Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 5.7.2005
Cyril a Metoděj




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Referendum a "evropský lid"
 >PRÁVO: Dobré ráno politikům
 >POLITIKA: Je ODS pravicovou stranou?
 >FEJETON: Jak nakupovat zadarmo
 >POVÍDKA: Bublinky
 >CHTIP: Jó, to byly časy VI.
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Česká televize na 40. MFF Karlovy Vary
 >SVĚT: Falešné tóny Live 8
 >DLOUHÁ CESTA 3: Hříšné Macao
 >PRÁVO: Ta naše justice česká aneb Moudrost nejvyšších vezírů našich
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Že jim to není blbý
 >NÁZOR: Několik slov o zdravotnictví
 >MIMOCHODEM: Estetická záhada
 >FOTOREPORTÁŽ: Krejčíř je v Praze!
 >PSÍ PŘÍHODY: Obraz politické scény

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
5.7. PRÁVO: Dobré ráno politikům
Zdeněk Jemelík

Zhruba před týdnem jsem se zájmem sledoval na obrazovce křehkou Marcelu Sobotkovou, reportérku pořadu Na vlastní oči. Té zřejmě maminka neprozradila, že není radno bosou nohou dráždit tygra. Proto drze dotírala otázkami na muže, jenž se proslavil tím, že v jednom dnu bezdůvodně zmlátil čtyři ženy tak, že se musely podrobit hospitalizaci. Poctivě se snažila stát se pátou obětí v pořadí, ale kupodivu jí to nevyšlo. Reportérku zajímal muž proto, že je dalším z četných násilníků, na které soud odmítl uvalit vazbu přes jejich zjevnou nebezpečnost pro okolí.

Ten příběh není vůbec ojedinělý a je kontrastem k desítkám případů, v nichž strádají ve vazbě obvinění, u nichž později důvodnost vazby popře soud vyššího stupně, nebo – což je daleko hroznější – je trestní stíhání zastaveno jako nedůvodné, či soud zprostí obžalovaného viny. Vazba je krutým zásahem do života, daleko horším než trest odnětí svobody. Obvykle přichází nečekaně, takže postižený nemá možnost před jejím nástupem uspořádat své věci tak, aby předešel nejhorším škodám. Vazební režim je daleko nepříjemnější než podmínky výkonu trestu. Zejména postavení obviněného, drženého v koluzní vazbě, ze všeho nejvíce připomíná život zvířete v kleci. Veřejnost jistě zaujala zpráva, že uprchlý Radovan Krejčíř v minulosti vysoudil na státu odškodné ve výši přibližně 200 tis. Kč za neoprávněnou vazbu. Snadno tak podlehne dojmu, že neprávem vazebně stíhaným se automaticky dostává finančního odškodnění, takže se jim vlastně nic neděje. Ve skutečnosti jsou podmínky nastaveny tak, že poškozený musí o náhradu žádat, většinou se pak o ni musí soudit a často se svým nárokem nakonec neuspěje. Ostatně náhrada obvykle kryje jen zlomek skutečných ztrát. Znám ženu, která strávila ve vazbě 16 měsíců, její trestní stíhání bylo jako nedůvodné zastaveno, během vazebního stíhání byla připravena o majetek v hodnotě desítek milionů korun a po pěti letech dosud nedostala od státu nic. Lidé se ale vracejí z vazby s podlomeným zdravím, během uvěznění se jim rozpadají rodiny, hroutí se jejich podnikatelské záměry a jiné životní plány. To vše jsou následky, které penězi ani nahradit nelze. Pokud bychom chtěli takové zacházení s lidmi omluvit u těch, již byli později odsouzeni, v žádném případě je nesmíme trpět vůči těm, kteří ani po vazebním stíhání nejsou odsouzeni. Jenže výsledek soudního rozhodnutí se nikdy nedá předjímat, takže nadužívání institutu vazby nelze přijmout za žádných okolností: na počátku trestního stíhání jsou ze zákona všichni nevinní.

Podle statistiky Vězeňské služby ČR, veřejně dostupné na internetu, bylo k 8.6.2005 v našich věznicích 19.521 vězňů, z toho vazebně stíhaných 3.139, mezi nimi 73 mladistvých. Pro pochopení hrůznosti údajů si musíme uvědomit, že z hlediska ústavního a trestního práva se má na oněch 3.139 vazebně stíhaných pohlížet jako na nevinné. Obraz nevinného, trávícího čas za mřížemi ve společnosti, s kterou by si na svobodě dobrovolně nesedl k jednomu stolu, většinou dobývajícího se zpět na svobodu marnými opakovanými stížnostmi, odříznutého od rodiny a přátel, přemýšlejícího o ztrátách, jež mu během vazby vznikají, navíc leckdy vystaveného špatnému zacházení ze strany spoluvězňů či vězeňského personálu, patří k nejabsurdnějším představám o životě v našem Absurdistánu. Neexistují žádné statistiky o počtech těchto nevinných, kteří byli zbiti nebo znásilněni spoluvězni, a není také známo, jak velký je podíl rozhodnutí o vazbě, která byla zrušena soudy vyššího stupně, a samozřejmě není přehled o tom, kolik vazebně stíhaných se dočkalo zastavení trestního stíhání či zprošťujícího rozsudku. Většinu vazebně stíhaných nakonec soud patrně pošle do výkonu trestu a vazba se jim započítá do jeho plnění. Zdánlivě se jim tedy nic neděje, protože si kus trestu odseděli před rozsudkem. Ve skutečnosti neúměrným prodlužováním vazby dochází k zostření trestu. Podmínky výkonu trestu jsou upraveny zákonem, jsou v mezích možností humánní, převážně se dodržují a jsou snesitelnější než okolnosti provázející vazbu.

Z poznatků z konkrétních případů vyplývá nepříjemný závěr, že za uvalením vazby, která se později jakýmkoli způsobem ukáže jako nedůvodná, téměř vždy stojí selhání orgánů činných v trestním řízení: nedbalost, pohodlnost, zvůle, sadismus, potřeba uspokojení komplexu méněcennosti. Krajský soud v Ostravě zprostil nedávno viny mladého muže, který strávil ve vazbě 10 měsíců. Jediný „důkaz“ proti němu, který měl přímý vztah k trestnému činu, z něhož byl obviněn, byla okolnost, že si při prvním výslechu nevzpomněl, kde byl před půlrokem v určitou hodinu. Přes chatrnost podkladů k obvinění považovaly příslušné orgány za nezbytné poslat ho do vazební věznice. Orgány činné v trestním řízení zde uplatňují jakési zvykové právo nakládat s osobní svobodou občana jako s bezcenným šmejdem. Nepociťují při tom žádné rozpaky, natož výčitky svědomí, protože za přehmaty, jichž se dopouštějí, mohou být trestáni jen velmi výjimečně, téměř nikdy. Pro pochopení extrémních případů neoprávněně uvalené vazby musíme vzít na vědomí, že orgány činné v trestním řízení si často vytvoří na začátku vyšetřování „jedinou pravdivou verzi“, do které pak dosazují poznatky jako kamínky do mosaiky: co se jim líbí, zasadí, co nevyhovuje, zahodí. Pokud se podezřelý příčí doznání k takto vytvořené představě o činu, vazba je lákavým nástrojem, jak ho přimět k „vyměknutí“. Stává se, že vzdorujícího obviněného si pak vyšetřující policista nevšimne i několik týdnů, takže strávený čas ve vazbě je z hlediska vyšetřování zcela zabitý. Hypoteticky by nemělo k nadužívání vazby dojít, protože návrh na uvalení vazby putuje od policie do rukou státního zástupce a dále až na stůl soudce, jehož rozhodnutí je přezkoumatelné odvolacím soudem ve velmi krátké lhůtě. Jenže tento kontrolní mechanismus často selhává, protože jednotlivé články soustavy trestního řízení, které se mají vzájemně kontrolovat a překážet si tak v nezákonném počínání, ve skutečnosti žijí v nemravné symbióze a navzájem si své hříchy velkoryse odpouštějí. Zvlášť těsná je vazba mezi policisty a státními zástupci, jejichž způsob nazírání na institut vazby je velmi podobný. Ale lépe se nechovají ani soudci. Vzhledem k jejich vzdělanosti a postavení v soustavě orgánů činných v trestním řízení nesou za zneužívání institutu vazby největší odpovědnost, protože je to pouze jejich věc, že nejsou při posuzování návrhů na uvalení vazby přiměřeně nedůvěřiví a důslední, zvláště když musejí rozhodnout v časové tísni. Zdaleka nevyužívají svého práva házet státním zástupcům pod nohy pochybně doložené návrhy. Je smutné, že se můžeme setkat s projevy přímého pohrdání zákonem, jakým je několikatýdenní zadržování stížnosti proti rozhodnutí o vazbě před jejím postoupením odvolacímu soudu.

O nadužívání institutu vazby lze ale mluvit i v těch případech, kdy je obviněný nakonec odsouzen. Podrobný rozbor průběhu vazebního vyšetřování totiž většinou ukáže, že z celého období vazby připadne na vyšetřovací úkony jen několik hodin a mezery mezi nimi bývají neodůvodněně dlouhé; prodlužují se např. o nepřítomnost vyšetřujícího policisty kvůli nemoci, dovolené, studijním volnu apod. I v případě později odsouzených tak dochází k poškození jejich základních práv, protože jejich vazební stíhání trvalo déle, než bylo nezbytné, a došlo tak nepřímo k zostření trestu.

Je to paradoxní: náš trestní zákon pojednává v prvním oddílu osmé hlavy o trestných činech proti svobodě. Zná trestné činy omezování osobní svobody a zbavení osobní svobody, za které hrozí tresty v rozpětí od dvou do dvanácti let. Čteme-li znění příslušných paragrafů bez zaujetí, snadno dojdeme k závěru, že postup policistů, státních zástupců a soudců v případech neoprávněného uvalení vazby naplňuje skutkovou podstatu trestného činu spáchaného v nejlepším případě v nepřímém úmyslu (tj. tak, že příslušný činitel si vzhledem ke svému vzdělání, zkušenostem a postavení měl být vědom, co svým počínáním může způsobit a souhlasil s tím, že dané následky mohou nastat). Ale zvykové právo a protiústavní předpis Pokyn obecné povahy č.12 z 19.prosince 2003 nejvyšší státní zástupkyně povyšují policisty, státní zástupce a soudce nad ostatní občany a činí z nich výsadní kastu, která může beztrestně spáchat téměř cokoli (sama nejvyšší státní zástupce zneužitím policie k obtěžování nadřízeného ministra a jeho spolupracovníků jde ostatním příslušníkům kasty vstříc špatným příkladem). Pokud ale nedospějeme k tomu, že za neoprávněné odeslání podezřelého do vazby bude následovat aspoň personální nebo kázeňský postih těch, kteří za krutý a zbytečný zásah do jeho osobního života odpovídají, budeme i nadále vyprávěním o příkladech nadužívání institutu vazby nahrazovat pohádky o dvanáctihlavé sani.

Přestože nulová reakce příslušných míst na výše zmíněnou reportáž TV Nova nenasvědčovala tomu, že by ve vztahu k nadužívání vazby mohlo dojít ke změně, v neděli se překvapivě probudili hned tři vrcholní politici: předseda Poslanecké sněmovny PČR Lubomír Zaorálek, místopředsedkyně téhož orgánu Miroslava Němcová a místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Pavel Němec. Z nich největší bezprostřední možnost začít napravovat hříchy orgánů činných v trestním řízení má posledně jmenovaný. Vím bezpečně, že pro Miroslavu Němcovou a Pavla Němce nejde o překvapující novinku, která právě spadla z nebe, neboť mají smůlu, že nemohou odmítat jako spamy různá podání spolku Šalamoun. Ten např. v prvním pololetí letošního roku jen v souvislosti s případem Bohumíra Kulínského čtyřikrát vyzval ministra spravedlnosti, aby kvůli této věci pohnal před kárný senát pro neetické jednání státní zástupkyni pro Prahu 4. Podání putovala na Městské státní zastupitelství v Praze, které zbaběle svedlo odpovědnost na soudce. A následoval další návrh na prodloužení vazby.

Podotýkám, že spolek Šalamoun se k věci vazby Bohumila Kulínského vyjadřoval s výhradou, že tím nezaujímá žádný postoj k jeho případné vině či nevině, přičemž jeho další vazební stíhání by považoval za nepatřičné i v případě, že by obviněný byl později odsouzen.

Na tomto místě bychom se mohli zamyslet nad úlohou osobnosti v dějinách, ale také nad iracionálností postojů novinářů a veřejnosti k nepříjemným úkazům v činnosti orgánů činných v trestním řízení. Nadužívání vazby je dobře známá skutečnost, proti které obhájci a různé společenské organizace houfně, leč marně protestují celé roky. Dosud nikoho z odpovědných ta věc nezaujala tolik jako tentokrát. Není pochyb, že zde sehrála roli okolnost, že obětí justiční zvůle se stala veřejně známá osobnost. Zvláštní na tom je, že Bohumil Kulínský si získal sympatie novinářů a veřejnosti, ačkoli je stíhán pro pohlavní zneužívání 49 nezletilých dívek, zatímco k vazbě a stíhání šejka al Thaniho, kterému obžaloba prokazovala zneužití „pouze“ 16 děvčat, se novináři i veřejnost stavěli převážně nevraživě. Odhlédnu-li od okolnosti, která v této chvíli zkresluje pohled na důvodnost vazebního stíhání „katarského prince“, totiž toho, že ten se ve vazbě dočkal (zatím nepravomocného) rozsudku, zatímco Bohumil Kulínský má patrně soudní řízení teprve před sebou, a srovnám-li argumentaci obou obhájců ve stížnostech proti uvalení vazby, pak nenacházím mezi oběma postiženými rozdíl: odůvodnění podání JUDr. Josefa Lžičaře ve věci al Thaniho je stejně „neprůstřelné“ jako konstrukce JUDr. Tomáše Sokola na obranu Bohumila Kulínského. Přesto jeden zůstává ve vazbě navzdory nabídce dvacetimilionové kauce, druhý je na svobodě na čestné slovo manželky, jeden si vysloužil nevraživost veřejnosti a novinářů, druhý slitování významných osobností kulturního života, sympatie veřejnosti a novinářů a nakonec ještě přitáhl i pozornost politiků k fenoménu nadužívání vazby. Netroufám si soudit, jaké jsou příčiny rozdílů v postojích veřejnosti a autorit: hraje roli rozdílnost profesí srovnávaných vězňů, závist vůči bohatci nebo xenofobie? Či snad uškodila šejkovi Hamadovi domnělá nepochopitelná a podezřelá přízeň neoblíbeného ministra? Těžko říci, ale nakonec to není důležité. Podstatné je, že z nadužívání vazby se konečně stal veřejností uznaný problém, což je – doufejme – první krok k nápravě. Jisté je, že ministr Pavel Němec si „zadělal“ na další poškozování svého obrazu v očích soudců a státních zástupců, protože jako první z polistopadových ministrů veřejně přiznal existenci tohoto problému. Na rozdíl od jeho ctihodných předchůdců, předchozím životem svázaných se soudcovskou lobby, v těchto věcech u něho nebývá daleko od slov k činům a ty pak vyvolávají nenávist a burcují k životu sebeobranné mechanismy kastovní solidarity. Pro nastolení slušných poměrů v naší justici je třeba si přát, aby měl Pavel Němec dost času a sil nejen k pojmenování problému a provedení jeho analýzy, ale také k prosazení opatření, která do budoucna zabrání orgánům činným v trestním řízení nakládat s osobní svobodou občanů jako s bezcenným šmejdem. To píši s vědomím, že mi budou čtenáři spílat za podporu neoblíbeného ministra, k němuž mám vztah jako ke každé jiné virtuální postavě z televizní obrazovky.

Zdeněk Jemelík, Praha

mago.quijot@seznam.cz


Další články tohoto autora:
Zdeněk Jemelík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku