Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.6.2005
Svátek má Zdeňka




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Od koho se učí sociální demokracie?
 >SPOLEČNOST: Stárnutí a co potom
 >PRÁVO: Případ uprchlého podnikatele se kdykoli může opakovat
 >MOBY DICK: Volný ring Českého Telecomu
 >POLEMIKA: Nemlaťte neznámé psavce
 >GLOSA: Proti logice
 >ZVĚROKRUH: Rak (dokončení)
 >CHTIP: Tři nebožtíci
 >POVÍDKA: Pozdní odpoledne bledého pána
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: 3x bleskově
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Reakce na deník Právo - ČT & BSP
 >EKONOMIKA: Fed bude zvyšovat sazby
 >PENÍZE.CZ: Česká pošta: když víte, že vám lžou
 >MÉDIA: Investigativní pimprlata v Hlubokém hrdle

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.6. PRÁVO: Případ uprchlého podnikatele se kdykoli může opakovat
Martin Stín

Nadpis je parafrází názvu článku z Hospodářských novin z 29.4.2004. Mohl jsem vybrat jiný z široké škály možností od „Díky, pane premiére“ až po stručné „Konečně!“ vyjadřující úlevné pocity, vyvolané zprávou o odstoupení policejního prezidenta. Zvítězila parafráze, protože aféra policejního selhání v kauze Radovana Krejčíře nespadla z nebe, ale má bohatou a poučnou historii, která ukazuje, že nešlo o náhodný úkaz, ale příznačný výraz stavu, do jakého se PČR dostala díky vedení bývalého ministra Grosse a odstupujícího policejního prezidenta. Pohromy, jakou je Krejčířův útěk, nejsou ovšem jedinou stránkou obrazu PČR. Nelze přehlédnout obtížnou práci tisíců bezejmenných policistů, obecné zlepšení kultury jejich vystupování či zavádění moderních technických prostředků a poměrně vysokou míru objasněnosti kriminálních případů. Přes katastrofické zprávy o řádění kapsářů a různých přepadení v pražských ulicích jsme tak bezpečná země, že prezident republiky se může nikým nepovšimnut pustit po ulici a zajít si na schůzku s přáteli do obyčejné „dvojky“, doprovázen jen jedním mužem ochranky (pokud se skutečně jedná o bodygaurda). S tím ovšem kontrastují stále nová odhalení o propojení jednotlivých policistů či policejních gangů s organizovaným zločinem, úplatkářské aféry a hrubá selhání organizace zásahů ústředně řízených policejních složek. Záporné projevy jsou výsledkem postupného vývoje PČR do podoby státu ve státě, jehož šéfové na rozdíl od svých předchůdců z komunistického SNB se nemusejí třást o postavení před nevyzpytatelnými tajemníky vedoucí strany. Velí si sami, kontrolují se sami, podle toho to vypadá. Vůči kritice přicházející z vnějšího světa se PČR chová jako ježek cítící nebezpečí: schoulí se do sebe, vystrčí ostny a chybu přizná jen výjimečně. Průvodním jevem je smířlivost k nedostatkům. Všichni policisté jsou proto dobří, i když se někteří jen tak mimochodem dopouštějí zločinů. Justice je pak bita za průtahy a omyly způsobené zfušovaným přípravným řízením. Na takové případy veřejnost vidí, má-li zájem. Téměř utajeny zůstávají trestné činy nestíhané buď následkem neumětelství policie, nebo nechuti stíhat nestíhatelné (nadstandardně rovné) osoby.

Je zvláštní, že v záplavě článků a televizních komentářů, které se zabývají Krejčířovou aférou a jejími důsledky, se připomíná řada velkých policejních malérů z poslední doby, jako případ manželů Stodolových či odhalení Berdychova gangu. Ale nepadla ani zmínka o tom, že Krejčířův útěk a jeho okolnosti jsou jen dalším dějstvím překvapivými zvraty nabité několikaleté komedie plné omylů.

Radovan Krejčíř je stíhán hlavně kvůli nezákonným obchodům jím ovládané společnosti M5. Jejich nastartování bylo umožněno tím, že celní správa povolila této tehdy neznámé firmě, dříve nepůsobící v obchodě s pohonnými hmotami, dovážet ve velkém pohonné hmoty bez složení celní jistiny. Tím jí přímo nabídla možnost neodvést clo a dań z přidané hmoty a vznik půlmiliardového dluhu na sebe nedal dlouho čekat. Celníci nakonec policii sami upozornili na problém, ale obchod pokračoval dále. Selanku narušil až v r. 2003 ředitel Úřadu finanční kriminality a ochrany státu Martin Pavlík, který podal trestní oznámení na Milana Šišku – včera pověřeného řízením Útvaru pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti po odvolání jeho šéfa. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno 17.4.2003 a skončilo odložením věci (jak jinak!).

Spoluhráčem Radovana Krejčíře v jeho svérázném podnikání byl Libanonec Tarek Bachara, který za sebou zanechal třičtvrtěmiliardový dluh na nesplacených bankovních úvěrech a zmizel za hranice. Tvrdil, že mu Radovan Krejčíř usiluje o život. Policisté z protikorupční služby si s ním dali schůzku 18. prosince 2003 v Cottbusu. Zúčastnili se i dva státní zástupci z Vrchního státního zastupitelství v Praze. Jejich schůzka s prchajícím zločincem patrně proběhla v duchu přátelství a vzájemného porozumění. Po ní šli účastníci každý svou cestou, Tarek Bachara do Libanonu s tím, že už se do ČR nikdy nevrátí. Když se policisté po návratu se svým výletem pochlubili, vypukl poprask. Zesnulý ředitel Správy PČR hl.m.Prahy se velice zlobil, protože jeho útvar po Bacharovi pátral na základě soudního zatykače. Kdyby o schůzce věděl, zařídil by vydání mezinárodního zatykače a využil by Bacharovy přítomnosti v Německu k jeho zatčení. Milan Šiška tehdy vysvětloval, že není v silách jeho lidí každého podezřelého „lustrovat“, takže účastníci schůzky o zatykači na Bacharu nevěděli. Věc prošetřilo Nejvyšší státní zastupitelství ČR, které potvrdilo, že výletníci nepochybili (jak jinak!).

Podstatné je, že policie nedokázala provést vyšetřování proti Radovanu Krejčířovi tak, aby došlo v zákonné lhůtě jednoho roku k vypracování obžaloby. Krejčíř musel být propuštěn z vazby. Dostal se do ní znova kvůli jiné trestné činnosti, ale opět byl propuštěn. Nakonec se soudil s ministerstvem spravedlnosti o odškodnění za nezákonnou vazbu a částečně uspěl.

Média zaznamenala částku 200 tis. Kč, kterou Krejčíř a jeho rodina na státu vysoudili. Nevšimla si však perličky jeho případu, kterou bylo jednání o propuštění z vazby na kauci ve výši 40 mil. Kč. Obviněný byl ochoten a finančně připraven ji složit, a to v situaci, kdy všechen jeho majetek včetně bankovních účtů byl obstaven. Kde se tato obrovská částka vzala, není patrně dosud známo. Odvolací soud nakonec přijetí kauce odmítl právě pro nejasnost původu peněz.

Trestní stíhání Radovana Krejčíře provázelo také podezření na uplácení soudců, které se ale nepodařilo prokázat. Stín podezření z nadstandardního zájmu o věc obžalovaného padl i na obhájce Tomáše Sokola, u něhož se prý Krejčíř a Bachara seznámili.

Celé trestní stíhání Radovana Krejčíře a jeho kumpánů je tedy jediným řetězem chyb a podivností, na které útěk z černošické vily navazuje jako zvláště vypečená pointa. Napadá mě otázka, zda PČR skutečně zamýšlela Krejčířovu činnost prověřit a stíhat a pachatele usvědčit a předat justici k potrestání.

Ať již šlo o vážně míněné stíhání či pouhou taškařici k zastření očí nadřízených a veřejnosti, jedno je jisté: v dobře organizované a řádně kontrolované službě by takové podivné počínání nemohlo celá léta ucházet pozornosti velení. Závady postupu by byly rychle odstraněny a napraveny. Jiří Paroubek Jiřímu Kolářovi neukřivdil.

Martin Stín, Praha
Psáno jako 61. sloupek pro Politikon


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku