Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 14.7.2005
Svátek má Karolína




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Kam s evropskou ústavou?
 >DLOUHÁ CESTA 5: Darwin a seznamování s našinci
 >PRÁVO: Nepostradatelná
 >SPOLEČNOST: Berně
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ostravak bloguje
 >PRÁVO: Causa Benešová
 >POVÍDKA: Světlo poznání
 >PSÍ PŘÍHODY: Není myš jako myš
 >CHTIP: Inzerát
 >PENÍZE.CZ: Bankovní sazebníky? Aby se v nich čert vyznal!
 >EKONOMIKA: Americký akciový trh čeká růst
 >SPOLEČNOST: Počátky povinných občanských průkazů u nás
 >MÉDIA: FITES a cenzura, morálka a anticharta
 >FOTOGALERIE: Průlet zvukovou bariérou
 >VZPOMÍNKA 2: Škoda sedan 1201 - hlídka VB

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Právo  
 
14.7. PRÁVO: Nepostradatelná
Martin Stín

Předseda vlády Jiří Paroubek chrání nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou proti ministru spravedlnosti Pavlu Němcovi, jenž se rozhodl odvolat ji (konečně) z funkce. Prohlásil ji za nepostradatelnou pro stát a vyslovil pochybnost o možnosti rychle ji nahradit vhodnější osobou. Z jejího dalšího mediálního úletu nevyvodil jiný závěr než ten, že jí uložil, aby se omluvila řediteli TV Nova za nařčení reportéra z přijetí úplatku od mluvčího ministerstva spravedlnosti. Ministrovi spravedlnosti vyšel vstříc jen nepatrně a spíše zdánlivě. Připustil, že během několika týdnů by mohla koalice začít hledat za Marii Benešovou náhradu s tím, že nenajde-li se vhodná osoba, zůstane paní nejvyšší státní zástupkyně ve funkci až do voleb. Je to asi jen taktický tah, který má oddálit řešení nemilého problému na jindy, pokud možno na nikdy. Předseda vlády se tak pustil do otevřeného sporu s Pavlem Němcem. Podle zákona je ve věci jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce ministr spravedlnosti klíčovou osobou: je to on, nikoli předseda vlády, komu přísluší navrhnout vládě jmenování a odvolání. Je tomu tak snad ve všech evropských zemích a je to logické: nejvyšší státní zástupce je vysoký úředník v resortu justice, není postaven na roveń ministra (mimochodem, i v zemích, kde je státní zastupitelství organizačně začleněno do justice, jsou státní zástupci zákonem považování za úředníky; o rovnosti se soudci si nemohou nechat ani zdát).

Není zcela obvyklé, a to nejen u nás, že by předseda vlády dal přednost neshodě ve vládě před nutností propustit podřízeného úředníka, jenž svou vzpourou proti nadřízenému ministrovi podrývá důvěryhodnost ústředních orgánů státní správy. Důvody, které Jiřího Paroubka k podivnému počínání vedly, nejsou úplně jasné. Možná věří, že bude po volbách sestavovat jednobarevnou vládu, považuje Marii Benešovou za vhodnou nástupkyni Pavla Němce a chce ji proto udržet v úřadě až do voleb. Zdá se, že ani zkušenost s Veronikou Skořepovou ho nepřiměla k větší opatrnosti při výběru spolupracovníků.

Vysvětlení, které uvedl pro podporu Marie Benešové, je přinejmenším neúplné. Nadměrné zdůraznění její neúplatnosti působí dojmem, jako by chtěl premiér naznačit, že se obává možné úplatnosti všech dalších možných uchazečů o její úřad. Vůbec nepochybuji o neúplatnosti a osobní poctivosti Mgr. Marie Benešové, nicméně Paroubkův výrok zní přímo děsivě na pozadí skutečnosti, že nového nejvyššího státního zástupce by mohl nejspíš hledat v současném sboru státních zástupců, který čítá přibližně dva tisíce osob. Z nich je téměř 300 ve funkcích vedoucích státních zástupců a jejich náměstků a dalších několik set v postavení vedoucích oddělení. Ti všichni - pokud splňují předpoklady pro výkon své funkce - musejí být neúplatní, čestní, vzdělaní, oddaní službě demokratickému státu. Způsobem, jakým předseda vlády velebil nejvyšší státní zástupkyni, mimoděk projevil pochybnosti o důvěryhodnosti sboru státních zástupců. A to nemluvím o tom, že nového nejvyššího státního zástupce lze hledat i jinde - mezi soudci, advokáty, vysokoškolskými pedagogy, vysokými důstojníky PČR, kteří by rovněž všichni měli být neúplatní, čestní, vzdělaní, oddaní službě demokratickému státu. Nahrazení nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešové by neměl být neřešitelný úkol.

Předseda vlády uvedl nutnost setrvání Mgr. Marie Benešové v úřadě do souvislosti se stoupajícím nebezpečím terorismu. Tento argument působí až komicky. V období zvýšeného ohrožení bezpečnosti státu je velmi důležité, aby chod státního aparátu nenarušovaly špatné vztahy mezi řídícími pracovníky, popřípadě aby lidé na odpovědných místech dokázali své nesváry odložit na příhodnější dobu. Platí to zvláště o silových resortech - vnitru, obraně, justici. Představme si, že díky premiérově toleranci k výstřelkům nejvyšší státní zástupkyně se nákaza vztahové nekázně rozšíří a náčelník generálního štábu a policejní prezident začnou napadat nadřízené ministry přes televizní obrazovku a v novinách a současně budou po novinářích posílat vzkazy svým podřízeným o nespokojenosti s jejich prací, přeskakujíce při tom instanční stupně. Za takových okolností nemůže státní správa dobře fungovat ani v době hlubokého míru, natož aby se účinně starala o bezpečí obyvatelstva v době ohrožení terorismem.

Nejen předseda vlády, ale i ministr spravedlnosti se při hodnocení posledních nepřístojností Marie Benešové dopouštějí stejné zásadní chyby: soustředili se na její skandální výrok o podplacení reportéra TV Nova a úplně přehlédli, že v rámci vzniklé debaty zopakovala daleko horší nehoráznosti, jež mají ráz šíření poplašné zprávy. Tvrdila totiž, že ministerstvo spravedlnosti, popř. ministr zasahuje do vyšetřování trestních případů, týkajících se ministrovi blízkých osob, tedy členů US-DEU, a popřípadě se je snaží brzdit. To je výtka, na kterou měl především reagovat předseda vlády, protože by se zpronevěřil svému poslání, pokud by takto jednajícího ministra nevyhnal z vlády. Ale také ministr spravedlnosti se měl tvrdě ohradit, protože v těchto výrocích je zakukleno další nařčení ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Pokud z pomluvy o podplácení reportéra TV Novy nejvyšší státní zástupkyně vyvázla s pouhou povinností omluvit se řediteli TV Nova, neprokázání tohoto nařčení by neměla ve funkci přežít déle než několik minut. Napadla nejen ministra nařčením z nezákonného jednání, ale i předsedu vlády, který její výroky nemohl přeslechnout, a věří-li jim, proviňuje se tím, že Pavla Němce trpí dále v úřadě. Věc má ovšem háček: Marie Benešová sotva prokáže pravdivost svých tvrzení. Sama má velmi malou pravomoc vůči operativním orgánům činným v trestním řízení, takže jejich chod při vyšetřování otevřených případů v podstatě nemůže ovlivňovat. A ministerstvo a ministr osobně jsou na tom ještě daleko hůře než ona. Předseda vlády a ministr spravedlnosti by měli Marii Benešovou přinutit, aby veřejně vysvětlila, v kterých případech k takovému ovlivňování došlo a jakými mechanizmy je ministr uskutečnil. Samozřejmě by měla svá odvážná tvrzení doložit procesně použitelnými důkazy, ne jen odkazem na nedoložitelné telefonické vzkazy.

Sklon paní nejvyšší státní zástupkyně k mediálnímu zdůrazňování její osobnosti na úkor pověsti jiných veřejně činných osob sílí. Kdysi jí stačilo paušální ostouzení starostů, později, v souvislosti s kauzou poslance Kořístky, se neoprávněně pustila do krajské státní zástupkyně v Ostravě, JUDr. Zlatuše Andělové, a vrchního státního zástupce v Olomouci JUDr. Ivo Ištvána. Její útoky proti ministru Němcovi se stupňují. Svým chováním "vyniká" nad všechny státní úředníky v rovnocenném postavení. Opakovaně se dopouští křivých nařčení, která provází náznaky své nesesaditelnosti ("pan ministr, ten už mě odvolával kolikrát…") a jak se zdá, přes neutajitelné osobnostní vady je zatím skutečně nesesaditelná. Až to působí dojmem, že se jí politické špičky bojí, protože mají špatné svědomí a mají obavy, že v jejím trezoru by se mohly skrývat kompromitující materiály.

Nejvyšší státní zástupkyni se podařilo získat značnou popularitu a samozřejmě zastínit neoblíbeného ministra. Jeho důvěryhodnost dle průzkumů veřejného mínění klesla v době mediální štvanice, vyvolané jejím neodpovědným jednáním, přibližně o třetinu, až na úroveň Stanislava Grosse. Mýtizace její osobnosti je dokladem neuvěřitelné moci médií, schopných vytvořit jakýkoli falešný obraz o skutečnosti. V tomto případě se daří hlavně proto, že podstatná část veřejnosti nemá vůbec představu, jaká je vlastně náplň činnosti státních zastupitelství, že navazují personálně i "podnikovou kulturou" na předlistopadové prokuratury, že jsou zvláště v nejvyšších funkcích promořena předlistopadovými prokurátory. Běžní občané neví nic o neprůhlednosti jejich rozhodování a za ní se skrývající neodpovědností, netuší o častých profesních pochybeních státních zástupců. Samozřejmě nevědí, že téměř za každým neoprávněným uvalením vyšetřovací vazby je selhání státního zástupce, že značnou část průtahů policejního vyšetřování má na svědomí zdlouhavé rozhodování státních zástupců o usneseních policejních orgánů, že podkladem pro většinu sporných rozsudků trestních senátů jsou obžaloby, jejichž tvůrci nedokázali odfiltrovat chyby policejního vyšetřování. Nevědomá veřejnost je proto zcela bezbranná proti populistickým výpadům Marie Benešové a snadno podléhá klamnému dojmu, že velmi špatně fungující soustava státních zastupitelství je nejspolehlivějším článkem soustavy orgánů činných v trestním řízení. A zcela neprávem tak přiznává Marii Benešové ctnosti a zásluhy, které ve skutečnosti nemá.

Rozdíl mezi tím, jak státní zástupci hodnotí své vlastní počínání, a skutečností, si můžeme ozřejmit přímo na úloze paní nejvyšší státní zástupkyně v době aféry kolem "katarského prince". Tehdy si získala značnou popularitu svým "hrdinským" vystupováním v televizi a před novináři, jímž se hlásila k rozjetí policejní akce proti ministrovi spravedlnosti a jeho spolupracovníkům. Všichni jsme to viděli, slyšeli, četli. Kdo se jejího holedbání dost nenabažil, může si vše znova najít v archivech sdělovacích prostředků, snadno dostupných na internetu.

V případě kriminalizace ministra spravedlnosti a jeho spolupracovníků se proti nejvyšší státní zástupkyni postavilo občanské sdružení Šalamoun disidenta Johna Boka, jehož postoj, lze vyjádřit asi takto: Pokud ministr postupoval podle gramatického znění zákona, jeho jednání nemůže být hodnoceno jako trestný čin. Vznikl-li rozpor mezi ministrem a soudci obecných soudců o právní výklad určité části trestního řádu, je věcí Nejvyššího, popř. Ústavního soudu ČR, aby podaly jednotící výklad. Právní spor nemohou řešit právnicky polovzdělaní policisté v rámci úkonů trestního stíhání. Za těchto okolností není dáno podezření na spáchání trestného činu a při daném stavu poznání je třeba mít zato, že nejvyšší státní zástupkyně zneužila své pravomoci k tomu, aby nechala neodůvodněně obtěžovat ministra a jeho spolupracovníky policií, zneužila tedy policii k činnosti, ke které není zřízena. Spolek Šalamoun vyjádřil svůj názor trestním oznámením na Marii Benešovou a dožaduje se jeho řádného prošetření v duchu zásady rovnosti občanů před zákonem (jsou-li stíhatelní Mlynář a Němec, musí být stíhatelní také jiní, např. Gross nebo Benešová).

Z vyjádření krajského státního zástupce v Brně JUDr. Petra Coufala ke zmíněnému trestnímu oznámení ale vyplývá, že paní nejvyšší státní zástupkyně nezkřivila panu ministrovi ani vlásek na hlavě, natož aby měla něco společného se špinavou kampaní orgánů činných v trestním řízení, která díky medializaci zlikvidovala jeho beztak nevalnou popularitu. Z osmi stran jeho zprávy celá čtvrtina slouží popření její odpovědnosti za tuto akci. Uvádí se zde mj. doslova: "Předně je nutno poukázat na to, že provedeným šetřením… se neprokázalo, že by Mgr. Marie Benešová iniciovala zahájení trestního řízení ve vztahu k JUDr. Pavlu Němcovi. Je pravdou, že takové šetření probíhá pod dozorem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, nicméně na podkladě zcela jiného podání. Vy sám se zmiňujete ve svém podání ze dne 8.6.2005 o tom, že trestní oznámení mělo být podáno jistým Janem Šináglem. ... Nejvyšší státní zástupkyně… si pouze vyžadovala podání informací v kauze vydání katarského prince, a to prostřednictvím nadřízeného státního zastupitelství". (Originální dokumentace je veřejně přístupná na www.spoleksalamoun.com.)

Tento vztah mezi tvrzením státních zástupců o nich samých a pravdou není vůbec výjimečný. Státní zástupci, kteří vytvářejí mediální obraz státních zastupitelství v povědomí veřejnosti, v čele s Mgr. Marií Benešovou, jsou vesměs bývalí předlistopadoví prokurátoři vychovaní v duchu zásady "my pro svou pravdu budeme i lhát". Představa skvělé nejvyšší státní zástupkyně a dokonale fungující soustavy státních zastupitelství je pouhá fikce, vytvořená obratnou mediální manipulací, jejíž úspěšnost je možná díky čekistické uzavřenosti státních zastupitelství před zvídavýma očima veřejnosti. Tu dokladují např. internetové stránky Nejvyššího státního zastupitelství ČR, na kterých je v rubrice "statistické údaje" bílé místo a výroční zprávy jsou zabaleny nástrojem WinRar, který je běžným uživatelům internetu neznámý a na rozdíl od WinZipu neexistuje ve free verzi, čili veřejnosti se přístup ke zprávám záměrně ztěžuje. Statistika o činnosti státních zastupitelství je přitom dostupná na internetové stránce ministerstva.

Chce-li předseda vlády vytvářet předpoklady pro bezpečnost obyvatelstva, musí mít především klid v silových resortech. Zdrojem napětí není Petr Dimun, vyčnívající kultivovaností svého projevu nad průměr tiskových mluvčích, ale nekultivované chování Mgr. Marie Benešové, které se patologicky stupňuje. V zájmu bezpečnosti obyvatelstva musí být vystřídána někým, kdo je nejen způsobilejší ke spolupráci s politicky a generačně odlišným nadřízeným, ale mimo to netrpí zakořeněnými profesními zlozvyky komunistických prokurátorů.

Mgr. Marie Benešová by neměla na nové působiště odejít sama, ale naopak doprovázena zástupem svých podřízených s dlouhou předlistopadovou praxí. Snad od r. 1989 vyrostlo dost odborně zdatných a minulostí nezatížených právníků, aby bylo možné předlistopadovým dinosaurům nabídnout využití jejich nedocenitelných zkušeností z vynucování respektu k zákonům protiprávního režimu v méně škodlivých funkcích.

Martin Stín, Praha
Psáno 14.7.2005 jako 66. sloupek pro Politikon




Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku