Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.7.2005
Svátek má Drahomíra




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Jiří Paroubek nedělá chyby!
 >PRÁVO: O nutnosti zrušení trestního řádu
 >POLITIKA: Hvězda zvaná buldozer
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Totální selhání
 >POLITIKA: Paroubkův tragický omyl
 >ÚVAHA: O dětech
 >PRAHA: Žádná miss, jen orangutani a giboni
 >PSÍ PŘÍHODY: Bart ti nestojí za zadkem, Irdo!
 >MIMOCHODEM: Lekce z pískovišť
 >INTERNET: Skype - volání kolem světa zadarmo
 >CHTIP: Jó, to byly časy VII.
 >FOTO: Autotunning nebo futurismus?
 >ÚVAHA: Vosotros liberales
 >PENÍZE.CZ: Jak mít dovolenou v pohodě
 >EVROPA: Euronedůslednost pana Gabala

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Pražský chodec  
 
18.7. PRAHA: Žádná miss, jen orangutani a giboni
Jiří Wagner

Protože jsem vždy věřil více Darwinovi než bibli a protože jsem vždy dbal na slušné příbuzenské vztahy, nebylo důvodu, abych se v sobotu nezašel podívat do pražské zoo. Mělo se tam totiž uskutečnit slavnostní otevření nového výběhu pro orangutany a gibony, tedy živočichy nám podstatně bližší než tučňáci, o kterých jsem psal minule.

Do zoologické zahrady jsem nesměřoval sám. Autobusy od stanice metra jezdí v několikaminutových intervalech, ale takřka praskaly ve švech, a to už nemluvím o skoro přeplněném parkovišti osobních vozů - a že není malé. Bylo zřejmé, že slavnost přestřihnutí pásky před cestou k voliéře nebude mít o návštěvníky nouzi. Na uvítanou nám zahráli a zazpívali dva mladíci z Indonézie, kteří, jak bylo sděleno, pečují o tyto opice doma v jejich přirozeném prostředí, poté pohovořil ředitel Fejk a společně s ním přestřihl pásku zoolog Formánek, jenž na indonéských ostrovech pobývá víc než doma v Česku.

Návštěvníci se konečně mohli vydat k velkým oknům s výhledem do venkovní expozice, do níž se pomalu vkolébal třicetiletý orangutan následovaný dvěma svými potomky. Jen jejich maminku jsme nespatřili, možná byla víc plachá, nebo se jí prostě nechtělo na sluníčko, pryč od návštěvníků pavilonu Indonéská džungle, který je těsně vedle. Nad hlavami orangutanů se po větvích a lanech nahrazujících liány vesele proháněl páreček gibonů a my se dlouho nemohli na jejich radost z volného pohybu vynadívat. Orangutani zůstávali spíš při zemi, ačkoli se, jak uvádějí stránky zoo, také pohybují brachiací, tedy že se zavěšeni pažemi přehupují mezi větvemi.

Člověk do duše orangutana nevidí, ale jestliže orangutaní táta strávil dvě třetiny života v kleci pět krát pět metrů, tento výběh mu musí připadat jako biblický Eden. Což se jistě týká i menších gibonů, kteří své potěšení z rozsáhlé prostory dávali jednoznačně najevo a prst na spoušti fotoaparátu musel být ve střehu, aby přístroj aspoň jednoho z nich zachytil v kratičkém okamžiku nehybnosti.

(Na obrázcích ředitel Fejk, hosté z Indonézie, zoolog Formánek a hlavní hrdinové odpoledne - gibon lar a orangutan sumaterský)




Další články tohoto autora:
Jiří Wagner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku