Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 30.6.2005
Svátek má Šárka




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Kondelíci nemají hrdiny rádi
 >POLITIKA: Několik nepůvodních postřehů...
 >MÉDIA: Vrtí Mladá fronta Dnes zeleným psem?
 >DLOUHÁ CESTA 2: Tehdy dosud britský Hongkong
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Milé hňupství
 >KNIHA: My pro svou pravdu budeme i lhát! aneb O knize, která pšoukne
 >GLOSA: Kozel zahradníkem
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: O koupání
 >PSÍ PŘÍHODY: Bartův termometr
 >POVÍDKA: Kam zmizela druhá četa
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: ČT hlavním mediálním partnerem 40. MFF Karlovy Vary
 >EKONOMIKA: Amerika zvýší sazby
 >PENÍZE.CZ: Daňová reforma II - jak snížit odvody
 >EVROPA: Už vím, co bylo modelem Evropy dle UEU

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
30.6. KNIHA: My pro svou pravdu budeme i lhát! aneb O knize, která pšoukne
Martin Stín

Tento článek by se docela dobře mohl jmenovat i jinak, např. "Recenze o recenzi" či "Posmrtná křeč politické mrtvoly S.G.", ale to bych čtenáře připravil o pointu.

S překvapením jsem zjistil, že v mém okolí si téměř nikdo nevybavuje jméno "dementa v kulichu a svetru", který kdysi přispěchal na pomoc Stanislavu Grossovi a nejistě vyprávěl novinářům, jak se stal jeho tajemným věřitelem. Většinou mu tehdy nikdo nevěřil. Zvláště překvapivá koncovka se spálením směnky Michalem Simkaničem dala celému jeho výstupu příchuť absurdní frašky a nedůvěryhodnosti.

Neméně mě překvapilo, když se na mne před několika dny Grossův dobrodinec obrátil s žádostí, abych se určitým způsobem zapojil do uvedení na trh knihy, kterou o pozadí Grossovy aféry napsal, a vtáhl do jeho podniku i své přátele. Když nad tím zpětně uvažuji, utvrzuji se v dojmu, že pan Rod je tak trochu Mimozemšťan. Kdyby sledoval "cvrkot" na internetu, musel by vědět, že šlápl vedle. O co méně je v mém vztahu k Stanislavu Grossovi citového zaujetí, o to hlubší je mé přesvědčení, že jeho vliv na vývoj Policie ČR byl zhoubný, jeho výstup na vrchol pyramidy politické moci byl trapným omylem a jeho vytlačení na okraj politiky je vítaným důkazem funkčnosti demokratických samočisticích mechanizmů, které sice pracují velmi zdlouhavě, ale neomylně. Jsem tedy naprosto nevhodným partnerem pro jakoukoli akci, která byť vzdáleně, ale přece jen připomíná pokus o pomoc k zmrtvýchvstání politické mrtvoly Stanislava Grosse. Kdybych té imaginární mrtvole mohl jít na symbolický pohřeb (samozřejmě jinak přeji fyzickému Stanislavu Grossovi, aby se ve zdraví a spokojenosti dožil sta let, pokud možno mimo sféru politiky), rád bych za její rakví kráčel bos, abych ji náhodou nevzbudil.

Ale ze všeho nejvíce mě překvapilo setkání se skutečným představitelem "dementa v kulichu", autorem právě dnes na trh uváděné knihy "Odstřelte premiéra!" Byl jsem připraven na drsného a poněkud omezeného honáka krav, ale přišel kultivovaný, pečlivě upravený, čistotou přímo zářící muž "jako ze škatulky", nesporně inteligentní, příjemný společník. Vysvětlil mi, že se cítí poškozen způsobem, jakým s ním po jeho vstupu na scénu zacházela média. Vytvořili jeho virtuální obraz hlupáka a schizofrenika, jeho osobně i rodinu vystavili výhružkám a posměchu. Dokonce se domnívá, že byl spáchán úklad na zdraví a život jeho a jeho dítěte. Aby napravil následky zlovolného počínání novinářů, napsal o událostech knihu, v které pravdivě vysvětluje, jak to tehdy bylo, a hodlá ji v nejbližších dnech uvést na trh. Hledá pomoc s propagací knihy a i určitou ochranu při autogramiádě, protože ví, že zpráva o přípravě jejího vydání vyvolala nevoli v potrefených kruzích a hrozí mu i násilí. Proti jeho záměru nebylo možno nic namítnout, proto jsem projevil zájem. Vyžádal jsem si ale signální výtisk knihy, abych věděl, co podporuji.

Večer 28.6.2005 pan Rod rozeslal svým spojencům o knize informaci určenou ke zveřejnění. Ale daleko obsáhlejší zprávu o ní uveřejnilo 29.6.2005 Právo, jehož redakce ji rovněž získala v předstihu. Autor se o této reklamě dozvěděl až ode mne a zdá se, že byl překvapen zjištěním, že redakce Práva jeho knihu zná. Jak autor, tak Právo (náhodou?) shodně zamlčely před možnými zájemci, že kniha má dvě předmluvy. Zabývají se pouze předmluvou Jany Bobošíkové. V knize je však - kromě úvodního slova autora - ještě předmluva Věry Duškové, bývalé premiérovy mluvčí. Právě ta je ale neomylnou stopou prozrazující podnícení autorovy tvůrčí píle Grossovými imagemakery. Z dojmu ze setkání s autorem odvozuji, že možná vědomě chtěl pouze napravit svůj mediální obraz, ale neuvědomil si, komu a čemu ve skutečnosti slouží. Zdá se, že jsme svědky důkazu platnosti v knize opakovaně citovaného pravidla, že "nejlépe slouží ten, kdo neví, že slouží". Ani Právo, ani autor se nezmiňují o tom, že v závěru knihy je naznačeno, že "mužem v pozadí" mediální kampaně za likvidaci Stanislava Grosse byl Miroslav Šlouf. Samozřejmě se to nehodilo do obrazu stvořeného v předmluvě Jany Bobošíkové. A vůbec nikdo neupozornil na skutečně ošklivý prvek knihy: je nejen - možná nechtěnou - pomocí Stanislavu Grossovi, ale ještě více jeho pomstou, podpásovým útokem na Miroslava Kalouska, jehož se snaží znevážit upozorněním na jeho nezřízenou lásku ke slivovici (nemám možnost ověřit pravdivost informace) a zejména zdůrazněním jistého choulostivého anatomického detailu jeho mohutné tělesné schránky (toto nemohu ověřit už vůbec). Nejsem Kalouskovým voličem ani ctitelem, ale věřím, že je nepatřičné smát se hrbáči proto, že mu narostl hrb.

Právo - shodně s "hlasem lidu" na internetu - zpochybňuje Rodovo autorství. Jako by všichni chtěli naznačit, že takový "dement" by něco takového neuměl napsat. Autorství proto podsouvají Martinu Nezvalovi, což on odmítá. Sám Rostislav Rod připouští, že mu kdosi pomohl a že Nezvalův styl paroduje. Myslím jednak, že ukazuje na jiného romanopisce, ale zejména jsem přesvědčen, že napsání takového dílka se pohodlně vejde do rámce jeho intelektuálních schopností. Zdá se, že autoři recenze se nechali příliš unést záměrnou sebestylizací Rostislava Roda do postavičky "dementa v kulichu a svetru", jejíž vznik v knize celkem srozumitelně vysvětluje. Je jinak zbytečné, abych popisoval obsah knihy, který vyčerpávajícím způsobem podal recenzent Práva. Upozorním jen na to, autor doplnil informace o směnečné půjčce o důležité drobnosti, které nasvědčují tomu, že šlo o obyčejný "půjčkařský" obchod, na němž není nic senzačního až do příchodu Michala Simkaniče na scénu. Tím, že se věřitel zřekl původně dohodnutých úroků, celá věc ztratila zajímavost i pro finanční úřad, který by se jinak mohl pídit po zdanění zisku. Pravda ale vystrčila v této spojitosti čertovo kopýtko: Rod půjčil ve skutečnosti Stanislavu Grossovi o hodně méně peněz, než se uvažovalo při pracném srovnávání nákladů na pořízení barrandovského bytu s jeho legálními zdroji. V této bilanci se tak znova odkrývá nepříjemně velká díra. Recenzent Práva přehlédl mimo to jeden vskutku osvěžující detail: (údajné) vyprávění Věry Duškové o tom, jak si překvapený Stanislav Gross nechával z Londýna zjišťovat obsah a rozsah společných podnikatelských aktivit své ženy s Libuší Barkovou. Je-li toto líčení pravdivé, pak nám vládl několik měsíců prosťáček, který neměl na to, aby "ukočíroval" svou ženu, natož stát. Nevěřím ale v pravdivost popsaných scén, spíše jde o neuvážené účelové přehnání obrazu "nevinnosti" a "čistoty" ex-premiéra. Dále je na knize zajímavé, že autor přebírá obraz děje, na kterém se mlčky dohodl Stanislav Gross se svými pronásledovateli: tažení za jeho likvidaci začalo zveřejněním informací o podezřelosti zdrojů na pořízení barrandovského bytu manželů Grossových a skončilo (zatím) jeho odstoupením. Ve skutečnosti všechno začalo vypuštěním zprávy o existenci policejního týmu "Mlýn". Je to zajímavá okolnost již tím, že indiskrece se dopustil ministr vnitra, který má za sebou kariéru šéfa obou civilních tajných služeb, a také tím, že za pár dní se všichni začali ke zprávě chovat jako ke strašidlu, o němž si raději namlouváme, že je nevidíme, jen abychom se ho nemuseli bát. Do obrazu nezapadá ani nepřehlédnutelný stín Miloše Zemana, jenž neskrývá, že není vděčný Vladimíru Špidlovi a Stanislavu Grossovi za nezvolení prezidentem ČR, nicméně se nikde nehlásí k tomu, že by jim namydlil schody.

Předestřený obraz dění, které vedlo k pádu Stanislava Grosse, je nebezpečný tím, že je vypočítaný na nejhorší vlastnosti českého čtenáře: xenofobii, strach ze sudetských Němců, nechuť k Vladimíru Železnému, přesvědčení o zkorumpovanosti a mravní zpustlosti novinářů, schopnost podléhat víře v mýty jako je světové židobolševické spiknutí či skrytá moc zednářských lóží. Na jeho pozadí má vyniknout světlý zjev Stanislava Grosse jako spolehlivé hráze proti všem těmto zlům, která nás hrozí zardousit. Uveřejnění knihy určitě nepotěší nejen Miroslava Kalouska a některé další předáky KDU-ČSL, ale také vedení redakcí MF Dnes a Lidových novin. Kniha by proto mohla být bombou, která hlasitě bouchne, pomůže obnovit kladný obraz Stanislava Grosse a zahájí jízdu jeho odpůrců po skluzavce. Obraz děje je ale natolik křečovitý a je v něm tolik vnitřních logických rozporů, že místo výbuchu patrně uslyšíme jen pšouknutí. Ostatně ti, proti nimž je snad kniha namířena, mají pro strach uděláno.

Rostislav Rod se předem brání tvrzení, které jistě zazní i v budoucích ohlasech, že knihu napsal proto, aby pomohl znova do sedla Stanislavu Grossovi. Působil na mne natolik důvěryhodným dojmem, že musím připustit, že to může být pravda. Připomínám, že všichni podléháme sklonu posuzovat své protějšky podle sebe: kdo je zabydlený v předstírání, snadno podlehne dojmu, že jeho protějšek hraje falešnou hru. Jenže ve výsledku je pro výsledek práce autora zcela bezvýznamné, co chtěl sdělit čtenářům. Podstatné je, jakou zprávu v jeho díle našli, bez ohledu na to, zda ji v něm viděl on sám.

Milovníci četby o skrytém zákulisí politického dění nebudou ale v žádném případě zklamáni. Kniha se dobře čte a její dějová kostra zahrnuje několik prvků, které se zřejmě kryjí se skutečností a sotva se o nich lze dočíst jinde.

Martin Stín, Praha
Psáno jako 64. sloupek pro Politikon 30.6.2005


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku