Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.6.2005
Svátek má Jan




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Stáleimunní Železný
 >POLEMIKA: Článek, který má úvod, stať i závěr
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (4)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Chrousti
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >HUDBA: Elton John v Praze aneb Dvě hodiny kvalitní muziky
 >ZÁBAVA: Bedna s Windowsy
 >PSÍ PŘÍHODY: Vítáme vítáním
 >DOKUMENT: Otevřený dopis sdružení Mallorn
 >CHTIP: Jó, to byly časy V.
 >ZOO PRAHA: Den Evropy 26. 6. 2005
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Krumpáče po dlouhé době zase na veřejnosti
 >EKONOMIKA: Sníží ČNB sazby?
 >PENÍZE.CZ: Vládní snížení daní: měl by přijít další krok
 >POLITIKA: Od koho se učí sociální demokracie?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
24.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - safari v soukromé rezervaci Mabula

Po krátkém seznámení s pravidly (hlavně zůstat sedět a nevstávat, nefotit slony bleskem) jsme nasedli do dvou otevřených džípů pro deset pasažérů, rangeři odjistili dlouhé pušky Made in Brno, položili je opatrně křížem na palubní desky a vyrazili jsme. Kemp je přímo v divočině, hned za recepcí začíná křovinatá buš. Polní cestou s výstražnými značkami “Vjezd jen pro safari vozy” jsme po pár stech metrech vjeli do lesíka, kde jsme na stromě zahlédli velkou opici, ale než jsme stačili zakřičet na řidiče (vlastně jsme ještě ani nevěděli, že si máme o zastavení říci), tak zmizela. A o kus dál nás čekal první kus Velké pětky (slon, nosorožec, buvol, lev a levhart). Asi 50 metrů od cesty za hustým křovím se pásli dva buvoli. Keře ale byly tak husté, že jsme je spíše tušili, než skutečně viděli, nebýt řidiče, tak jsme je samozřejmě minuli.

Auta jsou docele dlouhá, což je v takových případech problém. Buvoli prosvítali jen ve velice úzkých štěrbinách, do kterých viděla jen jedna řada sedadel, takže ostatní chtěli popojet dopředu (ti zadní) nebo couvnout dozadu (ti vepředu). Řidič se snažil vyhovět všem, takže pořádně neviděl nikdo. To jsme netušili, že později ještě uvidíme celá stáda buvolů. Teď jsme zde strávili dobrou čtvrthodinu pozorováním hýbajícího se křoví ve víře, že snad popojdou blíže. Nepopošli.

Když jsme se smířili s tím, že buvoly pořádně neuvidíme, pokračoval ranger dále. Ještě před opuštěním lesíka najednou řidič zastavil a ukazoval nám něco vlevo od nás. Nejdříve nikdo nechápal, co tam vlastně vidí, i když jsme si matně vybavovali, že jeho “Kudu, kudu!” je asi jméno antilopy. A pak ji první z nás spatřili. Antilopa kudu je poměrně velká (rozhodně větší než naše srnky), ale její zbarvení jí poskytuje tak dokonalé mimikry, že jsme ji neviděli, ani když byla asi deset metrů od nás, nezacloněná žádnými keři. Když ji oči lokalizovali, nechápali jsme, jak jsme ji mohli nevidět. Bylo to podobné, jako když se člověk snaží rozpoznat třírozměrné obrázky ve změti barevných motivů na 3D obrazech – také se nejdříve nic nevidí, ale pak se “TO” najednou objeví.

Antilopa se na nás pokojně bez pohnutí dívala, ale teprve když pootočila hlavou a popošla pár kroků dopředu, tak ji uviděli i poslední z nás. Samice kudu nemají rohy, o to milejší je jejich “obličej” s nádhernýma očima. Samci mají dlouhé několikrát zatočené rohy, na které troubil jeden z tanečníků při vystoupení ve Victoria Falls v Zimbabwe. My jsme zde viděli samici, ale později jsme často potkávali i samce.

Vyjeli jsme z lesa do volnější krajiny, řidič nás bavil svým barvitým líčením života antilop včetně předvádění zvuků, které vydávají, ale chvíli jsme projížděli místy bez výraznějších známek života. Další antilopy nás čekaly o kus dále. Jejich anglickému jménu jsme pořádně nerozuměli, byly to ale pravděpodobně nějaké vodušky. Řidič nám s vykulenýma očima předvedl zvuky jejich říje tak dokonale, že vodušky nevěřily vlastním uším a jen se po nás udiveně ohlížely.

Nastaly první výměny filmů ve fotoaparátech a mohli jsme pokračovat trochu rychleji uspokojeni dosavadními úspěchy. Řidiče jsme udivili tím, že když nám přes cestu přeběhla se zvednutými ocasy prasata bradavičnatá, tak jsme si jich nevšímali, protože v dálce se objevila nezaměnitelná silueta pštrosího samce. Prasata jsou velice vděčným objektem pozorování, zde ale byla mnohem opatrnější a bojácnější než stejný druh v Zimbabwe. Pštrosy místní lidé nepovažují za nic exotického, je jich poměrně hodně a chovají se jako domácí zvířata na farmách, takže náš větší zájem o pštrosa než o prasata připadal řidiči nepochopitelný. Navíc se prasata s dlouhými “vlasy do půli zad” zastavila kousek od cesty a vyčkávala, kdežto pštros byl poměrně daleko a schovaný za stromy.

Krajina kolem cesty se začínala trochu vlnit a zvedat, občasné kopce se svahy plnými balvanů vypadaly jak z filmů o lvici Else. Na úpatí jednoho takového kopečku se pásla mladá žirafa, bez rangera bychom ji minuli. Byl to ale teprve začátek žirafí oblasti, následující hodinu jsme jich viděli ještě dost a dost po obou stranách cesty, občas i pěkně z blízka.

Žirafa je nádherné zvíře, má na svou výšku neuvěřitelně ladné pohyby, důstojná je hlavně její chůze vždy střídavě pravýma a levýma nohama současně. Jenom když se rozběhne, tak cválá podobně jako jiní kopytnatci, svýma dlouhýma nohama a krkem působí ale trochu dojmem zpomalených záběrů. To jí na eleganci rozhodně neubírá, spíše naopak.

V jednu chvíli se objevili dva velcí samci, každý na jedné straně cesty. Ranger nás naladil, že jdou spolu bojovat, ten větší se vydal přes cestu jen pár metrů před naším stojícím autem, ale jeho sok vzdal boj předem a stáhnul se do bezpečné vzdálenosti.

Dalším elegantním zvířetem je zebra, také jsme se jich dočkali. Zebry špatně vidí a ani čich nemají nejlepší, proto se často sdržují společně s antilopami a žirafami, aby jimi byly včas varovány před nebezpečím.

Cestou jsme občas potkávali jiné rangerské džípy s turisty, řidiči si také předávají zprávy vysílačkami, takže jsme se od kolegů v protisměru dozvěděli o stádu slonů, které potvrdila i vysílačka. Vydali jsme se daným směrem, ale museli jsme zastavit, protože bezpečnostní pravidla parku umožňují pozorovat slony maximálně dvěma autům současně. Bohužel od takové podívané se nikomu nechce. Když jsme se tedy mohli přiblížit ke stádu, byli již sloni tak daleko, že jsme je v husté vegetaci prakticky neviděli. Náš ranger to nesl poměrně těžce a důrazně žádal šťastnějšího kolegu, aby nám vysvětlil, proč nás na tak dlouho odblokovali. Nakonec ale odhadl směr pohybu stáda, otočil džíp a snažil se slonům nadjet.

Rychle se stmívalo, bylo nám jasné, že z focení slonů nic nebude, zvláště když se nesmí přibleskávat. Ovšem rádi bychom je viděli i bez focení, spolehli jsme se tedy na zkušenosti našeho rangera a doufali v jeho správný úsudek. Nakonec zastavil na dohled od jezírka, ke kterému prý možná půjdou pít. Chvíli se nic nedělo, ale pak se kus od nás rozhoupal velký strom a věděli jsme, že máme vyhráno. Stádo se blížilo. Cestou se sloni pásli na akáciích a sykamorách, až se nám nechtělo věřit, jak velké stromy dokáže slon ohnout a zlomit. Na roztřesených korunách stromů jsme sledovali přibližující se stádo, až jsme konečně zahlédli první šedá těla. Nejprve schovaná v houštině křovin a nízkých stromů, později se občas nějaký slon dostal na mítinku, kde byl vidět nádherně. Nejaktivnější se zdála rodinka obrovského samce, jen o něco menší samice a malého slůněte.

Řidič se nedal strhnout a vydržel stát s vypnutým motorem na místě. To se nám vyplatilo, protože rodinka došla až k cestě, kde se samec neúspěšně snažil zlomit největší ze stromů. To se mu sice nepovedlo, ale alespoň mu spásl část koruny. A pak udělal první krok přes cestu. Tajili jsme dech, protože v jednom okamžiku měl přední nohy na jedné straně cesty a zadní na druhé, takže to vypadalo, že kdybychom se teď rozjeli, tak mu bez problémů podjedem pod břichem a ani by si nás nemusel všimnout. Byl to největší slon, jakého jsme kdy viděli, ať už v ZOO nebo na dovolené v Thajsku (sloni indičtí jsou samozřejmě o něco menší).

Druhým krokem se dostal na opačnou stranu cesty a pustil se k vodě. Samice ho následovala za pár okamžiků a v závěsu za ní přecupitalo i slůně. Slon už byl kus od cesty, ale spůsobně na rodinu počkal, když si dlouhou chvili krátil pohupováním pravou přední nohou, které často krotitelé v cirkusech vydávají za obtížný cvik. Rodinka se spojila a pokračovala ke břehu jezera. Všimli jsme si terpve nyní, že jen kousek od slonů je stádo několika desítek vodušek, ale tma nastupovala tak rychle, že už jsme je spíše tušili než viděli.

Ranger rozsvítil ruční reflekor a vydali jsme se na cestu zpět. Teď jsme si uvědomili, že varování průvodců před zbytečně teplým oblečením do horkého afrického odpoledne bylo trochu podceněné. Odpolední safari plynule pokračovalo nočním safari, a přestože noci jsou zde teplé, tak ve čtyřicetikilometrové rychlosti jsme v otevřeném džípu velice rychle prokřehli. Naštěstí řidič reflektorem “lovil” další a další zvířata (zrazovaly je svítící oči), hlavně antilopy, ale i zebry a žirafy, takže na nějaké strádání zimou jsme neměli čas.

Největším zážitkem zpáteční cesty bylo stádečko asi patnácti žiraf, které jsme vyrušili přímo u cesty. Řidič je reflektorem a autem schválně vyplašil natolik, že začaly houfně utíkat souběžně s námi, aby nakonec přebíhaly těsně před naším jedoucím autem. Žirafy zpomaleně cválající pár metrů od nás pod hvězdami jižního afrického nebe byly naprosto kouzelné.

Ještě pár antilop, mezi nimi prý i poměrně vzácné druhy, a po skoro ¾ hodině jsme už seděli na večeři. Tradiční boma-dinner v otevřené jídelně kolem ohně nám zpestřily tentokrát černošky, fascinovali nás hlavně obě krajní tanečnice, které mohly na váze atakovat i stovku. Trochu jsme se zahřáli, ale na nějaké vysedávání dnes nebyl čas, ráno nás přece čeká ranní safari.

Budíček byl velmi časný, odjezd byl stanoven na dobu půl hodiny před východem slunce. Před recepcí jsme si dali kafe a čaj na zahřátí, po zkušenosti ze včerejší noci jsme již na tričkách měli i vesty, svetry a bundy. Před nasednutím nám sice bylo teplo, ale po prvních několika metrech v autě jsme uznali, že dnes jsme oblečení zvolili lépe.

První desítky minut se řidič ani nesdržoval hledáním zvěře a pokračoval plánovanou trasou za nějakým konkrétním cílem. Podjeli jsme pod hlavní příjezdovou cestou do Mabuly, podjezd je z obou stran uzavřen a rezervace je tak rozdělena na dvě oddělené části. Trochu jsme zvolnili a na jednom místě s krásnou vyhlídkou na okolí řidič na chvíli zastavil, předvedl nám pár zvuků divočiny a když jsme tak na něj všichni hleděli, teatrálně pokynul rukou směrem za naše záda a zvolal: “And - - - Sunrise!!!” A opravdu – v tu chvíli vyšlo krvavě rudé slunce. Řidič se kochal našim dojetím nad skoro kýčovitou scénou, jakoby východ slunce byl jeho vynález, ale rozhodně jsme mu to neměli za zlé.

Při teď už pomalejší jízdě jsme více registrovali okolní probouzející se život, hlavně antilopy, ale i třeba prasata zbaběle před námi prchající se vztyčenými anténkami ocasů.

Přijeli jsme na rozlehlou pláň táhnoucí se od obzoru k obzoru, která byla evidentně cílem naší cesty, najednou jsme jeli téměř krokem a řidič pěčlivě sledoval okolí a komunikoval vysílačkou s ostatními rangery. Křižovali jsme planinu sem a tam, než jsme konečně potkali vůz plný vzrušených Japonců, kteří nám popisovali své pozorování lvů odpočívajících nad uloveným pakoněm.

Trochu jsme se obávali, že my takové štěstí mít nebudeme, protože platí podobné pravidlo jako u slonů – dvě auta a dost. A opravdu jsme se přiblížili k místu, kde dvě auta kolmo ke kraji cesty sledovala lvy. Naštěstí poměrně brzy jedno z nich odjelo a uvolnilo místo pro nás. Asi pět metrů od kraje cesty tu ležely dvě lvice s uloveným pakoněm, jejich samec se líně rozvaloval na zádech o pár metrů dále.

Nebýt rangerů, žádný turista by si jich ve vysoké trávě určitě nevšimnul. Chvíli jsme byli zoufalí, že se nám je v trávě nepovede nafotit, ale lvice se po chvíli zvedly a přemístily se blíže ke svému samci, což byla příležitost pro naše fotoaparáty. Jen nás trochu zklamalo, že lvice měly kožený obojek, což trochu degradovalo náš zážitek. Ranger nám vysvětlil, že ve zdejší rezervaci mají jen velmi hrubou představu o stavech antilop, žiraf a zeber, ale přesně vědí počty lvů, slonů a nosorožců. Obojky na krcích lvic označují příbuzenské vztahy a umožňují oddělit od sebe lvy a lvice narozené z jednoho páru, aby nedocházelo k příbuzenskému páření a tím k degenerování rodu.

Těsně před odjezdem nám lev předvedl několik rozkošnických protažení a převalení z boku na bok, ale už jsme se pokochali dost a dali jsme prostor i dalším. Ještě v nás nedozněl jeden zážitek a už se na nás hrnul další. Pár metrů od cesty se spokojeně pásl pár obrovských nosorožců bílých.

Přestože jsme byli jen pár metrů vzdáleni, nejdříve si nás vůbec nevšímali a pokračovali bez vyrušení v pastvě. Ono jim asi nic jiného nezbývá, když mají uživit takové tělo jen trávou, větvemi a listy, nemohou se zdržovat něčím tak nepodstatným, jako je plechová krabice plná nějakých malých tvorů s divnými blýskavými přístroji v rukách. To už jsou pro ně důležitější ptáci klubáci, kteří jim čistí jejich pancéřovou kůži od parazitů.

Byli jsme těmito tvory úplně uchváceni, takže nás trochu mrzelo, když se po chvíli vydali pryč od nás. Náš řidič ale viděl, že ještě nejsme dostatečně uspokojeni a nadejel nosorožcům z druhé strany. Ti se pomalu dovalili až téměř k nám, jeden z nich přešel cestu pár metrů od nás a než zašel do porostu na její druhé straně, poprvé nám věnoval svůj zamyšlený pohled. Druhý ho následoval o pár okamžiků později a úplně stejně: pár drobných kroků přes cestu, zastávka a upřený pohled na auto s turisty, pokračování dále do buše.

Teď už jsme byli spokojeni a mohli jsme pokračovat dále. Cesta vedla opět kolem lvů, takže jsme neodolali a ještě jednou je chtěli vidět. Ale na první pohled jsme je nemohli najít. Řidič popojel pár metrů dále a už viděl lvice odpočívající ve stínu keřů, vpravo od cesty. Trochu znervózněl, že nevidí lva. Toho objevil na druhé straně cesty. Chtěli jsme, aby popojel kousek dále, abychom měli hezčí záběry, ale tentokrát nám nevyhověl. Podle jeho zkušenosti je to velice nebezpečné. Smečka na sebe musí neustále vidět a v okamžiku, kdybychom se dostali mezi ně, mohli by prý zaútočit. Pušku by prý ani nestihl vzít do ruky. Podle nervózního chování lvic jsme ihned uvěřili a přestali jsme naléhat. Lev nás alespoň odměnil zvednutou hlavou, takže jsme nakonec pěkné záběry pořídili, osazenstvo druhého auta nám je pak závidělo.

Pomalu jsme se vydali zpět, cestou jsme minuli několik napajedel, ze kterých jsme vyplašili několik čápů sedlatých, bohužel byli vždy tak daleko, že jsme je nejen nenatočili, ale ani jsme si pořádně neprohlédli. U jednoho jezírka jsme zastavili a pozorovali chvíli spící hrochy s několika mláďaty.

Ještě jednou jsme viděli osamoceného nosorožce, ale tentokrát dost daleko, na rozdíl od různých antilop všech možných druhů (impaly, samce i samice kudu, vodušky, vzácné největší anilopy, jejichž české jméno neznáme, možná anilopy losí?), poprvé zblízka jsme viděli pakoně zdánlivě podobné buvolům, opět několik prasat a pštrosy.

Samec pštros je hezčí než samice pštrosice, protože je mohutnější a krásně černý. Menší pštrosice je hnědá a vypadá proti samci rozcuchaně a neupraveně.

Poslední žirafy pózovaly ještě nadohled kempu. Průvodce Milan za nás poděkoval oběma rangerům, my jsme se rychle sbalili a opět velmi neradi (jako v Zimbabwe) jsme se loučili s kempem a soukromou přírodní rezervací Mabula. Dvě poměrně dlouhá safari, kterým se zde říká “game”, vycvičila naše oči, takže cestou zpět do Prétorie jsme viděli mnohem více života podél cest a dokonce i podél dálnice.

První prchavý zážitek jsme měli jen my dva s Hankou – když jsme míjeli podjezd pod cestou, kterým jsme se ráno dostávali do druhé části parku, stáli přímo u oplocení cesty dva statní buvoli. Ovšem než jsme mohli nějak výrazněji zareagovat, byli jsme kus cesty za nimi. Další antilopy, hlavně impaly, jsme viděli na několika místech podél dálnice, ale po zážitcích z rána a předchozího večera nás už jen tak něco neohromí…

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku