Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.6.2005
Svátek má Zdeňka




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Od koho se učí sociální demokracie?
 >SPOLEČNOST: Stárnutí a co potom
 >PRÁVO: Případ uprchlého podnikatele se kdykoli může opakovat
 >MOBY DICK: Volný ring Českého Telecomu
 >POLEMIKA: Nemlaťte neznámé psavce
 >GLOSA: Proti logice
 >ZVĚROKRUH: Rak (dokončení)
 >CHTIP: Tři nebožtíci
 >POVÍDKA: Pozdní odpoledne bledého pána
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: 3x bleskově
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Reakce na deník Právo - ČT & BSP
 >EKONOMIKA: Fed bude zvyšovat sazby
 >PENÍZE.CZ: Česká pošta: když víte, že vám lžou
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
23.6. POVÍDKA: Pozdní odpoledne bledého pána
Vít Olmer

V přízemí zadního traktu nemocnice se nachází kavárnička s terasou, z níž je výhled do rozkvetlého parku. Podél betonových cestiček jsou vetknuty lampy s šedivými placatými klobouky. Fontána lenivě plive vodu. Na okraji lavoru údolí vykukuje v dálce chrup sídliště. Mraky žíhané sluncem protínají letadýlka, snášející se na letiště, schované za lesnatou strání. Vpravo na tenisovém dvorci útlá dívka s trenérem zuřivě práská do míčů a vydává zvuky, jež připomínají heky a vzdechy z erotické písně Je t´aime.

U otevřených dveřích na terasu to z prázdné kavárny melancholicky sleduje prošedivělý pán s bledým obličejem. Bradu má noblesně opřenou o ukazováček a prostředník levé ruky.

„Eee! Och! Aaa!“

Za vycíděným barem šuká čilá žena v letech, s krátkým sestřihem mahagonových vlasů, v uších masivní zlaté kruhy. Obepnuté černé nylonové tričko s výstřihem poodhaluje ňadra, jež jakoby dávala o své majitelce najevo: dosud jsem tady, v plné zbroji, ještě jsem nehodila flintu do žita.

Toto však na pána nedělá, zdá se, žádný dojem, zamyšleným pohledem unavených očí sleduje dráhu drobounkých letadýlek a dopíjí kávu.

„Dneska si nedáte ovocnej dortíček?“ ševelí servírka. „Jsou čerstvý, jen se rozplývaj, od Hájka z Václaváku.“

Pán zavrtí hlavou a k prostředníku přidá ještě prsteník, jímž si lehce přejede suché rty.

„A kafíčko byste si eště dal?“ vnucuje se žena. „Vám dělám poctivý, ale ostatním hostům šetřím srdíčko.“ Usměje se na pána spiklenecky.

„Uuh! Iii!“ heká na hřišti tenistka a trenér jí nadává anglicky, pištivým hlasem, jenž se tluče s jeho nabouchanou postavou.

„Na kolik hodin to máte dneska?....“zeptá se servírka pána opatrně.

„Osm.“

„Vosum? Ach bože,“ vzdychne soucitně žena a vrací se k baru, aby obsloužila zákazníka, který do kavárny dotlačil na vozíku mladou ženu, s čerstvě zafačovaným pahýlem levé nohy.

Dva lékaři v naškrobených bílých pláštích projdou kavárničkou na terasu, v rukou podnosy s jídlem z přilehlé restaurace.

Na betonové cestičce se objevil obrovský vypasený černý kocour, žlutý, nevyzpytatelný pohled upírá na lékaře. Jarní slunce si cvičí prstoklad na stříbrných kovových židličkách.

Servírka pokládá na stolek před pána malinový dort s načechranou duchnou šlehačky.

„To je na podnik.“

Pán k ní vzhlédne. Bez chuti rýpne lžičkou do rubínového želé.

„Jak to můžete vydržet, tříkrát tejdně, a ještě se přitom nemoct hejbat, já bych se při svý nátuře zbláznila. Vyspíte se tam aspoň?“

„Ne.“

„A jak to teda přežíváte? Díváte se na telku?“

Pán se zatváří znechuceně.

„Člověk se musí uchýlit v sebe sama.“

„To je něco náboženskýho?“

„Ne, to napsal Marcus Aurelius.“ Pán zřejmě pochopí, že jeho slova nemohou padnout na úrodnou půdu, mrzutě dodá: „Čtu si tam.“ A bradou ukáže na igelitku plnou knížek na vedlejší oranžové, plastové židli.

Servírka, nejspíš pouhá čtenářka Blesku, na něho s obdivem zírá.

Venku na terase muž se ženou s pahýlem přehozeným přes zdravou nohu dojedli ovocné poháry, nemají si co říci. Muž netrpělivě točí na prstě klíčky od auta.

Servírka si přisedne k pánovi, lehce se dotkne rukávu jeho ruky.

„Co tam s váma vlastně dělaj?“

Pánovi narušuje auru. Pán si tedy vyhrne rukáv, odhalí na předloktí nabobtnalý, rozpíchaný katétr, pulsující krví, a schválně naturalisticky popíše:

„Do tepny spojené s žílou se vrazí dvě jehly – jednou se odvádí vaše znečištěná krev, druhou se přivádí filtrovaná. Občas to ovšem praskne a je z toho krvavý vodotrysk.“

Servírka si přitiskne dlaň na ústa.

Černý kocour se vyhřívá v paprscích slunce na betonovém podstavci v parku, na němž stojí socha dívky s vytřeštěným výrazem, v napřažených rukou drží ptáka s roztaženými křídly. Někdo ho zlomyslně natřel na modro.

„Vozí vás do nemocnice někdo... někdo z rodiny?“ Vyptává se servírka, jako když kočka měkce našlapuje: „Vaše žena třeba?“

„Nemám žádnou,“ odpoví pán podrážděně. „Jezdím autobusem. Číslo šedesát sedm.“

Muž na terase se opřel do vozíčku a tlačí ženu s pahýlem směrem k zadnímu vchodu do špitálu.

Lékaři dojedli, žertují, pijí čaj barvy žloutenkové moče.

Po obloze se snáší vrnící letadélko s blyštivými krovkami.

„Hned bych někam letěla,“ řekne servírka snivě. „Vloni jsme s mým bejvalým byli v Bulharsku. A víte, že je to tam senzační? A děsně laciný.“

Pán, duchem napůl nepřítomný, mlčí.

„Vy byste si někam nevyrazil?“

Pán nereaguje.

Byla to nevhodná otázka, žena si to instinktivně uvědomí, zvedne se a s povzdechem sbírá se stolku nádobí.

Na tenisovém dvorci, zřejmě po odpočinkové pauze, ze sebe útlá dívka začne znovu vyrážet heky, připomínající erotickou Je t´aime.

Oči bledého pána se setkají se servírčinýma. Pak bezděčně sklouznou na její poprsí.

„To bude dobrý, uvidíte,“ řekne servírka konejšivým hlasem, jenž jakoby se napřed ohřál v jejím výstřihu. „Teď na jaře vyráží spousta bláznivejch motorkářů...Víte, co myslím...nějaká ta ledvinka pro vás...“

Pán pohlédne na hodinky.

„Už musím.“ Položí na stůl připravené odpočítané peníze a odkráčí z kavárny.

Všimla si, že tu nechal igelitku s knížkami. Popadne ji a běží za ním.

Na chodbě za kavárnou se jí naskytne pozoruhodná podívaná: na prázdném vozíčku, jenž samočinně, elektronicky řízen odkudsi z velína, rozváží po nemocničních chodbách obědy pro pacienty, stojí dialyzovaný pán v letech, a s rozpaženýma rukama, aby udržel rovnováhu, se nechá vozit, s blaženým výrazem rozpustilého kluka.

„Pane, pane, nechal jste si u mě knížky!“ zavolá na něj servírka.

Přistižený pán leknutím ztrne, jako náměsíčník probuzený ze snu, připaží a rychle seskočí z vozíčku.

„Děkuju,“ řekne zadýchaně.

„Není zač,“ usmívá se servírka, „tak zase pozejtří, na kafíčko...“

Bledý pán si beze slova bere knihy a odchází chodbou do jícnu nemocnice, automaticky jako robot, náhle skleslý, nahrbený, jakoby na svých bedrech vlekl tíhu světa.

Žena se za ním dívá.

- - -




Další články tohoto autora:
Vít Olmer

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku