Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 13.7.2005
Svátek má Markéta




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Počátky povinných občanských průkazů u nás
 >MÉDIA: FITES a cenzura, morálka a anticharta
 >VZPOMÍNKA 2: Škoda sedan 1201 - hlídka VB
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na motorce v dešti
 >FOTOGALERIE: Průlet zvukovou bariérou
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (9)
 >CHTIP: To by bylo...
 >PSÍ PŘÍHODY: Bání se bouřky
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Lilie - květina skautů
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: První ADSL bez paušálu za telefonní linku
 >PENÍZE.CZ: Pořiďte dětem byt, který ze dvou třetin zaplatí jiní
 >USA: Rozkvétání politicky korektní komunikace
 >POLEMIKA: K článku Slavný Zavahrí
 >PRÁVO: Fraška s Frašem
 >ÚVAHA: Adrenalinový sport pro mladé a staré

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
13.7. VZPOMÍNKA 2: Škoda sedan 1201 - hlídka VB
Juraj Petríček

Škodovky typu "sedan" patřily pro nás bratislavské kluky, počátkem 60. let, k nejobdivovanějším autům, z nichž zejména verze sanitka vyzařovala jakousi vznešenou naléhavost. Jednoho dne ale zastínil v našich očích sanitku další typ, a to sedan v provedení vé-bé, který jsme si mohli okouknout v naší zapadlé ulici úplně zblízka. Ani nevím, kvůli čemu tam, do tak bezvýznamného místa, policajti přijeli... Vlastně jsem i tápal, jak se vůbec mužům zákona správně říká. Zkratku SNB i VB sice znal každý správný kluk, i co to znamená, ale když se někde mluvilo o "esenbácích", znělo to dost s despektem, to jsem vycítil. A to si určitě ti, v jejichž přítomnosti jsem se k takovým rozhovorům nachomejtnul, dávali pozor na obsah svých řečí... "Soudruh příslušník" bych asi ani při nejlepší vůli nedokázal proslabikovat. O "policajtech" se mluvilo mezi námi kluky nejčastěji, ale tak nějak jsem věděl, že to není správné, snad že se to ani nesmí. Tak jak se tedy říká policajtům VB? Doma se mírně podivili nad mými problémy, ale stejně mi žádné kloudné vysvětlení neposkytli, snad jen, že kdybych někdy něco od těchto složek potřeboval, tak s oslovením "pane strážníku" nic nezkazím.

Teď tam tedy na ulici stálo parádní pravé nefalšované policejní auto, tmavomodrý sedan kombi, s nádherným bílým pruhem s nápisem HLÍDKA VB elegantně olemovaným červenou linkou, a samozřejmě s respekt budícím číslem, začínající jediným písmenem B jako bezpečnost. Auto jsme okukovali opatrně a v dostatečném odstupu. Někdo řekl, že uvnitř je určitě vysílačka, což náš obdiv okamžitě zdvojnásobilo. A co teprve tachometr, na něm musí být super rychlost, řekl jiný. Asi mnohem větší, než na sanitce, napadlo někoho dalšího. Protože jsme ale měli k autu nepopsatelný respekt, nikdo se ani neodvážil přiblížit a nakouknout okýnkem dovnitř.

Hlídka VB tak zůstala i na dlouhou dobu poté pro nás tajemnou, fantazii stále provokující událostí, která naplňovala naše rozhovory mezi hrami na partyzány. Jeden z kluků přišel jednoho dne s omračující zprávou, že tento typ auta se prý už nevyrábí. V té době se asi již vyráběla nástupnická modelová řada 1202 - stejšn, ale odkud bychom mohli takovouto určitě tajnou informaci na naší nedůležité ulici vůbec vědět? Jisté je, že téměř najednou se většiny z nás zmocnila skličující obava: co budou policajti dělat, až se jim všechna auta "hlídka VB" rozbijí? "Už si viděl, ty vole, že by policajti rozbili auto?"- rozkřikl se pohoršeně nejsilnější a tím i nejchytřejší kluk na toho, kdo si na našem uličním fóru dovolil dříve než on vyslovit nahlas tuto závažnou myšlenku. "Tyto auta budou mít policajti furt, protože jsou to policejní auta!"- dodal ještě k posílení své pozice. Nikdo si mu již ten den na tak závažný argument neodvážil odporovat, ale pochybnost, jednou zasetá, na čem budou policajti jezdit, až někdy v daleké budoucnosti zub času opravdu jejich sedany rozhlodá, nás pronásledovala a tížila dál.

Šance dopátrat se pravdy se časem přece jen naskytla. To když nám ohlásili, že do naší třídy přijde na besedu okrskář súdruh Pražienka. Přestože posláním této události pro čtvrtou á i bé bylo zřejmě připomenout žákům nutnost dodržovat dopravní předpisy při jízdě na kole a při přecházení vozovky a zatím nikoliv - vzhledem k nižšímu školnímu stupni - agitace do řad příslušníků ozbrojených sborů, měl jsem od této chvíle jasno: až vyrostu, budu policajtem! Samozřejmě, hlavně kvůli tomu ježdění autem. Taky jsem to rodičům hned po příchodu ze školy hrdě sdělil. Opatrně mně upozornili, že k tomu bych musel mít pořádnou sílu, protože bych musel například i přemoci zloděje, opilce nebo i ty chuligány v nočním lesoparku a ještě je i přivést do basy. A v tom byl kámen úrazu... Jako dítě jsem byl snad nejslabší a nejdrobnější ze třídy, po předchozím úrazu navíc částečně osvobozen od tělesné výchovy, takže argument o nevyhovující tělesné zdatnosti jsem sebekriticky musel uznat.

Ale což. V té době jsme byli se třídou na fantastickém filmu "Zpívající pudřenka". Bylo to o tom, jak jedna ženská - nepřátelská špiónka - měla v pudřence zamontovanou krátkovlnnou vysílačku, z níž rafinovaně, během jízdy na ruském kole na pouti v jednom městečku poblíž vojenských objektů lidové armády předávala špionážní zprávy dalším špionům, škodícím našemu lidově-demokratickému zřízení. Díky ostražitosti dětí, které si tohoto předchůdce mobilního telefonu všimly, se nakonec podařilo příslušníkům bezpečnostních sil po zběsilé honičce celou bandu špionských zloduchů pochytat. No a tady se už uplatňovala nejen síla - tu museli prokázat ti uniformovaní, zatímco já bych byl klidně mezi těmi detektivy, kteří ani nemuseli mít uniformu, ani se nemuseli s nikým prát. Takže, když budu lépe jíst a nevybírat si v jídle, cvičit judo nebo džiudžitsu, snad se mi moje představa o mém povolání naplní! Přispěl bych do vyřešení mnoha případů i tím, že už z těch filmů bych věděl, že policajti a ti dobří jezdí na sedanu, zatímco padouši na mercedesu, nebo něčem podobném, přičemž stejně jim to nakonec není k ničemu platné. Našim autům žádné západní auto neujede!

A tak ještě na závěr jeden z vtipů z té doby: "Co je to exteriér? To je krycí název foxteriéra, pracujícího na našem území pro západoněmeckou rozvědku".


Další články tohoto autora:
Juraj Petríček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku