Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 6.7.2005
Mistr Jan Hus




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Co by přinesla velká koalice?
 >OHLÉDNUTÍ: Na lidská práva v Číně nebyl čas...
 >POČÍTAČE: Poslední šance pro Evropskou unii
 >VĚDA: Je výzkum a vývoj skutečně prioritou české vlády?
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (7)
 >UMĚNÍ: Umělec potřebuje nepřátele
 >CHTIP: V přijímací kanceláři v nebi
 >EVROPA: Referendum a "evropský lid"
 >PRÁVO: Dobré ráno politikům
 >POLITIKA: Je ODS pravicovou stranou?
 >FEJETON: Jak nakupovat zadarmo
 >POVÍDKA: Bublinky
 >CHTIP: Jó, to byly časy VI.
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Česká televize na 40. MFF Karlovy Vary
 >SVĚT: Falešné tóny Live 8

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Malířství  
 
6.7. UMĚNÍ: Umělec potřebuje nepřátele
Viktor Šlajchrt

Když letos 15. června zemřel po delší nemoci ve svých nedožitých šestasedmdesáti letech malíř a grafik Josef Jíra, objevily se v celostátních denících nekrology s přívlastky "velký, známý, populární". Taková slova mohla širší veřejnost trochu zarazit, vždyť ve srovnání s všeobecně uznávanými hvězdami českého umění zůstával Jíra spíš na okraji. Měl jistě hodně příznivců mezi návštěvníky výstav i sběrateli umění, kamarádili s ním slavní herci, psal o něm Bohumil Hrabal a před dvěma lety přijel na vernisáž jeho Nikdy nedokončeného autoportrétu do Lomnice nad Popelkou sám prezident republiky. Jenže mu nechyběli ani vlivní odpůrci. Významná část kulturního establishmentu jej úmyslně ignorovala. V reprezentativní dvousvazkové encyklopedii českého výtvarného umění, kterou před deseti lety vydalo nakladatelství Academia, jeho jméno nenajdeme, do expozice současného českého umění v Národní galerii nebyl zařazen a Milan Knížák o něm s autoritou sobě vlastní prohlásil, že je kýčař.

Osud jako téma

Přes uznalý tón posmrtných článků je debata o Jírovi stále otevřená. Její další průběh už neovlivní vášnivý, někdy dravý a konfliktní, jindy bolestně zjitřený temperament, s jakým umělec prosazoval své vidění světa. Ztlumí se averze, jež u někoho vyvolával, ale možná i fascinace kouzlem jeho osobnosti, které podléhali jiní. Zůstane to, co vytvořil, ale také příběh, který se podobá legendě. O svém životě také vypráví celým svým dílem, osobní trable, radosti, prohry i vítězství přímo umanutě měnil v nadčasové znaky, z nichž skládal jakýsi konkrétní, ale zároveň zobecněný mýtus lidského osudu. Jeho imaginace se často obracela k biblickým příběhům, v nichž nacházela předobrazy současných situací - Noe s holubicí, krvelačná kráska Salome, Kristova bolestná zastavení na cestě mučednictví i jeho posmrtné vzkříšení - Jíra byl přesvědčen, že něco podobného bývá třeba jen v náznaku součástí každého života.

Podle některých teoretiků umění být jeho obrazy umělecky sporné. S vývojovými trendy a tendencemi pozdního modernismu opravdu souvisejí jen volně, tím intenzivněji však působí jejich básnická výmluvnost. Jíra pro ni nalezl nezvykle pádný, citově naléhavý výtvarný výraz, v němž se archaické ozvěny mísí s existenciální zjitřeností poválečné éry. Byl uzpůsoben tak, že nejspíš nemohl malovat jinak. Pamětníci tvrdí, že ke zvláštnostem svého stylu dospěl už někdy v patnácti. Později na něj mocně zapůsobili Munch, Rouault či Chagall, ale jádro výpovědi se nezměnilo. V šedesátých letech se ukázalo, že se dotkl struny, jejíž tón v českém umění chyběl. Začal mít úspěch, a to nikoli přičiněním kulturního aparátu, ale přímo u publika.

Zatímco dědicové avantgardy směřovali buď ke spekulativním konstrukcím inženýrského typu nebo k postmoderní ironii, zůstával Jíra až naivně věrný romantickým tradicím malířství, které samo sebe bere smrtelně vážně. Pocházel z rodiny maloskalského domkáře a krejčího, a protože v dětství hodně kreslil (nejraději koně ze statku u Nejedlů), poslali jej rodiče roku 1943 na odbornou šperkařskou školu v Turnově. Tam se poprvé dostal do gravitačního pole umění, okouzlily jej výstavy Antonína Slavíčka a zejména Jindřicha Průchy, jednoho z velkých osamělců expresionistické generace, jenž v osmadvaceti padl na frontě první světové války - právě on se pro Jíru stal nadlouho měřítkem malířské poctivosti. V roce 1946 se šestnáctiletý přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění. Byl přijat pro mimořádný talent, zpočátku však vynikl spíš jako sportovec - závodně lyžoval a patřil dokonce k olympijské reprezentaci. Po únoru 1948 se jeho představy o malířství ostře srážely s požadavky socialistického realismu, odešel dokonce za školy a živil se jako lesní dělník, dokud neutrpěl těžký úraz. Vrátit se mohl především díky přímluvě profesora Otokara Nejedlého, dalšího českého expresionisty a dobrodruha, k němuž se Jíra celý život hlásil. Rád vzpomínal, jak ze školních ateliérů unikali na krajinářské kurzy starým autobusem, který Nejedlý kdesi sehnal - studenty pak nechával v plenéru volně malovat a místo učení jim vyvářel.

Po absolvování školy přežíval Jíra jako malíř hlavně zásluhou manželky, která rodinu se dvěma dětmi živila z úřednického platu. Jistý úspěch se dostavil až v polovině šedesátých let po první samostatné výstavě, když mu táhlo na čtyřicet. Nejvíc na sebe upozornil v roce 1970 monumentálně tragickým cyklem Oči, který působí jako generační manifest hluboké deprese z dějin. Byl kvůli němu zařazen mezi zakázané umělce, díky vlivným zastáncům se však po pěti letech vrátil na výtvarnou scénu v pozici jakéhosi tolerovaného rebela. I to jej tehdy sbížilo s Bohumilem Hrabalem, který na tom byl podobně.

Josef Jíra sice maloval nadále zarputile po svém, nikoli však v duchu nějakého opozičního programu. Jeho obrazy prostupovala nostalgie po starém světě křesťanských hodnot, ale také temné tóny zoufalství se záblesky opileckých či erotických extází. Tragický pocit z nich rozhodně nevymizel, vycházel však z hlubších příčin, než z aktuální politické situace. "Ty moje obrazy si kupujou i komunisti," divil se někdy. "A co je zvláštní, vždycky si vyberou nejaký ten kostel nebo kříž. Pak si to asi někam tajně pověsí, aby to jiní soudruzi neviděli. Taky mají svou kalvárii."

Jako baroko

Filmový dokument, který po Jírově smrti zařadila do vysílání Česká televize, představuje malíře jako rázovitého venkovského myslitele v malebném prostředí Českého ráje: žije v městečku, kde se narodil, stará se o přírodu i kulturní život obce a jediným luxusem, který si dopřává, je malé stádo koníků, bezmála vyhynulých karpatských tarpanů, jejichž chov se v posledních letech života pokoušel obnovit. Na obrazovce horoucně vypráví o tradicích, víře, kráse přírody a obavách z jejího ničení, o lásce k rodnému kraji, k lidem, koňům, pstruhům z Jizery i ptákům, motýlům či rozkvetlým stromům, o hrůze z civilizace. To jsou také motivy typické pro komerčně nejúspěšnější část jeho tvorby, v níž se moderní senzibilita s expresionistickým rozmachem hlásí ke "starým pravdám srdce", tedy k samé esenci konzervativismu.

Záběrů z Prahy nabízí film jen pár. Malíře například spatříme mezi slavnostně vyšňořenými hosty jeho pražské vernisáže v kostkované kazajce, jakou snad kdysi nosívali řezníci. Rozhodně v ní nevypadá jako světák důkladně protřelý velkoměstskými bary a salóny, jenže i toho by uměl předvést, a to opravdově, neboť jím rovněž byl. V jeho díle nechybí linie obrazů vpravdě mondénních, které vytěžil z polosvěta lehkých i těžších múz. Některé jsou svádivě jiskřivé, koncentruje se v nich smyslová poživačnost, svádivá jiskřivost neřestí, jiné prostupuje soucit s lidskou zubožeností, bídou alkoholiků a bezdomovců, opotřebovaných veteránů bohémského hýření. Také k nim malíř svým způsobem náležel. Přísní moralisté by z takové různosti krajních poloh mohli vyčíst nedostatek integrity, všechny však přesvědčivě propojuje dílo, procítěné, patetické, někdy snad příliš efektní, ale strhující. Jako baroko. To bylo v Čechách také vždycky přijímáno podezřívavě, stalo se však nejvlastnějším výrazem zdejšího prostředí.

Ať už se budoucí dějepisci umění vysloví jakkoli, prožil si Josef Jíra nepochybně život velkého umělce, o jakých se píší populární biografie. A to navzdory všem, kteří mu velikost upírali.

(Psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku