Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 28.6.2005
Svátek má Lubomír




  Výběr z vydání
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Více méně zapomenuté filmy školních let
 >DLOUHÁ CESTA 1: Příprava, kádrování
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pravda o cestě do Chartres
 >MÉDIA: Tento způsob přijímání zákonů zdá se býti poněkud nešťastným
 >ARCHITEKTURA: Psí vycházka po Letenských sadech
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Filmové chuťovky pro každého na ČT
 >NÁZOR: Paní Davouze a Evropa
 >EVROPA: Waterloo Eropské komise a maličkost ze zákulisí
 >EVROPA: Mor nebo cholera
 >MEJLEM: Zdeněk Hovorka, starosta
 >SPOLEČNOST: Duševní choroby "nežádoucím" pod supervizí i ČLK
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: "Zrovnoprávnění postavení podnikatelů" aneb Účtenky
 >MÉDIA: Svět podle FITES
 >MIMOCHODEM: Pod pokličkou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
28.6. DLOUHÁ CESTA 1: Příprava, kádrování
Ota Ulč

První expedici kolem světa jsme si museli odložit, neboť manželka Priscilla se zrovna potýkala s osmým měsícem těhotenství. Přece mi neslehne někde v poušti a abych pak rodičku s robátkem vláčel všelijakými džunglemi. S cestou tedy počkáme, až potomek zmužní a bude mu téměř rok. Tak se stalo.

Rád zdůrazňuji svou zkušenost, že při takovém plánování nemáme být nenasytní, buďme smířeni se skutečností, že všechno se stihnout nedá. Tak nám aspoň zůstanou neznámé končiny při příštím pokusu. Zeměkouli si napřed prokádrujme. Putování po světě pojímám jako putování za třemi písmeny – P (příroda), Č (člověk), D (dědictví, dějiny). Vejdu-li do katedrály či kolosea, vešel jsem do písmene D. Jestliže by se ale v koloseu zrovna konalo utkání gladiátorů s divokou zvěří, k D přibude Č, a jestliže by koloseum bylo na úpatí právě vybuchnuvšího vulkánu, úkaz by se zasloužil o písmeno P, takže bychom byli komplet. Můžeme se dívat na tato tři písmena jako na body trojúhelníku, v němž si turista vyšlapuje. Nebo jako na tři dimenze. Každé to písmeno je jednou dimenzí a čím víc je jich pohromadě, tím silnější je vjem. Někdejší Cejlon a nynější Srí Lanka je například trojdimenzionální. Většina světa není. Jižní hemisféře vesměs chybí D. Tropická Afrika má rovněž nedostatek renesančních paláců. Řada končin je pro mne značně jednoprostorových, kde je jen P a jinak nic. Vůbec však nelituji vykonaných zajíždek do přílišných prázdnot, litoval bych dovolené na kře, kde bych byl zcela bez dimenzí, zejména kdyby tálo.

Mé kádrování je ovšem subjektivistické. Kdybych byl z Ugandy, viděl bych Evropu a Evropany jinak, než jak ji a je vidím z Čech či Ameriky. Zajímá-li mne Člověk, rozhodnu se pro domorodý jarmark v Bangkoku a ne pro brněnské nákupní středisko. Písmeno D se mi v Evropě okoukalo, a proto jsem se s ním několikrát seznamoval v Asii. Preferuji Č, u něhož mám odnož „Čč“ – člověk český, pokud ho někde potkám. Pro mne Niagara je padající voda a nejvýš za deset minut začnu zívat. Rovněž tucet pagod v jednom odpoledni se mi snadno splyne. Do Izraele jsem ovšem nejel vyhýbat se Jeruzalému a Betlému, s notným zájmem jsem probrouzdal tato rodiště naší civilizace, ale hlavním důvodem přistání v Tel Avivu byl zájem o současné komplikace v oné části světa. Stejně tak v Africe, se zájmem o domorodé kmeny a tehdejší úděl právě vyháněné indické menšiny, jsem neignoroval setkání s houfy žiraf a elefantů.

Každopádně doufám, že jsem své kádrové metody řádně nanesl, ozřejmil, že se tedy nepohrneme do Antarktidy za člověkem, do Říma, Paříže či Bayreuthu za přírodou a do Severní Dakoty za kulturními památkami.

Nyní tedy ke konkrétní eliminaci:

Země, do kterých nemohu – tehdy ještě existující valná část tábora míru - nebo nechci, i když tam lze. Přistál jsem v Bejrutu v době občanské války a za pár hodin mazal pryč. Vyhýbám se většině hanebných mohamedánských diktatur, nebudu se vnucovat do států, na cizince příliš nevlídných (třeba Libye, Burma). Rovněž s jednoročním dítětem tehdy přece nepolezu do Indie, která dovede potrýznit i otrlé dospělé. Byl by též nesmysl cestovat někam v monzunové sezoně nebo vůbec příliš střídat tepelná pásma. Kdyby zdraví sneslo výkyvy rtuti, vy neunesete kufry s vybavením pro čtvero ročních období. Proto jsme vynechali lednové Japonsko, kam jsme si mohli zaletět bez extra výdajů.

Země, kam bych rád, ale které jsou příliš z ruky, což nebyla tolik otázka vzdálenosti jako lokace. Nechtěl jsem, aby naše trasa připomínala vývojovou křivku některých politických předáků. Na této první cestě jsme čtyřikrát překročili rovník, dali přednost Austrálii před Jižní Afrikou. Však mám ženu napůl žlutou, synáček je Číňan pětadvacetiprocentní a tam tehdy v apartheidu bývali na prznění rasy značně hákliví.

Takto jsme vyloučili už notný díl planety a od negativního přistoupíme k pozitivnímu:

1. Profesionálně se zajímám o národnostní menšiny a jejich integraci a k tomu mi studium tehdejších Cikánů v ČSSR nestačilo. Zároveň hloubám nad rasovými problémy v nebílých společnostech. Proto tedy zájem o východní Afriku (osud indické menšiny), Malajsko a Filipíny (čínská minorita), Fidži (rovněž Indové), Nový Zéland (Maorové), Austrálie (Aborigines). S tímto tématem se svezl i Izrael (Arabové) a Cejlon (Tamilové), kde navíc se zrovna odbyla prapodivná revoluce a já měl o ni zájem.

2. Končiny, kam bych si sám netroufl, ale kde máme příbuzné nebo známé. Takhle mi už několikrát do klína spadl Taiwan. Rodinní příslušníci jsou i v Hongkongu, Singapuru, Filipínách, na Sumatře a k některým zavítáme. Rovněž bych se na úplně vlastní pěst nehrnul do zemí islámu. Máme ale přítelkyni, jejíž otec, původním povoláním lékař, se stal prezidentem v jednom z těchto států. Ve funkci pobyl krátce, doúřadoval na popravišti. Rodina se poté odebrala do exilu v Maroku, kde dost luxusně žije ze štědré podpory saúdského krále. Byli jsme tam pozváni a neodmítli jsme.

3. Oblast, kam mne nevedou důvody profesionální ani praktické, nýbrž iracionální, emocionální, romantické – toť ostrovy Pacifiku, na které jsem se chystal od jinošských let. Záměr získal po roce 1945, když jsme se v biografu dozvěděli o Guadalcanalu a dalších epopejích marxistickými historiky pomíjeného bojování

Itinerář byl vymyšlen v tomto pořadí: New York – Maroko – Evropa – Izrael – východní Afrika – Cejlon – Malajsko – Borneo – Hongkong – Macao – Taiwan (kde dočasně odložíme synáčka) – Austrálie – Nový Zéland – Fidži – Tonga – Nová Kaledonie – Nové Hebridy – Guadalcanal – Nová Británie – Nová Guinea – Filipíny – Taiwan (kde rodina bude sjednocena) – Guam – různé ostrovy Mikronésie – Havaj – domů. S plánem jsme se vypravili do místní turistické kanceláře pana Sochora. Setrvali jsme všeho všudy hodinu a většinu letů se podařilo synchronizovat. Nevyšly nám ostrovy Seychely (s kdysi proslule pohostinnými ženami, též s parazity, kterým podlehl Noël Coward). Z Afriky tehdy neměli přímé letecké spojení, muselo by se přes Londýn. Dokonce neexistoval přímý let z Keni na Cejlon, a proto nutno mamutí oklikou přes Pákistán. Další potíž byla s Rabaulem na Nové Británii. Špatné spojení znamenalo trčet na místě asi šest dní, a tak jsme vyloučili tuto zastávku, dějiště značných bojů za druhé světové války. Už následující dopoledne telefonoval pan Sochor, že má potvrzeny rezervace na všechny lety s výjimkou jednoho pacifického ostrova.

Méně jednoduché bylo vyčíslení letenky. Tarify jsou mnohonásobné, nelogické,vzájemně se vylučující.Cesta kolem světa může stát míň než cesta kolem půl zeměkoule. Na trase dlouhé dvacet tisíc mil si nekoupíte jeden kratičký let a celý účet se málem zdvojnásobí. Přitom tisícimílová oklika z Nairobi přes Karáčí nás nestála nic. Záleží na sezonách, zda přes den či v noci, v dny pracovní či sváteční, sám či s rodinou. Rozpětí tarifů je tak značné, že tutéž trasu lze někdy absolvovat za 10% standardní ceny. Vznikají absurdna, jež by Kafka, Ionesco a Beckett ocenili, když třeba cesta z New Yorku do Texasu stojí polovic, letí-li se přes Kalifornii, tedy oklikou několika tisíci kilometrů. Všechno je přespříliš komplikované, že deset odborníků dojde k deseti různým závěrům a že prý to pan Sochor dá k vyčíslení kouzelníkům se solidní pověstí, kteří zákazníky prý neolupují. Za tlustopis letenek nám naúčtovali 5.600 dolarů, ale zato chlapeček, poněvadž mu ještě nebyly dva roky, se vezl kolem světa za pouhých sto dvacet dolarů.

Jemu jsme pořídili samostatný cestovní pas, neboť ho mínili dočasně odložit a osamostatnit na Taiwanu. V dokumentu měl zapsán stav jako single a výšku dvou stop a tří coulů. Při návratu přibyl na coulech, nadále neženat, s pasem plně porazítkovaným. Víza jsme potřebovali jen do Austrálie, východní Afriky a k Čankajškovi. Očkování na takovou cestu se vyžadovalo trojí: neštovice, cholera a yellow fever čili žlutá horečka. S touto poslední injekcí jsme měli komplikace, neboť byla k mání jen někde a skoro nikdy; navíc se dětem nedosáhnuvším prvních narozenin dávat nesmí, takže jsme příslušný zdravotní orgán museli k porušení předpisu upovídat. Ostatní očkování – hepatitida, tetanus, tyfus, paratyfus atd. – není povinné. Pominuli jsme je v přesvědčení, že na takové výpravě na nás bude číhat přemíra všelijakých nebezpečenství, od améb po ještěry, a kdo se tedy příliš bojí, ať nechodí do pralesa.

Odletu předcházela akce Včela. Sbíral, sepisoval a organizoval jsem poznatky, kádrovali jsme kufry do posledního kapesníku, dumali, experimentálně pakovali a vylepšovali, takže naše činnost přestala připomínat úl a nabývala podoby příprav k provedení komplikovaného zločinu. Nebudu ale teď zdržovat s detaily. Praktické, a troufám si říci i užitečné rady, najdou zájemci, mnou utrmácení, v závěru knihy.

Vypořádám se teď jedním vrzem s třemi kontinenty. S dvěma kufry a s klukem v sedačce na mých zádech jsme z New Yorku odlétli do Casablanky, kde saúdským králem podporovaná vdova na nás nečekala, neboť naše poslední psaní do Maroka nedošlo. Začali jsme tedy všelijak. Synáček se batolil, ochutnával severoafrickou půdu, já mu zakazoval velbloudí trus a kromě toho vztekle mával na vozovce, aby nás někdo vzal do Rabatu. Našel se samaritán, všechno dobře dopadlo, vdova nás uvedla do společnosti; dokonce zařídila přístup do královských komnat Hasana II. Za volantem bílého mercedesu svištěla krajem, bez ohledu na feláhy v cestě, a tak jsme dojeli do Fezu, pobyli v Marakéši, leckde. Poté přesun do Evropy, kde jsem si přes moc dobré známé najal opla bídné kvality. Jakžtakž přebelhal Francii, v pyrenejském anachronismu Andorra začal vzdychat a v západošpanělské provincii Estremadura na zapadlé vedlejší silnici utrpěl mocný infarkt. Člověk, tím méně automechanik, nebyl dlouho k nalezení. Po několikadenní nákladné léčbě se opel dal poněkud do pohybu. Nehnal jsem ho, rekonvalescenta, ale ohleduplně se zpátky Francií šoural směrem k Itálii. Nicméně nevděčná bestie v pohraničním tunelu Menton – Ventimiglia začala páchnout a vzňala se. Kvapně jsme bídný vehikl opustili, s potomkem v náručí, a opel dodoutnal.

Dobře nám tak, proč do té Evropy znovu lezeme, tedy pryč z kontinentu a na Blízký východ, což ale také není ta nejbukoličtější oáza. Strávili jsme většinu času v okupovaných arabských končinách, téměř jsme přešli Jordán, okusili jsme teplo Mrtvého moře v letním poledni, měli audienci u sociologů a politologů. Taky jsme v Izraeli, jemuž přece našinec z mnoha důvodů značně fandí, zažili řadu – chci věřit, že netypických – zklamání. Nikde, až ovšem na rodnou zem, jsem nebyl tolik tupen, smýkán a buzerován. Když si teď s odstupem času připomenu některé ty arogantní byrokraty, nadále brunátním do fialova. Byli jsme zklamáni, cítili se podvedeni. Přiznávám se k pocitu notné úlevy, když jsme se odlepili od izraelského povrchu, a týž pocit mi potvrdila řada podobně rozčarovaných, ani v nejmenším antisemitských či antisionistických návštěvníků.

Tak tedy jsme nad Habeší, míříme za rovník do Keni, do Nairobi. Můj bývalý student Onyanga z kmene Kikuyu na nás čekat nemohl. Ještě mi psal, že mu vláda nabídla funkci diplomata na vyslanectví v Římě, ale že to nevzal, neboť jeho milá studuje medicínu v Nairobi, a tak on bude zatím pracovat v prezidentské kanceláři. Nestal se ale poradcem Yomo Kenyatty, nýbrž dostal umístěnku jako výběrčí daní v džungli; nepotkali jsme se s ním a nikdo už o něm víc neslyšel. Měli jsme ale ve východní Africe jiné kontakty, takže naše poznávání kontinentu nebylo toliko turistické. Černí kamarádi si nás rozebrali, vlezli jsme do autentických chýší a přespávali v osadách, o které bílá noha dosud nezavadila. Jestliže tohle bylo jeden týden, další týden nás privátní šofér rozvážel kolem Kilimandžára a dál na luxusní safari. Jak jsem již byl oznámil, zajímám se hlavně o člověka – třeba takový lid Masai, nomádové s životem soustředěným na skot, jenž je zdrojem prestiže a kalorií. Sají svým kravám krev a mléko, ale musí se to pořádně smíchat. Ve východní Africe je majestát přírody k nepřehlédnutí. Třeba jsme v končině naprosto ztracené píchli dvě pneumatiky najednou, zblízka si nás okukovali různí čtvernožci, i nerudný nosorožec se dostavil. Sdílní domorodci přišli s radou ve swahili, že „hatari“ (nebezpečí), je tu plno „simba“ (lvů), zavřete okna, přinesem vám „čaj” (čaj).

Po řadě nikoliv zcela běžných zážitků jsme opustili černý kontinent na cestě do Colomba s nedobrovolnou zastávkou v Pákistánu. Události této etapy jsou částí mé knížky „Náš člověk v Indii a na Cejlonu“, vydali Škvorečtí, 68 Publishers Toronto. Prezentuji tam zážitky někoho, kdo přišel ven dřív než mnozí jiní a měl to snazší pustit se do putování po zeměkouli. Sepisování je to kosmopolitní a přitom dost vlastenecké: našinec povídá našinci.

(Z knihy Klokánie a obtížné sousedství: piráti, lovci lebek, novodobí teroristé,

která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku