Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 29.6.2005
Svátek má Petr a Pavel




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Už vím, co bylo modelem Evropy dle UEU
 >PENÍZE: Je to pravda, nebo je to...?
 >POLITIKA: Co s Hojdarem a Šarapatkou?
 >EVROPA: Život v Evropě na počátku 21. století
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Je to škandál, ale tleskám mu
 >SPOLEČNOST: Registrační pokladny – vítězství hlav nad mozkem
 >ÚVAHA: Co s těmi důchodci
 >KNIHA: Promyšlená skutečnost architektury
 >POVÍDKA: Černý příběh
 >GLOSA: Jak to bylo aneb Už jim zase někdo zdrhnul
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (5)
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: WWW demonstrace proti softwarovým patentům
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Evropa pro ústavu dozrála
 >PENÍZE.CZ: Žádný hrad není nedobytný, je-li pán navíc u moře

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
29.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - Mys Dobré naděje, Boulder, Kapské Město - botanická zahrada Kirstenbosch

Ráno jsme vstávali brzy, abychom stihli dnešní nabytý program. Již známou cestou jsme vyrazili dále na jih, s krátkou zastávkou na focení u pláže pod Dvanácti apoštoly.

Za Hout Bay jsme přestali kopírovat včerejší trasu. Dále po pobřeží vede známá výletní cesta obyvatel Kapského města, Chapman’s Peak Drive. Cesta byla vystřílena do skalního srázu nad zátokami Atlantiku, občas se musí tunelem, jinde je nad silnicí zaseknutou do svahu jakoby střecha převislého skalního masivu, který nepodpírají žádné sloupy.

Silnice kopíruje zákruty kopců, celou dobu je výhled na oceán, místy jsou na řídkých širších místech odpočívadla s vyhlídkovými plošinami. Ta jsou oblíbená pro pořádání pikniků.

Protože Chapman’s Peak Drive je velice atraktivní, přitom nejkratší cestou směrem na jih od Kapského Města, je zde vybíráno mýtné, které pomáhá uhradit náklady s budováním a údržbou.

Milan se mezi řečí zmínil, že zdejší zátoky mají ve velké oblibě velryby, které se zde stahují každoročně se svými mláďaty. A neuplynulo ani 10 minut, když jsme je spatřili ve vlnách oceánu kousek od břehu. Na prvním příhodném místě autobus zastavil a my jsme se vyhrnuli ven. Na rozumné focení byli kytovci daleko, ale do kamery jsme je dostali (a z ní extrahovali fotky).

Zdálo se nám, že vidíme jednu velrybu, ale zřejmě se jednalo o pár velkých velryb s jedním mládětem. Občas vypustily svůj vodotrysk, mrskli ploutvema či ocasem. Nakonec se samice převalila na záda a dala mláděti napít. Ale to už jsme bohužel museli pokračovat v cestě.

Na chvíli jsme zastavili na tržišti patřícím ke kamenosochařské dílně plné kamenných soch. Na rozdíl od ostatních turistických tržišť nám zde vystavené exponáty (alespoň většina z nich) připadaly poměrně dobře esteticky zvládnuté, až umělecky hodnotné. Ale také příliš velké a drahé. Našlo se i pár menších kousků, ale smlouvat se dalo jen velmi špatně – když jsme řekli náš nízký návrh ceny, odmítl se prodavač s námi dále bavit. Nakonec jsme ale jednoho hroch z leštěného kamene koupili.

Chapmen’s Peak Drive skončila, cesta se mírně vzdálila od pobřeží, projížděli jsme opět podobně „upravenou“ krajinou jako včera. Minuli jsme několik městeček, některá evidentně rybářská, jiná, hlavně ta kolem rozsáhlých písčitých pláží, zase spíše turistická.

Pak civilizace nenápadně zmizela. Projížděli jsme pustinou porostlou typickým fybrosem, endemickou vegetací Kapského poloostrova. Porost je tvořen vysokou trávou a nízkými zakrslými keři všech možných barev. Jaro bylo teprve v rozpuku, takže o nejnádhernější barvy jsme zůstali ochuzeni, přesto okolí místy připomínalo barevný koberec.

Tak jsme dorazili až do Národního parku Mys Dobré naděje. Známé zebry horské jsme sice nezahlédli, dokonce chyběli i typičtí babooni-paviáni, ale přesto zde bylo zvířat více, než jsme čekali. Nejdříve nás donutili k zastávce pštrosi, kteří se popásávali na zdejší trávě ve velkém stádu.

Upravení elegantní samci se nám opět líbíli více než jejich hnědé střapaté družky. Škoda, že na rozdíl od Eddiho z cesty severovýchodem náš současný řidič byl poměrně neochotný a rozhodl se nám nezastavit.

Kromě pštrosů zde bylo i stádo antilop, jednoho z větších druhů, s bílou skvrnou na čele. České jméno neznáme, třeba je poznáme někdy v ZOO, připadaly nám svým vzhledem hodně známé.

Pobřeží oceánu, zde ještě Atlantického, bylo na dosah, vypadalo poměrně nevlídně, bylo plné řas, občas jsme zahlédli i charakteristické dlouhé řasy připomínající PVC trubky, ale vše jen z autobusu, bez vystoupení k bližšímu prozkoumání. Ale vzhledem k tomu, že řasy na pobřeží volně hnijí, asi nebylo o co stát.

Minuli jsme dva staré kamenné kříže na památku prvních mořeplavců plavících se zdejšími vodami. A pak se objevil známý útes – Mys Dobré naděje, Cap of Good Hope. Autobus zastavil před ním, přímo u cedulí oznamujících, že se nacházíme na podivně „nejjihozápadnějším“ místě afrického kontinentu. Nejjižnější výběžek (Cape Agulhas, Střelkový mys) Afriky se nachází o 300 kilometrů východněji, ale zde u Mysu Dobré naděje se podle tradice stýká Atlantský a Indický oceán, zde se poprvé začala plavba prvních karavel do Indie obracet zpět k severu a tím dala námořníkům ‚dobrou naději‘ na úspěch jejich výpravy. A kromě toho, místo má tak úžasné genium loci, že k jeho návštěvě směřují tajná přání všech cestovatelů.

My jsme zde byli v poměrně brzkou dopolední hodinu, takže se nám povedlo být zde úplně sami, jen nás 18 Čechů a Milan s řidičem. Vál velmi silný vítr, skoro vichřice, ale to nás neodradilo od pomalého focení po párech či jednotlivcích. Každý chtěl mít svou sólo fotku s magickou cedulí.

Kromě té cedule zde ale víc k vidění není. Když se tedy povedlo nafotit a nafilmovat všechny dokumentární snímky, popojeli jsme o pár kilometrů dále k dalšímu známému místu, mysu Cape Point. Zde už je více civilizace, na skále nad mysem stojí známý maják, u hladiny oceánu druhý (každý je lépe vidět za jiných povětrnostních podmínek). Zdejší moře je pořád velmi nebezpečné a i v době satelitní navigace mají majáky svůj význam.

Pro autobusy a auta je zde velké parkoviště s toaletami a několika obchůdky, na vrcholek k majáku vede zubačka. Samozřejmě jsme pohrdli jejími službami a vydali se na vrchol pěšky. Cesta je pohodlná, stoupání nijak závratné a výhledy na Mys Dobré naděje pod námi nás utvrdily v dobré volbě. Stezku lemují keřovité rostliny, mezi kterými vynikají hlavně proteovité druhy.

Na jedné z vyhlídkových plošin jsme se skoro lekli černé ještěrky, tvarem těla i strukturou kůže připomínající zmenšenou kopii dospělého krokodýla.

Na vrcholku jsme byli asi za 20 minut hodně volné chůze prokládané focením. U horní stanice lanovky je vrcholek kopce upraven do bludiště chodníčků a stezek s vyhlídkovými plošinami s výhledem na oba oceány a na Mys Dobré naděje. Většina fotek mysu pochází z těchto míst (nepočítáme-li fotky cedule s geograficky paradoxním nápisem o nejjihozápadnějsím místě).

K majáku zbývalo ještě pár desítek výškových metrů, cesta ale již byla namáhavější. Ne snad kvůli stoupání, ale kvůli větru, ve kterém byl problém se udržet na nohou. Museli jsme si pomáhat přidržováním se všeho, co bylo po ruce.

Od majáku jsou samozřejmě zase nádherné výhledy do všech stran, ale vítr skoro znemožňuje rozumně fotit. Kolem kulatého majáku je plošinka se sloupem s kilometrovníky, k Jižnímu pólu zbývá přes 6000 km volného moře a věčného ledu. Nám se líbil směrník na Londýn, kde zrovna pobývala naše dcera Jana na školním výletě.

Cestou dolů jsme pokračovali ve focení, jsou místa, která nelze nevyfotit. Dole jsme pořídíli ještě dokumentární foto tabule se jménem a souřadnicemi mysu Point a obhlídli jsme obchody.

Koupili jsme nakonec jen zapečetěnou decilitrovou lahvičku s vinětou oznamující, že uvnitř je voda a písek ze dvou oceánů.

Dále na jih už cesta nevedla, vraceli jsme se tedy k severu. Ráz krajiny zůstával stále velmi podobný, nízký fynbos a výhledy na oceán, zde už Indický. Dojeli jsme až do městečka Boulder, kde jsme měli další zastávku. Autobus nás vysadil u kraje hlavní cesty a my jsme pěšky scházeli upravenými uličkami k moři. Zahrady přízemních vilek podél ulice byly osázeny typickou vegetací, hlavně proteovitými keři, ale častý je i kartáčový strom s květy připomínajícími dnes už obvykle nepoužívané štětky na láhve.

Několikrát jsme podle ukazatelů pokračovali ulicemi doprava a dolů kopcem k moři, stánků se suvenýry jsme si raději nevšímali, přestože jsme zaregistrovali achátové suvenýry, s kterými jsme se doposud nesetkali. Nás osobně stejně achát příliš nebere, nehledě na to, že se těžko přímo u stánku rozlišuje pravý achát od napodobenin.

U moře jsme vyfasovali vstupenky a turnikety nás pustily na dřevěný chodník na kůlech asi metr nad vegetací porostlou pláží. Chodník směřoval nejdříve přímo k moři, ovšem po překonání kamenité pláže porostlé kosodřevinovitými keříky zatočil rovnoběžně s pobřežím nad písčitou část pláž. Ale to už jsme je uviděli!

Boulder je známý svou kolonií tučňáků brýlovitých, kteří si z nějakého zvláštního důvodu oblíbili zdejší pláž. Jsou pochopitelně velkou turistickou atrakcí, aby je turisté příliš nerušili, byly zde vybudovány visuté chodníky těsně nad hlavičkami postávajících ptáků, které turistům umožňují prohlížet si je z bezprostřední blízkosti bez většího narušení jejich životního prostředí. Tučňáci si turistů naprosto nevšímají a žijí si svůj klidný život jakoby je neokukovali davy lidí. I když asi občas po očku mrknou, jestli by náhodou nespadlo něco k jídlu. To se ale nesmí a my jsme ani nic podobného nezaregistrovali.

První kolonii jsme uviděli vyhřívat se na kameni vlevo od chodníku, samozřejmě jsme fotili jak o závod, ale ty pravé fotky jsme pořídili až o kousek dále, kde nás chodník zavedl přímo mezi tučňáky.

Většina tučňáků jen klidně postávala a pospávala na sluníčku, jen někteří hyperaktivní jedinci pochodovali typickými krůčky sem tam, vráželi přitom do svých kolegů, které vyburcovali z jejich letargie k zlostnému klovnutí zobákem.

A my jsme fotili a točili. Nejfotogeničtější byl párek „bratrů“, stojících vedle sebe jako sochy, kteří i občasné nepatrné pohyby měli naprosto synchronní.

Když jsme se po nějaké době rozhlédli, zjistili jsme, že jsme zde z naší výpravy poslední. Rychle jsme se začali vracet, zdržel nás jen pohled na posledního tučňáčka, zplihle postávajícího bokem velký kus od ostatních, mezi keříky a kameny. Netušíme, zda zde byl „na hanbě“, vyhnán od hejna, nebo zda to byl vychytralec čekající tady blíže pokladně více pamlsků od turistů nebo jestli se jen obyčejně ztratil.

Uličkami Boulderu kolem stánků se suvenýry (kde se část výpravy postupně poztrácela) pokračovala naše cesta do vyhlídkové plážové restaurace na oběd. Ztracený zbytek výpravy měl sice problémy nás najít, vše ale dobře dopadlo.

Před restaurací jsme po hlavě pohladili sochu dogy v životní velikosti, maskota zdejší vojenské posádky a hrdinu několika válečných bitev před několika sty lety.

Na jídlo jsme měli možnost vybrat si ze dvou předkrmů – bylinkový salát nebo mušle na másle. Salát byl celkem zklamáním, protože připomínal listy pampelišky polité vinným octem a olejem, zato mušle byly nečekaně skvělé, dokonce jich byla i slušná porce. I ti, kdo obvykle mořské plody nemusí, po ochutnání litovali, že zvolili salát.

I druhé jídlo šlo zvolit, zde už tak výrazný rozdíl nebyl, oba nabízené chody (ryba a steak) byly stejně výborné a nikdo své volby litovat nemusel. Oběd zakončil tradiční zákusek.

My jsme ještě rychle před restaurací nakoupili dřevěné hrošíky (v Zimbabwe jsme zaváhali a od té doby jsme tak pěkné neviděli, i ti zdejší jsou asi horší kvality, ale jinak naší představě odpovídají nejvíce z těch, na které jsme v JAR narazili). Měli tu i různé dřevěné černošské hlavy, nás zaujala svícnová verze, kterou jsme tedy vzali také. Z restaurace nám k tomu vyhrávala jazzově-folklórní skupina, škoda že nastoupili až po našem obědě.

Ještě v Boulderu byla další zastávka v dílně na zpracování polodrahokamů, která nás však tolik nezaujala, už jsme podobné viděli vícekrát. Ale naši kolegové zde nakoupili různé suvenýry a kilogramové pytlíčky pěkných kamínků. Hezký kámen je určitě estetičtějším suvenýrem než občas kýčovité předměty z venkovních stánků.

A to byl poslední bod návštěvy jižního cípu Kapského poloostrova a my jsme se vraceli zpět do Kapského města.

Ale ještě to nebyl konec dnešního programu. V Kapském městě jsme měli plánovanou prohlídku jedné z nejznámějších světových botanických zahrad, zahrady Kirstenbosch na úpatí Stolové hory. Zdejší specifické klimatické podmínky zde umožňují pěstovat neuvěřitelné množství rostlin, často endemických pro Kapský poloostrov nebo přímo Kapské město a Stolovou horu. Prý zde roste čtvrtina všech jihoafrických rostlin.

Spořádané Čechy zpočátku mate jen řídká síť chodníků, často oddělených od zajímavých rostlin širokými pruhy upraveného trávníku s téměř anglickým sestřihem, připomínajícím spíše pečlivě udržované golfové hřiště než obyčejnou botanickou zahradu. Ale Milan bez sebemenšího zaváhání zamířil po trávě k nejbližší protei a my za ním. Zde se totiž nechodí po chodnících, ale návštěvníci můžou kamkoliv bez jakýchkoliv omezení. Ve vlhkém klimatu úbočí Stolové hory se trávníku daří natolik dobře, že by jej neudupalo ani stádo slonů, natož pár návštěvníků.

Zahrada má několik částí, my jsme začali tím, co nás nejvíce zajímalo, tedy částí s národními rostlinami JAR – proteami. Viděli jsme už hodně různých proteí, ale pořád nám chyběl zlatý hřeb – protea královská, nejvzácnější a nejuctívanější z nich. A zde jsme je skutečně našli, ve všech fázích vývoje, od poupat, přes rozvité květy až po rostliny již téměř odkvetlé.

Květ protei královské má přes 20 cm v průměru, okvětní růžové lístky ohraničují tuhý střed z bílých tyčinek jakoby umělohmotných, na omak příjemných. A zvláštní věc – všichni jsme si proteu představovali jako květinu, ale ve skutečnosti jsou všechny proteovité rostliny keři, připomínajícími poněkud naše rododendrony. Protea stříbrná dokonce dorůstá několikametrové výšky.

Kousek od proteové zahrady jsme také poprvé a naposled potkali krajana. Seděla tady na trávě se svým africkým přítelem mladá dívka, která zde pobývala jako au-pair. Měla se zítra vracet domů a zdejší romantické prostředí si asi vybrala jako místo pro rozloučení s kouzelným městem.

Na různých safari jsme se snažili o co nejlepší snímky modrohlavých perliček, ale museli jsme používat velký zoom, což se projevilo na kvalitě fotek. Zde jsme ale měli hejno perliček přímo před sebou, volně se zde pohybovaly mezi záhony.

Kousek níže po svahu začínala další část zahrady, věnovaná prehistorickým rostlinám cykasům. Cykasy jsou jedny z nejstarších druhů rostlin, ve stejné podobě existovaly už za doby dinosaurů. Připomínají obrovské stromové kapradiny s tuhými palmovitými listy a s plodem podobným ananasu uprostřed růžice listů. Volně prý jinde než zde nežijí a jsou jedněmi z nejpřísněji chráněných rostlin.

Ještě níže po svahu hory jsme se oddělili od hlavní skupiny, protože nás zaujaly romantické kamenné stupně vedoucí do tmavého nitra menšího lesíku. Došli jsme až na dno menší strže, kde upraveným vodopádem padala křišťálově čistá voda do jezírka s lekníny. Z nádržky vytékal pramínek, obtékající kamenné plotny, po kterých se dalo pokračovat mezi palmami a cykasy dále na paseku, ohraničenou dřevěnými plastikami lidoopů (asi goril) v nadživotní velikosti.

Protože jsme ztráceli kontakt se skupinou, vrátili jsme se rychle zpět nahoru, doplnili chybějící tekutiny z pítek a připojili jsme se k ostatním. Všechny nás zaujal jeden ze stromů, ani ne tak svým vzhledem, jako kachnou sedící na větvi vysoko v jeho koruně. Asi zde kachny sedají po stromech jako u nás sýkorky.

Blížili jsme se k závěru prohlídky, poslední část volné zahrady je věnována hlavně květinám, pro nás jsou velmi exotické různé druhy strelicií. Některé jsou známé z našich květinářství, některé jsme viděli poprvé v životě. Například bezlistou verzi, rostoucí v husté skupině jako rákos, který má místo doutníku na vrchní části stonku extravagantní květ.

Ale i strelicie má svou stromovou verzi, s květy sice na tak barevnými, ale zato možná metrovými. Kromě strelicií jsou zde ale i jiné různé exotické květiny, jejichž názvy nám nic neříkaly.

Před východem z botanické je možné naštívit i skleníky se sbírkami sukulentních i jiných rostlin, ale nás jako pravidelné návštěvníky liberecké botanické zahrady nijak neohromily. Přestože baobaby v Liberci nemají, ty jsme zase viděli větší v Zimbabwe.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku