Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 25.6.2005
Svátek má Ivan




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Po bouři a před bouří
 >REAKCE: Stanovisko MF DNES k nepravdivému tvrzení pana Mareše
 >EVROPA: Krize EU a softwarové patenty
 >MOBY DICK: Právní stát
 >PRAHA: Nárazová zkouška aneb České hlavy podruhé
 >BODYPAINTNG: Světový festival (1.)
 >GLOSA: Euro - trotl
 >CHTIP: V sauně
 >MÉDIA: Petice proti násilí ve filmech
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Attacusové si dali načas!
 >MEJLEM: Aktivisté ohrožují konzervativní hodnoty
 >DOKUMENT: Odpověď starosty Jindřichovic pod Smrkem ministru Sobotkovi
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Symbol W u pořadů ČT
 >POLITIKA: Stáleimunní Železný

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Jižní Afrika  
 
25.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - Pretoria, Blyde kaňon, Krugerův NP

Oběd jsme měli zamluvený v restauraci asi 75km stranou od dálnice. Taková zajížďka nám připadla nesmyslná, takže Milan telefonicky domluvil s partnerskou jihoafrickou cestovkou zrušení rezervace a dohodl limit asi 65 randů na osobu na oběd kdekoliv v Pretorii. Jeli jsme tedy bez zastávky až do hlavního města, kde jsme se najedli v přijemné restauraci v centru. Limit bohatě stačil na kvalitní jídlo i s pitím (my jsme si dali 300 gramový cordon bleue s hranolkama a místní pivo).

Následovalo pokračování prohlídky Pretorie. Začali jsme památníkem Voortrekkerů na kopci nad městem. Když se v jižní Africe našly diamanty, začala invaze Britů do Kapska, odkud začali být vytlačováni původní osadníci – Búrové. Ti začali pronikat do nitra kontinentu, kde ovšem byli nuceni bojovat o přežití s domorodými kmeny, především Zuly. Kolem památníku je kruhová zeď se symbolickou vozovou hradbou, kterou používali Búrové při obraně. Uprostřed památníku je žulový sarkofág s búrským nápisem Ons vir jou, Suid-Afrika (Jsme tady pro tebe, Jižní Afriko), na který vždy 16. prosince dopadne sluneční paprsek štěrbinou ve stropě. Tento den, v roce 1838, zvítězilo 70 Búrů bez jediné oběti nad mnohatisícovou armádou Zulů, z nichž většina padla a jejich krev zbarvila vodu v řece, která se od té doby jmenuje Krvavá řeka, Blood River.

Po obvodu jsou stěny pokryty vlysy s historií Búrů. Po schodech nebo výtahem je možné se dostat na ochozy na vrcholu památníku. Z vnějšího ochozu je pohled na celou Pretorii, z vnitřního zase do hloubky památníku. V suterénu jsou diorámatické výjevy ze života Búrů při Velkém treku.

Kolem památníku se pasou antilopy skákavé, springbookci, které jsou zde ovšem dovezeny z Kapska.

Pokračovali jsme prohlídkou domu prvního prezidenta Paula Krugera s původním zařízením v koloniálním stylu, na dvoře stojí i jeho prezidentský vagon, kterým se přepravoval po železnici. Posledním bodem programu měly být Budovy Unie (Union Buildings), dorazili jsem ale až po zavíračce, takže jsme je viděli jen zvenku. Sice pěkné, ale do Afriky se jezdí kvůli jiným místům, takže nás to až tolik nemrzelo.

Horší bylo, že už se zase blížila večeře, zatímco my jsme ještě nestrávili oběd. Měli jsme rezervovaná místa ve francouzské restauraci La Madelaine, poprosili jsme tedy Milana, zda by nešlo vyměnit jídlo třeba za láhev vína nebo sýrovou mísu. Majitel restaurace měl bohužel už jídlo nachystané, takže nám alespoň tvrdil, že u něj jsou jeho francouzské porce tak malé, že nám přejedení opravdu nehrozí. Poprvé v životě nás někdo lákal do restaurace na malé porce…

Část našich kolegů nakonec opravdu nevečeřela. My jsme se ale nechali přesvědčit na jídlo. Jako předkrm byla čerstvá houstička se pštrosí paštičkou (někomu tolik nechutnala, ale my jsme se jen olizovali), hlavní jídlo byla Královská ryba (prý hodně vzácná a drahá) se zálivkou ze šampaňského a bramborem. Kdo nerad rybu, dostal steak, ale my jsme dali na doporučení majitele a vzpomínáme ještě dnes, hlavně šampaňská omáčka nás opravdu dostala. A jako zákusek byl obrovský talíř uprostřed se dvěma kopečky zmrzliny, celý postříkaný čokoládovými čárami. Estetický dojem prvotřídní, doma by nikoho nenapadlo dát malinkou porci na největší talíř, ale ač se tomu nechce věřit, vypadá to opravdu pěkně.

Spali jsme ve starém známém hotelu Manhattan, na rozdíl od první noce jsme dnes dostali ještě hezčí dvoupokojový luxusní apartmán.

Ráno jsme vyjeli trochu později, než jsme plánovali. Propletli jsme se ulicemi Pretorie a vyrazili směrem na východ. Zpočátku cesta moc zajímavá nebyla, ale když jsme po několika hodinách změnili směr více k severu, začala se příroda podél cesty měnit. Stoupali jsme do kopců, cesta už byla poměrně úzká, kopce byly místy porostlé lesy, jehličnatými i listnatými, z exotické vegetace nás zaujaly několikametrové stromové kapradiny.

Brzy bylo jasné, že dnes budeme mít problémy plánovaný program stihnout. Obvykle se jede volnějším tempem a nocuje se ve zlatokopeckém městečku Pilgrim’s Rest, kde jsme ale my měli jen oběd. Kdysi to bývalo centrum rýžování zlata v Jižní Africe, ale v roce 1972 byla těžba definitivně ukončena. Místní úřady pak vykoupily všechny nemovitosti a město zakonzervovaly v původním tvaru, tedy včetně domů z vlnitého plechu, obchůdků s původním zařízením, baru vybudovaném v bývalém kostele a hotelu s nábytkem ve stylu 19. století. Restaurace sice vypadá také stylově a starodávně, ale jídlo bylo stejně dobré, jako všude jinde.

Zhltli jsme oběd co nejrychleji, koupili jsme si od pouličního prodavače za pakatel velký sáček pražených kešu a už se jelo dále.

Cesta stoupala výše a výše, až jsme se dostali do téměř 2000 metrů. Tady tvoří Dračí hory jakousi zvlněnou náhorní planinu zvanou High-veld, po které jsme se dostali hodně po 16-té hodině až k hornímu okraji zdejšího přírodního úkazu – kaňonu Blyde River. Nízkou horskou vegetací jsme prošli pár desítek metrů od parkoviště autobusu k vyhlídkové plošině. Před námi se otevřel pohled do jednoho z nejhlubších světových kaňonů, jehož dnem protéká úzká stužka řeky Blyde. Dominantou protější strany kaňonu jsou známé Tři rondavely, skály ve tvaru domorodých kulatých chýší s kuželovitou střechou, které jim daly jméno. Bohužel přes celkem dobrou viditelnost byly špičaté vrcholky ronadvelů skryty v lehké oblačnosti. Mrak se na nich držel prakticky až do našeho odjezdu, až při cestě zpět jsme je už z větší dálky viděli pěkně celé.

Po chvilce kochání jsme podél stěny kaňonu pokračovali k druhé vyhlídce, cestou jsme bez mrknutí oka míjeli cedule zakazující vstup a hrozící nebezpečím úrazu. Z druhé vyhlídky je kromě ronadavelů výhled i na nevelkou přehradu na řece Blyde a mezi mraky se na chvíli otevřelo i okno do nížinaté roviny Low-veldu pod Dračími horami.

Vydrželi bychom zde i déle, ale hrozilo nebezpečí, že nám zavřou přístup k další místní přírodní raritě, takže jsme si nastoupili a popojeli pár set metrů zpět k parkovišti u Bourke’s Luck. Chvíli nás zdržely opice pobíhající kolem, ale Milan nás už popoháněl dolů k řece. Ta zde teče po planině, která končí romantickým vodopádem, od kterého pak divoký tok říčky vymlel v měkké hornině neuvěřitelné útvary. Vše je možné pozorovat z upravených cestiček a tří mostů nad průrvou plnou vymletých kulatých děr, ve kterých prý kdysi zlatokop Bourke našel zlato – po jednoduché úvaze, že díry mají stejný tvar jako rýžovací mísy, takže těžké zlato by se mohlo usazovat na jejich dně. Proto se tomuto místu také někdy říká i Bourkeho šťastné díry nebo hrnce.

Jako už mnohokrát tak ani teď jsme se nemohli odtrhnout a Milan nás musel popohánět. Ale opice na cestě a těsně u ní prostě minout bez vyfocení nešlo.

Dnešní program byl sice papírově vyčerpán, ale Milan s Eddiem udělali ještě dvě zastávky. První byla na krátké odbočce z hlavní cesty u Berlínského vodopádu. Menší dravá říčka zde padá úzkým pramenem do velké hloubky, všude jinde by to byla velká atrakce, ale my už jsme byli plni dojmů z předešlých scenérií, takže na nás vodopád nezapůsobil takovým dojmem, jak by si asi zasloužil.

Možná bychom udělali tržbu místním černoškám na improvizovaném tržišti, ale přijeli jsme tak pozdě, že už měly sbaleno a kvůli nám se neobtěžovaly vybalovat. Naložily svá zavazadla na hlavy a odešly.

Opravdu poslední zastávkou mělo být Boží okno (God’s window), vyhlídka z téměř dvoutisícového High-veldu do Low-veldu pod Dračími horami, který se táhne až k pobřeží. Dračí hory jsou zde vlastně hranou terénního zlomu,kde svahy hor prudce padají do hloubky 1500 metrů. Prý je to fantastický pohled, ale dnes bylo okno zavřeno hustou mlhou, což spolu s pokročilým soumrakem způsobilo viditelnost asi 10 metrů namísto slibovaných desítek kilometrů. Jedinou výhodu to mělo v tom, že jsme tuto zastávku využili k odskočení do přírody před závěrečným přejezdem do hotelu v blízkosti Krugerova parku.

Hotel byl tradičně pěkný, večeře opět ve stylu Boma-dinner, v otevřené jídelně, s plápolajícím ohněm a s vystoupením, tentokráte v modernějším až téměř jazzovém podání tří jamujících černochů. Obvyklé červené víno, které jsme si dávali skoro ke každé večeři, dnes obzvláště chutnalo. Většina znalců chválí jihoafrický Shiraz, který je opravdu výborný, ale nám přesto chutnal více tradiční Cabernet-Savignon.

Po snídani jsme zastavili u banky ve městě, Milan zde vyzvedl další hotovost a někteří kolegové vyměnili peníze. Pak jsme jeli celkem zajímavou krajinou asi hodinu a půl k bráně Krugerova národního parku.

Na bráně jsme si prakticky všichni koupili skvělou brožuru o parku včetně mapy a atlasu zvířat (hlavně ptáků a savců) žijících v parku. Kromě nás čekal na vstup ještě autobus plný malých černoušků ve školních stejnokrojích, pro které jsme byli možná větší raritou než divoká zvěř. Rozhodně se tvářili, že tolik bělochů pohromadě a dokonce cestujících autobusem ještě neviděli.

Už zde jsme narazili na první zvíře – běhala tu zemní veverka, ještě větší pozornost budil salámový strom, který jsme sice viděli už v Zimbabwe, ale zdaleka ne tak obsypaný uheráky, jako ten zdejší. Jen je utrhnout, oloupat, nakrájet na kolečka a dát na chleba s máslem.

Počasí se začalo kazit, dokonce místy drobně mžilo, ale všechno zlé je k něčemu dobré. Zvířatům nebylo takové horko a i přes den byla vidět po celou dobu naší cesty parkem. A jako první zvíře, což jsme nečekali, jsme potkali skoro půlmetrovou želvu kazetovou (nebo tygří?) uprostřed cesty. Zdálo se, že tu klidně spí. Už u ní stálo auto se starším manželským párem, který při pohledu na náš autobus zpanikařil a zejména žena podlehla ochranářskému pudu. Zřejmě si myslela, že to Eddi vezme levými koly přes želvu, takže raději vyspurtovala z auta a s námahou želvu přenesla na krajnici. Eddie s Milanem byli na mrtvici – v parku se samozřejmě v žádném případě nesmí z auta vystoupit, je to velmi nebezpečné, protože hodně smrtelně nebezpečných zvířat je prakticky neviditelných. A nemusí to být jen hadi, i takový velký lev se může v porostu lehce přehlédnout třeba z pěti metrů a člověk může být pohodlnější úlovek než hbitá antilopa.

Vzrůšo skončilo a my jsme vyrazili vstří dalšímu dobrodružství, když nad námi zakroužil rangerský vrtulník a dosedl před auto s riskující zachránkyní želv. Jak dopadla netušíme, zrovna tak jako nevíme, odkud nás rangeři mohli sledovat.

Dalšími zvířaty byly samozřejmě různé antilopy, vodušky a kudu, ale nejčastěji antilopy McDonald neboli impaly. Mají totiž na každé půlce svého bílého pozadí světle hnědou svislou čáru, která tvoří s prostředním žlábkem téměř dokonalý známý dvojtý oblouk hamburgrové firmy.

Kromě antilop jsou všudypřítomná prasata bradavičnatá, spolu s žirafou nejsympatičtější místní zvířata. Sice je těžké vidět je pasoucí se v tradiční pozici na předních kolenou (v Zimbabwe jsme je skoro jinak neviděli), protože jsou velmi ostražitá, ale díky své bojácnosti jsou často vidět v běhu se vtyčeným ocasem (a to naopak jsme v Zimbabwe nezažili).

Kolem cesty se pasou i žirafy a zebry, ale většina zvířat už pro nás nebyla nová. První výjimkou byl skálolez, velice vzácná malá antilopa s milým výrazem. Úplně bychom ji přehlédli nebýt myslivců se zkušenýma očima, ale i ti ji původně považovali za rysa nebo jinou šelmu. Až v dalekohledech a po přiblížení kamerou jsme poznali, co vlastně vidíme.

Někteří z nás zahlédli podél cesty krásného zoborožce se žlutým zobákem, ale vždy jen na mžiknutí oka. Zato jeho metrového příbuzného s červeným zobákem jsme si prohlédli v klidu a zblízka, když mezi stádečkem pakoňů něco důstojně vyzobával ze sloního trusu.

Kromě zoborožců jsme zahlédli jednu spící sovu, několik supů na vrcholcích stromů dost od cesty vzdálených, hodně plachtících dravců a samozřejmě všudypřítomné klubáky žijící se savci ve zvláštní symbióze. Klubáci jim čistí kůži od parazitů, kterými se živí, a když jich není dostatek, tak nepohrdnou nestrávenými zbytky v trusu. Klubáci mají barvu tak černou, že vypadají ve slunečních paprscích jako ocelově modří nebo zelení.

Ve slavné Skukuze, největším kempu v parku, jsme měli krátkou přestávku, nakoupili jsme pohledy, vyfotili železniční most přes polovyschlou řeku a pokračovali jsme dále na sever.

Trochu se nám zdálo, že zvířat ubývá, ale zase se změnilo jejich složení. Projeli jsme několik brodů, kde jsme zahlédli nevelké spící krokodýly, některé na břehu, jiné ve vodě. Ale hlavně se začaly více objevovat opice.

Opice jsou zde nejvíce zastoupeny dvěma druhy – rozpustilejšími paviány (baboons) a důstojnějšími kočkodany. Kočkodani sedávají na stromech a keřích podél cesty, kdežto paviáni se s oblibou prohánějí po cestách, zřejmě znají základní silniční pravidlo parku – zvířata mají vždy a všude přednost. Několikrát nás zastavilo stádo paviánů o několika desítkách kusů různého stáří, od větších klidnějších samců po divoká mláďata skotačící ve skupinkách přímo uprostřed cesty.

Jen jsme nemohli narazit na nic z velké pětky. Až konečně jsme zahlédli samce lva, opět daleko od cesty. Ale za zastavení to stálo.

Antilopy nám už nestály za zastavení s jedinou výjimkou – zahlédli jsme párek bojujících samců, kteří spolu bojovali svým parožím, občas se zaklesli a kroutili si navzájem hlavami, pak zase do sebe chvíli naráželi. Chtěli jsme znát vítěze, ale konce duelu bychom se asi nedočkali, takže jsme zanechali bojovné soky uprostřed ostatních antilop a pokračovali jsme na sever.

Chtěli jsme ještě vidět slony, protože v Mabule už jsme je kvůli soumraku nestihli nafotit, ale neměli jsme štěstí. Pak následoval delší úsek bez zvířat, který utlumil naši pozornost, když jsem je najednou uviděl po pravé straně cesty – párek celkem velkých slonů mezi stromy těsně u cesty. Přestože jsem křičel z plných plic, než stačil “předek” zareagovat, ujeli jsme dalších nejméně 300 metrů. Za námi je podobně přehlédla dvě osobní auta, v protisměru také něco jelo, takže otočení ani couvání nepřipadalo do úvahy. Takže jsem zůstal jediný, kdo je viděl.

Naštěstí o pár desítek minut později jsme na slona přece jen narazili. Sice byl menší, ale ochotně pózoval. Takže ho máme i vyfoceného.

V levharta jsme nedoufali, ale buvoli nás přece jen mrzeli, ty mabulské jsme spíše tušili než viděli, takže nám pořád chyběli. Zastavili jsme u výjezdu z parku, Milan rychle vyběhl koupit ještě jednu knížku o parku a odhlásit nás z evidence. Ujeli jsme pár desítek metrů, už jsme viděli plot oddělující rezervaci od okolní krajiny, když jsme se konečně dočkali. Zleva přes silnici těsně před námi začalo přecházet velké stádo buvolů. Při pohledu zblízka se rozhodně nedají považovat za nějaký obyčejný druh hovězího. Jsou velcí a silní, mají obrovské rohy nad čelem srostlé a pohled, z kterého běhá mráz po zádech – byli jsme rádi, že jsme v autobuse, potkat bychom se s nimi venku v přírodě určitě nechtěli.

Dva mladší buvoli měli mezi sebou nějaké rozbroje, ale ten slabší nebo moudřejší to vzdal a těžkopádnými poskoky utekl. Stádo uzavíral kus s nemocnými koleny – obě kolena měl skryta ve velkých koulích, asi plných hnisu. Bylo nám ho sice líto, ale zvířata v parku žijí divokým životem a veterinář se o ně samozřejmě nestará.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku