Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 13.7.2005
Svátek má Markéta




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Počátky povinných občanských průkazů u nás
 >MÉDIA: FITES a cenzura, morálka a anticharta
 >VZPOMÍNKA 2: Škoda sedan 1201 - hlídka VB
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na motorce v dešti
 >FOTOGALERIE: Průlet zvukovou bariérou
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (9)
 >CHTIP: To by bylo...
 >PSÍ PŘÍHODY: Bání se bouřky
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Lilie - květina skautů
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: První ADSL bez paušálu za telefonní linku
 >PENÍZE.CZ: Pořiďte dětem byt, který ze dvou třetin zaplatí jiní
 >USA: Rozkvétání politicky korektní komunikace
 >POLEMIKA: K článku Slavný Zavahrí
 >PRÁVO: Fraška s Frašem
 >ÚVAHA: Adrenalinový sport pro mladé a staré

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
13.7. SPOLEČNOST: Počátky povinných občanských průkazů u nás
Aleš Uhlíř

Nedávné teroristické útoky spáchané v Londýně na civilním obyvatelstvu jsou, jak to tak vypadá, vodou na mlýn zastáncům povinných občanských průkazů pro britské občany. Tím by se Británie opět vrátila k praxi povinných průkazů, zavedené na počátku druhé světové války a ukončené po roce 1945. My jsme si již, pravda, na občanské průkazy zvykli. Přesto se i u nás po roce 1989 objevily úsměvné akce pro jejich zrušení. Jeden z odpůrců povinných občanských průkazů ze své občanky (tehdy knížka s papírovými listy) uvařil na Staroměstském náměstí polévku a za asistence televizního štábu ji snědl, čímž si vysloužil stíhání pro přestupek. Přestože u nás se již nikdo nad občanskými průkazy nepodivuje, je zajímavé podívat se na to, za jakých okolností naše povinné osobní průkazy vznikly.

I u nás je zavedení oné vymoženosti jako jsou povinné občanské průkazy spojeno s počátkem druhé světové války. Držíme v tomto směru dokonce světový primát, neboť britské a další povinné občanky teprve následovaly. Nařízením z 10. 9. 1939 (Říšský zákoník I S. 1739) byla na našem území poprvé zavedena povinnost prokazovat se osobním průkazem. V ustanovení § 2 nařízení stálo: „V oblasti Říše jsou všichni němečtí občané a příslušníci Protektorátu Čechy a Morava starší 15 let povinni na úřední výzvu prokázat se úředním průkazem s podobenkou.“ V protektorátu šlo o známou „kenkartu“, v Sudetech to byl osobní průkaz (Personalausweis). Obsahově rozhodně nic moc v porovnání s tím, co nám slibuje blízká budoucnost. Osobní průkaz byl opatřen fotografií s razítkem policejního úřadu, který průkaz vydal (v obcích s vlastní správou to byl starosta, vykonávající současně funkci místního policejného úřadu) a vedle běžných údajů (jméno, příjmení, datum a místo narození, bydliště) uváděl některé další, dnes bychom nejspíš řekli biometrické (barvu očí a vlasů, tvar obličeje, postavu). Přitom se u popisu postavy vystačilo s termíny jako střední, středně velká, velká apod.

Avšak již v roce 1939 si byli tvůrci nových pořádků zřejmě dobře vědomi toho, že bez centrální evidence obyvatelstva se jejich mocenské plány neobejdou. V dubnu 1939 (nařízení říšského ministra vnitra o zřízení Volkskartei - RGBl. I S. 823 z 21. 4. 1939) tak vznikl první pokus o včlenění všech občanů do jednotné kartotéky. Obyvatelé nebyli evidováni podle bydliště, nýbrž podle ročníků narození. Nejdříve se Volkskartei budovala v původních oblastech Říše a až v roce 1941 (nařízení RGBl. I 1941, Nr. 120 z 23. 10. 1941 o zřízení Volkskartei ve Východní marce a v Sudetech) se přikročilo k podchycení obyvatel Rakouska a Sudet. Ve vládním okrese Opava vytiskla karty pro Volkskartei opavská tiskárna A. Drechslera založená v roce 1779 (úřední předtisk 300 pro muže, 301 pro ženy).

Na výzvu policejního úřadu vyplnil každý obyvatel německé říšské příslušnosti narozený v letech 1869 až 1936 zvláštní kartu. Za nezletilé tak učinili zákonní zástupci. Systém propojených kontrol a hrozeb zaručoval správnost evidovaných údajů. Kromě běžných osobních údajů se na kartě uváděly údaje o pobytech v cizině delších než 3 měsíce, jazykových znalostech, podrobné údaje o vzdělání, zdravotní omezení, vlastnictví pracovní knížky a vojenské číslo. Výslovně bylo zakázáno (§ 3 nařízení z 21. 4. 1939) shromažďovat údaje o majetku a příjmech. Tato „Urkarte“ zůstala u místně příslušného policejního úřadu, avšak ověřené údaje o každé osobě putovaly přes okres a vládní kraj až do Berlína. Výsledek – Lochkarte čili děrný štítek zřízený každé osobě byl vlastně prvním nosičem s digitálním záznamem, zpracovaným mechanickými počítači pomocí tehdy nejmodernější technologie koncernu IBM. Cílem statistiků – tvůrců Volkskartei - bylo propojit veškeré údaje vedené jednotlivými úřady o každé osobě a – slovy tehdejšího žargonu – učinit všechny obyvatele „skleněně průhledné“. Plány však nakonec narazily na meze technických možností. Mechanický systém děrných štítků – Hollerith ve finále nestačil na obrovskou masu sbíraných dat, nezaručoval dostatečnou rychlost a preciznost. Jeden válečný rok navíc, jak uvádí dostupná literatura o Volkskartei, by prý stačil k přechodu na počítače elektronické (tehdy vyvíjené „velkoněmecké zařízení EDV“ – Zuse 1). Po válce se tento systém shromažďování údajů a jejich kontroly v informační síti vytvořené spoluprací různých úřadů stal odstrašujícím příkladem toho, kam až může totalitní stát dojít. Dnes, v době shromažďování osobních údajů na nesčetných místech, centrálních národních zdravotních registrů a snadného přístupu k osobním údajům kterékoli osoby, již sotva kdo Volkskartei vzpomene. Který stát by se ostatně spokojil s tak malým počtem údajů o svých občanech! Národní kartotéka 1939-1945 je příkladem, že míra moci státu nad jedincem je omezena pouze technickými možnostmi. Kdoví, kam nás digitální svět, nazvaný básníkem Ivanem Divišem cestou do pekla, přivede.




Další články tohoto autora:
Aleš Uhlíř

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku