Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 5.7.2005
Cyril a Metoděj




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Referendum a "evropský lid"
 >PRÁVO: Dobré ráno politikům
 >POLITIKA: Je ODS pravicovou stranou?
 >FEJETON: Jak nakupovat zadarmo
 >POVÍDKA: Bublinky
 >CHTIP: Jó, to byly časy VI.
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Česká televize na 40. MFF Karlovy Vary
 >SVĚT: Falešné tóny Live 8
 >DLOUHÁ CESTA 3: Hříšné Macao
 >PRÁVO: Ta naše justice česká aneb Moudrost nejvyšších vezírů našich
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Že jim to není blbý
 >NÁZOR: Několik slov o zdravotnictví
 >MIMOCHODEM: Estetická záhada
 >FOTOREPORTÁŽ: Krejčíř je v Praze!
 >PSÍ PŘÍHODY: Obraz politické scény

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
5.7. POVÍDKA: Bublinky
Renata Šindelářová

Za dveřmi bytu Simona zaslechla dětský pláč. Janička! Zajisté se zase vzteká kvůli nějaké maličkosti. Simona stiskla zvonek. Pláč ustal. Následovaly kroky a ve dveřích se objevila Markéta. "Konečně jsi tady!"

"Už ti to dlužím dlouho," připustila Simona.

"Od té doby, co mám dítě, se už tak často nevídáme, viď? To je tím, že máme každá jiné starosti. Kdybys měla taky dítě…"

Simona se hrozila. "Dej pokoj! Nejmíň do třiceti si chci užívat!"

Malá Janička se objevila ve dveřích dětského pokoje. Oči zarudlé, tvář flekatou od pláče. Zvědavě zkoumala dvě osoby v předsíni.

"Ahoj, Jani!" pozdravila ji Simona. "Co jsem to slyšela za křik?"

Ticho. Markéta odvětila za dceru. "Janička se vztekala kvůli bačkorám, teto. Podívej, už je zase nemá. Nechce je nosit."

Dítě se trucovitě od žen odvrátilo a v hrané ignoranci se začalo zabývat dveřmi. Jednou ručkou hýbalo klikou a druhou postrkovalo v pohybu dveřní jazýček.

Markéta připravovala kávu. "Nedáš si ještě něco? Víno? Minerálku?" nabízela ochotně přítelkyni.

"Spíš bych si zapálila," oznámila Simona a vzápětí dodávala. "Já vím, že vy nekouříte, ale mohla bych si na chvíli vlézt na balkón?"

"Dobře. Zatím to připravím. Klidně jdi!"

Před dveřmi na balkón seděla malá Janička. Hrála si s plyšákem a několika autíčky a ve vytahaných punčoškách a dlouhém tričku působila roztomile. I obličej jí mezitím pěkně zrůžověl. "Ahoj," pozdravila Simonu, jako by ji dnes viděla poprvé. "Kam deš?"

"Na balkón. Pustíš mě?"

Janička se po zadku odsunula dál. "A co tam deš dělat?" vyzvídala.

Z nějakého důvodu se Simoně nechtěla říkat holá pravda. Snad z intuice, že by se dítěti neměl od začátku kazit pohled na svět. "Jdu se podívat, jak je venku hezky." Tuhle lež nemohla bezprostřední dětská nevinnost odhalit, Janičku určitě nenapadne, že zvenku Simona teprve před chvílí přišla.

"Já ci taky," konstatovala Jana.

V situaci vycítila Simona příležitost. "Mohla bys jít se mnou, to ano," připustila. "Jenomže na balkón se bez bačkůrek nesmí. Podívej, já mám také pantofle, co mi půjčila maminka, vidíš?"

Janička sklonila hlavu. "Hmmm." Dlouze přemýšlela.

Simona bojovala se smíchem. Janiny hloubané úvahy se před ní odvíjely jako groteska.

Nakonec Jana kývla. "Tak já je pšinesu."

Za chvilku byla zpátky. Vítězoslavně předala bačkůrky Simoně. Vida, že to jde i bez pláče a pocitu ukřivdění! Simona nejprve vytáhla Janičce punčocháče, které jí dole přečnívaly, až si po přebývající vrstvě šlapala. Potom Janičce bačkůrky nazula. V duchu si představovala, jak se bude s Markétou přátelsky škorpit, která z nich dvou to umí lépe s dětmi.

Společně vstoupila s děvčátkem na balkón a pak si zapálila cigaretu.

Janička se zamračila. "Ty koužíš?" Zřejmě už tetu podezřívala, že to s tím jejím kocháním přírodou nebude tak horké.

"Někdy," odvětila.

Janička si ucpala nos. "Fuj, to smldí!"

Simona si tedy našla takovou polohu, aby kouř vanul na druhou stranu. "Podívej, tamhle běží pejsek!" zvolala, čímž se jí podařilo odvést Janinu pozornost.

Janička se nacpala mezi zeď a betonové zábradlí. Prostor to byl tak úzký, že jím měla velmi omezený výhled. Vystrčila ven nohu v bačkůrce. Neprotáhla by se, přesto v Simoně zatrnulo. "Co děláš? To nemůžeš!"

Janička stáhla nohu zpátky. "Ploč?" zeptala se a podívala se na tetu.

"Protože by ti mohla spadnout bačkora," vysvětlila Simona. Až pozdě ji napadlo, jestli Janě neposkytla návod, jak se nepohodlných bačkor zbavit.

Ale Janička už nad tím nepřemýšlela. Zlobilo ji, že vidí tak málo. Natáhla k Simoně ruce. "Teto, vem mě," žadonila

"Teď nemůžu, vždyť kouřím."

"A ploč koužíš?"

Simona vzdychla a típla cigaretu. Děti! Přitáhla si Janičku k sobě. "Tak co, už jsi spokojená?"

Jana přikývla. "Jo," odvětila krátce.

Pak spolu chvíli hrály hru, kdo dřív uvidí pejska, kočárek, červené auto, mráček a kluka na kole. Když po chvíli přestoupily práh bytu, vzpomněla si Janička, že potřebuje čůrat. "Kde je maminka?" sháněla se, ale obě slyšely, že Markéta s někým telefonuje.

"Zvládneme to i bez maminky," rozhodla Simona. "Vždyť to přeci umíš i sama, ne? A já tě doprovodím."

"Tak jo," souhlasila Janička a popadla tetu Simonu za ruku. "Poď!"

Když se Simona chystala záchod spláchnout, Jana ji přitáhla. "Koukej!"

Simona se s pocitem odporu nahnula nad mísu. Proud modré vody sklouzl po stěnách a zabublal ve středu mísy, pak se utišil. Dezinfekční roztok vytvořil na hladině namodralé bublinky. Některé se nafukovaly a praskaly, jiné se naopak zmenšovaly, až docela zmizely pod vodou.

Zatímco si Simona s Janou myly ruce, Markéta už na ně z kuchyně volala. "Co tam tak dlouho vyvádíte, vy dvě?"

Simona Markétu následovala. "Promiň, ale tvoje dcera mě zaměstnala na plný úvazek. A také pro tebe máme překvapení. Zkus ji zavolat a uvidíš."

Markéta se tvářila překvapeně. "Vážně? To jsem moc zvědavá. - Janičko, pojď sem, co pro mě máš?"

Z chodby se ozýval šramot. "Už ti někdy ukazovala bublinky?" kývla Simona po směru zvuku.

"V záchodě? Jasně, ta už objevila takových věcí, že se nestačím divit."

"Bylo to zvláštní. Tak roztomilé. Netušila jsem, že bych zrovna v záchodě mohla objevit něco nového. Asi je pravda, že děti žijí v jiném světě."

"Ano. A proto je tak krásné mít děti. Ukážou ti ten jejich hezčí svět."

Příčina této životní moudrosti, Janička, se dostavila v plné polní. Náruč přetékající hračkami, na hlavě Markétin klobouk a v puse starou láhev s dudlíkem. Samozřejmě bez bačkůrek. Tento svůj stav okomentovala slovy: "Teto, sem spokojená."

sweb.cz/sindelarovar




Další články tohoto autora:
Renata Šindelářová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku