Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 14.7.2005
Svátek má Karolína




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Kam s evropskou ústavou?
 >DLOUHÁ CESTA 5: Darwin a seznamování s našinci
 >PRÁVO: Nepostradatelná
 >SPOLEČNOST: Berně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ostravak bloguje
 >PRÁVO: Causa Benešová
 >POVÍDKA: Světlo poznání
 >PSÍ PŘÍHODY: Není myš jako myš
 >CHTIP: Inzerát
 >PENÍZE.CZ: Bankovní sazebníky? Aby se v nich čert vyznal!
 >EKONOMIKA: Americký akciový trh čeká růst
 >SPOLEČNOST: Počátky povinných občanských průkazů u nás
 >MÉDIA: FITES a cenzura, morálka a anticharta
 >FOTOGALERIE: Průlet zvukovou bariérou
 >VZPOMÍNKA 2: Škoda sedan 1201 - hlídka VB

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
14.7. DLOUHÁ CESTA 5: Darwin a seznamování s našinci
Ota Ulč

Když jsem seznamoval Josefa Škvoreckého se zákruty připravované cesty, sdělil mi, že v Darwinu žije jeho spolužák Přemysl Nejezchleba, Přemek nám známý ze Zbabělců. Po únorovém vítězství pracujícího lidu uprchl z Náchoda, sídlil v Melbourne, v roce 1968 se vrátil zkusmo do rodného města, zapojil se manuálně do budování, naslouchal tepu dělnické třídy, jemu zas naslouchali vládci dělnické třídy, takže řešením byl druhý definitivní odjezd z Náchoda. Od znormalizovaného socialismu se vzdálil až právě do Darwinu, kam jsem mu napsal a kde mi na letišti úředník předal jeho kostrbaté psaní. Rezervoval nám pokoj v hotelu Parap, potkáme se v baru, poznáme ho, neboť bude mít na hlavě klobouk.

Je brzo odpoledne, v říjnu, tedy na jaře. Tak tak, že jsme to stihli. Za měsíc se třeba už dostaví deště, které promění kraj v bažiny a bláto. V severním teritoriu je příliš horko a zejména vlhko pro ovce; kravám se tu ale celkem daří. Velice se daří nerostům – železo, měď, bauxit, stříbro. Uranové naleziště v místě Narbalek je prý největší na světě.

Northern Territory je nesamosprávné území o 520 000 mílích (čili 17 x ČR), čtyři pětiny, ty nejsevernější, jsou tropické, pětina již mírnější. Většina jeho obyvatel žije v Darwinu, teď již o odhadovaném počtu 85.000 obyvatel. Mezi nimi je řada původních praobyvatel Austrálie – oněch Aborigines , zkráceně zvaných Abos, a též přibývá přistěhovalců, nepříliš vítaných, z rovněž nepříjemně blízkého asijského sousedství. Však z Darwinu je blíž do Singapuru než do Sydney.

Darwin, jediné australské město, poničené za druhé světové války japonskými bombardéry, postihl další neblahý primát o vánocích roku 1974. Dostavil se totiž cyklon s dívčím jménem Tracy a rychlostí 165 mil za hodinu smetl devět desetin všeho kolem. Zpřevrátil a rozlámal padesát letadel. Lodě vyházel do svahů. Nový dvanáctiposchoďový hotel, stavěný tak, aby odolal cyklonům o 180 mílích, se rovněž rozsypal. Došlo k evakuaci přeživších obyvatel a znovu vybudováno bylo město, jež nese jméno Darwinovo s jeho proslulým evolučním principem „survival of the fittest.“

Nejznačnějším zdrojem obživy tam prý je byrokracie. Z okolí třeba tisíc kilometrů se scházejí prospektoři, kutající stachanovci, všelijací vyznavači poustevnického způsobu života. Ráz města je vyloženě pionýrský. Nechť promluví statistiky:

Darwin drží australský rekord v procentu nemanželských dětí.

Darwin má nejvyšší rozvodovost.

Spotřeba alkoholu předčí národní průměr osmkrát. Ve zdejších novinách byl inzerát: „Hledáme šoféra. Abstinent 50 dolarů týdně. Ochmelka 100 dolarů.“

Taxikář jugoslávského původu nás vezl do hotelu Parap. Slovansky zeširoka se rozpovídal, že život tady nahoře – neboť pro Austrálii je Darwin velice nahoře na severu – celkem ujde.

Hotely staršího data mi v této zemi připomínají trošku konvent, trošku polepšovny. Nad dveřmi každého pokoje je okno, aby světlo ze stále osvětlené chodby mělo dostatečný přístup a mohlo ztěžovat spánek. Ráno zavříská celoústavní budíček. V koridorech se promenují bytelné strážné. Vláčejí prostěradla a chřestí klíči.

V recepci Parapu seděla předčasně vadnoucí třicátnice. Umolousaným prstem putovala zpocenou pěšinkou mezi ňadry a houkla na mne požadavek, jehož smysl jsem pochytil až po několikerém zopakování: abych vysolil dolarovou zálohu na klíč. Takové zálohování bylo v Austrálii běžné.

Ještě jsem se troufl recepční pozeptat, kde je bar. „Čekám totiž krajana, víte,“ dodávám snaživě. Proč by ji ale taková polehčující okolnost měla zajímat? Pomalu máchla všemi směry.

Její gesto nebylo však nezdvořácké, nýbrž navigační přesnost sama. Parapův bar: ne diskrétní koutek, ne jedna pivní prostora, ale pomalu celý uliční průchodící blok, do čtverce. Vchody a východy mnoha směry a uvnitř u pultů tucty nejprapodivnějších individuí. Aborigines, praobyvatelé země s pletí černou do modra, prospektoři z buše, dělníci, pastevci, úředníci v šortkách a bílých punčoškách ke kolenům, průměrný věk pod třicet. Právem jsem si už tehdy připadal jako stařešina. U baru rovněž stál jeden kůň a nějací dobráci do něho lili pivo. Australská chmelovina, zdůrazňuji, je značně lepší a zejména alkoholičtější než novozélandské či americké výrobky.

Číšničením u Vašatů v New Yorku jsem si trošku vycvičil oko k rozlišení našince od cizince a Čecha exulanta od Čecha oficiálního – z OSN, z velvyslanectví, od špionů, či jen tak z Prahy. Když jsem třeba v roce 1970 měl přednášet v Los Angeles na valné hromadě politických vědátorů, předem se mi dostalo spolehlivé informace, že v hledišti bude služebně jeden estébák. Z pódia byl za minutku k rozpoznání. Po přednášce jsem si k němu zašel: na klopě měl cedulku se jménem Václav Králík a titulem prvního tajemníka československé mise u OSN.

Teď tedy v Darwinu hledám Přemysla Nejezchlebu, běžence z Náchoda a mám ho poznat podle klobouku. Širáků bylo ve výčepně k nespočítání. Nikde ani náznak slovanské bramborové vizáže.

Nezbylo než přistoupit k problému jako Brettschneider a naslouchat zvukům okolí.

Dlouho nic.

Konečně. Chlap, dokonalý Mefisto, černý, chlupatý kolem dokola, co sval, to asi ocel. Řečí připomínající RSDr. Vasila Biľaka, promlouval s bělovlasým, značně menším mužem. Ten rovněž nevypadal ani trochu slovansky, nicméně chlupatci odpovídal česky a měl klobouk extravagantních rozměrů.

Přistoupil jsem a slušně jsem pozdravil: „Dobrý den. Nejste, prosím, pan Nejezchleba?“

„A vy jste Ulč,“ přerušil Přemek můj úmysl okamžitě vyřizovat pozdravení od kamaráda v Torontu. „Kde jste byl tak dlouho? Tady s krajanem už trestáme pátý pivo.“

Krajan se představil přízviskem „Čert“. Tento Marbuel opravuje telefonní dráty a za dvě desetiletí prolezl, protrpěl, ale nakonec udolal ty nejsatanštější pouště.

Oba veteráni mne ochotně poučovali o svých exulantských začátcích, k dotvrzení nebetyčného kontrastu mezi osudy generace poúnorové a posrpnové.

Začátkem studené války Amerika příchozí téměř nebrala. Hoši jeli do Indočíny v cizineckých legionářských uniformách nebo do Brazílie za baťovským či podobným dobrodružstvím. Přemnozí je nepřežili. Když se tedy Austrálie smilovala, děkováno bylo i za to nejhorší. Stát se ovčákem, nekonečně daleko od civilizace, dusit se v dolech, bušit do železničních pražců, opravovat jednokolejku, k zbláznění užírán mouchami; ano, to byly vesměs pionýrské poúnorové začátky. Na exulanty nečekaly docentury, profesury, křesla, stolice, nadační fondy a další varianty kapitalistické štědrosti k zabezpečení též marxistů-leninistů s výhodně zlidštěnou tváří.

Přemysl Nejezchleba je pradlenou v nemocnici. Je spokojen a ambice nemá.

Čert, to je značně jiný kalibr. Peněz si nadělal kupu a teď se zrovna chystá do staré vlasti roztočit tam přes prázdniny dvacet tisíc dolarů s gestem někdejších jáchymovských brigádnických grandů, kteří se taxíkem vozili do Karlových Varů na reprezentační bál.

S Čertem pracují taky ti nově přišlí. Kádrově je odbyl jedním mávnutím chlupaté ruky: „Prosím vás, dyť to jsou bábovky! Poloshnilí socialismem. Práci nezastanou, ulejvají se. To ale není to nejhorší. Vesměs jsou to podšívkové, nesolidové, lháři,“ odplivl si Čert, přesně na mou botu.

Inu, závěr generalizující; třeba taky generační nevrlost, závist. Od Čerta jsem se dozvěděl o osudu kamaráda z gymnázia. Seděli jsme spolu v lavici a přes dvacet let jsem o něm neslyšel. Čert ho zná, celou dobu je v Perthu v Západní Austrálii a dotáhl to na zřízence v ústavu pro duševně choré.

Večer Přemek rozhodl, že Priscillu a mne vezme do města. Skončili jsme v moderní restauraci jménem Knickerbocker.

Nechal jsem objednávání na Přemkovi a on se zmínil o knedlících a podobných specialitách. Tyto těstoviny v tropech? Podivné. Řešení jsem našel cestou na záchod. V pátrání po dvou nulách mi vypomohl vlídný dívčí hlas „Páni jsou tudy“.

Došlo mi teprve po návratu ke stolu, že rada byla česká. Inu ovšem, těch piv už bylo několik, nejsem na australský mok zvyklý, také máme dneska delší cestu za sebou, i rovník jsme někdy kolem poledne přebrázdili. Nicméně mi to nedalo a zeptal jsem se muže z Náchoda.

Přemek ukázal na elegantní stvoření, věk tak dvacet šest. Unikla vhodným provdáním z Československa někdy uprostřed šedesátých let. Teď má s manželem peníze a tento podnik v Darwinu.

U vedlejšího stolu seděli dva slovenští geologové. Šel jsem si k nim povídat, ale to jsem neměl. Třeba jsem jim vyzněl jako žvanivec, kontinenty si obskakující, kdežto oni jsou zde, zkejslí a neveselí. Tisíc kilometrů daleko všemi směry. To i Humenné muselo bývat terno.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství: piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku