Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 27.6.2005
Svátek má Ladislav




  Výběr z vydání
 >MÉDIA: Svět podle FITES
 >MIMOCHODEM: Pod pokličkou
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Podger s Podgerovou na cestách
 >HÁDANKA: Vila
 >FOTOREPORTÁŽ: Praha v rytmu salsy
 >ÚVAHA: Vzhůru do velehor!
 >CHTIP: Palírna
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >PENÍZE.CZ: Za hranice autem
 >MEJLEM: Reakce na veřejnou debatu Jakou (post)demokracii chceme?
 >EVROPA: Po bouři a před bouří
 >REAKCE: Stanovisko MF DNES k nepravdivému tvrzení pana Mareše
 >EVROPA: Krize EU a softwarové patenty
 >PRAHA: Nárazová zkouška aneb České hlavy podruhé
 >MOBY DICK: Právní stát

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  >>  Jižní Afrika  
 
27.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - soukromá rezervace Kapama, jeskyně Sudwala

Teď už definitivně jsme opustili Krugerův národní park a čekal nás poslení bod programu, sice fakultativní, ale všemi objednaný. Asi ¾ hodiny nám trvala cesta do soukromé rezervace Kapama, střediska UNESCO pro zachování rodu levharta chity. My jsme tu ale nebyli kvůli levhartům v klecích, ale kvůli večernímu safari v džípech.

Naše známé desetimístné džípy tentokrát řídila zvláštní dvojice rangerů: mladá blonďatá holka s nakrátko stiženými vlasy v rangerském úboru (khaki kraťasy a košile s vykasanými rukávy) a ještě mladší kluk, asi student na brigádě. Cesta začala nadějně – těsně kolem nás proletěl neuvěřitelně zbarvený ledňáček s dlouhým zobáčkem, na zlomek vteřiny si sednul na blízký keř, ale než jsme stihli zvednout foťáky, byl v prachu.

Naše rangerka jela na jistotu. Brzy se před námi objevil roh ohrady, kde jsou chovaní levharti, kolem plotu je pískový pruh a na něm byly zřetelné lví stopy. Stačilo se jich držet a brzy jsme je uviděli. V ohradě jsou totiž kromě levhartů i domestikovaní lvi ze zrušeného cirkusu, kteří již nejsou schopni sehnat si v přírodě potravu. To ale irituje místní divoké lvy, kteří se drží poblíž, aby si se svými nenáviděnými kolegy mohli dokazovat svou převahu.

Vpravo od cesty tak sedělo-leželo deset lvic, jeden menší a jeden velký lev, o pár metrů dále ještě další dvě lvice okupovaly krajnici. Varováni z Mabuly jsme čekali velkou opatrnost, zvláště když jsme neviděli žádnou připravenou pušku. Ale naše rangerka bez zaváhání najela přímo mezi lvy, její kolega přece jen opatrněji zůstal kousek dále. Kamery vrčely, fotoapráty bleskaly, ale se lvy to ani nehnulo, jen občas některá lvice líně zívla.

Když rangerka usoudila, že bylo málo vzrušení, popojela ke dvěma zbývajícím lvicím, přičemž kolem zastavila asi 20 cm od konce ocasu jedné z nich. Seděl jsem na kraji a kdybych se naklonil, mohl bych si ji pohladit.

Pro některé kolegy začalo být toho vzrušení až moc. Po vyprávění o lvech z Mabuly raději chtěli popojet do bezpečnější vzdálenosti, ale rangerka si obavy nepřipouštěla. Bližší lvice začala být trochu nervózní, asi ji vadil neklid v džípu, takže raději vstala a pár kroků poodešla, než se opět svalila na zem.

Konečně jsme se pomalu oočili, ještě jednou jsme najeli mezi větší skupinu, aby mohl projet kolem druhý džíp, a pokračovali jsme dále. Druhá skupina nás následovala o něco později. Vjeli jsme do lesíka, na jednom místě rangerka bez obav vystoupila a natrhala nám listy z léčivého stromu, které jsme museli žvýkat až do zdřevěnění jazyka.

Kromě levhartů má zdejší rezervace ambice i na chovný program supů, kterých se zde zdržuje velké množství. Posedávají po okolních stromech, ale když jsme přijeli blíže, většinou nedůvěřivě poodletěli dále.

Začalo se stmívat a my jsme dojeli k jezírku, kde prý je bezpečné vystoupit (i když naše rangerka by asi klidně vystoupila i mezi odpočívající lvy). Mohli jsme si nabídnout se zásob pití v plechovkách, my jsme zvolili neuváženě pivo (bylo největší) a až po jeho vypití jsme začali uvažovat, jak to vydržíme do konce safari bez vystoupení z auta.

Osádka druhého auta nám vysvětlila, proč se zdrželi. Pozorovali po našem odjezdu zblízka páření lvů, sice jen několikavteřinové, ale zato prý se odehrává třikrát za hodinu po celých 24 hodin.

Po “pikniku” jsme pokračovali už potmě s rozsvíceným ručním reflektorem, ale jen se nám potvrzoval náš původní dojem, že zde jsou hlavní atrakcí lvi, kteří asi budou i přikrmovaní, přestože to rangeři vehementně popírají. Jinak si neumíme vysvětlit a) proč jsou lvi tak ochočení b) čím se živí, když jsme zde nenarazili ani na impalu.

Mně trochu kazily náladu problémy s kamerou, která odmítala vysunout natočenou kazetu, ale zase jsem měl více času na sledování okolí. Ale kromě jedné žirafy, u které jsme vítězoslavně stáli celou čtvrthodinu, jsme viděli jen spoustu dětí buše (babybush), malinkých opiček (nebo velkých myší), asi 8 cm velkých, ale s ocasem dvojnásobné délky. Prozradily je vždy jejich vykulené svítící oči, když jsme jim do nich svítili dlouho, obvykle odskákaly jako klokani mílovými skoky.

Na naší polní cestě se najednou objevil ukazatel směru “Nosorožčí restaurace” (Rhino restaurant), v jehož směru jsme pokračovali v jízdě napjati a zvědavi, o jakou atrakci s nosorožci se jedná. Ale uprostřed divočiny je zde vybudována boma-jídelna pojmenovaná po nosorožcích, kde jsme měli večeři servírovanou našimi rangery. Sice trochu jednodušší než obvykle, ale chuťově o nic horší.

Po cestě zpět jsme ještě zahlédli pár trpasličích antilop velikosti většího králíka, ale to bylo prodnešek vše. Na jednu stranu nás večerní safari zklamalo svou umělostí, ale na druhou stranu jsme získali obrovský zážitek na celý život z bezprostřední blízkosti divokých lvů, kterým jsme byli mnohem blíže než v ZOO nebo v cirkuse, a dokonce bez jakýchkoliv mříží nebo jiných zábran.

Několikahodinovou cestu zpět jsme v autobusu spokojeně proklimbali.

Ráno jsme nemuseli se vstáváním nijak spěchat, v programu na dnešek byl plánován hlavně přejezd do Svazijska. Po snídani jsme v poklidu nasedli do autobusu a vyrazili jsme na jihovýchod. Cesta vedla pěknou pahorkatinou, zalesněné svahy kopců občas vystřídaly skály zvláštní zelenkavé barvy. S jednou kratší přestávkou jsme pak kolem poledne dorazili do Sudwaly, ještě na území JAR. Milan odběhl koupit vstupenky do jeskyně, ale hotelová recepce zastupující pokladnu ho tak uchvátila, že nás zavolal na vyfocení kulatého atria napodobujícího domorodý styl, s průhledy na nedobudovanou domorodou vesničku s klasickými kruhovými domečky – rondavely.

Úzkými kamenitými serpentýnami jsme pak pokračovali až pod hřeben místního pohoří, Eddie si tady pořádně zatočil volantem. Před stylovou restaurací s dynoparkem jsme zaparkovali a vyrazili jsme do pár set metrů vzdálené jeskyně. Ovšem cestou nás několikrát zdrželi zástupci hmyzí říše, hlavně brouci, barevní motýli a 15 centimetrů dlouhá černá housenka nebo mnohonožka s nespočítatelnými červenými “nožičkami”.

V jeskyni Sudwala se v minulosti schovávali Svazijci před dobývačnými Zuly. Obvykle jim to moc nepomohlo. V jeskyni se sice díky úzkým průchodům ubránili, ale Zuluové byli vytrvalí a počkali si na ně před jeskyní. Svazijci na zkoušku poslali ven dobytek, kterého si schovaní Zuluové záměrně nevšímali a nechali jej klidně se pást. Svazijci usoudili, že nebezpečí pominulo, vyšli před jeskyni, kde je zkušení válečníci Zuluové bez problémů zmasakrovali.

Jeskyní nás prováděl nenápadný téměř zamlklý mladík, jeho výklad byl ale bezchybný a zajímavý. Ukázel nám skalní gong, kterým se Svazijci varovali před Zuly, různé nástroje připomínající dobu kamennou, krápníkové útvary ve tvaru gorily, žraločí hlavy, madony a i jiné. Užili jsme si i pár vteřin dokonalé tmy, část výkladu jsme odpočinkově strávili vsedě na pódiu dnes již nepoužívaného amfiteátru, kde dříve vystupovali i známí zpěváci. Když ale obecenstvo začalo lámat na památku krápníky, byly koncerty zrušeny.

V jeskyni byla teplota trochu nižší než venku, ale to neplatilo ve vyvýšené části, ke které jsme došli po kamenných stupních – zde bylo docela vlhko a teplo. Velmi úzkým a nízkým průlezem jsme v předklonu dorazili až na samý konec jeskyně, některé útvary byly nasvíceny barevnými světly, což působilo efektním dojmem. Podobně barevně byla nasvícená i fantaskní krajina za jezírkem se skřítky a pohádkovým lesem, zrcadlící se i vzhůru nohama v hladině jezírka.

Při cestě zpět se Milan dal do řeči s naším nenápadným průvodcem, který se jen tak mezi řečí zmínil o Křovácích a jejich zvycích, které dopodrobna znal. Vyšlo najevo, že s nimi jako dítě nějakou dobu žil a dokonce jako jeden z mála bělochů ovládá jejich mlaskavý jazyk (známý třeba z filmů “Bohové musí být šílení”). Samozřejmě nám musel pár ukázek předvést, celý se přitom červenal z naší soustředěné pozornosti na jeho obličej a baterkou nasvícená ústa. Úspěch měl obrovský, musel několikrát přidávat a opakovat. Jeskyně není tak hezká jako některé naše krasy, její efektní nasvícení a minisbírečku domorodých nástrojů ale stojí zato vidět. Ovšem zážitek z křováčtiny vše dokonale zastínil.

Před jeskyní jsme potkali dva pilné hovnivály, valící své kuličky větší než samotní brouci vzhůru do kopce. Používají k tomu zadní nožičky, tlačí trusovou kuličku pozadu, hlavou dolů a zadečkem nahoru.

V restauraci U Pierra nás čekal oběd ve francouzském stylu. Dřevěná restaurace na kůlech ve svahu mezi exotickými rostlinami kolem vypadá velmi zajímavě, ale úplně nás dostal až její interiér s prosklenným průčelím mířícím do údolí hluboko pod námi. Panoráma jako ve Švýcarských Alpách. A co teprve jídlo. Výběr sice zdánlivě chudší než ve velkých hotelích, ale polívka, předkrm, hlavní chod i zákusek i na jihoafrické poměry vynikající – a to je co říci.

Pierre měl z naší chvály evidentně radost, asi by uvítal i více turistických výprav, kromě nás zde nikdo nebyl. Jeskyně Sudwala není zase tak známou atrakcí pro zahraniční turisty, i Milan zde nebyl asi 25 let.

Efektní je odchod z restaurace po dřevěných lávkách nad parkem plným nám neznámých květin, s protékajícím potůčkem a jezírkem.

Eddie bravurně zvládl i cestu zpět na hlavní tah do Svazijska, podobně zajímavou krajinou jako dopoledne jsme projížděli až k hranicím nezávislého Svazijského království, chudé zemičky mezi JAR, Mosambikem a Indickým oceánem. Víza jsme měli vyřízena předem, teď nám to ale ušetřilo spoustu čekání a papírování. I tak jsme tu zvtrdli nejméně hodinu, nejmodernější pomůcka zde je propisovací tužka. Ale bez víz by to bylo na půl dne.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku