Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 29.6.2005
Svátek má Petr a Pavel




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Už vím, co bylo modelem Evropy dle UEU
 >PENÍZE: Je to pravda, nebo je to...?
 >POLITIKA: Co s Hojdarem a Šarapatkou?
 >EVROPA: Život v Evropě na počátku 21. století
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Je to škandál, ale tleskám mu
 >SPOLEČNOST: Registrační pokladny – vítězství hlav nad mozkem
 >ÚVAHA: Co s těmi důchodci
 >KNIHA: Promyšlená skutečnost architektury
 >POVÍDKA: Černý příběh
 >GLOSA: Jak to bylo aneb Už jim zase někdo zdrhnul
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (5)
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: WWW demonstrace proti softwarovým patentům
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Evropa pro ústavu dozrála
 >PENÍZE.CZ: Žádný hrad není nedobytný, je-li pán navíc u moře

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
29.6. EVROPA: Už vím, co bylo modelem Evropy dle UEU
Jiří Pospíšil

Evropská unie svou ústavou nechtěla založit superstát. Nechtěla založit federaci, konfederaci ani nic podobného. Neměla to být neurčitá entita. Ústavou měla být založena církev.

Kdykoli jsem jel do Bruselu nebo Štrasburku, měl jsem takový divný pocit. Všechny projevy, promluvy a příspěvky byly vždy začínány několika větami, které oceňovaly to množství práce, která byla vykonána komisí, zpravodajem, vedením výboru, vedením parlamentu, vedením klubu. Každý příspěvek pokračoval tím, že mluvící pohovořil odkud je a jak jeho krajani, lidé v okolí a blízkém zahraničí spolupracují na tvorbě Nové Evropy. Teprve po těchto zaníceně pronesených vyznáních následovala část věcná, dost značně kritická a často popírající předtím řečené. To ovšem jen tehdy, nebyl-li příspěvek podpůrný, souhlasící a obdivný. Tak tomu bylo při oficiálních příležitostech. V kuloárech tato obřadnost mizela, poslanci volně vyjadřovali své názory, chovali se skoro jako poslanci jiných národních parlamentů. Když končilo volební období předsedy parlamentu, chválení odcházejícího předsedy zabralo dvě hodiny a potom se věcně hlasovalo pět minut. Bylo odmítnuto odvolání komise za to, že nedbala usnesení parlamentu, a velkou většinou bylo odhlasováno usnesení, které vyzývalo komisi, aby nevydávala určitou směrnici, než skončí jednání Evropského soudu ve věci, která se týkala obsahu směrnice. Tuto směrnici komise pochopitelně vydala šest dní po tomto hlasování a po skončení zasedání EP. Pak byly volby a k vydanému usnesení se parlament, pokud vím, zatím nevrátil.

Zvolila se nová komise a po chvíli tahanic o - údajně z etických důvodů funkce neschopného - profesora etiky a po výměně českého exvyjednavače za českého expremiera vše vypadalo, jako že je vše v pořádku. Vypadalo to, že znovu všichni budou opakovat jak věří v novou Evropu, v její skvělá pravidla a v brzké přijetí skvělé Ústavy. Ústavy, která měla jednou provždy zakotvit vedoucí Radu prvních v částech celku. Ústavy, která měla navždy zakotvit Komisi z nejlepších v evropanství dle pravidel věřících úředníků, kteří měli ze všech sil a v pevné víře pracovat pro blaho všech, vydávat pravidla solidarity podle pravidel, omezení všech nectných, víře odporujících nebo víře cizích praktik. Parlamentu, který nezná slovo opozice a každý jen trochu jiný názor vydává za podivínství. Parlamentu s místopředsedy a s komisí na napravování odchylných názorů, která neváhá veřejně vyzývat k odchodu hodnostáře mající jiný než budoucí očekávaný názor vydaný k veřejné podpoře koncilem, na kterém se sešli nejváženější starci ze všech částí Evropy.

A tehdy to ve mně uzrálo. Tak přece funguje církev. Církev je institucí fungující, s výjimkou několika měst, snad nejdéle na světě bez přerušení. V církvi se veřejně nemluví o zájmech, tam se vždy zdůrazňuje pomoc bližním, chudším, postiženým. Církev vydává značné prostředky na nápravu nerovnosti, chudoby a trápení pomocí svých institucí a pravidel všem, kteří její pravidla respektují. Církev je místo těch velkých projektů solidarity. O poslání církve se mluví hodně. Proto se tolik mluvilo o poslání Evropy. Proto byli tak snižováni a za vlastně nemravné označováni protivníci. Být nevěřícím, nechtít, aby církev napravovala svět, je prostě nemravné.

Pak v tomto pojetí jsou i pochopitelné takové detaily jako důraz na to, co v kterém městě se dohodlo. Je to dávný zvyk, nejvyšší shromáždění označovat jmény měst. Je pochopitelný ten důraz na pojmenovávání po „otcích“ zakladatelích a symbolické odvolávání se na ně.

Jakmile jsem si uvědomil tu velikou věc, mnoho nejasností přestalo existovat. V církvi je nejdůležitější, aby vysocí úředníci byli oddáni věci více než čemukoli jinému. V církvi není problémem, že nejvyšší hodnostáři částí jsou povoláni být rozhodujícím sborem. Církevní shromáždění nechápou jako problém chybějící opozici. A i církevní pojetí subsidiarity znamená, že problém řeší nejnižší církevní úřad, ale vždy úřad z církevní hierarchie, nikdy problém není přenecháván k rozhodnutí laikům. A co je nejdůležitější, parlament, tedy shromáždění laiků, v církvi samozřejmě nemůže mít konečné slovo.

Jen dva problémy se mi tímto poznáním nepodařilo vyřešit. Kdo je papež?

A ten druhý, kdo jsou věřící? Papež se zvolit jistě dá. V původních verzích projektu se s ním počítalo. Ale ten druhý problém se za pár měsíců, za pár let vyřešit nedá.

.




Další články tohoto autora:
Jiří Pospíšil

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku