Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 2.7.2005
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >EVROPA: O Unii, kde zítra znamená již včera
 >USA: Happy Birthday, America! Ohňostroj nad prérií
 >MOBY DICK: Evropský VUML
 >ZÁBAVA: Noc dlouhých nožů
 >ÚVAHA: Svítící křídy a padesátikorunová účtenka
 >CESTOVÁNÍ: Jižní Afrika
 >BODYPAINTING: Oblečení
 >CHTIP: Z komentářů
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Ve skleníku vykvetlo afrodisiakum
 >ZOO PRAHA: Léto plné novinek
 >MEJLEM: Bojujme za Evropu!
 >DOKUMENT: Otevřený dopis ministerstva životního prostředí
 >POLITIKA: Tak už dost, paní ministryně!
 >EVROPA: "Sociální" euroústava vs. právo
 >SPOLEČNOST: Referendum - pro a proti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
2.7. USA: Happy Birthday, America! Ohňostroj nad prérií
Petr Motyka

Veteráni si vyšlapují svojí hlavní třídou, oslavují Den nezávislosti.

Na alegorickém voze se veze místní Sophia Loren. Tedy Sophia tak o čtyřicet let mladší. Na hlavě má korunku, musí to tedy být aspoň princezna. Lidi ve špalíru ji znají jménem, tleskají a volají na ni. Holka se směje. Má pěkné dlouhé nohy, jinak je napěchovaná do lesklého modrého trikotu. Jako by se na voze vezla jen tak pro radost. Mně rozhodně radost udělala.

Kapela za alegorickým vozem vyhrává nějaký foxtrot nebo možná kvapík, polonéza by se tu nehodila. Muzikanti mají barevné uniformy. Pozouny, klarinety, trubky. Do bubnu mlátí dvoumetrový kluk, řehtá se na celé kolo. Na bubnu je napsáno: “Gray Wolves“ - Šedí vlci. Tak se jmenuje maskot lokální základní školy. “Šedí vlci“ vyhrávají na hlavní třídě. Po prázdninách to budou “Šedí vlci“, kteří budou reprezentovat město v baseballu, na podzim v americkém fotbale a v zimě v košíkové. Ať “Vlci“ dělají cokoliv, celé městečko je má rádo. Zrovna jako tu královnu krásy; je ze stejné školy. Mýlka je vyloučena, v městečku je jenom jedna škola.

Za kapelou jedou tři auťáky. Lesknou se chrómem i barvou. Vypadají jako by vyjely z výrobní linky v Detroitu včera. Možná vypadají ještě novější. Takového Cadillaca měl přeci Elvis Prestley! Obrovské chromové nárazníky, lesklé pruhy i po stranách. Vzadu velká křídla s červenými světly. A zase tuna chromu. Auťáky mají staženou střechu. Vezou se v nich nějací rozesmátí lidé. Ti, co stojí ve špalíru na ně pokřikují jmény, oni se obracejí a zdraví jmény zase lidi na chodníku. Každý tu každého zná. Na kandelábrech jsou zelené girlandy. Na každém domě je vyvěšena hvězdnatá vlajka, děti i dospělí mají malé vlaječky na špejlích, někdo si strčí špejli za stuhu na klobouku. Vidíme taky několik lidí sedět u silnice na židlích. Vynesli si je z domů, které lemují hlavní ulici. Průvod pomalu prochází kolem. Ještě dva alegorické vozy, na tom druhém vyhrává country music kapela. Muzikanti jsou v kovbojském, mají stejné bílé stetsony. Lidé na chodnících podupávají do rytmu. Malé děti se patlají růžovou cukrovou pěnou na špejlích, někdo líže zmrzlinu.

Kolem prochází skupina chlápků, jednoho z nich strkají na pojízdné židli. Váleční veteráni. Mají na hlavách vojenské lodičky. Jdou pomalu, několik z nich už je hodně starých. Smějí se na lidi kolem, někteří vyšlapují s vážnou tváří. Dva nejmladší mají oblečené maskáče. Ti dva se nesmějí. Vietnamská válka ještě stále čerstvě bolí. Starší veteráni už se smířili. Vzpomínají s úsměvem na své kamarády, kteří odpočívají pod bílými kříži v Evropě, Koreji i Tichomoří.Lidi na chodnících zvážní. Ti, co sedí na židlích, vstanou. Klobouky jdou dolů. Veteráni si vyšlapují svojí hlavní třídou, oslavují Den nezávislosti.

Letí mně hlavou obraz Arlingtonského hřbitova. Leží tam jen vojáci. Na náhrobcích jsou tisíce jmen, u některých místa, kde padli. Německo, Belgie, Quadalcanal, Československo, Itálie. Vím, že polovina družstva “Šedých vlků“ v košíkové by jména těch míst ani neuměla najít na mapě světa. Stojí však také potichu, dokonce přestali přežvykovat. Možná jim už všechno dochází. Bez té party veteránů bychom ani neměli co oslavovat.

Na baseballovém hřišti hned za městečkem je piknik. Mají tam spoustu stolů s papírovými ubrusy. U některých jsou skládací židle, u těch dlouhých dřevěné lavice. Z velkých roštů na straně se kouří, pět nebo šest chlapíků ve stetsonech a dlouhých zástěrách tam opéká maso. Bifteky, hamburgery nebo celé kusy žeber. Opečené maso potřou pálivou mexickou omáčkou a plácnou ti porci na velký papírový talíř. Vezmeš si hrst ubrousků na zamazané prsty a fousy. Ještě pivo a už se máš jak v nebi.

Kousek stranu u tribunky začne vyhrávat kapela z alegorického vozu. Kytarista něco huhňá do mikrofonu, nerozumím ani slovo. Nevadí. Jdu si ještě pro jedno žebro, Alena se vydala hledat zákusky. Děti se vozí na velkém žebřiňáku s balíky sena. Opratě drží mladý kluk v klobouku, šátek u krku má frajerský povolený. Koníci vážně vykračují. Vědí, že vezou městský poklad.

Na kusu rovinky kousek za hřištěm zavrčelo letadlo. Pomalu se otáčí. Teď nabírá fofr, ocas se zvedá ze země. Ještě chvíli jede po zemi předními kolečky a už je ve vzduchu. Nabere rychle výšku a udělá prudkou zatáčku. Na křídlech žlutého dvouplošníku se začernají kříže. Jsou to německé válečné kříže z první světové války. Hledíme s otevřenou pusou. Nechápu. Proč ne americké hvězdy nebo aspoň anglické kruhy? Letadlo dělá kumšty. Zatáčky, salta, obraty. Jako velký pstruh na konci udice. Lidé tleskají, kusy masa na talířích stydnou, zmrzlina v kornoutech roztaje a teče po zapatlaných prstečkách. Z křídel se najednou začalo kouřit. Na obou stranách. Červená z horního křídla, modrá ze spodního. Z ocasu se táhne bílá. Letadlo přestane dělat kousky. Maluje oblohu nad námi. Červená, modrá, bílá. Červená, modrá, bílá. . . Tleskáme s ostatními.

Ani jsem si předtím letiště za hřištěm nevšiml. Když žluťásek zase přistál, uviděl jsem blízko stát ještě čtyři letadýlka. Normální letadla s čísly na směrovce. Stála vedle sebe hned vedle velké stodoly. Od té teď někdo otevřel vrata a žlutý eroplán si to pomaličku namířil dovnitř.

Leží mně v hlavě černé německé kříže.

„Ty neznáš Steve Mulligana?"

„Ne, neznám," odpovídám. Chlapík, kterého jsem se zeptal, se zvedl od vedlejšího stolu. Přisedl si k nám. „Hi! Ahoj, jak se máš?“ podal mně ruku. Cvrnknul do střechy klobouku a pozdravil taky Alenu. Zrovna jde kolem kluk s pivem. Objednám tři. Můj nový známý se směje.

„Coca colu pro mě, příteli. Řídím.“

„Steve Mulligan je místní frajer. Už hrál se svým letadlem ve třech filmech.“ Rozsvěcuje se mi. Musím se smát, chlápek se řehtá taky. „Mají někde v Kalifornii klub. Všichni mají kopie letadel z první světové války. Filmaři o nich vědí.“ Chlapík se pohodlně rozvaluje na židli a upíjí z papírového šálku svoji kolu. Jeho obličej je tmavý, jako by se pořádně na sluníčku každý den opaloval. Vlasy, které mu vzadu pod bílým stetsonem vylézají až nad ramena jsou černé jako smůla. Jeho zahnutý nos mně všechno potvrdil. Indián.

„Už to vidím, jak zase bude děti bolet břicho,“ říká. „Cpou se zmrzlinou, párky, melouny. Je jim to fuk." „Kde jsou?" ptám se. „Jely na voze na projížďku. Mají fůru legrace. Mám kluka a malou holku. Být tady na pikniku je pro ně svátek. Hrát si s jinými dětmi, to mají ti dva rádi.“

Prima si povídáme. Johny se dověděl, kdo jsme my, náš obligátní příběh. „Musí to být těžké, ztratit svoji zem,“ zamyšleně říká. „Znám i tady hodně lidí, co nemají svoji zem. Já jsem Sioux. Jsem tu doma!“ Vypráví nám o svych lidech. Je to smutný příběh. Někteří žijí v rezervaci, rezignovali. Týden co týden přijdou peníze na podporu. Podpora a whisky. Johny neví, které z těch dvou zel je horší.

„Já mám farmu. Krávy a žito. Je to trochu z ruky, do města se často nedostaneme. Zato jsme zas na čerstvém vzduchu,“ řehtá se.

Koníci přitáhli žebřiňák plný dětí. Kluk na kozlíku zatáhl za opratě. Čekal jsem, že řekne “Prrr!“ Tak to vždycky koňům nařizoval pan Maňka. Někdy nás svezl na cestě domů ze školy. Ten kluk však zabroukal něco jako “hou“ nebo co to bylo. To už však děti skákaly z vozu a utíkaly k rodičům pro další dolar na cukrovou vatu. Johny se už předem smál. Hnal se k němu klučina, tak jedenáct, dvanáct. Jako by tátovi z oka vypadl. Klobouk neměl, vlasy černotou přímo svítily.

„Ahoj Pete, ahoj Alína,“ říká, když mu táta řekl, kdo jsme. „Táto, můžu mít dolar?“ Johny to očekával, měl pro něj nachystaný jeden v kapsičce na košili. „Řekni mámě, že za hodinku letíme!“ křičí za klukem Johny. Kluk jen zamává, že slyšel a už je v prachu. „Sally si někde povídá s kamarádkami. Od jara se neviděly.“

Od letiště přicházejí tři chlápci. Jeden má na sobě koženou bundu. Starosvětskou kuklu s brýlemi a rukavicemi nese v ruce. To musí být Steve, který řídil eroplán. Všichni ho zdraví, je to hrdina. „Ahoj Johny!“ Zdraví mého kamaráda. „Ta tvoje Cessna vypadá jako nová. Jak to děláš?“ Mrknu se k letišti. Čtyři letadélka tam stojí v řadě. Jedno z nich je Johnyho. Už vím, proč klukovi říkal, že za hodinu poletí domů.

Bohužel museli letět. Děti škemraly, že chtějí vidět ohňostroj. Holčička pofňukávala. Maminka nechala rozhodnutí na tátovi. Probrala už s kamarádkami všechny novinky. Uvidí je na konci léta, v městečku bude zase piknik na Svátek práce. Za chvíli se jedno z letadélek s vrčením zvedlo. Obletělo jednou hřiště plné stolů a lidí a namířilo pak nosem někam, kde na konci letu čeká farma. Až přistane na louce vedle, krávy zabučí na pozdrav a pes se pozdraví s dětmi. Snažím se představit si všechny čtyři v kabince letadla. Johny u řízení, Sally s dětmi za ním. Tátův i synův zahnutý nos míří dopředu jako orlí zobáky. Maminka drží kolem ramínek tu malou, klíží se jí už oči.

Na nebi se rozprskl chumáč zelených jisker. A pak další, tentokrát červený. Pak tři najednou. Každý jiné barvy. Nad prérií se pomalu setmělo, ohňostroj ji vždycky na chvíli osvítil. Někdy byla tráva zvlněné prérie žlutá, někdy červená. Country music kapela vyhrávala, vysoký kovboj něco broukal do mikrofonu. Čahounova písnička hladila celé městečko, pronikala však i do tmy kolem. Zpívala ukolébavku nekonečné, vlnící se prérii.


Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku