Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 28.6.2005
Svátek má Lubomír




  Výběr z vydání
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Více méně zapomenuté filmy školních let
 >DLOUHÁ CESTA 1: Příprava, kádrování
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pravda o cestě do Chartres
 >MÉDIA: Tento způsob přijímání zákonů zdá se býti poněkud nešťastným
 >ARCHITEKTURA: Psí vycházka po Letenských sadech
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Filmové chuťovky pro každého na ČT
 >NÁZOR: Paní Davouze a Evropa
 >EVROPA: Waterloo Eropské komise a maličkost ze zákulisí
 >EVROPA: Mor nebo cholera
 >MEJLEM: Zdeněk Hovorka, starosta
 >SPOLEČNOST: Duševní choroby "nežádoucím" pod supervizí i ČLK
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: "Zrovnoprávnění postavení podnikatelů" aneb Účtenky
 >MÉDIA: Svět podle FITES
 >MIMOCHODEM: Pod pokličkou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
28.6. RODINA A PŘÁTELÉ: Pravda o cestě do Chartres
Ondřej Neff

Byl jsem s Ljubou týden ve Francii, motali jsme se od Angers k Orleansu podél Loiry, částečně v obytném autě, částečně na kole. Žádné maléry nás nepotkaly. Jen úplně malinké. A ani to vlastně maléry nebyly, jen patálie. Jako s těmi dálnicemi.
Na rozdíl od České republiky jsou ve Francii, jako ve všech civilizovaných státech světa, použitelné dálnice. V Německu jsou zadarmo, ve Francii se za ně platí, dokonce poměrně dost: putování od německých hranic do Angers (asi 500 km) nás stálo cca 40 eur. S obytným busem jme nocovali ještě v Německu nedaleko hranic, ty jsme překročili brzy ráno a pak - po dálnicích - jeli přes Méty a Remeš na Paříž. Už bylo pěkné vedro, když jsme do Paříže dojeli, a v našem busíku není klimatizace. Jeden kamarád nás vybavil itinerářem z počítačového programu Route 66. A tam bylo napsáno zhruba toto - od příjezdu k Paříži:
Odbočte na Nosiers 1 km po A12 pak odbočka na Koziers 120 m po N33 odbočka na Uchiers po A1 2 km odbočka na Patiers 500 m pak odbočka na Prdeliers po N44 pak odbočka...
Nuže, jakmile vám někdo dá itinerář, kde spatříte podobné instrukce, okamžitě ho zahoďte a zkuste jet jinudy. Což vím teď a nějak mi to nedošlo, když jsem od kamaráda onen itinerář dostal. Realita je samozřejmě zcela jiná, než jak ji vidí počítačová program. Zakufrování bylo nevyhnutelné a stejně tak bylo nevyhnutelné, že atmosféra na palubě našeho vozidla silně zahoustla, jelikož s itinerářem jsem od kamaráda přišel já a tudíž jsem to zavinil já.
Ostatně, zavinil bych to já, i kdybych nepřišel s žádným itinerářem.
Nakonec jsme se z města nad Seinou vymotali a pokračovali v cestě. Chtěli jsme se zastavit v Chartres a podívat se na tamní katedrálu a hlavně, na proslulý labyrint v Chartres: to je mystické bludiště, jehož kopii v měřítku 1:1 můžete spatřit v Praze na Vyšehradě, namalovanou na asfaltu hned za kostelem Petra a Pavla. Což není daleko, ani ne 100 km. Načež jsem udělal Chytrolína a pravil jsem, že ve Francii je zákon, podle něhož vedle dálnice musí vést státní silnice route nationale fakticky stejně dobrá jako ta dálnice a že bychom do Chartres mohli jet po téhle route nationale a prohlédnout si krajinu, kdežto z dálnice člověk nevidí nic kloudného.
Jak to dopadlo? Dodnes slyším zlovolnou nepravdivou a naveskrz zkreslenou interpretaci:
Neff zabloudil v Paříži a protože je Strýček Skrblík, nechtěl jet do Chartres po dálnici a jeli jsme po okresce ve vedru, 15 km půl hodiny, načež jsme se POTUPNĚ na dálnici museli vrátit.
No a ten labyrint v katedrále jsme našli, ale byly na něm rozestavěné židličky (je vyznačen v dlažbě). Routes nationales podél dálnic skutečně ve Francii jsou, jenom ta z Paříže do Chartres je nějaká divná...


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku