Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 1.7.2005
Svátek má Jaroslava




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Tak už dost paní ministryně!
 >EVROPA: "Sociální" euroústava vs. právo
 >SPOLEČNOST: Referendum - pro a proti
 >MÉDIA: RRTV - Od Mackové k Mackové
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Spartakiáda
 >GLOSA: Polévka Gaspacho
 >MIGRACE: Na nelegálech může stát vydělat
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (6)
 >PSÍ PŘÍHODY: Nekompromisní Artuš
 >VÝSTAVA: Opojné průsečíky tvarů
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >HUDBA: Smog alias Bill Callahan v pražské Akropoli
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Z tiskové konference na téma Nová ústava
 >PENÍZE.CZ: Výherní hádanka o výherní vkladní knížku
 >EKONOMIKA: Sazby zůstanou stabilní

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
1.7. VÝSTAVA: Opojné průsečíky tvarů
Viktor Šlajchrt

Když roku 1917 vystavil Marcel Duchamp v umělecké galerii obyčejnou pisoárovou mušli jako artefakt s názvem Studánka, přehodil výhybku moderního sochařství od práce s hmotou a tvarem k intelektuální hře s významy a kontexty. Výstava Opojná plasticita a ztělesnění duchovního světa, jež se od 7. do 29. června koná v pražském Mánesu, se vrací k tradiční linii, jež se ve věku objektů a instalací vinula mimo hlavní proud. Vychází přitom z názorů německého historika umění Kurta Badta, jenž pojmem plasticita označoval zvláštní kvalitu určitých soch, které vytvořil lidský duch se záměrem zachytit a předat obraz pulzujícího života.

Badtovy formulace vyznívají trochu mysticky, výběr děl v Mánesu však názorně ukazuje, že jde o prastarý, podstatný a neprávem opomíjený princip. Sochy jsou v prostoru rozestavěny spíš řídce, ale prázdno kolem nich je výmluvné: jako by se v něm daly skutečně vytušit siločáry energie - podobně jako v sestavách stél ve starověkých chrámech nebo na polích menhirů. Mocně v tomoto ohledu působí především přízemní sál, v němž dominují vytříbená díla Zdeňka Palcra, Miloslava Chlupáče a Michala Blažka, v boční síni pak větší bronz a několik kreseb Stanislava Podhrázského. V rozlehlém a členitějším suterénu je princip plasticity předveden v celém bohatství dobových i individuálních stylů od Guttfreundovy pádné a věcné definice nahého těla v Ženském aktu (1927) přes romantickou Myslbekovu Hudbu (1892) po Středovy či Kotrbovy figurální kompozice z počátku nového tisíciletí.

Jde asi jen o shodu okolností, nicméně Opojná plasticita v Mánesu působí jako nadčasový protipól žhavým výtvarným aktualitám z oboru objektů a instalací, které zhruba ve stejném termínu prezentovala obě pražská bienále.

(Psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku