Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 30.6.2005
Svátek má Šárka




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Kondelíci nemají hrdiny rádi
 >POLITIKA: Několik nepůvodních postřehů...
 >MÉDIA: Vrtí Mladá fronta Dnes zeleným psem?
 >DLOUHÁ CESTA 2: Tehdy dosud britský Hongkong
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Milé hňupství
 >KNIHA: My pro svou pravdu budeme i lhát! aneb O knize, která pšoukne
 >GLOSA: Kozel zahradníkem
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O koupání
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartův termometr
 >POVÍDKA: Kam zmizela druhá četa
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: ČT hlavním mediálním partnerem 40. MFF Karlovy Vary
 >EKONOMIKA: Amerika zvýší sazby
 >PENÍZE.CZ: Daňová reforma II - jak snížit odvody
 >EVROPA: Už vím, co bylo modelem Evropy dle UEU

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
30.6. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - NP Hluhluwe, Zulská vesnice

Opět jsme přejeli hranice a už za tmy jsme po chvíli bloudění dorazili do lodge Bushland v blízkosti národního parku Hluhluwe.

Lodge Bushland stejně jako jiná podobná zařízení stojí uprostřed přírody. Autobus dojel na parkoviště kousek od recepce, parkoviště je ale kromě BOMA prostoru kolem ohniště jediné místo v areálu, kde se chodí po zemi. Všude jinde jsou dřevěné chodníky a lavičky více než metr nad zemí, které spojují jednotlivé objekty kempu s turistickými chatičkami (také na kůlech). Takže turisté se pohybují nad zemí, která tak zůstává volná pro zvířata. Vypadá to velice efektně a opravdu jsme zde měli pocit, že to je ta pravá Afrika.

Po chvíli hledání jsme našli dvojsrub, jehož jedna půlka byla určená pro nás. Přes zdánlivou jednoduchost byl pokoj zařízen obvyklým luxusem, široká manželská postel, koupelna se záchodem, klimatizace, infralampa proti komárům. Jediná výhrada může být k tenké stěně, přes kterou je slyšet vše z vedlejšího pokoje, včetně tichého hovoru.

Nadzemním chodníkem jsme si došli do jídelny na večeři (není třeba opakovat, že skvělou, jiné než dobré jídlo jsme nikdy neměli). Pouze polévka nás zklamala – v miniaturním kotlíčku vypadala skvěle, ale chutnala tak zvláštně, že jsme ji poprvé a naposled nedojedli.

Tradičně nám večeři zpříjemňovalo vystoupení, tentokrát nám zpívalo a tancovalo několik velice tlustých domorodek, kterým ale jejich tloušťka evidentně nevadila. Zvláště obě krajní umělkyně měly impozantní postavy.

Po večeři nás obsluhující rangeři pozvali k ohni na kávu. Vzali jsme si s sebou naši láhev Shirazu se skleničkami, ale místo kávy jsme si dali jihoafrický národní čaj Five rouses. Seděli jsme v pohodlných dřevěných křeslech, pozorovali praskající polena v ohništi, hvězdnatou oblohu, lovecké trofeje po stěnách a vykládali s ostatními kolegy.

Většina ostatních neviděla nikdy Jižní kříž a dnešní večer se jim zdál ideální. Bohužel okolní hustá vegetace umožňovala pouze pohled vzhůru, kdežto Jižní kříž buď nebyl vidět vůbec nebo byl těsně nad obzorem. Ale v žádném případě nebyl viditelný z našeho místa. Ovšem přání bývá otcem myšlenky a někteří kolegové jsou dodnes přesvědčeni, že tu správnou kombinaci hvězd našli. Přestože občas nějaká hvězdička chyběla, jinde přebývala a proporce byly hodně zkreslené. Ovšem pravý Jižní kříž je podobně nezaměnitelný jako náš Velký vůz, Orion nebo Kasiopea a kdo ho jednou viděl (jako my každou noc v Peru), ten si jej už nesplete.

Po hodně příjemném večeru se nám ani nechtělo vstávat od ohně, ale ráno se vstává časně na ranní safari, takže jsme se museli zvednout a jít spát. Noc byla nějak africky neklidná. Nejdříve jsme na sebe mlaskali, abychom přestali chrápat, než jsme zjistili, že to je z vedlejší půlky sruby. Pak nám na střeše srubu dováděla nějaká opice. Kolem půlnoci přestala jít elektrika, takže jsme neviděli na hodiny a měli jsme strach ze zaspání, ale i z ranního balení kufrů a přípravy na safari. Nad ránem jsme zjistili, že lampy nad chodníky svítí a po chvilce hledání jsme objevili vypadlý jistič. Začínalo svítat a já si stoupnul na chvíli k oknu (asi 530), když se najednou kolem přehnal pštros s hlavou nataženou dopředu, jen jsem čekal na „Mik, mik“ jak ze známých kreslených grotesek. A než jsem se vzpamatoval, hleděl jsem do očí samičce antilopy kudu.

Opravdu mne zamrzelo, že jsme tu jen jednu noc. Před srubem je veranda se stolečkem a křesly, takže být zde více nocí, nastavili bychom budík na čtvrtou, uvařili kafe (na pokoji k dispozici konvice, čaje, káva a rozpustná smetana), sedli před srub a pozorovali probouzející se přírodu. Bohužel. Snad někdy příště.

Když jsem později vykládal rangerovi o ranní příhodě se pštrosem, tak tvrdil, že zde žádní nežijí. Ale já ho viděl z deseti metrů, takže nakonec připustil, že snad dírou v plotě rezervace se sem nějaký dostat mohl... Ani nevědí, jaká zvířata tu vlastně mají!

Kolem šesté už jsme scházeli po schůdcích z našich visutých chodníků k džípům. Čekalo nás 90 minut jízdy v otevřeném autě po asfaltkách k bráně parku Hluhluwe [šlušluvi]. Byli jsme na to oblečeni, takže to celkem šlo. Hned za hotelem jsme zahlédli nějakého velkého tmavého ptáka, asi marabu, černý čáp nebo zoborožec, nestihli jsme si ho prohlédnout. Cesta vedla kolem plantáží yuky, kterou zde pěstují podobně jako v Mexiku agáve na srdíčka rostlin, ze kterých se pálí destilát podobný tequille, ale kvůli licenci pojmenovaný jinak.

A přesně v 800 už jsme byli u hlavní brány parku, který právě otvíral.

Projeli jsme jako jedni z prvních návštěvníků. A neujeli jsme ani 200 metrů a už jsme narazili na stádo bradavičnatých prasat a mezi nimi pár perliček s modrými hlavami. Začali jsme litovat, že máme na safari jen hodinu, protože dnešní program je opravdu bohatý a budeme jej stíhat jen s obtížemi.

A po několika kilometrech přišel naprostý vrchol našich safari projížděk v Africe. Dojeli jsme k nenápadné, rozryté bahnité louce s několika velkými loužemi. U jedné z nich stál majestátný buvol, ke kterému mířila zebří rodinka – samec, samice a skotačivé mládě. O kus dál se pásly antilopy. Hříbě nevycválaně skákalo a vyhazovalo zadníma nohama, ostatní klidně popíjeli z louží.

Najednou buvol zvedl hlavu a větřil – přes louku přicházel k napajedlu pár nosorožců dvourohých.

Buvol je chvíli nervózně pozoroval, čímž poskytnul fotografům možnost pořídit efektní fotky.

Pak ale usoudil, že napajedlo není pro tolik zvířat dostatečně velké, otočil se a důstojně odkráčel na louku na druhé straně cesty, džípům s turisty nevěnoval jediný pohled. Celá scéna působila dojmem sehraného představení pro turisty, nádherná africká krajina a tolik různých zvířat na jednom místě na nás zapůsobilo velmi silným dojmem. Z estetického hlediska nejhezčí zážitek ze safari. Už pro tuto čtvrthodinku by sem stálo za to letět.

Nedalo se nic dělat, museli jsme pokračovat dále. Na pořádné hledání zvířat jsme neměli dostatek času, zastavili jsme tedy jen u velkého buvolího stáda, v hodně velké dálce na obzoru viděl náš ranger stádo slonů, ale my jsme si ani nebyli jisti, zda mu máme věřit, ale asi to opravdu sloni byli.

Zaujali nás ale ptáci adidos, které jsme zahlédli už na Zambezi, ale to jsme je ještě neznali. Připomínají volavky s kratšíma nohama, důstojně pochodují po zemi a vybírají semínka a zobou trávu. Ale když vzlétnou, spustí pronikavý křik, za který by se nemuselo stydět ani hejno krákorajících vrán. A po usednutí na zem opět důstojné ticho.

Řidič je schválně několikrát vyplašil a opravdu: ve vzduchu hlasité krákorání, na zemi naprostý klid. Působili velice humorným dojmem.

Museli jsme se začít vracet zpět, minuli jsme nějaké buvoly, zahlédli pár antilop, když se najednou vlevo od cesty objevila nosorožčí máma s kouzelným mládětem. I přes napjatý časový rozvrh nešlo nezastavit a nepozorovat chvíli těžkotonážního nosorožíka stejně roztomilého jako všechna jiná mláďata.

Po chvilce se máma rozhodla přejít cestu k velké spokojenosti několika džípů, které se zde mezitím shromáždily. Auta jí vůbec nevadila, klidně se i na cestě dál pásla pošilhávaje po dítěti zaujatém něčím stále nalevo od nás.

Aparáty cvakaly (digitály hrály své melodie) a všichni se těšili, až se mládě rozběhne za mámou. Ale když se tak nečekaně stalo, mládě nasadilo takový trysk, že je nakonec na cestě nevyfotil skoro nikdo. Na druhé straně cesty se zase zastavilo a páslo se dál jakoby nic.

A to byl vlastně konec našich džípových safari v Africe. Ještě jsme pár zvířat zahlédli, nejvíce perliček, nějaké adidosy a prasata, párek nosorožců (zřejmě to byli ti samí, kteří ráno zaplašili buvola od napajedla, oba byli samci, což je krajně neobvyklé, takže jsme chvíli debatovali o jejich orientaci). Když jsme projížděli kolem napajedla, které se nám ráno tak líbilo, nebyla zde ani noha. Takže i v Hluhluwe musí být kousek štěstí a asi nejsou žádná zaručená místa, kde by ranger mohl na 100% slíbit zvěř.

Čekala nás dlouhá jízda do našeho lodge, černý pták z rána postával stále na stejné louce, ale opět jsme nepoznali, co je vlastně zač.

Už v areálu kempu jsme zahlédli několik impal, poslední zastávka byla vyvolána zebrami pasoucími se těsně u cesty.

Rychle přímo z auta jsme se odešli nasnídat, po lávkách do srubu dobalit věci a už čekaly nosičky na naše kufry. Protože po prkrnných chodnících kolečka kufrů nejezdí, naložila si každá jeden (více než dvacetikilový) kufru na hlavu, druhý popadla do ruky a uháněla k autobusu. Na některé kolegy číhalo zákeřné překvapení v podobě nějakého druhu opice s dlouhým ocasem visícím nad chodník, který na první pohled vypadal jako nebezpečný kroutící se had. Když poznali, že se jedná jen o ocas celkem neškodného tvora, docela si oddechli.

Na recepci jsme zaplatili včerejší útratu a nasedli jsme do autobusu.

Zulská vesnice, další bod našeho programu, byla naštěstí jen pár minut od hotelu, včera jsme u ní otáčeli autobus při hledání našeho hotelu. Vesnice je uprostřed řídkého hájku, obehnaná několika ploty spletenými z větví. U vrátek už nás netrpělivě vyhlížel pár statných krojovaných Zulů s oštěpy, divoce kouleli očima a máchali svými zbraněmi, takže jsme si dokázali živě představit, že ze zulských bojovníků šel určitě strach a respekt.

Nám ale nechtěli ublížit za náš pozdní příjezd, jen nás uvítacím rituálem zvali dále k návštěvě vesnice. Jak divoce kouleli očima, neměl jsem moc chuti se k nim přibližovat, ale touha po fotu byla silnější. To je evidentně potěšilo, narazili mně na hlavu jejich čelenku, zapózovali a ocenili zdviženým prstem odvahu. Fotili se pak skoro všichni, ale ještě když jsme po dvou hodinách odcházeli, připomínali mně, že jsem byl první.

Ujala se nás civilizovaně oblečená průvodkyně, na náš vkus až příliš profesionálně neosobní. Každou větu začínala afektovaným „Ladies and gentlemans,“. Ještě před vchodem nám dala základy zulské etikety a naučila nás základní slovní zásobu. Prošli jsme neutrálním územím mezi prvním a druhým plotem, před kterým jsme museli zastavit a hlasitě požádat o svoleni vstoupit: „Jéé bóóó“. Upejpaví Evropané jsou příliš tiší, takže jsme museli přidat na hlase a prosbu opakovat, než jsme zaslechli vzdálené: „Sia bonga“ a mohli jsme pokračovat kolem prvních zulských rondavelů.

První zastávkou byl malý ohrazený prostor, kde tři mladíci předváděli tradiční zulská řemesla, kování hrotů k oštěpům, výrobu oštěpů a vlněných chráničů holení. Ještě jsme se styděli pořádně nahlas zulsky poděkovat, ale každá další zastávka byla lepší a lepší.

Pokračovali jsme kolem výroby kožených štítů k výrobkyni keramiky, všechno předvádění působí sice velice umělým dojmem, asi jako paličkování krajek vesničankami v našich skanzenech, ale Zuluové v této vesnici skutečně žijí. Neživí se sice bojem nebo chovem zvířat, ale turistickým ruchem, přesto v nich lze najít zachovanou alespoň špetku autentičnosti.

Například pletení nového domu zaručeně nebylo myšleno jako turistická atrakce, už podle omšelého oblečení švadlen (dům je skutečně pleten), přesto nás všechny zaujalo.

Hodně jsme fotili na další zastávce naučné zulské stezky. Korálkové ozdoby zde navlékaly svobodné zulské dívky. Že jsou svobodné se pozná snadno. Protože nevěsta se zde kupuje za 16 kusů dobytka, nebudou si přece ženichové kupovat zajíce v pytli, dospívající dívky zde proto chodí oblečené pouze do sukýnek a korálků, nahoře bez.

Zbytek prohlídky vesnice jsme si schovali na později, protože za chvíli mělo začít kulturní vystoupení Zulského folklórního souboru písní a tanců v místním amfiteátru. Na udusaném plácku stálo několik řad laviček, na které jsme se usadili. Jako welcome drink nám bylo nabídnuto kvašené kukuřičné zulské pivo odporného vzhledu a zápachu, neurčité kalné barvy, z oslintaného kameninového džbánu. Ochutnávka ale byla povinná, takže většina lidí přiložila pevně sevřené rty ke kraji džbánu a dělala, že pije. Já jsem samozřejmě ochutnal a pivo chutnalo úplně přesně tak, jak vypadalo.

Pak nastoupily dívky s bubny a na scénu vtrhli bojovníci s divokým tancem, několik velkých a vpředu dvě odrostlejší děti.

V rukách měli oštěpy a kožené štíty, na nohách vlněné chrániče holení, na pažích třásně. Následoval rychlý tanec dirigovaný sbormistrem s kovou rozhodcovskou píšťalkou.

K vystoupení se přidaly i dívky a ženy, takže nakonec se účastnila kromě stařešiny celá vesnice.

Celé představení trvalo asi ¾ hodiny, my jsme pak mohli dokončit poznávací cestu vesnicí u stanoviště šamana a medicinmana (šaman má své schopnosti vrozené a diagnostikuje chorobu např. pomocí rozházených kostí, medicinman své povolání obvykle zdědil po otci a podle šamanova odhadu druhu nemoci on léčí).

Posledním Zulem, který se nám ještě nepředvedl, byl patriarcha rodu. Tvrdil, že má 72 let, ale podle Milana odhadu tak starý nebyl (podle vrásčité kůže bychom mu hádali 120 let). Zahrál nám na nástroj s jednou strunou s dýňovou ozvučnicí a zazpíval tklivou píseň, očima přitom vyplašeně těkal sem a tam.

Následovala ukázka hry na nástroj podobný moravskému fanfrnochu – kus dutého dřevěného kmene, na jednom konci pokrytý nataženou kůží, doprostřed které je připevněn provázek. Když se za něj navlhčenýma rukama tahá, nástroj vydává bručivý zvuk. Opravdu to funguje, sám jsem si to vyzkoušel.

Stařešina spokojený se svým i mým výkonem vytáhl dutý roh uzpůsobený ke kouření marihuany, naplnil jej správnou dávkou, zapálil a slastně potáhl. Oči se mu konečně zaleskly a na tváři se objevil slastný úsměv.

Nabízeného jointa nikdo nepřijal, takže jsme poděkovali: „Sia bónga“ a vrátili se k autobusu, kterým jsme vyrazili dále na východ.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku