Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 2.7.2005
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >EVROPA: O Unii, kde zítra znamená již včera
 >USA: Happy Birthday, America! Ohňostroj nad prérií
 >MOBY DICK: Evropský VUML
 >ZÁBAVA: Noc dlouhých nožů
 >ÚVAHA: Svítící křídy a padesátikorunová účtenka
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BODYPAINTING: Oblečení
 >CHTIP: Z komentářů
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Ve skleníku vykvetlo afrodisiakum
 >ZOO PRAHA: Léto plné novinek
 >MEJLEM: Bojujme za Evropu!
 >DOKUMENT: Otevřený dopis ministerstva životního prostředí
 >POLITIKA: Tak už dost, paní ministryně!
 >EVROPA: "Sociální" euroústava vs. právo
 >SPOLEČNOST: Referendum - pro a proti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.7. CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
Libor Novotný

JAR - Kapské Město - hora Signál, vinná stezka - Stellenbosch. Odlet

Ještě před návratem do hotelu nás řidič s Milanem zavezli do Malajské čtvrti Bo-Kaap. Zde žije muslimská menšina, často s předky indického původu. Čtvrť je známá svými malinkými domečky malovanými pastelovými barvami. Příkré, úzké dlážděné uličky tak připomínají kulisy k nějaké pohádce. Mezi domečky stojí i nejstarší kapská mešita, která je prý i nejmenší v celé Africe.

V hotelu jsme se stihli jen rychle převléci a už nás čekaly mikrobusové taxíky. Místnímu řidiči našeho autobusu, na rozdíl od ochotného Eddieho, totiž vždy v 1800 padla a přestali jsme ho zajímat.

Milan nás zavezl do špičkového klenotnického butiku. Po otevření složité soustavy těžkých mříží nás přivítal majitel, na uvítanou nám nalili šampaňské (a zájemcům později i dolívali). Po krátkém uvítání následovala přednáška o jihoafrických drahokamech a o nejvzácnějším kameni tanzanitu. Ten sice není tak tvrdý jako diamant, ale těží se v Tanzánii v jednom jediném dole na světě. Jeho zásoba se odhaduje na deset let těžby, pak bude pravděpodobně naleziště vyčerpáno a o jiném se neví. To činí tanzanit velmi vzácným. A protože je kromě vzácnosti i hezký (blankytně modrý), je to současný hit číslo 1 v klenotnictví nejen africkém. Reklamy na tanzanit jsou v nejprestižnějších časopisech a o zájemce asi není přes vysokou cenu nouze.

Následovala prohlídka vzorových šperků, asi polovina naší výpravy projevila výrazný zájem, zejména o brilianty a tanzanit. Nám se ovšem ceny až tak výhodné nezdály, takže jsme si čas krátili spíše prohlížením vitrín a popíjením šampaňského.

Ale začínali jsme být lehce nervózní, protože slunce klesalo rychle k obzoru a my měli slíbený jeho západ pozorovaný z vrchu Signál. Dohodli jsme tedy s Milanem, že jeden mikrobus se zájemci odjede na Signál a ostatní se připojí později.

Řidič nás ale zklamal – západ odhadl na 712, cestu na vrchol na 7 minut a bylo 705, takže prý samotný západ nestihneme. Vyrazil jako závodník, cestou ukazoval na všechny možné strany různé památky a přírodní scenérie kolem cesty a dával nám základní výklad. My bychom ovšem uvítali spíše větší soustředění na klikatou cestu.

Časy měl odhadnuté na vteřinu přesně. Na vrcholek jsme dorazili v okamžiku, kdy my z první řady sedadel jsme zahlédli poslední záblesk zapadajícího slunce (bylo přesně 712), kdo seděl vzadu, slunce už neviděl. Ale to nebylo podstatné. To hlavní představení teprve začínalo.

Vrcholek Signálu (hřebenovkou přes mělké sedlo spojený s vyšší Lví hlavou) je upraven pro pořádání pikniků, jsou zde kamenné stoly a lavice, nyní obsazené zejmény mladými lidmi, obvykle stál na stole košík s jídlem a láhev vína. I travnaté okolí bylo zabrané mladými ležícími na dekách a spacích pytlech. Ale přeplněno nebylo, i my jsme si v pohodě našli stůl s výhledem na město pod námi a Stolovou horu se Lví hlavou nad námi.

Nebe nad námi se zbarvilo takovými barvami, jaké jsme ještě neviděli, od nejsvětlejších odstínů zářivě žluté barvy na západě přes všechny odstíny červené až po tmavě fialovou přecházející v černou na východě. A těmito barvami bylo nasvícené i naše okolí a Stolová hora se Lví hlavou.

Rozsvícené město v podhůří se začalo propadat do fialového soumraku, nevěděli jsme, kam se podívat dříve.

Celá podívaná mohla trvat asi ¾ hodiny. Sotva jsme usoudili, že to nejhezčí skončilo, dorazil mikrobus se zbytkem výpravy (celkem polovina naší výpravy zanechala v klenotnictví tržbu přes 100.000 Kč, hlavně v prstenech, náušnicích a řetízcích s přívěšky). Nechali jsme je kochat se už zdaleka ne tak výraznými barvami počínající noci a vyrazili zpět k hotelu. Protože jsem seděl nejblíže k řidiči, byl jsem pověřen rolí prostředníka a tlumočil jsme mu prosbu našich dam, aby při řízení v serpentýnách držel volant oběma rukama. To byla velmi zásadní chyba, protože řidiče to šíleně urazilo. On tuto trasu jezdí několikrát denně už spoustu let bez nehody, což zdůrazňoval tak vehementními gesty, že místy zapomínal držet volant úplně, ke zděšení slabších povah v mikrobusu. Neuklidnilo nás ani konstatování, že v posledním týdnu spal maximálně 4 hodiny denně, aby se uživil.

Nakonec jsme dorazili k hotelu v pořádku a bez nehody.

V hotelu Ritz nás čekala poslední placená večeře v otáčivé restauraci. Včera při objednávání pití číšník u našeho stolu zapomněl přinést jednu láhev vína, po připomenutí se velmi omlouval a sliboval, že už se to nestane. Od té doby jsme měli nejvzornější obsluhu, při odchodu (po další omluvě) nám slíbil pro českou výpravu na dnešek speciální antilopí steak.

A opravdu si nás pamatoval, i dnešní obsluha byla vzorná. Po kukuřičné krémové polévce následoval krásný vysoký steak na pepři, s oblohou. Jak jsme mohli zaregistrovat, okolní výpravy (Němci, Holanďani) dostali něco jiného. Po krokodýlovi ze Zimbabwe nejlepší steak, do jsme měli. Šťavnatý, ochucený, exotický.

Včerejší Pinotage nám tak chutnalo, že jsme u značky zůstali, jen jsme zkusili ještě dražší verzi (ze starší sklizně). Bylo opět výborné, ale proti včerejšímu jsme výraznou změnu necítili.

Poslední celý den zájezdu jsme měli monotematický – na programu byl Vinná stezka, výlet po vinicích s příležitostnými ochutnávkami. Při vybírání programu nám tento den připadal zbytečný, ale nakonec jsme byli příjemně překvapeni krásou hornatého vnitrozemí poloostrova.

Z města jsme vyrazili po dálnici na Johannesburg (přes 1000 km, šílená představa), lemované desítkami kilometrů černošských slumů s boudami asi 4x4x2 metry z různých materiálů, od dřeva přes plech až po karton. Slumy vypadají opravdu tak hrozně, jak si je člověk představuje, s jednou výjimkou. Je zde zavedena elektřina, voda a kanalizace. Život zde je hrozný a bezvýchodný, ale nehrozí alespoň relativně nebezpečí vzniku epidemií. Vláda se snaží postupně slumy likvidovat, ne ale neuváženým srovnáním chatrčí se zemí, jak je zvykem v jiných zaostalejších zemích. Neočekávaně dobře funguje vládní program na výstavbu levných, malých prefabrikovaných domků pro jednotlivé rodiny, kam jsou přestěhovány ze slumu. Pak teprve je jejich chatrč zbourána a co nejdříve je na jejím místě postaven nový dům, aby se slum nestíhal přirozenými pochody obnovovat.

V novém domě platí rodiny nájem podle svých možností, nijak závratný, ale postačující k tomu, aby si svého bydlení vážily.

Po ½ hodině jízdy jsme sjeli z dálnice na kvalitní asfaltku mířící do regionu Stellenbosch, centra vinařství. Projeli jsme několika městečky a vesnicemi, postavenými v holandském stylu, Milan nám ukazoval ta nejhezčí místa, ale nás více než městečka a historie zaujala okolní krajina, s horami, kopci a lesy připomínajícími předhůří Alp.

Ani v samotném Stellenboschi (50 km východně od Kapského města, pojmenován podle guvernéra van der Stela – vinného nadšence ze 17. století) jsme nezastavili, jen jsme projeli centrem a kolem univerzity. První zastávka byla až na vinné farmě za městem.

Několik rozlehlých obytných i hospodářských budov farmy je obklopeno desítkami hektarů vinic, zahrad a parků. Obytné domy jsou zachovány jako muzea v původním stavu včetně zařízení, zahrady a parky jsou udržovány a pravidelně omlazovány.

Byli jsme dnes prvními návštěvníky, trávník byl ještě mokrý po ranním kropení. Prošli jsme se zahradami, nahlédli jsme do budov a byli jsme prostě nadšeni jednoduchou krásou farmy a jejího usazení do hornaté přírody.

První nadšenci ochutnávali a kupovali víno, my jsme koupili prozatím jen vkusné dýhové záložky do knih s vyřezanými obrysy afrických zvířat.

Projeli jsme dalším městečkem s hugenotskou historií a s památníkem Hugenotů, při průjezdem dalšími a dalšími údolími řidič vždy na nejhezčích místech zpomalil a nechával nás vychutnávat si výhledy do hospodářsky využívaných údolíček s atmosférou švýcarského venkova.

V jednom z těchto údolí nás čekala i první ochutnávka na farmě La Motte. Opět nádherné okolí, opět zahrady a parky, ale navíc i prohlídka sudů se zrajícím vínem (po jedné, maximálně dvou osobách současně).

V sousední místnosti jsme měli připravený stůl, před každou židlí ležela podložka – list papíru s kroužky a jmény jednotlivých vín zalitý do laminátu. Na každém kroužku prázdná sklenice, která byla naplněna vždy po základním výkladu o ochutnávaném vínu. A ani jedno nebylo špatné.

Tady už skutečně neodolal nikdo a každý si koupil nějaké víno s sebou, samozřejmě včetně nás.

Pokračovali jsme k další farmě, kdy nás měl čekat i oběd. Minuli jsme pštrosí farmu, kde kromě pštrosů chovali v ohradě i springboky, antilopy skákavé, symbol Kapska, ale řidič ani nezpomalil. Pštrosí farma nám v programu chyběla, docela nás to mrzelo.

Naše farma stála na mírném kopečku s výhledem na panorama okolních pahorků. Oběd už byl přichystán, pojedli jsme na venkovní terase. Při jídle nás bavil rasistický chlupatý pejsek, který si bělochů nevšímal, ale na černochy byl alergický, vždy, když se nějaký objevil, s prudkým štěkotem se za ním rozběhl. Abychom je dotěrného psa zbavili, krmili jsme ho zbytky našich ohromných porcí, až jsme měli obavy o jeho žaludek. A nejen my. I jeho pán, když to uviděl, raději ho někde zavřel. Nám si ale nic říci nedovolil.

Před jídlem začala ochutnávka místních vín, pokračovala až do digestivu po jídle. Vína nám zde připadala méně ušlechtilá, než v La Motte, ale možná jsme byli ovlivněni prostředím venkovní terasy. Nejvíce nám chutnalo desertní sladké víno, připomínající trochu portské, bez kterého si doma nedělní oběd neumíme představit.

Po obědě jsme si individuálně prohlédli zdejší sklářskou manufakturu a sklep, kde jsme nakoupili levně biltongy (maso sušené po Křováckém způsobu) jako suvenýry a dárky pro známé a příbuzné. Balíček 125 gramů zde vyšel na 20 randů oproti 25 randům za 80 gramů ve Watterfrontu. Napůl jsme vzali 5 kusů kudu a pět pakoně. Podle našich předchozích zkušeností je kudu nejlepší, i zde jej prodavačka doporučovala, ale zdejší pakůň byl minimálně stejně dobrý.

Stejnou cestou jsme se vrátili zpět do města, ale ještě ne do hotelu. Nechali jsme se vysadit v nákupním středisku Watterfront, protože jsme si potřebovali koupit něco k večeři, která na dnešek už nebyla zajištěna. Část výpravy stihla místo nákupu navštívit akvárium, vrátili se celkem spokojeni, ale podle vyprávění je asi nám důvěrně známé barcelonské akvárium lepší.

My jsme nakoupili místní pečivo se zapečeným masem (různé druhy) na večeři, jako další dárky jsme v supermarketu koupili směsi sušeného ovoce a různé druhy oříšků. Nejlepší byly makadamové oříšky, ale to jsme bohužel zjistili až doma, jinak bychom je vzali všem.

Zbytek času jsme strávili obcházením krámků v pasážích, koupili jsme lehké šátky s motivy afrických zvířat (každý jiný – se slony, se lvy, s levharty a se zebrami), pro děti zase trička, také se zvířaty. A poslední randy jsme nechali v etnostánku. Sice o něco dražším než trhy, ale ne o tolik, jako na letišti. Jako nejlevnější suvenýr na rozdávání se hodila napichovátka z dikobrazích ostnů, o něco dražší je dřevěná verze s vyřezanými zvířaty na vrcholku. Dokoupili jsme sošky zvířat a pro sebe sousoší černošského páru z černého dřeva, asi 20 cm vysoké, s velice tenkými postavami – jeden z nejtypičtějších výtvorů afrického tradičního umění.

Zbylo nám už jen pár randů, které si necháme do alba.

Dnes jsme se také museli rozloučit s Milanem, který odlétal do Johannesburgu pro další zájezd. Zítra se o nás postará jeho žena. Moc jsme si Milana oblíbili, má velkou zásluhu na zdárném průběhu zájezdu i na pohodové atmosféře.

Ještě před šestou jsme byli zpět v hotelu, trochu jsme pojedli, udělali si kafe a začali jsme balit. Netrvalo nám to dlouho, máme v tom už cvik, takže jsme si mohli užít pěkný večer s lahví červeného vína z La Motte (přece se s ní nepotáhneme letadlem až domů), ve 13. patře na hotelu Ritz, v Kapském Městě, s výhledem na Atlantik a Lví hlavu.

Kapské Město je jedno z nejhezčích měst na světě. Hlavně svou polohou v zálivu Atlantického oceánu pod Stolovou horou. Ale jako jiná města i zde je dobré mít pěkné počasí. V dešti to prostě není ono. My jsme měli neuvěřitelné štěstí na tři nádherné slunečné dny. Až poslední den nám dalo počasí pocítit, o co bychom přišli, kdyby nám náš pobyt zde propršel. Probudili jsme se do deštivého rána, prakticky bez viditelnosti (ani Lví hlavu jsme z našeho záchodu neviděli).

Rozloučili jsme se s hotelem Ritz a vydali se k Jihoafrickému muzeu. Pár minut jsme čekali na otevírací dobu, pak jsme dostali rozchod s možností srazu před muzeem po 90 minutách, zájemci mohli jít společně do místní tržnice doutratit peníze. Nás se to netýkalo, peníze jsme udali včera a do deště se nám rozhodně nechtělo, zůstali jsme tedy v muzeu až do odjezdu autobusu.

Na rozdíl od mnoha jiných regionálních muzeí je to zdejší zajímavé. Jsou zde vycpaná zvířata, výjevy z historie a ze života domorodců, pěkný je sál s velkými mořskými savci, s modely velryb a delfínů, s velrybími kostrami a hlavně s kabinou, kde je slyšet velrybí zpěv.

Kromě afrických zvířat zde mají i sbírku zajímavých zvířat jiných kontinentů, takže jsme poprvé viděli vycpanou ježuru, vačici opossum a hlavně ptakopyska podivného.

U broušení diamantů a fixace fosílií jsme měli smůlu, protože byla zrovna přestávka. Podobně jsme nestihli program v planetáriu, které je součástí muzea. Ale alespoň nám zbyl čas na prohlídku astronomických exemplářů od tabulí názorně předvádějících vzdálenosti ve vesmíru až po několik železných meteoritů volně vystavených na podstavcích na chodbě. Klidně je možné si na ně sáhnout, nikdo je nepoškodí ani neodnese, protože jejich váha je tak obrovská, že nehrozí nebezpečí jakéhokoliv poškození nebo manipulace s nimi.

Na závěr jsme si dali v bufetu vanilkovou coca-colu z plechovky a už jsme museli na autobus a na letiště. Odbavili nás dokonce až do Prahy, sedadla jsme měli na všechny tři lety vedle sebe. Let do Johannesburgu byl klidný, z místa u okna jsme měli výhled na typicky kruhová pole před Joburgem.

Přestup byl bez problémů, ani jsme nečekali, tak tak jsme stihli toalety a už hlásili boarding. Kolegové stihli nahlásit refundované VAT z nákupu šperků, ale nastupovali na poslední chvíli. Letěli jsme největším airbusem, s kapacitou prakticky shodnou s Jumbo Jety. Společný let s Lufthansou byl organizován jedním z nejnovějších strojů, takže každý měl k dispozici vlastní dotykový display s ovladačem, mohli jsme si jako na videu individuálně přehrávat 13 filmů, my jsme sledovali Garfielda. Čas se dal krátit i hrami, které ale byly poměrně jednoduché, většinou na způsob tetrisu. Když nás omrzely filmy i hry, zobrazili jsme si na display letové informace včetně mapy s aktuální polohou.

Nejdříve jsme se obávali sedadel za stěnou toalet, protože zde nejdou pořádně natáhnout nohy, to už jsme zažili při letu z Hongkongu. Ale ve vyfasovaných ponožkách nebyl problém natáhnout si nohy opřené nahoru o stěnu nebo si na chvíli stoupnout a opřít se o stěnu, aniž bychom někomu překáželi ve výhledu.

Z palubního prodeje nás zaujaly náušnice s miniaturním briliantem a větším tanzanitem zasazenými do bílého zlata. Protože Hanka jednu zlatou náušnici v JAR ztratila, uvažovali jsme o koupi již dříve, ale ceny nás odradili. Zde bez cla a daně už cena vypadala výrazně lépe, takže jsme je po chvíli rozmýšlení vzali.

Ve Frankfurtu jsme měli času trochu více, ale asi hodina čekání není při takovýchto vzdálenostech rozhodující.

V Praze nastalo tradiční loučení a výměny adres, většina kolegů pokračovala autobusem ČEBUSu do Brna, my jsme si vzali taxi na Pankrác, kde jsme měli ve firemních garážích auto, a bez problémů jsme dorazili domů.

Vrátili jsme se nadšení. Všechny tři navštívené země jsou nádherné, každá jinak. Divoké Zimbabwe s turisticky nenarušenou přírodou, chudé Svazijsko s nádhernými scenériemi a Jihoafrická republika se safari mezi zvířaty a s krásným Kapským poloostrovem. I když jsme si to před zájezdem nemysleli, safari nás opravdu chytlo a v budoucnu si ho jistě budeme chtít někde zopakovat.

S Dvorem Králové to skutečně nemá nic společného, mít na pár metrů od sebe v divoké přírodě lvy, slony, nosorožce, hrochy, krokodýli, buvoly, ale i různé antilopy, opice, orly, supy, zebry, pakoně, elegentní žirafy a pštrosy, vlhy, zoborožce nebo směšná a milá prasata bradavičnatá, to je zážitek na celý život.

Celý cestopis s fotkami




Další články tohoto autora:
Libor Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku