Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 11.7.2005
Svátek má Olga




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Svobody se vzdát nesmíme
 >POLEMIKA: Slavný Zavahrí
 >MIMOCHODEM: Chvála kaváren
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dvě návštěvy výstavy (1)
 >PRAHA: Vyzáblá miss a ostýchaví tučňáci
 >VZPOMÍNKA 1: Škoda sedan 1201 - sanitka
 >PSÍ PŘÍHODY: Znovu Bílý Fantom
 >CHTIP: Černý koule
 >PENÍZE.CZ: Bydlení s ODS pod střechou, nebo pod mostem?
 >PRÁVO: Krátká lekce praktické angličtiny
 >MOBY DICK: Jak zajistit spokojenost zaměstnanců
 >POVÍDKA: Jak psát milostný dopis
 >BODYPAINTNG: Světový festival (2.)
 >MEJLEM: Silné výroky, žádná práce
 >CHTIP: Ze života

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
11.7. VZPOMÍNKA 1: Škoda sedan 1201 - sanitka
Juraj Petríček

Dětství jsem prožil s rodiči v Bratislavě. V hlavním městě Slovenska bylo tehdy aut na přelomu 50. a 60. let na ulicích málo. O to více však přitahovaly pozornost nás školáků, hrajících si na chodnících před přilehlými činžáky. Průjezd a zejména zastavení jakéhokoliv auta na naší ulici byla proto vždy událost. Nejčastěji šlo o nákladní ereny s uhlím, sem tam i modernější garant z pošty s balíky, nebo nějaká jiná dodávka. Osobní auto, to už ale byla jiná noblesa, a ti, kteří osobák měli, mi připadali snad tak trochu i nějak vznešenější než ostatní.

Matně jsme rozlišovali auta stará - to byly ty kraksny s blatníky. Za moderní auta jsme uznávali asi všechno počínaje minorem, snad i něco předválečného, jako Tatra 87. Hodnotu aut jsme ale posuzovali podle jejich nejvyšší rychlosti na tachometru, kterou jsme se snažili vyčíst nakukujíc na špičkách na přístrojovou desku. A sanitka, to už byl vlastně téměř osobák, navíc s tím tajemným kouzlem, že takovej auťák musel při záchraně lidských životů určitě dosahovat závratných rychlostí, jistě mnohem větších, než všechny jiné automobily. Proto taky, když nějaká úrazovka jela s kvílením kolem, přestali jsme si hrát a dohadovali jsme se, jestli tam ten někdo uvnitř ještě žije, anebo jestli už vezou jen mrtvolu...

Těsně předtím, než jsem měl jít do první třídy, utrpěl jsem ke konci prázdnin vážný úraz. Ten si vyžádal několikaměsíční pobyt v dětské úrazové nemocnici a následně další měsíce rehabilitací a lékařských procedur, než jsem se opět mohl postavit na nohy. Psal se rok 1958 a můj převoz mezi jednotlivými ústavy národního zdraví zajišťovaly převážně sanitky na bázi Škody 1102 "tudora", nebo snad ještě něco staršího. Přestože jsem byl drobné dítě, vzpomínám si, že dostat i mně, dětského pacienta, na nosítkách dovnitř, byl dost náročný úkol i pro otrlého saniťáka; ten musel kromě síly disponovat i značnou obratností při manévrování s nosítky.

Když mne přivezli rozklepanou sanitou-tudorem před dům, obvykle se seběhla děcka z našeho bloku a s otevřenou pusou koukala, jak mě z útrob toho auta vytahují a přenášejí domů. Připadal jsem si strašně trapně: invalidé nepatřili mezi dětské vzory. Jo, ještě kdyby tak šlo o válečného invalidu, například ze slovenského národního povstání, nebo, řekněme, kdybych tak byl zraněn při potyčce s benderovci nebo nějakými podobnými záškodníky... Ale druhá světová, partyzáni i bandité, to už byla i tehdy tak vzdálená minulost, na kterou neměl, bohužel, nárok snad ani nikdo z našich rodičů.

Před jednou cestou z nemocnice domů mně zaskočilo velikánské překvapení: před špitálem na mně čekala zbrusu nová sanita Škoda "sedan" 1200 nebo1201. Páni, to byla Amerika! Zadní dveře se otevíraly nahoru, spodní část dolu a nosítka i se mnou zajela dovnitř po jakýchsi kolejničkách jako drezína na nádraží. A toho proskleného prostoru a vybavení uvnitř. Však taky na nás při tom naloďování každý čuměl! A v tom byl ten problém... Auto se měkce a tiše rozjelo a než jsem se nadál, byli jsme před naším činžákem, kde se moje klíčící obavy naplnily: To, co se začalo sbíhat, už nebyla jen děcka z našeho a okolních domů, ale "přistání" super-sanitky přitahovalo jako magnet další a další nezletilce hrající si až někde úplně na druhém konci ulice. Senzace pro všechny! Takže když se na motýlí způsob otevřela křídla zadních dveří, zdálo se mi, že na mně v němém úžasu zírá snad všechno, co bylo v té době poblíž. Určitě tam zkamenělo i pár dospělých, kteří se náhodou vyskytovali kolem. Další hlavy byly nataženy z oken, no prostě hrůza. Byl jsem středobodem pozornosti celého světa! Styděl jsem se, jak snad nikdy v životě. Trochu se mi ulevilo, až mně na nosítkách přenesli za domovní vchod, odkud jsem ještě stačil zaregistrovat, jak se chumel děcek, které nás až sem doprovázel, vrací tryskem k sanitce-americe, aby si jí konečně zblízka prohlédl - a hlavně - aby ti nejzvídavější mohli nakouknout dovnitř, jakou má na tom tachometru rychlost!!!

Příště, před dalšími převozy do nemocnice a domů jsem pak vždy naléhal na rodiče a zdravotníky, aby zařídili, že pro mne přijede ta nejstarší, nejoprýskanější a tudíž nejméně nápadná sanitka, jaká se jen v tehdejším vozovém parku mohla vyskytovat, ale hlavně, proboha, ať to není ta pozdvižení budící super moderní Amerika!


Další články tohoto autora:
Juraj Petríček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku