Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 28.6.2005
Svátek má Lubomír




  Výběr z vydání
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Více méně zapomenuté filmy školních let
 >DLOUHÁ CESTA 1: Příprava, kádrování
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Pravda o cestě do Chartres
 >MÉDIA: Tento způsob přijímání zákonů zdá se býti poněkud nešťastným
 >ARCHITEKTURA: Psí vycházka po Letenských sadech
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Filmové chuťovky pro každého na ČT
 >NÁZOR: Paní Davouze a Evropa
 >EVROPA: Waterloo Eropské komise a maličkost ze zákulisí
 >EVROPA: Mor nebo cholera
 >MEJLEM: Zdeněk Hovorka, starosta
 >SPOLEČNOST: Duševní choroby "nežádoucím" pod supervizí i ČLK
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: "Zrovnoprávnění postavení podnikatelů" aneb Účtenky
 >MÉDIA: Svět podle FITES
 >MIMOCHODEM: Pod pokličkou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
28.6. MEJLEM: Zdeněk Hovorka, starosta
Jan Hora

„Starosta Prahy 4 Zdeněk Hovorka rezignuje. V pořadu ČT Otázky to oznámil pražský primátor Pavel Bém. Hovorka prý reagoval na informace tisku, že nedokáže vysvětlit, kde vzal peníze na luxusní byt. Mezonet o 181 metrech čtverečních si pořídil loni v Podolí za bezmála 8 milionů.“

Pana Hovorku prakticky neznám, pouze v roce 1998 (či 97?) jsem s ním jedenkrát telefonoval a jedenkrát hovořil osobně. Již tehdy pracoval na obecním úřadě, měl na starosti stavebnictví (či bytový fond, zkrátka dala se s ním řešit problematika obecních bytů), tuším, že byl místostarostou.

Žil jsem tehdy s manželkou a ročním miminkem ve čtvrtém patře čtyřpatrového obecního domu se šikmou střechou, nad našimi 40 metry čtverečními se rozkládala velmi atraktivní půda. Podobně na tom byly ještě tři domácnosti v našem vchodu a čtyři ve vedlejším. (Obdobně, neboť jejich byty byly přeci jen větší.) Řešili jsme obvyklé problémy mladých rodin a příliš se nerozhlíželi po svém okolí.

Až jednou, odpoledne až navečer, kdosi zazvonil u našich dveří. Šli jsme s manželkou společně otevřít; na společné chodbě jsme se přidali k sousedům, kteří si prohlíželi neznámou dvojici – rtuťovitého, nesmírně arogantního muže, odhadem pětačtyřicetiletého, a nesympatickou ženu srovnatelného věku. Ta se na manželku ihned obrátila se slovy: Ty mi zavolej rodiče! Ukázalo se, že se jedná o manžele T., kteří ještě s třemi dalšími zájemci hodlají zvítězit ve výběrovém řízení obecního úřadu na půdní vestavbu.

Pan T. se v průběhu výběrového řízení ukázal v domě ještě (nejméně) jednou, na společné schůzi nájemníků. V představení, které by bylo možno označit za tajtrlíkovu exhibici, velmi suverénně sdělil, že zvítězí a bude nás oblažovat svým sousedstvím, že se nám to velmi vyplatí, neboť může například sehnat venkovní výtah na dům, on sežene, mi zaplatíme, zdůraznil. Kdyby nešlo o vážnou věc, mohl by se divák smát.

Pak se nedělo nic. Tedy, zdálo se tak. A já proto zavolal na obecní úřad, děje-li se něco. Zaměstnankyně stavebního odboru nevěděly, ale odkázaly mne právě na pana Hovorku. Dovolal jsem se a hlas aktivního mužíka bez nápovědy mlel, že už to pan T. se svými společníky vyhrál, protože všichni ostatní zájemci odstoupili. A začaly se dít věci.

Nejprve byli nájemci vyzváni, aby v danou hodinu umožnili přístup do svých bytů, neboť pan T. si je musí se statikem prohlédnout. Upozornění, že se jedná o příkaz v rozporu s (tehdejšími) právními předpisy, padlo vniveč. Nájemci se báli, úřad se nebál.

Podruhé během krátké doby se renovovaly rozvody vody. Dokonce se i měnily dlaždičky v koupelnách. Nájemci byli rádi, ale ten, kdo se byť jen trochu zamyslel, se nemohl ubránit dojmu, že se jedná o umělou akci, primárně zaměřenou na snížení stavebních nákladů pana T., z níž vedlejším efektem profitují i ostatní. Žel, asi měsíc nám v bytě netekla voda žádná a pak další měsíc teplá.

Na půdě se začalo bourat. Odpad se házel dolů takovým tím rukávem, skrz zavřená okna se prášilo. Naštěstí po upozornění zakročil hygienik, odpad se začal svážet, v domě bylo opět možno dýchat.

Nad hlavou nám začali zbíjet, nebo možná ne, ale hluk to byl ukrutný. Trval asi čtrnáct dnů; paní z obecního úřadu manželce doporučila, že přeci nemusí být doma, může jít s dítětem na procházku, a najíst se mohou, když dělníci mají přestávku. „To mi neříkejte, že pracují pořád.“

Cosi nám jednu dobu prosakovalo stropem, ale to netrvalo dlouho a podařilo se to zamalovat.

V té době jsem již nevydržel a napsal dopis starostovi a senátorovi v jedné osobě – Zdeňku Klausnerovi, známého výletem do Čínské lidové republiky, kterou uskutečnil za peníze daňových poplatníků, neboť tam navazoval důležité kontakty. Pan Klausner mi odpověděl, pozval mne na úřad, kde si mohu popovídat s jeho člověkem, jakýmsi Hovorkou. Dověděl jsem se pouze tři informace: 1) ze čtyřech původních uchazečů se stali dva, neboť druzí dva odstoupili, 2) rozhodně nevzniknou problémy s vlastnictvím, neboť dům se rozhodně nikdy privatisovat nebude (což už není pravda) a 3) proč si vlastně stěžuji na hluk, když ten je jen přes den, zatímco pan starosta bydlí u frekventované ulice a má tam hluk i přes noc.

Napsal jsem panu Klausnerovi ještě dvakrát, poprvé mi odpověděl, že se se mnou bavit nebude a podruhé mi oznámil, že bere na vědomí, že v příštích volbách dám hlas někomu jinému.

Obrátil jsem se tedy na předsedy tehdejších parlamentních stran, prosil jsem je o názor na situaci a o radu, jak mám postupovat, nemohu-li se dovolat toho, co považuji za své právo – standardní hlučnosti, čistoty v domě i okolí, tekoucí vody, slušného jednání úředníků –, s výsledkem podobným: US – napište petici, KDU-ČSL – obraťte se na soud, ČSSD – obraťte se na Rychetského (ten neodpověděl), KSČM – bez odezvy, Sládkovi republikáni – pomozte nám roznášet letáky, pak i my pomůžeme Vám. Klausnerův (a Hovorkův) předseda Klaus mi poslal pohled s jakousi Jiránkovou postavičkou a předtištěným textem „Promiňte, ale nevím, jak Vám mohu pomoci. V. Klaus“.

Svého jsem dosáhl: když po třičtvrtěroce byla půdní vestavba dodělána, rozhostil se v domě opět klid. Výtah sice dodnes není k disposici, ale určitě za to nemůže pan T., to spíše ostatní nájemníci. A vlastně to nikomu nevadí. Možná, že výtah vypadl nájemníkům domu z paměti stejně, jako mně Klausnerova nástupkyně a Hovorkova předchůdkyně. Pro příběh současného starosty Prahy 4 je to nepodstatné.

Pan starosta nedokázal spolehlivě objasnit původ svých 8 000 000 Kč. Ani já ho nedovedu objasnit. Na základě jednoho zkřížení cest nelze soudit, ale přesto: nelituji ho, nevěřím, že jeho byt je poctivě nabytý. Že už patrně v komunální politice dohrál? Za těch osm milionů to stojí, ne?


Další články tohoto autora:
Jan Hora

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku