Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 7.7.2005
Svátek má Bohuslava




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Jak dál po krachu Ústavy
 >POLITIKA: Havlův polibek smrti Paroubkovi?
 >PRÁVO: Potlačená zpráva
 >DLOUHÁ CESTA 4: Zezadu do Klokánie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Piknikový pytlík
 >ÚVAHA: Státní svátky a složitost věcí
 >FOTOREPORTÁŽ: Dračí lodě na Vltavě
 >POVÍDKA: Výchovný koncert
 >PSÍ PŘÍHODY: Proti gustu...
 >CHTIP: Dvakrát z mejlů
 >DOKUMENT: Dopis Jany Hybáškové prezidentu Klausovi
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Zuzana Roithová vítá zamítnutí směrnice o SW patentech
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Poslanci EP z nových členských zemí prohráli bitvu o peníze
 >PENÍZE.CZ: Nový registr ochrání věřitele i dlužníky
 >POLITIKA: Co by přinesla velká koalice?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
7.7. DLOUHÁ CESTA 4: Zezadu do Klokánie
Ota Ulč

Z Hongkongu jsme přiletěli, do Hongkongu se vrátili, neboť odtud vede cesta ke klokanům. Qantas se měl vznést v deset hodin večer. Na letišti jsme vyměnili něco australských peněz, koupili bezcelní alkohol a cigarety, načež nás vyhledala letuška s oznámením, že velice lituje, ale startovat se bude teprve zítra v deset ráno. Posádka totiž onemocněla po požití stravy v Teheránu – takže nezbylo než odjet do hotelu na útraty aerolinií. Jelikož jsme měli kufry v Qantasu, jediným naším zavazadlem v kolonii byl na letišti nabytý alkohol a kuřivo. K pochopení našich nesnází si zkuste někdy čistit chrup těmito prostředky. V majestátním hotelu jsme si připadali jako omylem odložení uprchlíčkové.

Druhý den uzdravený Qantas rozhodl, že se poletí. K dispozici jsme měli náramné množství palubního prostoru. Do Boeingu 707 se totiž dostavilo všeho všudy osm pasažérů, tedy menšina, ve srovnání s posádkou. To pak na každého vybyl vlastní záchod – maximální luxus. Byla nám ale zima a zmodrale jsme koukali do hloubky na stejně modravé ostrovy a ostrůvky filipínské a indonéské.

Než se objeví australský písek, ještě jednou listuji v poznámkách s elementárními údaji: Encyklopedie tvrdí, že jméno tohoto pátého kontinentu pochází z latinského „australis“ čili „jižní“. Miloš Ondrášek, veterinář v Melbourne, poskytuje logičtější a zajímavější vysvětlení: V roce 1605 námořní kapitán Pedro Fernandez Qirós v zálivu Vera Cruz na Nových Hebridách, nynější republičce Vanuatu, prohlásil celou oblast až k jižnímu pólu za majetek španělské koruny a pojmenoval ji na počest Habsburka Filipa III., pocházejícího z domu rakouského (Casa de Austria) Austrálií.

Je veliká asi jako USA bez Aljašky, tedy tři miliony čtverečních mil, do kterých by se vešlo téměř sto Českých republik. Počtem obyvatelstva, vzdor poválečnému imigračnímu přílivu, je Australanů jen něco ke dvaceti milionům.

Jejich kontinent je někdy přirovnáván k talíři s polévkou pouze na jeho okraji. Na něm čili podél pobřeží žije aspoň devadesát procent obyvatelstva, příklad jedné s největších urbanizací na světě, tedy jako kdyby devadesát procent Čechů se vtěsnalo do pohraničního pásma. Vnitřek je Great Outback – velká pouštní prázdnota. Města jsou vlastně přímořská a jediné pořádné vnitrozemské sídliště je Canberra, federální centrum vytvořené úředním dekretem.

Otázka vody je otázkou života. Od břehu ubývá na vláze a přibývá na strádání. Jedna ovce potřebuje k přežití asi dvacet hektarů úhoru a kráva desetkrát tolik. Rodina spolu s pár nádeníky obhospodařuje farmu, rozlehlostí převyšující řadu členských zemí OSN.

Na každého Australana sice připadá tucet ovcí, ale země to již není agrární, nýbrž průmyslová, též velice kutající. Obrat způsobila druhá světová válka a poválečná honba po nerostech. Austrálie má bohatá naleziště železné rudy, bauxitu, mědi, uranu, oleje. Rovněž se zde těží zlato, stříbro, drahé kameny – zejména 95 procent světové produkce opálů.

K změně ekonomické se přidala i změna etnická. Po roce 1945 zásluhou imigrace italské, německé, řecké, slovanské začal pátý kontinent pozbývat svůj britský punc.

V roce 1988 Austrálie slavila své hodně kulaté narozeniny - 200 let. Objevil ji, stejně jako valnou část Pacifiku, skotský kapitán James Cook na lodi

H. M. S. Endeavour („Úsilí“). Nestala se ale zemí zaslíbenou, do níž by se hrnuli běženci, nadšenci a fanatici, zakalení různými vírami a ideologiemi, jako byli třeba kalvinisté v Massachusetts či v jihoafrických končinách.

Ve světě se vesměs ví, že nábor prvních pionýrů do Austrálie byl nedobrovolný. Pročítal jsem seznam pasažérů lodi, která po mnohaměsíční plavbě dorazila 19. ledna 1824 do přístavu Lauceston v Tasmánii. Zločinci, odsouzenci na aspoň sedm let, ale většinou na doživotí, aniž to museli být mordýři a podobní vyvrhelové. K transportu v řetězech stačil banální přestupek, jak dokazuje případ prvního českého nedobrovolného přistěhovalce Marka Bluchera, narozeného v Praze roku 1801: jeho totiž v Anglii odsoudili k sedmiletému žaláři za krádež tkaniček (ano, tkaniček – laces). Tehdejší britská justice za takové počínání občas i věšela.

Čtyři měsíce cesty byly špatné, zacházení po příjezdu ještě horší. Trestanecké kolonie se začaly budovat v nynějším státě New South Wales kolem Sydney; zatímco na tropickém severu v Queenslandu fungovala zařízení s posláním očistce pro nepolepšitelné kriminálníky. S takovými osídleneckými akcemi se ale přestalo poměrně brzo (r. 1840) a západním směrem k Melbourne k nim vůbec nedošlo.

V mapě Austrálie se nejlépe vyznáme, když ji ztotožníme s ciferníkem. Rafička mezi zhruba jednou až třetí hodinou ukazuje ve směru státu Queenslandu s hlavním městem Brisbane, s pěknými plážemi, s Great Barrier Reef, největším nashromážděným korálovým krásnem na světě; směrem od břehu jsou cukrové plantáže a dobytkářství, k severu nad obratníkem Kozoroha přibývající tropické vlhké prázdno. Daleko ve vnitrozemí je Mount Isa, dvacetitisícové město, které sedí na mědi, zinku, stříbře a olovu až do hloubky celého kilometru. Mají tam prý tu nejlepší důlní mechanizaci na světě, a pobývají tam též našinci z poúnorové běženecké generace.

Ručička mezi hodinou třetí a pátou ukazuje New South Wales, kde Austrálie se Sydney začala a který zůstává prvním státem země, jak do počtu obyvatelstva, tak své industriální kapacity.

Od pěti do půl šesté máme Victorii s hlavním městem Melbourne a dost zeleným zázemím.

Pět třicet až šest třicet ukazuje stát South Australia, s moc hezkým hlavním městem Adelaide. Sever proti jihu tam znamená kontrast troudu proti zeleni. Jižní Austrálie absorbovala percentuálně největší podíl poválečných přistěhovalců.

Od půl sedmé do jedenácti najdeme Western Australia, stát největší a nejprázdnější. Má město Perth a potom roztroušené usedlosti horníků a všelijakých permoníčků. Letitější čtenář si třeba vzpomene na jméno Kalgoorlie, kde se za půl století vyprodukovalo zlata za miliardu nezdevalvovaných liber šterlinků. Kalgoorlie stále ještě kryje 75 procent zlaté produkce, ač dolování niklu má větší význam pro tento městys o kdysi 26 000 duších, 37 barech a nevěstincích.

Ze šesti států unie jsme pominuli ten nejmenší, totiž Tasmanii, od australského břehu 240 km (čili jako délka z Prahy k Hodonínu) vzdálený ostrov směrem k Antarktidě. Trošku menší než česká republika, hornatý, hodně zalesněný, s velkou úrodou jablek a ovcí, prý připomíná Skotsko a nikdy jsem tam nebyl. Je tam hodně hadů a prý i Maďarů, kteří se přistěhovali po revoluci v roce 1956. Náš poúnorový běženec Milan Vyhnálek vybudoval v Tasmánii továrnu Lactos, jednu z nejmodernějších v jižní hemisféře. Vyráběl 47 druhů sýrů,vyvážel je do 20 zemí, královna Alžběta II. mu udělila O.B.E.(Order of the British Empire) za výtečnou práci.

Na ciferníku nám ještě zbývá čas mezi hodinou jedenáctou a první. Tam není „stát“, ale toliko „území“, jež se na samosprávu dosud nezmohlo: tak zvané Northern Territory, kam právě máme namířeno. Od dětských let jsem listoval v atlasech a prst se mi spíš zastavoval nad prázdnými místy, o nichž veškeré informace se vešly na pár řádek - jako třeba Arnhem Land, domov praobyvatel kamenného věku v severním cípu Austrálie – na rozdíl od končin náruživě navštěvovaných a fotografovaných.

Náš prázdný promrzlý Qantas přistával. Moře doléhalo k žlutém písku a za ním plno zeleně. Fotografování je zakázáno, oznámil kapitán a na můj dotaz – Austrálie přece není Sibiř – přišlo vysvětlení o strategicky senzitivní povaze končiny. Darwin byl jediným australským městem, které zažilo japonské bombardování. Bdělost a ostražitost tady na severu mají značnou, jak jsme se později přesvědčili při míjení různých cedulí o zákazu vjezdu či pohledu do tajného okolí.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství: piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku