Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 14.7.2005
Svátek má Karolína




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Kam s evropskou ústavou?
 >DLOUHÁ CESTA 5: Darwin a seznamování s našinci
 >PRÁVO: Nepostradatelná
 >SPOLEČNOST: Berně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ostravak bloguje
 >PRÁVO: Causa Benešová
 >POVÍDKA: Světlo poznání
 >PSÍ PŘÍHODY: Není myš jako myš
 >CHTIP: Inzerát
 >PENÍZE.CZ: Bankovní sazebníky? Aby se v nich čert vyznal!
 >EKONOMIKA: Americký akciový trh čeká růst
 >SPOLEČNOST: Počátky povinných občanských průkazů u nás
 >MÉDIA: FITES a cenzura, morálka a anticharta
 >FOTOGALERIE: Průlet zvukovou bariérou
 >VZPOMÍNKA 2: Škoda sedan 1201 - hlídka VB

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
14.7. POVÍDKA: Světlo poznání
Michaela Roubínková


Světlo! Něco mě nese. Radši se nebudu hýbat, nevím, o co jde. Opatrně, ale nenápadně otevřu oči. Co je to? Něco kolem mě stojí! Mám strach! Je to vysoké a na hlavě to má nějaké chlupy, oči jako já, ale o něco menší a něco divného pod očima a nad něčím, co vypadá jako divná ústa. Je to vystouplé, na výšku to má asi jednu až jednu a půl přísavky. Když se ke mně naklonili, šel z té věci teplý vzduch.
Vydávají nějaké divné zvuky! Vypadají zaujatě. Co by asi udělali, kdybych se probudil?
Otevřel jsem oči. Všichni uskočili. Stoupl jsem si na chapadla a rozhlédl se kolem. Najednou mi začal docházet nastřádaný vzduch, který jsem vybíral z vody. Začal jsem se klátit. Jedna z těch divných věcí něco zakřičela a za chvilku přiběhly další dvě, ale něco nesly. Pak mě opatrně zvedly, neměl jsem sil, abych se bránil. Položily mě dovnitř. Byla tam voda! Pustily mi bublinky a já se zhluboka nadechl. Dívaly se mne, pozorovaly mne.
Usmál jsem se a zamrkal. Vypadaly překvapeně. Vystrčil jsem hlavu ze svého malého bazénku a zeptal se:
"Kdo jste? Kde to jsem?" ty věci vypadaly ještě překvapeněji. Jeden z nich řekl něco jako -Zapokuj to- alespoň to takhle nějak znělo a vytáhl nějakou krabičku z kapsy. Nevěděl jsem, co to je, ale chtěl jsem se vrátit domů, tak jsem se zeptal znovu. On na té krabičce něco zmáčkl. Pak si s ní chvíli hrál a vzápětí na to, se můj hlas ozval znova. Co to bylo za divnou krabičku? Vypadalo to spokojeně.
Postupně začali všichni odcházet. Chtělo se mi spinkat, tak jsem si lehl na dno té nádoby a usnul jsem.
Ráno jsem se probudil až když už nade mnou stál zase jeden z nich. Byl to ten s krabičkou. Nevím, co se během mého spánku s ním stalo, ale dneska se mnou mluvil mým jazykem.
"Kdo jsi?" zeptal se mě.
"Já jsem Kyru. A kdo jste vy?"
"Mě říkají Ron. Ty jsi chobotnička?"
"Ne tak docela, náš druh je velmi starý a žijeme v nejhlubších částech moře. Co jste zač vy a kde jste mě našli?"
"Já jsem člověk a…"
"O vás jsem slyšel jen to nejhorší! Tak to jste vy, kdo ničí celou tuhle planetu? Že jste mě ukradli mojí rodině! Vraťte mě zpátky!"
"Neboj se, vrátíme tě zpátky v pořádku, ale chtěli bychom o tobě vědět něco víc. Když nám dovolíš, abychom tě bezpečně prohlédli, vrátíme tě mamince a tatínkovi. A neukradli jsme tě, ale našli na pláži s rozbitou hlavou. Však to zkus, tady." Řekl a ukázal si na hlavu někam doleva nahoru. Udělal jsem totéž chapadlem a opravdu, měl jsem přesně v tom místě jizvu. Začínal jsem tomu člověku věřit.
Po nějakém čase jsem byl vyzvednut z mého dočasného domova a odnesen pryč. Položili mne na stůl. Potom přišel Ron a chytil mne za chapadlo.
"Když bojí člověk, chytáme ho za ruku. Doufám, že ti nevadí, že jsem tě chytil za…chapadlo?"
"Ne, děkuju. Moc se bojím, ale teď, když jsi tady…věřím ti." Poněkud nervózně jsem se usmál. Pak to začalo hučet a já jsem pomalu zajížděl do takového zvláštního tunelu. Můj úsměv pohasl. Chvíli jsem tam jen tak ležel, a pak to se mnou zase vyjelo ven.
Ron něco držel v ruce, nebo jak tomu říkal. Dal si to před obličej. Něco zmáčkl a z toho přístroje se zablýsklo. Lekl jsem se a praštil ho chapadlem přes raku. On se taky lekl. Najednou z toho přístroje něco vyjelo.
Ron tu věc radši položil na stůl a hladil si svou ruku. Pomalu mu tam začala nabíhat modřina. Moc ho to bolelo.
No a na té věci jsem se mezitím objevil vyděšený já. Ron se i přese své bolesti usmál a řekl:
"Tomu říkáme fotka a ten přístroj se jmenuje foťák. Fotka je vyobrazení čehokoliv, co foťákem vyfotíš." Vysvětloval mi.
"Je to pěkná věc, ale proč se to tak blýská?"
"Když je někde málo světla na focení, foťák si tím světla přidává."
Ta fotka se mi nelíbila, a tak jsem se ho snažil přemluvit, aby mi udělal další.
"Zkusíš mě vyfotit ještě jednou, třeba se tahle fotka povede." Řekl jsem a nastavil se do bizardní pózy. Ron se začal nahlas smát, ale fotku mi udělal. Tentokrát jsem na ní vypadal lépe. Potom jsem zkusil vyfotit já jeho a celkem se mi to povedlo, jen místo celé pózy jsem vyfotil jen jeho dvě nevzhledná chapadla. Smáli jsme se.
V tom se celou místností rozlehl divný hlas. Lekl jsem se a přitiskl se k Ronovi. Řekl mi, že je to jen mikrofon na jedné straně a na naší straně jsou to reproduktory, nebo tak nějak. Položil mě do mého bazénku s bublinkami a nesl mě někam pryč. Pak jsem se ocitl v místnosti, kterou jsem před tím viděl, když jsme vyráběly fotky. Na stole stála taková divná krabice a v ní jsem viděl sebe a to, co mám uvnitř.
"Takhle my zkoumáme stavbu orgánů různých živočichů nebo nádory na mozku." Vysvětlil mi, když viděl můj vyděšený výraz. Najednou se mi to zdálo fascinující.
Pak mě zase odnesl zpátky do mně dobře známé místnosti. Zdříml jsem si až do druhého dne.
Další den mě probudilo otevírání té velké placky ve zdi.
"Jsi připraven vrátit se domů?" zeptal se mě. Kývl jsem.
Někam jsme spolu cestovali a pak mě naložili do něčeho, co umělo jezdit po vodě, ale nebylo to moc veliké. Když jsme zastavili, všiml jsem si, že Ron má červené oči.
"Co je ti?" zeptal jsem se ho.
"Bude se mi po tobě stýskat. Vem si mou fotku, nechal jsem se vyfotit."
"Tak dobře a ty si vem mou. Měl jsem tě rád."
"Já tebe taky. Ahoj, navždy." Řekl, vzal mě do rukou a položil na hladinu. Ještě jsem mu zamával, než jsem se ponořil pod hladinu. Nikdy jsem Ronovu fotku neztratil.
"Tenhle příběh budu jednou vyprávět svým dětem a vnoučatům."Říkal jsem si vždycky, když jsem večer dlouho seděl v křesle ze škeble a prohlížel jsem si fotku, kterou mi dal Ron. Usmívá se sice na ní, ale je vidět, že je smutný.
Doufám, že se na to nikdy nezapomene.



Další články tohoto autora:
Michaela Roubínková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku