Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.6.2005
Svátek má Zdeňka




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Od koho se učí sociální demokracie?
 >SPOLEČNOST: Stárnutí a co potom
 >PRÁVO: Případ uprchlého podnikatele se kdykoli může opakovat
 >MOBY DICK: Volný ring Českého Telecomu
 >POLEMIKA: Nemlaťte neznámé psavce
 >GLOSA: Proti logice
 >ZVĚROKRUH: Rak (dokončení)
 >CHTIP: Tři nebožtíci
 >POVÍDKA: Pozdní odpoledne bledého pána
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: 3x bleskově
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Reakce na deník Právo - ČT & BSP
 >EKONOMIKA: Fed bude zvyšovat sazby
 >PENÍZE.CZ: Česká pošta: když víte, že vám lžou
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Jižní Afrika  
 
23.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

Zimbabwe - krokodýlí farma, JAR - Johannesburg, rezervace Mabula

Po snídani jsme se sami vydali pěšky po prý bezpečné silnici k blízké krokodýlí farmě. Dostali jsme vlastního průvodce Lawrence, který nám začal předvádět krokodýlí miminka, když se k nám přidali ještě další manželé z našeho zájezdu, takže jsme prohlídku absolvovali ve čtyřech. Upozornili jsme Lawrence, že máme kvůli odjezdu na prohlídku jen 11/2 hodiny, ale on nás ubezpečil, že to bohatě stačí, že to stihneme dříve. Ale nakonec jsme měli co dělat, abychom se vrátili včas, vydrželi bychom určitě i o hodinu déle.

Na osmiměsíčním mláděti jsme mohli vidět různé zajímavosti, které se na dospělém kusu předvádějí hůře, například otevřenou krční záklopku, kterou je krokodýlovi vidět až skoro do tělní dutiny. Ale jen tak může krokodýl polykat potravu, kterou svými ostrými zuby nedokáže rozžvýkat (na to jsou potřeba stoličky a ty krokodýl nemá). Překvapilo nás i to, že se prý krokodýl líhne z vajíček už zubatý. Nakonec zastávky v jeslích jsme si mohli miminko i opatrně pochovat, jeho tělo a kůže jsou na dotek překvapivě příjemné.

Následovaly bazénky se staršími a staršími krokodýly. Zdejší farma je komerční a chová krokodýly na kůži a maso, kůže se dá ale použít jen do stáří pěti let. Starší kusy jsou tedy chovány jen výjimečně na chov. Z těch větších nás zaujal pěkný albín, později jsme viděli ještě jednoho, ale ten měl deformovanou čelist.

Po krokodýlech následoval výběh se pštrosem, kousek dál ležel ve své kleci leopard, nalezený jako sirotek, který po výchově v zajetí není schopný přežití v přírodě. U pštrosa se pásly i malé impaly a nehnutě seděl na pařezu sup. V dalším výběhu žije varan, pro kterého zde mají dost potravy – živí se totiž krokodýlími vejci.

V přírodněji vypadajícím jezírku mezi keři se snovaččími hnízdy žije izolovaně i zdejší stařešina, šedesátiletý pětimetrový krokodýl. Netušili jsme, že o pár dní později uvidíme ve volné přírodě i mnohem větší kusy.

A to už jsme se blížili k závěru prohlídky. Ve velkém výběhu tu žije párek lvů. Celkem mírumilovně oba leželi pod plošinkou pro návštěvníky, když na ně Lawrence hodil svrchu větvičku. V tu chvíli se roztomilé kočky proměnily v divoké šelmy a my byli rádi, že kromě výšky naší plošiny nás chrání i elektrický ohradník. Od té chvíle máme ke lvům mnohem větší respekt.

Samec po chvíli jako moudřejší ustoupil a stáhl se do bezpečné vzdálenosti, kde ho Lawrence už rušit nemohl, lvice ale vytrvale dorážela na narušitele její dopolední siesty.

Poděkovali jsme našemu průvodci, zasloužil si i bakšiš. V hotelu jsme se co nejrychleji sbalili a právě včas jsme stihli dobu srazu u autobusu. Po cestě jsme viděli opět prasata bradavičnatá a impaly, zaujaly nás i značky “Pozor, antilopy!” a “Pozor, sloni!”.

Cestou jsme zastavili ve Victoria Falls na tržišti, kde jsme měli hodinku na nákupy. Trochu jsme litovali, že máme vlastně zájezd před sebou, protože suvenýry by se tu nakupovaly skvěle. I sortiment byl relativně vkusný a asi by se zde nakupovalo nejlépe z celého zájezdu. Převládaly sošky dřevěné i kamenné, masky, ale i mnoho dalších typicky domorodých výrobků. Vše ruční práce, nic umělého nebo strojového. Většina věcí vzniká dokonce přímo na místě v zadní části krámků. Při vidině dalšího balení kufrů jsme ale nakonec zůstali jen u dvou velkých masek pro nás a pěti menších jako dárky.

Poznali jsme i zajímavou fintu místních prodavačů, jak navázat kontakt s neochotným zákazníkem. Skoro všichni nám nabízeli výměnu sošek nebo jiných suvenýrů za propisku. Až když došlo k výměně, ukázalo se, že soška je za tužku, ale dřevo na ni je třeba zaplatit…

I zde platí to, co všude jinde. Nakupovat se sice má těsně před odjezdem, sortiment se často opakuje, ale když se něco skutečně líbí, je třeba to koupit hned, protože už to jinde zaručeně nebude. S maskama jsme nezaváhali, byly sice i později, dokonce i levnější, ale zdaleka ne tak pěkné a autentické. Naopak dřevěného hrocha jsme nevzali, protože budou i jinde, ale tak pěkné a pečlivě opracované jako tady jsme už neviděli.

A po tržišti už jsme odjeli na letiště a mnohem klidnějším letem než sem jsme se vrátili do Johannesburgu, oběd v letadle byl na tak krátký let nečekaně dobrý. Zimbabwe nás rozhodně nezklamalo. Oproti JAR je mnohem méně civilizované a zturistikované. Příroda a zvířana jsou naproto opravdové, nejsou zde žádné ploty a žádní rangeři - “správci národního parku”, kteří by přírodu mohli ovlivňovat, ať už v dobrém či špatném. Zkusmo jsme místní průvodkyni nadhodili otázku na možnost skutečného lovu divokých zvířat (ilegálního) v divoké volné přírodě, prvotní příkré odmítnutí se po nevelkém naléhání už tak kategorické nezdálo. Ale když zjistila, že ve skutečnosti na nic takového nepomýšlíme a dokonce s tím nesouhlasíme, ulehčeně si oddechla. Odlétalo se nám velice těžce, zůstali bychom i déle.

Na letišti nás opět přivítal průvodce Milan Olekšák z Kapského Města. I pro nás 18 účastníků byl přidělen velký autobus pro 40 lidí s nenápadným ale ochotným řidičem Eddiem. Rozesedli jsme si pohodlně po celém autobusu a netrvalo dlouho, než jsme se začali neformálně dělit na “předek”, o kterém měli naši průvodci představu, a na “zadek”, který svou kompletnost a připravenost k odjezdu vždy hlásil: “Zadek sedí!” nebo: “Zadek je dobrý!”

Milan měl snahu ukázat nám z “Joburgu” to nejhezčí, ale to je docela težký úkol. Po skončení politiky aparteidu se moderní střed města stal cílem mnoha černochů, kteří zde dříve jen tak volně žít nemohli, což mělo za následek kumulaci různých živlů, které brzy donutili většinu firem a společností z centra přesunout svá sídla do méně exponovaných periférií. V centru zůstaly prázdné vybydlené mrakodrapy s vytlučenými okny. Většina života se odehrává na ulicích, všude je špína a nepořádek. Na internetu zmiňovaná hra na počítání bělochů z okna autobusu se hrát nedá, protože zde prostě běloši nejsou. Maximálně občas někdo v autě, ale i to je velká výjimka.

Projeli jsme autobusem hlavní třídy, zastavit jsme ale mohli jen na hlídaném úseku města u opevněné budovy Státní banky a sousední Burzy, asi nejhezčí budovy ve městě postavené ve tvaru vybroušeného diamantu. Zde jsme na chvíli vystoupili, udělali pár fotek a nikomu nevadilo, že město opouštíme směrem k jeho blízkému sousedovi Pretorii, která tvoří s Johannesburgem prakticky dvouměstí.

Do Pretorie vede dálnice, ale města jsou už téměř spojená. Přesto jsme do centra dorazili už ve velmi pozdním odpoledni, takže nás prozatím neuchvátila chlouba Pretorie, stromy jaccarandy se svými fialovými květy, které jsou hezčí na přímém slunci než vpodvečer.

Ubytovali jsme se v luxusním hotelu Manhattan v centru, kufry nám stěhoval livrejovaný lilipután, na prvním podlaží nás čekal welcome-drink. Večeře byla vynikající, asi nejdelší bufetový stůl celého zájezdu. Kromě výborné polévky jsme si pochutnali na předkrmu z plodů moře, který jsme si sami namíchali (a loupanýma krevetama jsme nešetřili, ale nepohrdli jsme ani různými škeblemi, chobotničkami a kalamary ) a macatá černoška nám je orestovala na pánvi. Hlavní chod jsme se nechali připravit z jehněčího a hovězího steaku, zákusky po jídle jsme doplnili palačinkou se zmrzlinou.

Ráno jsme vyrazili na krátkou projížďku hlavním městem, kde už jsme začali vnímat krásu jacarrand. Tyto stromy mají na jaře (tedy v říjnu, v době našeho pobytu) zvláštní, husté fialové květy, zatímco listí ještě nestačilo vypučet a květy zastínit. A těchto stromů jsou zde prý desetitisíce. V každém případě lemují všechny ulice, kterými jsme jezdili. Celé město je fialové.

První zastávku jsme měli u budovy parlamentu (který zde zasedá jen v zimě, na teplé letní měsíce se stěhuje do chladnějšího Kapského města). Parlament je majestátná budova postavená francouzskými architekty do širokého oblouku na kopci nad městem uprostřed pěstěných zahrad. Je to asi nejhezčí místo celého dvojměstí.

Druhou zastávku jsme si vynutili v nenápadné uličce prakticky bez automobilového provozu, kde jsme mohli pohodlně vystoupit a udělat si konečně snímky rozkvetlých jacarrand.

Poslední zastávkou ve městě před cestou na sever byl hypermarket na periferii, kde jsme si nakoupili zásoby, tedy hlavně vodu (to jsme ještě pili vodu balenou, většina kolegů už uvěřila místním a pila vodu z vodovodu – nikdo neměl ani ten nejmenší problém a i my jsme na ni nakonec přešli, i když asi jako poslední). A samozřejmě adaptér. Naše dokonalé adaptéry, které se jinak osvědčily v celém světě, zde zklamaly. Nepomohly ani natáčecí kolíky s proměnlivou vzdáleností, protože zdejší zásuvky mají zakryté otvory krytkami, které se otevřou jen při zasunutí všech tří zástrčkových kolíků najednou.

Na hotelech adaptéry půjčují, ale mají jich jen omezené množství a navíc se pokaždé nechce chodit na recepci, takže jsme si prakticky všichni koupili za pár randů adaptér s dvojzásuvkou na evropské dvojkolíkové šňůry.

Pár účastníků našeho zájezdu chtělo vyzkoušet místní vyhlášená vína, ale měli smůlu. Byla totiž neděle a v neděli se víno kromě obchodů se speciální licencí prodávat nesmí. Regály jsou provizorně symbolicky uzavřené provázkem s vysvětlující cedulkou. Když někdo přesto zkusil štěstí a láhev přinesl k pokladně, stejně mu byla odebrána.

U pokladny jsme objevili další zajímavost. U nás jsou na těchto místech vystaveny bonbóny a žvýkačky, tady zase visí biltong – sušené maso vyráběné podle Křovácké receptury. Sáček se 100 gramy tu stál 20 randů (docela dobrá cena v porovnání s jinými místy). Na výběr byl třeba pštros nebo pakůň, ale my jsme si vybrali osvědčenou antilopu kudu. Později v rozhovorech s domorodci jsme si ověřili, že jsme zvolili dobře, biltong z kudu je považován za nejlepší. Také nám hned zachutnal. Má příjemně kořeněnou chuť, jen trochu leze do zubů. Však je také pokaždé součástí balíčku i párátko.

A pak už jsme vyrazili dálnicí na sever směrem k městu Warmbath. Civilizace postupně ubývalo, kolem dálnice se začala objevovat pole s různými plodinami. Chvíli nám trvalo, než jsme si všimli, že většina polí je kruhových, ovšem s tak velkým poloměrem, že jejich okraj vypadá téměř rovně. Uprostřed pole je vodní zdroj, z něhož je napájeno rameno na kolečkách, dlouhé i několik set metrů, které se postupně otáčí, pole zavlažuje a současně mu dává tvar.

Za chvíli zmizela i pole a jeli jsme už jen řídkou buší. Dnes jsme žádný život neviděli, protože naše oči byly ještě nezkušené, ale při návratu už občas zahlédneme impalu nebo jiný druh antilopy.

Z dálnice jsme sjeli u letoviska Warmbath, kterým jsme jen projeli a pokračovali jsme po okreskách dále. Cesty byly stále užší a užší, až u směrovky “Mabula 25km” jsme sjeli z pevné cesty na pískovou polňačku. Eddie musel jet dost opatrně, cesta byla dělaná spíše pro off-roady než pro autobus. Alespoň jsme mohli lépe sledovat okolí, i když vidět byli hlavně různí dravci, které jsme nedokázali přesně určit. Trochu častější byli tmavě zeleno-modro-černí ptáci klubáci, asi nejrozšířenější jihoafrický pták, kterých je plno všude, nejvíce ale kolem velkých zvířat. A výjimečně jsme zahlédli (asi dvakrát) na drátě nebo větvi sedět pestrou vlhu (možná přímo vlhu pestrou, ale ony jsou pestré všechny). A kousek před vjezdem do rezervace seděla na stromě opice, ovšem než jsme si uvědomili, co vidíme, tak jsme už byli tak daleko, že nemělo smysl se zastavovat nebo vracet.

Do rezervace nás pustili bytelnou branou, kterou za námi opět pečlivě zavřeli. Autobus ještě asi kilometr pokračoval divokou přírodou, než jsme dorazili ke stylové recepci. Při uvítacím drinku nás okukoval žlutý snovač, ještě pořád nám byl vzácný, přestože už jsme jich viděli celkem dost. Dostali jsme připravené klíče, ale ještě před odchodem jsme poobědvali ve vzdušné jídelně pod vycpanými hlavami zeber a nosorožců.

Kemp je hodně rozlehlý a většina z nás měla problémy s nalezením svého lodge-srubu, přestože jsme byli vybaveni mapkami s vyznačenou cestou. Dokonce i místní zaměstnanec, který nám byl nakonec přidělen, aby nás dovedl k našim chatkám, chvílemi bloudil než našel cestu. Ale ubytování stálo zato. Vysoké sruby s rákosovou sedlovou střechou, uvnitř kromě klimatizace i stylový ventilátor visící ze stropu, koupelna ve formě vestavěného domečku uvnitř pokoje, dlažba a obklady z přírodního černého kamene, jen samé přírodní materiály – hlavně hodně dřeva. A toaletní papír převázaný lýkem se sušenou kytičkou. Z francouzského okna se vychází přímo na terasu otevřenou do buše, na terase stojí živý fikus sykamora.

Nemohli jsme se nabažit té romantiky. A což teprve když nám na stromě před okny zapózoval ptáček velikosti větší sýkory, ale se sytě červenou hlavou a horní polovinou těla.

Měli jsme hodinku času před naším prvním jeepovým safari, tak jsme to využili k prohlídce areálu kempu. Nejdříve jsme se vrátili na výchozí bod k restauraci, nafotili jsme horečkový strom (buď horečku způsobuje nebo léčí – to nikdo neví) a velmi exotické tlustonožce s plody podobnými salátovým okurkám, ovšem rostoucím na pichlavém kmenu.

U restaurace nebylo slyšet vlastního slova. Velký strom tu má korunu obsypanou snovaččími hnízdy a desítky snovačů se neustále hašteří. Samečci tohoto ptáčka staví na vyvýšených místech známá hnízda z trávy, do kterých pak lákají samičky. Když ale samička není spokojena, hnízdo za pár vteřin rozhází a sameček se musí snažit znovu. Dámám se to zdálo velmi inspirativní.

Před restaurací je také soustava bazénů či spíše jezírek spojených průplavy a vodními přepady, celá kaskáda je napájena umělým kamenitým vodopádem. Voda je bohužel studená a není moc ke koupání. Stejně jsme neměli čas. Nad hladinou jsou různé můstky, kterými se dá projít do visutých altánků a odpočívadel. Za touto dominantou centra kempu jsou travnatá hřiště na míčové hry a dále už opět buš. Sem tam je vidět pěkná květinka, rostou tu i fikusy a jacarrandy.

Občasné kamenné kopečky z navršených balvanů obrostlých akáciemi vypadají poměrně přirozeně, ale možná je to jen umělá stylizace, těžko říci. V každém případě vyhovují velkým ještěrkám, asi agamám, a místním přerostlým koroptvím. Jednu skoro půlmetrovou ještěrku jsme chvíli pozorovali, než jí došla trpělivost a zmizela nám na stromě.

Vraceli jsme se pomalu do chatky, abychom se stylově oblékli na safari do našich khaki kraťasů, triček a vest. Safari bylo hlášené jako odpolední, slunce pálilo jako divé, takže jsme nad vestami dlouho uvažovali, zda je vůbec na sobě sneseme. Nakonec jsme se rozhodli, že za tu stylovost to stojí. To jsme ještě netušili, jak budeme za pár hodin vymrzlí.

Dali jsme nový film do zrcadlovky, zkontrolovali digitál a kameru, s sebou jsme vzali už jen láhev vody a vyrazili jsme směrem k restauraci, kde byl sraz před odjezdem.

Ale neušli jsme ani dvacet metrů, když jsme zahlédli neco pestrého na kmenu jednoho ze stromů. Nejdříve jsme mysleli, že je to nějaký papoušek, ale byla to další ještěrka, tentokrát ale neuvěřitelně zbarvená – modrou výraznou hlavu od stejně modrého ocasu oddělovalo žluté tělo. Šli jsme zbytečně opatrně blíže, ještěrka si vybrala kmen s namodralou barvou a asi si myslela, že její mimikry ji dělají neviditelnou, ale tak výrazné barvy by viděl i barvoslepý. Úplně zblízka jsme ji nafotili na všechna média, při točení záběrů na kameru si dokonce zahrála na hereckou hvězdu, když se bleskurychle otočila hlavou dolů, seběhla po kmenu na zem, popoběhla pár metrů směrem k nám, zapumpovala hlavou nahoru dolů nahoru dolů a nahoru dolů, vrátila se zpět ke svému stromu a na jeho kmeni zase znehybněla.

Odolali jsme pokušní pohladit si jí, nechali jsme jí v její víře v neviditelnost a pokračovali jsme dále, když jsme objevily ještě další exemplář na sousedním stromu. Záběrů jsme už ale měli dost, takže jsme se nezdržovali a pokračovali jsme k restauraci.

Ještě nám zbylo pár chvil času, dali jsme si tedy kávu a pozorovali snovače. Až po chvíli přivedl Milan rangery – naše řidiče a průvodce.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku