Na parkovišti kupujeme vodu a vcházíme do národního parku Viktoriiny vodopády.

Nejdříve nám průvodce u vstupu do oploceného areálu národního parku ukázal plánovanou trasu prohlídky, abychom si udělali představu o mohutnosti vodopádů. V nenápadné budově je i malé muzeum, zaujala nás ale jen stará marimba a pak už jen lahvičky s vodou z vodopádů, určené k prodeji jako suvenýr. Buš je zde hustší než jinde, chodit se dá jen po chodníčcích, zabloudit nelze. Po pár krocích nám průvodce ukázal obrovskou lebku, díky široké a tupé čelisti jsme si tipovali obrovského hrocha, ale byla to lebka slona (samce, slonice mají navíc “hrbolek inteligence”).

A už jsme slyšeli hukot vody, po pravé straně se ukázala mezera v husté vegetaci, kterou jsme zahlédli nejdravější a nejmladší část vodopádů – Ďábelský katarakt. Zde je také jediné místo, kterým se dá sestoupit do průrvy vymleté vodopády trochu níže pod úroveň terénu. Vodopády totiž padají po celé šířce Zambezi, zde tedy 1750 metrů, do uzoučké průrvy, místy jen 25 metrů široké, zato 100 metrů hluboké. Za průrvou pokračuje terén ve stejné výšce jako před vodopády, jen řeka najednou jakoby zmizela. Na první pohled se zdá být jasné, že zde muselo dojít k ohromnému pnutí zemských desek, jehož následkem je obří prasklina, ale geologové říkají, že celá průrva je vymletá prudkou vodou, není to tedy prasklina, ale spíše kaňon. Procházka kolem vodopádů vede po úrovni terénu, na rozdíl od jiných vodopádů není možnost prohlédnout si vodopád zdola.

Pouze zde u Ďábelského kataraktu (někdy se mu říká i Ďáblův chřtán) je možné sejít po kluzkých kamenných stupních trochu blíže k vodopádu. Vzduch je zde velmi vlhký, nasycený drobnými kapičkami vodní tříště. Kameru jsem proto hned vložil do obalu, který používám při šnorchlování, kvalita obrazu a hlavně zvuku je samozřejmě horší, ale nechtěli jsme o kameru přijít jako před několika lety v mexickému extrémním klimatu yucatánského pralesa. A dobře jsme udělali.

Za pár okamžiků jsme byli docela obstojně promočení, ale ve zdejších podmínkách oblečení schne rychle. Vodopád se tu řítí do hloubky “jen” 93 metrů, zato ale je proud zdaleka nejdivočejší. Po chvilce kochání nedočkavě lezeme zpět nahoru a pokračujeme dále k pravému břehu řeky Zambezi nad vodopády. Na širokém a klidném toku řeky při pohledu proti proudu nic nenasvědčuje tomu, že po pár metrech voda zmizí ve stometrové hloubce, snad jen neobvyklý hukot a mrak vodní tříště. Koryto je velmi mělké, stovky zelených ostrůvků různé velikosti dávají řece velmi romantický vzhled. Místu nad vodopádem u našeho zimbabwského břehu se sice říká hroší bazén, teď však zrovna žádného nevidíme. Obří hromady lejna ale dokazují, že se v bazénu občas koupají i sloni. Skoro se nám nechce od fascinující scenérie odtrhnout, zvláště když nám pózují vážky a barevní motýli. Prohlížíme si menší strom s kmenem posetým pravidelnými kuželovitými trny, vidíme i nějaké menší baobaby. Na plošině, kterou zde začíná průrva vodopádů, stojí socha jejich objevitele – cestovatele Livingstona, s hrdě vztyčenou hlavou hledícího na vodopády. Asi netuší, že vodopády se budou rozšiřovat právě tímto směrem. Ale tato geologicky krátká doba bude z pohledu sochy určitě dostatečně dlouhá…

Trhlina s vodopády se velmi mírně točí do pravého oblouku, sice téměř neznatelně, ale přesto odsud kromě Ďábelského kataraktu dál vidět není. Snažíme se přes hustou vegetaci najít vyhlídkovou plošinku, z níž jsme před chvílí pozorovali vodopád z mírného podhledu, trochu je vidět, ale více nás pozornosti věnujeme zřejmě stálé duze, která zde na zeleném pozadí vypadá velmi dekorativně.

Zjišťujeme, že se začínáme mírně opožďovat, takže vyrážíme pár metrů stejnou cestou zpět, mineme sestup k plošince a zabočujeme doleva na vyhlídkový chodníček po opačné straně průrvy. Ještě z několika vyhlídek obdivujeme divoký Ďábelský katarakt, ale před námi už se vynořuje Hlavní vodopád, nejširší zavodněná část vodopádů, oddělená od Ďábelského kataraktu druhým největším ostrovem uprostřed řečiště Zambezi. V tomto období sucha je Hlavní vodopád nejpůsobivější částí vodopádů. Voda přepadá přes hranu průrvy v široce rozevřené podkově, průtok je docela velký, ale ještě nedokáže vyrobit tolik tříště, aby zahalil panoráma do neprůhledné mlhy, jako je tomu v obdobích více vodnatých. Přesto je vzestupný proud tříště jasně viditelný a je snadné uvěřit, že dokáže strhnout a vynést do výšky čepice a jiné drobné přeměty.

Jsme samozřejmě uchváceni vodopády, ale stíháme registrovat i krásného snovače, který se nás vůbec nebojí, průvodce nás zase upozorňuje na vosy v dutině stromu, které sice vypadají neškodně jako naši křídlatí samečci komárů, ale jinak jsou prý velice nebezpečné a agresivní. Mezi vyhlídkami vede cesta pralesem, stromy jsou opletené liánami, při troše pozornosti lze zahlédnout krásné motýly. Ze stromů jsou nejhezčí asi divoké fíky hustě obsypané plody.

Za Hlavním vodopádem je řeka přerušena největším ostrovem pojmenovaným po Livingstonovi, který se před objevením vodopádů plavil po klidné Zambezi, když se vzrůstajícím znepokojením začal sledovat divný mrak a temné dunění. Přirazil proto u tohoto ostrova, opatrně šel směrem k mlžnému mraku, když si najednou uvědomil, že voda prostě dále neteče. Po břiše se doplazil k ostré hraně a hleděl do stometrové hloubky. Vodopády nepojmenoval svým jménem, ale jménem své královny, jak bylo v té době obvyklé.

Za Livingstonovým ostrovem vodopády obvykle pokračují Podkovou a Duhovým vodopádem s permanentní duhou, ale letošní sucho rozdrobilo proud řeky do množství tenčích vodopádů, místy byla přepadová hrana úplně vyschlá. V pralese jsme narazili na první naše africké paviány, vůbec si nás nevšímali – ani se nebáli, ale ani nejevili snahu o nějaké žebrání pamlsků. Brali nás jako součást svého všedního života u vodopádů. Dva seděli v trávě asi metr od cesty, další nás okázale ignoroval ze své větve asi 5 metrů nad zemí, jen si spokojeně pohupoval visícím ocasem.

Měli jsme za sebou asi kilometr vodopádů, které tu už padají do 108 metrů, před námi se otevřelo travnaté prostranství kolem nejzaššího bodu vodopádů přístupného ze zimbabwské strany, takzvaného Nebezpečného bodu (Danger Point). Zde je okolní rovina přerušena odtokovým kaňonem, za kterým ještě vodopády nějaký kus pokačují dále, ale už na zambijské straně. Jsou už ale mnohem méně výrazné, určitě lepší je vypravit se k vodopádům ze strany Zimbabwe, zvláště je-li doba pobytu omezena.

Nebezpečný bod je ostrá kamenitá výspa v místě, kde se průrva vodopádů stáčí ostrým obloukem do odtokového kaňonu. Není zde žádné zábradlí, kameny jsou neustále vlhké, takže každý rok nějaký turista neopatrně skončí o sto metrů níže. Šance na přežití je nulová. Ale na druhou stranu je to jediné místo, kde lze alespoň trochu nahlédnout na dno průrvy.

Naše vedoucí Blanka udělala skupinové foto naší výpravy, pár minut jsme ještě přemýšleli, jak se asi v období dešťů, kdy má Zambezi patnáctinásobný průtok proti současnému stavu, může skoro dvoukilometrová řeka vtěsnat do padesátimetrového odtokového kaňonu, ale naše představivost nestačila.

Chodník pokračuje směrem od vodpádů ke známému “Knife Edge”, Ostří nože, mostu spojujícímu Zimbabwe se Zambií. Asi by nebyl problém přejít na druhou stranu, ale neměli jsme dostatek času a byli jsme i varováni, že občas mohou celníci při cestě zpět dělat problémy se vstupními vízi a očkováním proti žluté zimnici. Domorodci takové problémy určitě nemají, korzují po mostě jakoby nic, ženy s neskutečnými taškami na hlavách a s miminky na zádech, chlapi buď pěšky nebo s taxi-koly, kde za cyklistou je boudička se sedátkem pro pasažéra. Uprostřed mostu je malá budka asi pro celníky nebo pro obsluhu bungee-jampu, kterým je most vyhlášený. Lano visí přesně uprostřed mostu připravené pro turisty, ale žádné návaly dobrodruhů toužících po adrenalinových zážitcích se zde nekonají.

Pomalu jsme se začali vracet k parkovišti, cesta už nevede podél vodopádů, ale přímějším směrem přes prales. Ještě než jsme zašli do lesa, zaujal nás výjev až kýčovitý: po horní hraně vodopádů se mezi jednotlivými proudy padající vody procházelo stádečko slonů. Možná jich bylo více, ale my jsme viděli čtyři. Sloni dobře plavou a klidný tok Zambezi pro ně není překázkou. Ostrovy mezi vodopády jsou krásně zelené, listí stromů je zde určitě chutnější než na vyprahlém břehu. Přesto panorama Viktoriiných vodopádů s pasoucími se slony vypadá jak nápad šíleného malíře na nejlíbivější obrázek pro americké nebo německé turisty.

Na foto s obyčejným čtyřnásobným optickým zoomem to bylo daleko, ale kamera to zvládla v pohodě. Mezi slony se dokonce objevila skupinka turistů ze zambijské strany, nejdříve o sobě se slony asi vzájemně nevěděli, později se ale museli uvidět, nicméně se nechali oboustraně na pokoji.

Opět jsme se opozdili, takže jsme přidali do kroku a ostatní jsme dohonili u pařezu, za kterým nehnutě číhal na nějakou kořist varan nilský, dlouhý hodně přes metr. Ani naše fotografování z maximální blízkosti ho neznervózňovalo.

A neušli jsme ani deset metrů, když nad námi přeletěl velký pták a sedl si na strom nad cestou. Podle zahnutého výrazného zobáku jsme ho identifikovali jako tukana, kterého náš zájem natolik potěšil, že začal na větvi pózovat s roztaženými křídly.

Další zážitky už bychom asi neunesli, k autobusu jsme tedy došli sice krásným, ale už ne tak divokým pralesem. Po cestě zpět k hotelu nás náš místní průvodce bavil líčením svého domova v buši, přes kterou chodí za světla pěšky, ale potmě si raději bere taxi, protože kromě slonů zde žijí i nebezpeční nosorožci a buvoli. Jednou v noci k němu přišel slon až na zahradu a spásl mu jeho jediný strom.

My jsme ale nezapomněli na slíbené termitiště, řidič nám ochotně zastavil a my jsme si potvrdili, že původní odhad dvoumetrové výšky byl správný. Termiti byli schovaní, ale viděli jsme ještěrku – scinka, jak u paty termitiště tiše číhá na mravenčí potravu. Svou přítomností jsme vyplašili stádo antilop stepních, kterých bychom si jinak nevšimli, přestože se pásly přímo u cesty. Opět jsme se přesvědčili, že v zimbabwské buši každé zastavení znamená nečekané setkání se zdejší divokou faunou.

Prasata u hotelu jsme sice znali už důvěrně, ale to neznamená, že by kamery a foťáky zahálely. Na oběd nás velmi mile překvapily steaky z krokodýlího ocasu, strukturou masa něco mezi kuřetem a rybím filé, chuťově ale nepřirovnatelné k žádnímu jinému masu, asi nejlepší maso, jaké jsme zde jedli (a že konkurence byla opravdu silná!). Někdo skočil po obědě do bazénu, my jsme ale zhodnotili časové možnosti a raději jsme si jen uvařili na pokoji kávu. Rychlovarná konvice a káva s čajem jsou v jižní Africe vždy na pokoji k dispozici.

My jsme už před odjezdem začali narušovat plánovaný program zájezdu tím, že jsme si chtěli fakultativně přikoupit let vrtulníkem nad vodopády. Našli jsme si volno poslední den pobytu v Zimbabwe, ale Blanka se obávala, že se nestiheme včas vrátit před odjezdem na letiště. Naši debatu zaslechli ostatní účastníci a většina se přidala, že by letěla s námi. Blanka proto dohodla s místním průvodcem změnu programu, návštěvu místního tržiště přesunula na zítřek a na odpoledne jsme si zamluvili vrtulník.

Dvěma mikrobusy jsme odjeli na helioport, ze kterého co čtvrthodinu startuje vrtulník se čtyřmi pasažéry a pilotem. Samotný let sice trvá krátkých 13 minut, ale zážitek je to na celý život. Ještě před námi letělo několik turistů objednaných na dřívější dobu, ale čekání celkem uběhlo. Každý nástup a přistání totiž natáčí personál letiště na kameru, k tomu přikopíruje předtočené záběry z letu a výslednou kazetu za celkem vysokou sumu prodává turistům. Aby byli povolnější, jsou usazeni do křesílek před videem a asi desetiminutový záznam si mohou prohlédnout. Takže sledováním toho, co nás čeká ve vzduchu, nám čekání uběhlo velice rychle.

Češi se samozřejmě dohodnou, že si kazetu koupí dohromady a doma ji nakopírují, ale i tak se vyplatí udělat si záběry vlastní.

A už jsme byli připraveni pro náš let. Každý byl zvážený a mechanik na kalkulačce spočítal asi plánovanou spotřebu paliva. Nastoupili jsme ve dvoustupu před ohradu kolem přistávacího Há-čka, předchozí pasažéři vystoupili a my jsme zase nasedli. Na nás vyšla místa vzadu (vpředu je pilot s jedním cestujícím, vzadu sedí tři). Nedali jsme na doporučení pozemního personálu evidentně motivavané snahou o získání bakšiše a sedli jsme si vlevo po směru letu a doprostřed. Správná volba! Náš černý spolucestující sedící vpravo měl výhled jen přes nás a jeho fotky nemohou stát za nic.

Vrtulník letí v porovnání s malým letadlem naprosto klidně (přestože byl celkem silný vítr, až jsme měli strach, že nepoletíme), nehrozí ani žádná kinematóza nebo jiná nepříjemnost. Nad vyprahlou savanou jsme se rychle dostali k řece, kde jsme nabrali kurz ve směru jejího toku. Zambezi z výšky působí velmi majestátným dojmem, zelené ostrůvky jsou romanticky malebné, takže jsme si skoro nevšimli mraku vodní tříště nad blížícími se vodopády.

A pak to přišlo: až ze vzduchu je teprve pořádně vidět to, co člověk ze země jen tuší. Krajina s línou řekou je náhle dramaticky porušena hlubokou vráskou, ze vzduchu ještě tenčí než při pohledu ze žabí perspektivy. Voda bez varování mizí v hlubokém zářezu, kterým odtéká do meandrovitého kaňonu vlnícího se rovinou do nedohledna. Nad odtokem je rozkročený most mezi Zimbabwe a Zambií a kousek za ním pěnící výpusť vodní elektrárny, napájené celkem nepatrným množstvím vody z kanálu kolem vodopádů.

Kamera běžela prakticky celou dobu letu, druhou rukou jsem cvakal digitální fotky. Hanka z místa uprostřed ještě celkem dobře viděla a fotila na film zrcadlovkou, ale domorodec sedící vpravo měl celkem smůlu. Možná jsme mohli být trochu více ohleduplní, ale to, co jsme viděli pod námi, nám to nedovolilo.

Dvakrát jsme obkroužili vodopády, což stačilo k zachycení toho nejdůležitějšího a k pokochání nad divem africké přírody. Samozřejmě bychom vydrželi i několik dalších obletů, ale prohlídka skončila a vraceli jsme se proti proudu řeky zpět. Poznávali jsme místa, kde jsme včera pozorovali slona a hrochy při říčním safari po Zambezi, dokonce jsme viděli i náš hotel. Kousek od letiště se pod námi páslo stádo nějakých velkých zvířat, ale v záři už nízkoležícího slunce jsme nepoznali, co vlastně vidíme.

Naprosto nadšeni jsme vystoupili a snažili se čekajícím kolegům vylíčit nepopsatelné, ale zážitek byl ještě natolik čerstvý, že náš projev byl zmatený asi podobně jako u ostatních, kteří přistávali před námi a po nás. Někteří naši kolegové se zděšeně pozorovali na videu, jak do vrtulníku nastupují coby seriozní lidé, ale vysedají jako rozdováděné děti s očima navrch hlavy.

Let vrtulníkem nad Viktoriiny vodopády by neměl vynechat žádný návštěvník Afriky, který se dostane jižně od rovníku!

Při večeři v hotelu jsme opět vydrželi až do konce nádherného vystoupení, které kromě hotelových hostů přišli obdivovat i domorodci, kteří se rozložili na trávě kolem pódia. I druhou noc jsme si roztáhli moskytiéry a spali jsme nezvykle tvrdě až do rána.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku