Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 28.6.2005
Svátek má Lubomír




  Výběr z vydání
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Více méně zapomenuté filmy školních let
 >DLOUHÁ CESTA 1: Příprava, kádrování
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pravda o cestě do Chartres
 >MÉDIA: Tento způsob přijímání zákonů zdá se býti poněkud nešťastným
 >ARCHITEKTURA: Psí vycházka po Letenských sadech
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Filmové chuťovky pro každého na ČT
 >NÁZOR: Paní Davouze a Evropa
 >EVROPA: Waterloo Eropské komise a maličkost ze zákulisí
 >EVROPA: Mor nebo cholera
 >MEJLEM: Zdeněk Hovorka, starosta
 >SPOLEČNOST: Duševní choroby "nežádoucím" pod supervizí i ČLK
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: "Zrovnoprávnění postavení podnikatelů" aneb Účtenky
 >MÉDIA: Svět podle FITES
 >MIMOCHODEM: Pod pokličkou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
28.6. Z MÉHO PODKROVÍ: Více méně zapomenuté filmy školních let
Albert Salický

Už jsem se zde jednou zabýval filmy, které poznamenaly mé dětství a které si alespoň přibližně pamatuji. Dnes se chci zabývát tím, co mi utkvělo v paměti natolik útržkovitě, že už nedám dohromady ani základní informaci.

Nejstarší zážitek se týká filmu, který se možná jmenoval Aljošovo dětství. To jsem byl asi tak ve třetí třídě. Šla na to ovšem celá škola. Pro znalce ještě uvedu, že do kina Lucerna v brněnských Žabinách. Z filmu si pamatuji pouze to, že se odehrával na vesnici, pobíhali tam mužici s účesem zvaným na kastról, a pak na drastickou scénu, ve které nějaký člověk vlekl kříž nahoru na kopec, bičován přitom svými souvěrci. Při uvedené scéně se řada prvňáčku rozbrečela, takže bylo představení přerušeno a přecitlivělí fakani odvedeni. My, otrlí dravci, jsme to vydrželi až do konce. Jako tréning pro další sovětské produkce to tedy splnilo svůj účel.

Dalším celoškolním filmem byla sovětská pohádka, dokonce snad barevná. Odehrávala se někde v orientě, takže zde nemučili křesťané křesťany, ale mohamedáni mohamedány. Padouchem byl jistý vezír jménem Kesa (přibližně, ale stejně je to od mé paměti výkon), který věznil krásnou hrdinku poměrně efektním způsobem, totiž že ji pověsil za vlasy. I zde byly děti z kina vyváděny, i když už ne tak masově - jaký to důkaz úspěchů pedagogické vědy!

Následovala do třetice sovětská Planeta bouří, to s tím robotem, jak se rozpustil v lávě, o čemž zde nedávno někdo psal. A pak film opět zcela neznámý. Byl to dramatický příběh z prostředí motocyklových závodníků. Asi nebyl ruský, spíše pobaltský, protože hlavní hrdina se jmenoval Raivo Tamre. Borci závodili na motorkách se sidecarem, ještě pořádně vysokých a nekapotovaných. Bylo to děsně napínavé, záběry ze závodů nám vyrážely dech, podobně jako slavná jízda na kládě z Pyšné princezny. Samozřejmě i toto byla nejlevnějsí zadní projekce, ale tenkrát, kolem roku 1964, se nám tím ještě dalo zavděčit.

Z filmů země milované zmíním ještě Poslední potlesk, příběh chlapce, který je dán do učení k cirklusovému akrobatovi. Film zaujal dvěma momenty, jednak tím, jak cvičitel chlapci lámal klouby, aby z něj učinil pravého cirkusáka (mládenec přitom děsně řval, asi ho to bolelo, řekl bych), a pak závěrem, kde kluk spadl z tyče a zabil se. Rovněž velmi výchovné.

České filmy tak úplně zapomenout nelze. Jednak je neustále opakují v televizi, a navíc jsem vybaven poměrně slušným Lexikonem českého filmu. Takže si tam ty různé Pohádky o staré tramvaji, Práčata a podobné Spanilé jízdy mohu osvěžit. Pohádka o staré tramvaji je ostatně úplně prvním filmem, který jsem viděl v kině. Tentokrát to bylo s rodiči v kině Moskva, dříve Scala, později Scala, na náměstí u Muzea dělnického hnutí, dnes Moravského muzea, vedle kostela Sv. Tomáše, který se za totality rovněž nazýval kostelem Sv. Tomáše, čímž je chaos dovršen..

Filmy z kapitalistického západu byly samozřejmě vnímány úplně jinak. Od Tří mušketýrů s Gerardem Barrayem přes Létající clipper (na „sedumdesátce“ v Jadranu v Kénigu) přes Sedm statečných až po Vinnetoua jsem viděl všechny mockrát, byly to nezapomenutelné zážitky. A pak Perný den! Z toho jsem byl úplně nemocný. Lidé ale tenkrát brali všechno nějak vážněji. Vzpomínám, jak někdo na plakát, oznamující film To je vražda, řekla, připsal udělal to doktor! a lidi se mohli zbláznit vztekem, že jim takhle pokazil zážitek! Skvělé byly i černobílé filmy s Peterem Sellersem a samozřejmě i Pět lupičů a stará dáma s pozdějším Obi-wan Kenobim, Alecem Guinessem.

Nádherný a neprávem zapomenutý anglický film byl i Zásah v pravou chvíli s Normanem Wisdomem, což byl v podstatě předchůdce Mr. Beana. Viděl jsem ho alespoň třikrát. Šel někdy po roce 1968. Další Wisdomův film, Stalo se v Southportu, byl barevný, ne tak veselý, a běžel ukrutně krátce, protože se v něm vyskytovaly nejen nahé dívky, ale především scéna v rockovém klubu, kde hráli, pokud se nepletu, Pretty Things! Já si z tohoto filmu pamatuji jen scénu, jak si krásná dívka, kterou hrdina vezl stopem, dala nohy nahoru na přístrojovku. Byl jsem zcela uchvácen. Bylo děsně sexy, jak drzostí dívky, tak tvarem lýtek, a navíc jsem netušil, že existují auta, kde je možné posunout sedadlo takhle dozadu. Hrdina měl, pro úplnost a jako další zrnko vzpomínek, Rovera 2000, což byl tuším Vůz roku 1963 nebo tak nějak. A borci od Pretty Things měli divoký make-up, prostě něco nevídaného.

Ale abych se vrátil k vzpomínání na to, co jsem v podstatě zapomněl, zmíním se ještě o jednom specifiku. Brněnská hvězdárna organizovala pro děti promítání krátkých filmů. Nejdříve v Alumnátu (v tehdejší Jiráskové čtvrti nahoře na konečné autobusu č. 46, dnes trolejbusu, tedy na Barvičové), a po dostavění planetária na Kravcu (Kraví hora, též Monte Bů) v dotyčném. Byla to směs filmů pro děti, legrace i poučení. Nejen tedy notoricky obehrané kusy, jako Pan Prokouk, Míček Flíček, nebo Vláček kolejáček, ale i dokumenty vědy. Vzpomínám na film, který nám, tehdejší budoucnosti národa, vysvětloval relativistické efekty. Nějaký člověk jel vlakem, a protože byl asi strojvůdce šikovný a topič výkonný, začal se vlak blížit rychlosti světla, přičemž se počal zkracovat. Bylo to velmi zábavné, moc rád bych to dnes znovu viděl.

Takže, milí pamětníci - nepamětníci, zase je co lovit v zaprášených zákoutích našich mírně sklerotických mozků. Já jsem v této oblasti své rezervy patrně definitivně vyčerpal.

Dvě poznámky pod čarou:

Vzpomněl jsem si (až po proběhlé ransomovské diskuzi), že jsem kdysi viděl na plakátech českých kin ohlašován i film Vlaštovky a Amazonky. Zná ho někdo? A že se žádný komentátor nezmínil!

A k mé osobě a knize Návod k použití rozvedeného muže:
dnes v 17 hodin v Čítárně U čerta s knihou, Linhartská 6, (to je u Staromáku) proběhne konečně křest zmíněného díla (kmotrem bude Tomáš Karger). Už na knižním veletrhu jsem poznal řadu svých čtenářů, bylo to velmi milé. Přijdete-li i sem, budu moc rád.

Salzburg, červen 2005


Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku