Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 16.7.2005
Svátek má Luboš




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Euronedůslednost pana Gabala
 >POLITIKA: Dobrý začátek aneb Kdo čemu nerozumí
 >MOBY DICK: VUML po španělsku
 >POVÍDKA: Jak jsem ztratil hlas
 >BODYPAINTING: Šílenosti
 >FEJETON: Jak očekávat odpověď na milostný dopis
 >CHTIP: Perfektní penis
 >ESEJ: O životní energii
 >MEJLEM: Poučení z londýnských útoků?
 >FINANČNÍK.CZ: Nový trend investování v USA
 >EVROPA: EU v bezpečnostním testu
 >USA: Prezident Reagan a český exil
 >POLITIKA: Noc dlouhých nožů už proběhla aneb O novinářském pokrytectví
 >EVROPA: Ztuhlé jádro unie je k ničemu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Premiér Paroubek to zařídil

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
16.7. POVÍDKA: Jak jsem ztratil hlas
Vít Beneš

Je to už pár let, kdy jsem šel poprvé volit. Plný ideálů o nové demokracii v České republice jsem vstupoval do volební místnosti a těšil se, že i můj hlas bude slyšet. Ačkoliv mladý, měl jsem jasnou představu o tom, jak by to tu mělo vypadat. Vešel jsem do volební místnosti a jaké ale bylo moje překvapení, když jsem na volebním lístku neviděl otázky typu: Jaká by měla být politika ČR v oblasti životního prostředí? A chcete sociální stát? A co vstup do NATO a Evropské unie? Místo toho jsem viděl jenom několik zkratek (ODS, ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, US a další) a vedle otázku: Kterou z nich si vyberete? Naštěstí jsem znal jejich programy (dosti neobvyklá věc, že?) a poté, co jsem slevil z některých svých předvolebních přání, jsem si jednu ze zkratek vybral a dal jí svůj Hlas. Nebyl to sice přesně ten samý hlas, který jsem chtěl, aby byl slyšet, ale byl mu podobný. A tak můj Hlas dolehl až do Parlamentu ČR. A skrze volené a výkonné orgány naší republiky zazníval až k uším všech úředníků, kteří pracují pro mé blaho. V té době jsem ještě v tomto Hlasu poznával zbytky svých předvolebních přání. Můj Hlas dolehl i na Hrad, ovšem už značně zmutovaný, mimo jiné i díky zkratce, kterou bych nikdy nevolil. O něco později dolehl zvuk mého prvního Hlasu z Hradu do Bruselu a Strasbourgu a já se zděsil. Ozvaly se podivné zvuky, ve kterých jsem se již vůbec nepoznával.

Byl jsem nespokojený a šel jsem za svým Hlasem z Hradu a prosil jsem ho, ať už nemluví mým jménem, ať se představuje jako "prezident všech obyvatel ČR kromě pana V.B.". Odpověděl mi, že to nejde, že v demokracii musí Hrad mluvit jménem všech 10 milionů. Aha. Takže jsem se v Hlasu z Hradu nepoznával proto, že naprostá většina těch 10 milionů jsou euroskeptici (promiňte, vlastně eurorealisté) a ve volbách mě překřičeli. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že můj Hlas z Hradu neignoruje jen mě, ale mluví pouze za menšinu české veřejnosti, která je protiunijní! A tak jsem ztratil svůj český hlas.

Čas šel dál a mezitím vstoupila ČR do Evropské unie. Měl jsem radost z toho, že budu moci dát svůj hlas nejenom českému, ale i Evropskému parlamentu. Těšil jsem se, že můj hlas ze Strasbourgu bude moci lépe mluvit do řešení celoevropských problémů a bláhově jsem si myslel, že si bude s mým českým Hlasem dobře rozumět. Bohužel se tak nestalo a z Hradu se pořád ozývalo nesmyslné krákorání. Doufal jsem, že jim v Evropě dojde, že toto není můj Hlas. I promluvil můj evropský hlas k Hlasu z Hradu a řekl mu, že se poněkud plete ve svém výkladu ústavy (evropské, ale i té české). V tu chvíli se můj první hlas rozzlobil a prohlásil, že si v mém jménu bude říkat co chce, protože jsem si jej demokraticky zvolil. Prohlásil také, že v EU není demokracie a že tedy můj evropský hlas nemůže mluvit mým jménem, jménem obyvatele České republiky, že pouze on je mým suverénním hlasem. A tak jsem ztratil svůj evropský hlas.

Zklamaný jsem odešel a přemýšlel, co dál. Procházel jsem se po republice a cestou jsem potkával mnoho roztodivných organizací: mezinárodních i domácích nevládních organizací, občanských iniciativ a sdružení. A zaradoval jsem se: Vždyť i ony často mluví mým hlasem a v mém zájmu! Přesto, že je nikdo nezvolil, i ony jsou stejně jako politici závislé na důvěře veřejnosti, která dává sílu jejich hlasu. Navíc se vesměs jedná o zkušené profesionály ve svém oboru: Greenpeace v ochraně životního prostředí, Sdružení na ochranu spotřebitelů v obraně práv spotřebitelů, Amnesty International v ochraně lidských práv, Člověk v tísni v poskytování humanitární pomoci, Transparency International v boji proti korupci... A hlasu těch velkých mezinárodních nevládních organizací kvůli jejich profesionalitě naslouchá i EU a OSN. Existuje jich mnoho a o většině z nich mohu prohlásit, že i ony mluví s různou silou mým jménem a vhodně tak doplňují můj volený Hlas. Často také křičí do uší státních úředníků, ke kterým někdy dojde můj volební hlas značně zkreslený byrokratickými procedurami a kteří někdy raději poslouchají cinkot peněz než můj hlas.Na konci května se z Hradu zase ozval můj volený Hlas a prohlásil, že tyto nevládní organizace nemají co mluvit mým jménem, protože jsem si je nezvolil ve volbách (na rozdíl od něho). A tak jsem ztratil i tyto hlasy.

Šel jsem podruhé za svým Hlasem na Hrad a ptal jsem se ho, proč to dělá, proč mi bere všechny moje hlasy. Nechápavě se na mě podíval a prohlásil, že přece žijeme v dokonalé svobodě a demokracii a že tedy není třeba jiného hlasu než je on - volený Hlas. A pokud chci něco změnit, stačí se zapojit do standardního procesu, kterým se on dostal na Hrad: počkat si na volby anebo obětovat kus svého času a vstoupit do politické zkratky nebo obětovat času ještě víc a založit si vlastní politickou zkratku.
Viděl jsem, že se svým voleným Hlasem nic nezmůžu a odešel jsem domů. Přemýšlel jsem, že bylo asi chybou, že jsem šel na ten Hrad sám. Pak jsem si ale vzpomněl, že už kdysi mu statisíce v ulicích děkovaly a žádaly jeho odchod a taky to nepomohlo. A co kdybych ho obešel a rozkazoval státním úředníkům přímo - skrze obecné referendum? Ne, to Hlas z Hradu taky zakázal, to je proti zásadám zastupitelské demokracie.
Nevěděl jsem, co dál a měl jsem blbou náladu. Pak jsem však vstal, nabrousil jsem si pero a začal jsem křičet! A to přesto, že mě nikdo nezvolil. Vždyť co jiného mi zbývá? Pak už mi zbývá jenom hlasovat nohama, tak jako někteří před lety a tak jako nemálo mladých dnes.

LEGAL DISCLAIMER (Právní prohlášení):
Autor prohlašuje, že se dosud nijak politicky neangažoval. Není členem žádné politické strany, ani její mládežnické organizace, žádné nevládní organizace, občanské iniciativy či sdružení. Nebyl nikdy členem KSČ, ale ještě stihl Pionýra. Není napojen na všemocná média: tisk, televizi či rádio, ale je připojen na internet. Tento článek je individuálním aktem mé vlastní občanské neposlušnosti, neposlušnosti mého srdce a rozumu. Autor nese plnou politickou odpovědnost za tento čin, ale trvá na tom, že za to, jak u nás vypadá demokracie, můžete i Vy sami. Pokud máte podobné problémy se svým hlasem, nechoďte k lékaři, ani za mnou, ale běžte mezi lidi a zkuste svůj hlas rozmluvit.



Další články tohoto autora:
Vít Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku