Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.6.2005
Svátek má Pavla




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle
 >EVROPA: Nezahrávejme si s evropskými běsy
 >ÚVAHA: K článku "Přepisování dějin a prožitkoměr milionů"
 >MÉDIA: Televizní poplatky - dlužníci versus neplatiči
 >ÚVAHA: Právní stát
 >NÁZOR: Vyznamenat bratry Mašínovy?
 >ZVĚROKRUH: Rak (2. část)
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (3)
 >MEJLEM: Úskalí evropské identity podle Václava Klause
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Pořad o českém jazyce na ČT
 >PENÍZE.CZ: K moři s kartou, šekem nebo hotovostí?
 >EVROPA: Evropská rada riskuje osud EU
 >SPOLEČNOST: Příležitosti optimismu, mrzutosti stárnutí
 >EVROPA: Je čas na britská řešení - prorocký článek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Média  
 
22.6. MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle
Václav Vlk

Novináři se vždycky považovali za něco "lepšího" než obyčejní lidé. Toto jejich mínění o vlastní důležitosti a významnosti se dostalo do fáze obecného i jejich vlastního téměř "zbožštění". Novinář, zvláště zvaný investigativní, byl a je ve svých očích a v očích mnoha dalších čímsi morálně vyšším než obyčejní prodejní politici, kapitalističtí čachráři a vůbec plebs. Protože, jak prý dokázáno, ONI jsou a byli neúplatnou, morálně vyspělou a odborně kvalifikovanou silou. Silou, která díky genialitě vlastních myšlenek a argumentů, jiskrného mozku a pronikavé jasnozřivosti zachraňuje svět před všemi možnými, hlavně morálními zly. Viz například aféra Watergate.

Od doby aféry Watergate, kdy se dvěma do té doby neznámým novinářům podařilo "svědčit ze lži" presidenta největší mocnosti, "odhalit" jeho "hnusné a kriminální praktiky" a přesvědčit národ, poslance, intelektuály a občany vůbec, že by měl vypadnout, měli investigativní novináři vyhráno. Nikdo neměl odvahu připomínat novinářům oslavné články na Hitlera, vítání zachránce míru Chamberleina, obdiv k velikému Stalinovi. Od té doby až dodnes měli a mají novináři, jak se říká, vystaráno. Oni jsou ti čistí, moudří a robinhúdovští odhalitelé vší špatnosti.

To platilo až do doby, kdy mozkovou mrtvicí ve své duševní schopnosti oslabený a rodinou, hlavně dceruškou, toužící po penězích (když si pánové Woodward a Bernstein nahrabali), popichovaný skutečný autor aféry Watergate promluvil. A ukázalo se, že po celá desetiletí oslavovaní novináři nejsou žádná esa, že nic neodhalili a neobjasnili. Ale že byli, a díky jim i celá veřejnost, jen pimprlaty v rukou jednoho ze superfízlů slavné FBI.

Chlapík, kterého celkem trefně pojmenovali po pornografickém výkonu kurvičky a narkomanky, která si dokázala před filmovou kamerou zasunout dlouhatánský penis do úst tak hluboko, jak to před ní ve filmu žádná nedokázala. To je skutečný duch aféry Watergate. Žádný bájný hrdina, ale docela obyčejný úředník - agent tajných služeb, který nedostal místečko, po kterém toužil. A tak se pomstil.

Dnes už tvrzení, že se Mark Felt prý seznámil s novinářem Woodwardem "naprosto náhodně" pár let před aférou neobstojí. Prý náhodné seznámení a za pár let je onen náhodný známý tajemnou postavou, která vede dva novináře krok za krokem k pomstě na presidentovi Nixonovi. A to tak důkladně, že, jak přiznávají sami investigativní hrdinové, když si nevěděli rady jak dál, ochotně jim Hluboké hrdlo nabídl další postup. Jak často si nevěděli rady a jak vlastně vůbec přišli oni dva novináři na první stopu aféry, by stálo za důkladné prozkoumání.

Celé to dnes vypadá tak, že kdosi, kdo se chtěl pomstít snad presidentu Nixonovi, řídil z pozadí, za použití druhořadých "tajemných" efektů celou akci. Slavní páni novináři byli jen maňásky, kterými agent FBI manipuloval. A jak jim radil, oni hýbali ručičkama, a to, co poraděné psali, to celý národ a vlastně celý svět doslova hltal. A bylo po kariéře presidenta Nixona.

Na co se však zapomíná o čem novináři neradi mluví, bylo také to, že odstraněním Nixona pomoženo vítězství komunistického agresora, který přepadl prozápadní Jižní Vietnam. Bylo také zaděláno na úspěch "mírových aktivistů" placených Moskvou i na vojenskou prážku, která stála životy desetitisíců spojeneckých vojáků. Protože v Jižním Vietnamu nebojovali jen vojáci USA, ale Spojenci. Šeptáním tajností a řízením dvou buď egoistických anebo pitomých, případně naprosto nemorálních novinářů a tak ovlivňováním veřejného mínění i politiků tak byli nepřímo odsouzeni k smrti či utrpení všichni vietnamští "nekomunisté". Ti pak po "vítězství mírových sil" po tisících a statisících hynuli na bárkách na moři, v džunglích a koncentračních táborech zřízených vítěznými severovietnamskými komunisty.

Jak přiznává jeden z aktérů, Woodward, okouzleni sólokaprem, kterého mají, se oba novináři nestarali o to, kdo a proč jim to vše vykládá. Jenom to, co a jak vykládal, pilně psali.

Jenže Hluboké hrdlo, jak se zdá, nebyl jen ješitný idiot ochotný jít přes tisíce mrtvol proto, aby se pomstil za svoji nedovršenou kariéru. Postoje člověka, který podle svědectví viděl v exekutivě USA cosi jako nacisty, ukazuje spíše na jiné motivy a zdroje. A výrazně míří k tomu, abychom si položili otázku, zda onen loutkář, který si hrál na Pánaboha před oběma novináři, nebyl sám jen loutkou, řízenou odjinud.

Vždycky, pokud se něco takového provalí, stojí za to zeptat se, komu to posloužilo. Komunistům? A kterým? Moskvě? V jejím soupeření s Čínou? Nebo Číně v obráceném gardu? Severovietnamcům jistě, ti by se bez ochrany SSSR a Číny neudrželi ani měsíc. Neměli na to prostě zbraně a peníze. Těžko by se tehdy opakovalo Dien Bien Phu.

Proč a kde a jak vlastně Hluboké hrdlo vzniklo, to je věc, o kterou by se měli novináři zajímat. Nezajímají. Nemají čas. Píší o zvěrstvech americké soldatesky v Iráku. Ačkoliv tam, jaký div, jako ve Vietnamu, bojují proti islamistů a baasistům opět Spojenci. Nazývaní tvrdošíjně takzvanými pokrokovými novináři americkými okupanty.

Příběh se nám zamotává. Investigativní novináře to nechává chladné. Co jim je do nějakých chudáků odněkud z daleka. Je nezajímají osudy lidí. To jen tak předstírají. Je zajímá jejich ego a byznys. Přes tak skutečně senzační zprávu, že pánové Woodward a Bernstein nejsou žádní hrdinové, ale obyčejní šašci, se nikdo pořádně neozval. A že by to byl sólokapr! Jenže zároveň trefa do vlastních řad. Ostatně kdo by taky po pravdě pátral? Ty miliony opisovačů, vykladačů Watergate, ti tvůrci příběhů na téma Presidentovi muži, všichni ti myslitelé, kteří sami nejlépe ví, co je pro ostatní dobré? I za cenu milionů mrtvých?

Dnes je jen otázkou, co by se stalo, kdyby Nixon neodstoupil a USA a spojenci ve Vietnamu možná uhráli aspoň remízu - nic víc proti SSSR a Číně tehdy nemohli dosáhnout. Asi by Pol Pot nezavraždil v Kambodži miliony lidí. Jistě by na Západě povadlo mírové hnutí financované komunisty z obou velmocí. Pravděpodobně by byl Jižní Vietnam prosperující svobodnou společností jako Jižní Korea. Možná, kdo ví.

Co se však ví určitě je to, že oba "slavní investigativní novináři", ten vzor všech bojovníků proti kapitalistickým zlořádům a hlavně proti vládě USA, ti falešní hrdinové spravedlnosti, tady najednou stojí se staženýma kalhotama. Ukázalo se, že to nejsou řádní gerojové, ale tajtrdlíci, loutky, které skákaly jak jim jiný pískal.

Nebýt jedné mozkové příhody starého muže a lakotné dcerušky, nedozvěděli bychom se to vůbec. Smůla, co?


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku