Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 7.7.2005
Svátek má Bohuslava




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Jak dál po krachu Ústavy
 >POLITIKA: Havlův polibek smrti Paroubkovi?
 >PRÁVO: Potlačená zpráva
 >DLOUHÁ CESTA 4: Zezadu do Klokánie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Piknikový pytlík
 >ÚVAHA: Státní svátky a složitost věcí
 >FOTOREPORTÁŽ: Dračí lodě na Vltavě
 >POVÍDKA: Výchovný koncert
 >PSÍ PŘÍHODY: Proti gustu...
 >CHTIP: Dvakrát z mejlů
 >DOKUMENT: Dopis Jany Hybáškové prezidentu Klausovi
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Zuzana Roithová vítá zamítnutí směrnice o SW patentech
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: Poslanci EP z nových členských zemí prohráli bitvu o peníze
 >PENÍZE.CZ: Nový registr ochrání věřitele i dlužníky
 >POLITIKA: Co by přinesla velká koalice?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
7.7. POVÍDKA: Výchovný koncert
Jiří Staněk

Mám jednu fóbii. Vlastně ne, bojim se spousty věcí. Lítání, rány pěstí, víc než dvaceti lidí pohromadě ... a taky nerad zvedám telefon. To všechno je snad docela normální. Ale mám jednu specialitku. Bojim se frakounů. Myslim hráče vážný hudby. Jak se ocitnu v uzavřený místnosti s postarším pánem nebo dámou vyzbrojenou houslema, tak propadám panický hrůze. Můžou za to - jako za většinu duševních úrazů - školní léta a organizovanej teror na dětech, kterýmu se buhví proč říkalo výchovný koncert.

Nevím, jestli ta podivnost přežila konec minulýho tisíciletí, tak se s váma o vzpomínky veterána týhle sadistický kratochvíle podělím. Tankrát naší skupinku pobledlejch páťáků hnaly dvě bachařky - který sme povinně oslovovali "souško" - ostrym tempem přes půl Prahy až nahoru na kopec. Zastávky na občerstvení se nepovolovaly. A ten slepej pán, co ho přímo před naší třídou rozjel žigulík na kaši, ten byl určitě součástí rafinovanýho plánu. To byla jedna z používanejch taktik. Žáka bylo potřeba nejdřív zlomit fyzicky, bylo ho třeba zdeptat hladem, žízní a zimou nebo vedrem. Psychoteror, kterej následoval, se v zdeptanym těle školní mládeže daleko líp ujímá.

Samotná akce se konala v mimořádně dobře zvolenejch prostorách zastrčenýho sálu Domu pionýrů na Pražskym hradě. Ta místnost hrůzy byla pokrytá souvislou vrstvou stoletýho prachu. Tlustý závěsy splývaly nehybně od stropu až na zem. Jedinej paprsek slunečního svitu pronikal dovnitř skrz prasklinu v bortícím se stropě. Soušky nás nejdřív nahnaly ke zdi a rozdělily na střídačku - holka - kluk - holka - kluk. Další taktickej manévr. Využily naší přetrvávající asexuálnosti a přirozený řevnivosti, jaká vzniká mezi nosičkama náušnic a trhačema muších křidýlek. Rozděl a panuj, to heslo platí už od Cézara. Pak nás zahnaly do hlediště, vydaly příkaz "Sednout!" a rozhostila se hustá tma. Soušky vyndaly z kabelek baterky a zkontrolovaly jak šajněj. Ve tmě zaznívalo jen lehký ševelení vysokejch dětskejch hlásků a mohutný "PŠŠT!" soušek. PŠŠT bylo stereo, protože soušky se rozesadily každá na jedno křídlo. Pak se rozsvítil reflektor.

Ozářil jeviště a tam byli voni. Frakouni! Na židličkách sedeli tvorové zčásti plešatý, zčásti prošedivělý, všichni měli černý krovky, svírali křečovitě rozličný hudební nástroje a tvářili se sveřepě. Začal sem se trochu bát. Až mnohem pozdějc mi došlo že frakouni se asi báli víc. Ale to je jako když v savaně překvapí slon ještěrku. Ještěrka ztuhne, slon ztuhne, ale ještěrku by v životě nenapadlo, že i slona z ní může trefit šlak. Pak vyrazil na pódium další divnej člověk.

Měl taky frak, šel nějak zvláštně, jako by před každym došlápnutim zkoumal jestli pod kobercem neni nášlapná mina. Taky na nás usilovně brejlil a šklebil se, jak dyby sežral kilo nezralýho angreštu. Došel k mikrofónu, udělal "ehm, ehm, ehm" a pak děsně sonornim hlasem zahlásil: "Milí mladí přátelé, soušky učitelky, dámy a pánové." Zdravice zazněla úplně stejně, jako když pánové v televizních pohádkách uváděli poselstvo z království za sedmero horami. Jenže pan Strejček - tak se ten velejemnej frakoun menoval - nevyřizoval pozdravy od sultána ze země Solimánské, ale začal mluvit vo nějakejch renesancích a barokách a jaká je to čest, že umělci nejumělcovatější se uvolili nám mladým přátelům předvést něco ze svého mistrovství. Pan Strejček se viditelně dostával do varu. A to bylo teprv devět hodin ráno. Zrudnul, načechral si krovky a pak uved hlavního frakouna. Hlavní frakoun svíral ukazovátko. Pan Strejček nás hned poučil že to není ukazovátko ale taktovka a že hlavní frakoun tomu tady všemu velí, hrozně se nadře a za jeden koncert se, děti, zpotí tak - ha ha ha - jako horník za celou směnu. To sem na dědulu zvědavej. Smrt má na jazyku a teď tu bude rubat taktovkou.

Hlavní frakoun se zatvářil děsně důležite, vomlátil taktovku vo stolek co měl před sebou - asi jako když si tenisti vomlacujou antuku z botasek - a začli hrát. Nebylo to špatný. Na to, že jak si všimnul Antoš "ty dědci normálně nemaj žádný repráky", byli i dost nahlas. Ale nejlepší na tom bylo, že Strejčkovi vypli mikrofón.Už nám všem lez na nervy. Nováková řikala že "je tutově teplej". To se ho zas musim zastat, vedro nám bylo všem. Takže z horka to kecání určitě neměl. Nezbavili sme se ho ovšem na dlouho.

Najednou byl tady zase! Frakouni hráli ani né tři minuty a ten dotěrnej chlap už se sápal po hlavnim frakounovi a normálně ho chyt za rukáv! No tak to bych teda rád věděl, kdo je tady šéf? A hlavní frakoun mu ani nic neřek! Dědci přestali hrát a Strejček začal něco mlít, jako že hrajou nějakou synfonyckou básničku a že teď jako že ty dědci hráli nějaký pramínky jak zurčej. Jo, houby pramínky, dědci hráli jak vo život. A Strejčkovi tak maximálně kape na karbid. Hned sem to šeptnul Antošovi. Se začal tlemit a dal to dál. Pak ten šílenec začal vypravovat že jako teď budou dědci hrát jak se pramínky slévaj v říčku. Tak zahráli. A hráli furt to samý! Ten Strejček je vážně pako! Všichni se děsně smáli. Kubík si normálně začal ťukat na čelo. He he. Jedna souška začla větřit problém a zašajnila baterkou.

Pak Strejček povídal, že jako ta řeka v tý synfonycký básničce poteče pod nějakejma hradama. Chytal ho slušnej fantas. Namlel toho hromady. Antoš řek docela nahlas: "A nechtěla by to ta Vltava vzít kolem Prčic?" Ty voe, je fakt vodvážnej. PRČICE. Tam by moh jít Strejček. To sem si jen myslel. Kubík to zařval na celej sál. Rozšajnily se baterky vobou soušek. A ozvalo se PŠŠT, PŠŠT. Stereo. Strejček dělal jako že nic. A dědci začli hrát.

Vodehráli slabou pětiminutovku a už ten chytrolín zase něco vykládal. Che. Stejně ho nikdo neposlouchal. Když je takovej srab a klidně se nechá poslat do Prčic. Vypukla veselá zábava. Soušky vyzkoušely trojitý PŠŠT. To samozřejmě nezabralo a tak začly ve tmě tahat známý firmy ze sálu na chodbu. Dědci sledovali cvrkot a bejvali by asi začli zase hrát. Vypadali jako že sou naprosto smířený s osudem.

Když najednou vlít na jeviště úplně novej dědek. Byl tam vzadu nejspíš schovanej celou dobu. A začal děsně řvát. Že pro nás měl připravenou opravdickou básničku. Od nejlepšího básníka. Nějakýho Edisona. Cha, blbove si dali sraz. To ví přece každý malý dítě, že Edison nebyl žádnej básník, ale že dělal žárovky. Řikali to Šimek s Grossmanem na tý kazetě co máme doma. Novej dědek mi byl povědomej. Byl to nějakej herec. Sem ho viděl v televizi. Hrál v starý detektivce, byl tam eště černobílej a střílel diverzanty. Nevim co to je diverzant, ale byli to takový hezký pani a pánové v kloboukách. A běhali v šatech po lese. Tak byli asi nějaký divný. Ale kvůli tomu je nemusel střílet, ne? A teď tady na nás eště řval.

Všichni byli zaražený, i Kubík s Antošem koukali jak vyvoraná myš. Nejvyvoranější ale byly soušky. Asi měly z toho herce strach. Že je taky zastřelí. Sem chtěl říct, že je nezastřelí, že to bylo jenom ve filmu a že to herci jenom tak dělaj. I když to vypadá jako živý. Ale stejně by mě v tom hulákání nikdo neslyšel. Ten herec nás zprdával hrozně dlouho. Snad dvacet minut, že je pro nás toho umění škoda a že umění dělá lidi lepší a že my teda asi lepší nikdy nebudem a že by sme se měli stydět. Asi se vyčerpal, utřel si zpocený čelo kapesníkem, řek "Sbohem" a odešel někam dozadu. Bylo ticho. Pak Strejček řek do mikrofónu, že děkuje frakounům. Nám že neděkuje a že doufá, že si vememe ponaučení a pak řek "Nashledanou". Soušky zavelely přísně a naštvaně "Vztyk!" a my sme se začli zvedat.

Vypadalo to, že je po srandě. Určitě z toho bude průšvih jako hrom. Všichni měli bobky. Až na Kubíka. Ten využil toho, že soušky ztratily na chvilku přehled, zmáčk si nos aby ho nebylo poznat po hlase a zatroubil na celej sál: "A co bude s tim Edyzónem!" Za plentou na jevišti se ozvala děsně sprostá nadávka..

Stránky autora
jurkas@hotmail.com




Další články tohoto autora:
Jiří Staněk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku