Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 1.7.2005
Svátek má Jaroslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Tak už dost paní ministryně!
 >EVROPA: "Sociální" euroústava vs. právo
 >SPOLEČNOST: Referendum - pro a proti
 >MÉDIA: RRTV - Od Mackové k Mackové
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Spartakiáda
 >GLOSA: Polévka Gaspacho
 >MIGRACE: Na nelegálech může stát vydělat
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (6)
 >PSÍ PŘÍHODY: Nekompromisní Artuš
 >VÝSTAVA: Opojné průsečíky tvarů
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >HUDBA: Smog alias Bill Callahan v pražské Akropoli
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Z tiskové konference na téma Nová ústava
 >PENÍZE.CZ: Výherní hádanka o výherní vkladní knížku
 >EKONOMIKA: Sazby zůstanou stabilní

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
1.7. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - NP Santa Lucia, Durban, Kapské Město - Stolová hora, Tulení ostrov

Po nepříliš dlouhé jízdě jsme se dostali do městečka Santa Lucia, kdy jsme měli pokračovat plavbou po stejnojmenné laguně. Přijeli jsme ale zrovna v době, kdy nebyla volná žádná loď, takže nás Eddie odvezl na objednaný oběd do restaurace. Dostali jsme rybu, výborná.

Další volný čas do odjezdu lodi jsme prochodili po tržišti s rukodělnými výrobky, občas někdo i něco nakoupil. Autobusem jsme popojeli pár desítek nebo stovek metrů k přístavišti, chvíli jsme pozorovali tančící polonahé kluky a už přistávala naše loď. Pobaveni dopravní značkou s nebezpečnými hrochy a krokodýli jsme se nalodili spolu s dalšími turisty a zaujali strategické místo na zádi s dobrým výhledem.

Vyrazili jsme do mělké laguny se špinavě hnědou vodou a už po pár metrech jsme narazili na první obrovské hlavy odpočívajících hrochů.

Kapitán jen trochu zpomalil, ale hned jsme pokračovali dále. U levého břehu, tedy daleko od nás, se mihli nějací krokodýli, ale moc vidět nebyli. Zato po pár minutách ústila do laguny říčka bahnitou deltou, kde na zemi a v mělké vodě leželo asi 5 krokodýlů úctyhodných rozměrů, ještě mnohem delších, než jsme viděli v Zimbabwe na farmě. Naše loď je vyrušila z odpočinku, vklouzli do vody a plavali ledabyle sem a tam.

Říkali nám, že krokodýl zde dorůstá průměrně do délky 5 metrů, ale to tady měl možná ten nejmenší. Největší naopak měl určitě přes 7 metrů, střízlivým odhadem. Původní odhad 8-9 metrů jsme raději snížili, ale jistí si nejsme. Škoda, že byli na pořádné snímky hodně daleko. Máme je alespoň na videu, v pohybu jejich délka vynikne ještě více.

Milan nás postrašil dva roky starou historií o novomanželích, kteří zde trávili svatební cestu. Jednou po několika skleničkách alkoholu skočila mladá manželka do klidné vody laguny, kde se ovšem nečekaně vynořil krokodýl. Manžel jí skočil na pomoc, od té doby ho nikdo neviděl. Ženu našli po třech dnech rozkousanou na kousky. Mají zde dokonce pomníček.

Podle místních průvodců zde mají co půl roku mrtvého turistu následkem nedisciplinovaného chování a podcenění nebezpečnosti zdejších hrochů a krokodýlů.

Laguna se rozšířila, my jsme se pořád drželi spíše u pravého břehu podle směru naší plavby. Brzy se před námi v mělké říční vodě objevil houf odpočívajících hrochů. Kapitán zastavil motor a setrvačností jsme doklouzali blíže.

Většina hrochů spala, jen někteří hledali vhodnější polohu. Z laguny se k houfu blížila samice s odrostlejším mládětem, které bylo trochu nemotorné a neustále padalo. Až po připojení ke stádu sebou s ulehčením praštilo definitivně a začalo od matky pít.

Personál lodi zastávky využil ke krátkému výkladu o životě hrochů, nejvíce ale zaujala ukázky hrošího zubu, který vypadal spíše jako malý sloní kel. Je podobně zahnutý a ten předváděný byl alespoň 25 cm dlouhý. Hroch sice nemá hlavu zrovna malou, ale jak do ní poskládá takové zuby je záhada.

Všichni hroši už si našli svá místa a stádo odpočívalo bez známek jakéhokoliv pohybu.

Pokračovali jsme v plavbě, těšili jsme se, že konečně uvidíme plameňáky a pelikány, o kterých píšou bedekry, ale buď nepíšou pravdu nebo jsme měli smůlu. Zato jsme vyplašili na břehu kousek od nás orla s pořádným rozpětím křídel a jasně bílou hlavou – prý orel rybář (fisherman), ale pravé české jméno neznáme.

Kousek popoletěl a znovu se usadil v koruně stromu. Když jsme připluli blíže, situace se opakovala, a to asi pětkrát. Dále už jsme nepluli, kapitán obrátil loď a začali jsme se kolem druhého břehu pomalu vracet. Tento břeh není blátivý a pozvolný, ale naopak strmější a porostlý mangrovy.

Krokodýli už na svém místě nebyli. Zato ve stádu hrochů jsme žádnou změnu nezaznamenali. Těsně před přistáním jsme ještě na kamenitém ostrůvku zahlédli ptáka podobného velkému ledňáčkovi, ale zdaleka ne tak barevného, se zobákem možná trochu delším a štíhlejším. A úplně na konci cesty velmi efektně působila hnízda snovačů zavěšená na rákosech a stvolech papyru.

Čekal nás poslední úsek naší dnešní cesty. Zamířili jsme podél pobřeží Indického oceánu na jih, ale moře jsme zahlédli až po skoro dvou hodinách jízdy. Pak ovšem už prakticky nezmizelo. Když jsme dorazili do Durbanu, byl skoro večer, ale ještě se nestmívalo. Projeli jsme luxusní čtvrtí až k nejznámější části města, pobřežní Zlaté míli, kde nás Eddie vysadil.

Zlatá míle je luxusní pobřežní promenáda s restauracemi, obchůdky, lunaparkem, známým delfináriem a akváriem. Atrakcí je i kabinková minilanovka, která má nástupní stanici, ze které vystoupá kabinka k prvnímu sloupu, pár desítek metrů jede vodorovně, aby za druhým sloupem začala klesat do výstupní stanice. Promenáda je lemována hotely známých jmen, ale sláva Zlaté míle už začíná uvadat. Po uvolnění režimu následkem ukončení politiky apartheidu bylo toto atraktivní místo poněkud zdevastováno.

Někteří kolegové (jeden a jedna) neodolali vábení Indického oceánu a přes jeho velmi chladnou vodu podnikli koupací pokus, ale vysoké vlny moc komfortní koupání neumožnily. Oceán byl touto dobou ocelově šedý a vypadal velmi nevlídně až nebezpečně. My jsme si jej zblízka prohlédli z dlouhého mola, do kterého ze všech stran bušily divoké vlny. Mezi černými rybáři jsme se cítili poněkud nesví a raději jsme se rychle vrátili zpět na pobřeží.

Nejhezčí na Zlaté míli byli pískosochaři, kteří z vlhkého písku sochali a plácali různé výjevy. Podařený byl krokodýl se zuby ze škebliček nebo několik opalujících se těl, zejména některé sochy evidentně znázorňovaly opalující se černošské krásky, protože jejich vystrčené pozadí bylo předimenzované, podobně jako u většiny místních žen.

Zdejší vyhlášený trh nás zklamal, byl takový ušmudlaný a se sortimentem spíše orientovaným na místní než na turisty. Ještě tak zdejší rikšové stáli za pozornost – sami jsou pestře oblečení podle asijského vzoru (je zde silná indická komunita), jejich vozítka jsou ale ještě zdobnější a malebnější než jejich obsluha.

Už zase autobusem jsme projeli centrum, dříve asi docela pěkné, nyní ale špinavé a nepříliš atraktivní. Na ulicích jsou vidět jen černoši, všechny dveře a výlohy kryjí mříže, dokonce i McDonald pro místní má celý výdejní pult zamřížovaný, jen výdejní okénko 15 x 30 cm je volné.

Milan nám ukázal malajskou čtvrť s muslimskou mešitou, kde jsme na chvíli mohli vystoupit z autobusu (do špinavé ulice plné odpadků), ale moc nás nezaujala, v arabských zemích jsme viděli mnohem hezčí mešity, a dokonce zevnitř. Takže nejvíce se nám líbil srpek Měsíce v poloze lodičky, jak jej od nás vidět nemůžeme.

Spali jsme jsme v pěkném hotelu Riverside v centru města, uprostřed oploceného chráněného areálu.

Po snídani jsme se přesunuli na letiště, rozloučili se se skvělým řidičem Eddiem a už nás čekal přelet na jižní konec afrického kontinentu do Milanova bydliště, Kapského města.

Celou dobu zájezdu nám Milan říkal, jaké máme štěstí, protože v Kapském městě prší, takže až tam budeme my, tak bude pěkně. Ještě včera večer telefonoval z Durbanu s manželkou a opět pršelo. Už jsme tomu moc nevěřili, ale přivítalo nás opravdu nádherné slunečné počasí s nebem úplně vymeteným. Chvíli jsme na letišti čekali na autobus, který byl dokonce ještě luxusnější než doposud, a hned po opuštění areálu letiště se před námi vztyčilo nezaměnitelné panoráma Stolové hory, s Ďáblovým vrchem vlevo a Lví hlavou napravo. Kaspké město je zdaleka nejhezčí a nejupravenější město v JAR, projížděli jsme samou zelení, městem ležícím mezi masivem Stolové hory a Atlantickým oceánem.

Přes svůj neutuchající optimismus nechtěl Milan nic nechat náhodě a zamířili jsme ze všeho nejdříve k dolní stanici lanovky na vrchol Stolové hory. Projeli jsme kolem starobylé městské nemocnice, kde Christian Bernard provedl první operaci srdce. Parky cesta stoupala serpentynami až na úpatí více než tisícimetrové hory, minuli jsme Lví hlavu a vystoupili s mírnými obavami u lanovky – vrcholek se totiž právě ztratil v jediném mraku široko daleko. Stolová hora je tím známá. Buď mraky přímo vytváří nebo alespoň stahuje k sobě, proto je vrcholek většinu času skryt v mlžném oparu.

Lanovka má dvě kabiny pro 64 cestujících, vždy jedna jede dolů, druhá nahoru. Sloupy zde žádné nejsou, lana jsou prověšená přímo od stanice ke stanici. Žlutomodrá prosklenná kabina má otáčivé dno, po dobu asi sedmiminutové cesty se stihne otočit přesně o 360o. Výhled je nepopsatelný, hlavně za tak slunného dne, jako byl ten náš.

Naše obavy se na vrcholku částečně potvrdily. Těsně pod vrcholem jsme vjeli do šedého mraku. Náhorní plošina Stolové hory je protkána hustou sítí cest, stezek, vyhlídkových plošin a odpočivadel, je zde i restaurace. Z první plošiny jsme nejdříve neviděli vůbec nic, ale za chvíli se výhled částečně otevřel a my jsme si mohli udělat představu o kráse města a moře pod námi.

Navštívili jsme ještě několik dalších plošin, z každé byl výhled malinko jiný, ale vždy úchvatný. Temeno hory je porostlé zvláštní, nízkou endemickou vegetací, většinou keříkovitého typu. Příroda zde má zvláštní ráz s naprosto neopakovatelnou atmosférou. My jsme měli povolenou hodinu, ale asi bychom se nenudili ani kdybychom měli celý den. Celková délka stezek prý dosahuje 26 km.

Kromě vegetace jsme sledovali i oprsklé černé ptáky s výrazně hnědými křídly, kteří se bez jakéhokoliv respektu procházeli mezi turisty.

Oblak halící vrcholek se různě stěhoval, před námi se otevíraly nové a nové výhledy. Všimli jsme se většího chumlu lidí v jednom místě, kteří něco zaujatě pozorovali. Přidali jsme se a uviděli jsme dovádějící damany kapské.

Daman vypadá jako hlodavec, něco mezi svištěm, morčetem a králíkem, ale zdání klame. Zoologicky se nejedná o hlodavce, ale o tvora příbuzného slonům, což je pro laika nepochopitelné. Zde jsou damani zvyklí na turisty, kterých se vůbec nebojí, naopak škemrají o jídlo.

Velmi neradi jsme se vraceli zpět k lanovce a sjeli zpět k autobusu. V kabince lanovky jsme si podobně jako při cestě vzhůru vybojovali místo u obvodu, takže jsme si ještě užili dalších výhledů.

Autobusem jsme se dostali ještě blíže k moři, pozorovali jsme cestou pláže plné lidí, ale Pacifik je tady ještě chladnější než Indický oceán, takže do vody nešel nikdo. Přesto si lidé užívali slunění a výhledu na masiv Dvanácti apoštolů, táhnoucí se do dálky od temene Stolové hory směrem k Mysu Dobré naděje.

V jedné z plážových restaurací jsme i poobědvali. Zpět kolem pláží a pod Dvanácti apoštoly vedla naše další cesta podél mořského pobřeží do několik kilometrů vzdálené zátoky Houte bay. Celou dobu jsme jeli krásnou přírodou, okolí cesty vypadá jako uměle udržovaný park plný okrasných rostlin, keřů a stromů, ovšem ve skutečnosti je zdejším zahradníkem pouze příroda.

Milan od nás vybral pasové fotografie a „vízový poplatek“, za který nám v zátoce pořídil suvenýrový pas fiktivní republiky Houte bay, platný ve všech zemích se smyslem pro humor. Dají se v něm sbírat razítka navštívených míst, s čímž jsme přímo zde začali.

My jsme mezitím absolvovali plavbu lodí k ostrovu tulenímu ostrovu Seal Island. Moře bylo divoké a loďka se kolébala ze strany na stranu, takže jsem se jistil kinedrilem, ale i tak jsem měl namále a cestu pro jistotu strávil u boku lodi připravený naklonit se v případě potřeby nad moře. Nakonec jsem ale hrdinně vydržel.

Po dvacetiminutové cestě jsme dopluli k několika nízkým ostrůvkům obleženým stovkami tuleňů a mořských ptáků. Část tuleňů v klidu odpočívala na kamenech, další dováděli v rozbouřeném moři.

Lodivod se snažil udržet loď na místě, místy se k útesům přiblížil snad až na decimetry, až jsme nevěřili, že to ještě zvládne. Ale znal zdejší moře výborně, nic se nám nestalo a mohli jsme se vrátit zpět do přístavu.

Milan rozdal pasy „Republiky Hout Bay“ a vyrazili jsem zpět, ovšem ne naší známou cestou po pobřeží Atlantiku, ale přes vnitrozemí Kapského poloostrova. Příroda si zde vyhrála: celý poloostrov připomíná dobře udržovaný park, veškerá vegetace jakoby byla uměle vysázená a udržovaná. Krajina je mírně zvlněná a v údolích mezi nevysokými pahorky leží městečka a vesnice obvykle v holandském duchu předchozích století.

Kapsko je známé svým vinařstvím. My jsme zamířili mezi prastaré vinice do Simonstownu, kde je i nejstarší z jihoafrických vinic. Vystoupili jsme z autobusu a vydali se alejí mohutných dubů vedoucí mezi vinicemi. Duby vypadají mnohem starší, než ve skutečnosti jsou, protože ve zdejším podnebí se jim mimořádně daří a rychle rostou do výšky i šířky. Ale to má i svou stinnou stránku – jejich dřevo je tak řídké, že je prakticky nepoužitelné. Sazenice dubů zde byly dovezeny kvůli dřevu na vinné sudy, ale pro tyto účely je místní dubové dřevo naprosto nevhodné. Takže duby se zde pěstují hlavně z estetických důvodů.

Na rozdíl od Moravy se zde víno neskladuje v podzemních sklípcích. Jsou zde vybudovány nadzemní sklady, kde se vínu poměrně dobře zraje. My jsme došli k památné budově pamatující počátky místního vinařství, po cestě nás provázelo několik dovádivých veverek, které si dubovou alej také oblíbily. Upraveným travnatým prostranstvím mezi zahradami jsme pokračovali ke skladu vína, cestou nás zaujala svatba pořádaná v jedné z budov, bílý přenosný oltář s obloukem pro nevěstu a ženicha stál venku před budovou.

Krásnou krajinou jsme se vrátili do hlavního města provincie, hladce jsme projeli do centra (kolony aut se v pozdním odpoledni tvořily v opačném směru) a zaparkovali jsme před našim luxusním hotelem Ritz. Prosklenný jednadvacetipatrový hotel prošel v minulých několika letech důkladnou rekonstrukcí, takže jeho vybavení je na patřičné úrovni a hotel dělá čest svému známému jménu.

Dominantou je kruhová skleněná restaurace v nejvyšším podlaží, která se po dobu hlavních jídel otáčí rychlostí jedné otočky za hodinu. My jsme dostali rohový pokoj v třináctém patře, s výhledem z hlavního pokoje na Antlantický oceán, ze záchodu a koupelny byl nádherný pohled na Lví hlavu. Koupelna sice neměla na okně závěs, což působí trochu neintimně, ale protože náš pokoj byl nad úrovní okolní zástavby, nedělali jsme si žádné problémy. Málokdy má člověk možnost při pobytu na záchodě hledět na známý skalní útvar jako je majestátná Lví hlava!

Byli jsme nadšeni nádherným dnem, takže jsme požádali Milana o zprostředkování podvečerního programu a on navrhl obchodní centrum Kapského Města Watterfront. Toto středisko vzniklo v minulých letech generální přestavbou bývalého přístavu a doků. Haly byly přestavěny na obchodní centra, hypermarkety, obchůdky a restaurace, je zde naprosto bezpečně, místní sem chodí nejen nakupovat, ale i ponbavit se a strávit zde svůj volný čas.

Jeli jsme dvěma mikrobusovými taxíky (při obsazení devíti lidmi 5 randů na osobu). Řidiči pro nás přijeli přímo před hotel, ihned po našem nástupu centrálně zamkli všechny dveře a odemkli je až na místě.

Část naší výpravy si vyměnila peníze, pak jsme teprve mohli pokračovat v prohlídce moderního centra. Blížil se západ slunce, Stolová hora měla svou obvyklou čepicí nadýchaných mraků, nádherně nasvícenou zapadajícím sluncem.

Dostali jsme rozchod, který jsme využili k nákupu v supermarketu, taxíky na nás čekaly na dohodnutém místě v dohodnutém čase. Vrátili jsme se do hotelu a šli na luxusní večeři do restaurace.

U schodů nás čekal číšník, který nás zavedl k našemu stolu, sami bychom měli problémy, protože otáčení restaurace ztěžuje orientaci. Neotáčí se samozřejmě celá restaurace, ale jen prstenec se stoly a jejich blízkým okolím. Odkládat kabelky k oknu se nedoporučuje – až se k ní stůl za hodinu vrátí, už by tam nemusela být!

Výhled na nasvícené Kapské město se zálivem a obrysy hor je nepopsatelný, to se musí zažít. Trochu jsme se obávali, aby nás nezklamala kuchyně, ale obavy byly zbytečné, zdejší jídla patřila ke špičce, a to je v JAR co říci. K pití jsme si objednali tradiční kapskou značku Pinotage, která se pěstuje jen zde a nikde jinde – Milan o ní pochvalně mluvil v Simonstownských vinicích, a tak jsme ji chtěli vyzkoušet. Láhev sice stála okolo 100 randů, ale asi to bylo opravdu to nejlepší ze všech zdejších výborných vín, která jsme v posledních 14 dnech poctivě testovali.

Pokračování příště.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku