Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.7.2005
Svátek má Čeněk




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Prezident konkrétní řešení nenabízí
 >DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
 >SPOLEČNOST: Kdo vládne
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Něco o dálnicích
 >Z MÉHO PODKROVÍ: V co věří mí komentátoři a v co já
 >ARCHITEKTURA: Švédské finské domky v poválečném Česku
 >POLITICKÝ CIRKUS: Negativní konstruktivismus Václava Klause
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Věčně šumějí lesíky
 >ESEJ: O pokroku
 >PSÍ PŘÍHODY: Problém zvaný chlazení
 >CHTIP: Černý humor
 >ÚVAHA: Kořeny života člověka
 >MEJLEM: Bezpečné užívání platební karty
 >PENÍZE.CZ: Daňová reforma III - jak uzdravit státní rozpočet
 >POLITIKA: Jiří Paroubek nedělá chyby!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
19.7. DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
Ota Ulč

Chtěli jsme podniknout aspoň malinké safari do Arnhem Land a měli jsme štěstí. Zrovna se na takovou expedici pouštěl landrover pro pět a dvě místa byla volná. Za volantem seděl osmahlý ranger, Aussie jedna radost – průvodce, profesionální fořt a nikoliv slouha, jemuž jsme si netroufli strkat spropitné.

Vyrazil s námi napřed k řece Adelaide. Nedávno tady byl přítomen při úlovku devítimetrového krokodýla. Je dobré, poučil nás, vrazit potvoře hák do tlamy. Začne se převracet, točit jako čamrda a pak se vysílením vzdá. Zásluhou ochránců přírody a zákazu lovu ještěrů Crocodylus porosus se tyto obludy značně rozmnožily, dle odhadu je jich už sto tisíc. Úměrně roste i počet jejich obětí.

Terén je plochý a zelený. Sem tam strom, zvaný pandanus, většinou ale eukalypty čili gumtrees. Je jich prý na šest set druhů, některé jsou červené, jiné bílé, mátožně se vysvlékají z kůry, další zas vyrostou sto i víc metrů. V různorodosti je ale ještě přetrumfne strom wattle, cosi jako akácie, připomínající evropskou mimózu.

Země má unikátní květenu, jejíž české pojmenování neznám a třeba ani neexistuje. Třeba kytka waratah nebo pouštní růže cienfugosia gossypioides. Flannel flower – flanelová kytka, desert pea – pouštní hrách, Christmas bush – vánoční keř či kangaroo paw – klokaní pracka, též ve tvaru lidské ruky s dvěma palci, zobrazena na znaku státu Western Australia.

Ptáčkové jarabáčkové nám poskytli značné překvapení. Lítalo jich tady víc, než jsem kdy viděl v Africe. Odhaduje se jich v Austrálii na sedm set druhů, většina jich na jiných kontinentech neexistuje. Všelijací jestřábi, orlové, houfy papoušků, polopapoušků, pseudopapoušků, tančící brolga, ptáci jménem lyrebird či kookaburra alias laughing jackass. Též pták emu, místní verze pštrosa, pět stop výšky, prý umí pařátem zabít člověka.

Australskou odloučenost na miliony roků dokumentuje větší zvířena, zejména vačnatci. Je jich sto dvacet druhů a devadesát si skladuje své malinkaté potomky ve vaku. Vačnatci bez vaku mají děťátka přilepená k mateřským bradavkám. Podobně jako klokan je vybaven vačnatec wombat, připomínající menšího otylého medvěda, a dokonce i gliding possums, létající nebo spíše plachtící veverky, délka patnáct centimetrů až metr dvacet. Ty si, prosím, skáčou se stromu na strom až do obrovité dálky sto metrů. Některé se vyskytují i v trpasličím vydání, a to se pak celá rodinka vejde do dlaně. V inventáři máme též myší vačnatce, létající lišky, nelétající požírače mravenců jménem echidna, supernetopýry, modré žáby. Mořský savec dudong má ňadra, kojí děti u hladiny a asi byl příčinou bájí o mořských pannách. Nebo co takový platypus, obojživelník s kožešinou a nešikovně napasovaným kachním zobákem? Klade vejce a mláďata kojí.

Pokud jste kdy viděli reklamu Qantasu, nejspíš na ní byl medvídek, přesně takový, jakého si děcka berou s sebou do postele. Jde ovšem o rozkošnost jménem koala a toto domorodé slovo znamená „no drink“. Medvídkové totiž čerpají vláhu toliko z listí některých druhů eukalyptů, jediné jejich potravy. Ale musejí dávat pozor, neboť mladé listí někdy obsahuje prussic acid, velice to smrtící jed. Větším nebezpečím pro ně ale byl člověk a tak tak, že je všechny nevyvraždil. Roční vybíjení šlo do statisíců. Nyní je koala chráněn. Tady na severu jsem ho vůbec neviděl, až pak dole ve státě Victoria.

Angličané do Austrálie importovali velbloudy, tuším že z Afghánistánu. Rozmnožili se značně, je jich tam na 20.000, víc než co má Somálsko, Súdán či Pakistán. Nad toho blouda v poušti ovšem není. Přežije to, co nevydrží mezek či sebeodolnější oř. Prospektoři dodnes putují dezolátní krajinou pod sluncem při 45 stupních Celsia a velbloud jim vleče zařízení. Mnozí se ale utrhli ze řetězu, zdivočeli, rozmnožili, a tak vznikla zoologická novinka wild camel.

Stejně importovaný je dingo. Vysvětluje se buď jako zdomácnělá verze asijského vlka nebo jako zdivočelý indický pes. Rasově se poškodil mesaliancemi s nedefinovatelnými voříšky, zesurovělými jezevčíky a pudly, zaběhlými z australských dámských salonků. Říkal náš ranger, že i tomu nejnapudrovanějšímu mazlíčkovi stačí pouhý jeden týden k úplnému zdivočení. Dingova barva je všelijaká, většinou krémová, červenožlutá.

Ve výčtu zvířeny chybí šelmy. V Austrálii nebezpeční požírači, tygři, lvi a pardálové nejsou. Pouze dingo ničí ovce a napadne i tele. Též ale likviduje divoké králíky, tuto metlu australského zemědělství. Mořeplavec James Cook při své jihoafrické zastávce v Kapském městě u Mysu dobré naděje byl hoštěn pečení králíčí a tolik mu zachutnala, že pár živých macků sebou vzal na cestu do Austrálie, kde se mu rekordně rozmnožili, a proto je tam od té doby právem proklínán. Dingo je však hygienik, sanitární pracovník: stará se o odpadky, likviduje mršiny. V této službě mu pomáhají další čtvernožci a ptactvo.

Ze zvířat je tu nebezpečný vlastně jenom had. A těch je habaděj, od všelijakých druhů pazmijí až po mnohametrové pythony. Ještěrky též dovedou vyrůst v ještěry a dovedou zabít klokana.

Přejeli jsme řeku Adelaide, popili dopolední pivo v baru Humpty Doo, kde okounělo pár domorodek, jejichž věk jsem odhadoval na šedesát roků a nebylo jim ještě třicet. Tehdy jsem neměl tušení, že v téže obci sídlil Čech Milan Vodička, majitel mangovníkového sadu. Aniž jsem také věděl o existenci nedaleké obce Batchelor, kde si Čech Bernard Havlík postavil repliku hradu Karlštejna , 6 x 4 x 2 metrů, a u toho verš Jaroslava Vrchlického:

„Poutníče postůj, v dálku než
bludná tě zanese noha!
Kamenů poslouchej hlas,
vlasti ti jimi zní řeč!“

Se silnice jsme odbočili na stezky, po nichž jsme absolvovali aspoň tři stovky kilometrů. Neviděli jsme člověka, ani bílého ani jiného. Ve velikých houfech tu převládali tak zvaní wallaby, což je druh malých klokanů, a potom zdivočelí potomci vodních buvolů, kdysi importovaných z Asie. Hodně ptactva a pečlivě obraných koster. Každých snad sto, dvě stě metrů čistá lebka a hnáty. Tohle esesácké memento jsme ostatně potkávali v celé Austrálii, kdykoliv jsme se dostali mimo město. Udělali jsme si ohníček, uvařili tak zvaný Billy Tea, spravili zlomenou nohu jedné divoké huse a šli se koupat do velice čisté vody v kráteru, způsobeném pádem nebeského tělesa. Bylo horko, nikoliv však k zalknutí.

Podél cesty trčelo mnoho mravenišť, vlastně termitišť, neboť je staví termiti čili bílí mravenci, kteří chovají své nebílé soukmenovce v zuřivé nelásce. Jejich stavba není ubohý evropský kopeček, ale majestát až šest metrů vysoký, všelijakých tvarů, někdy připomínajících moderní sochařství. Výtvory jsou červené, hnědé, černé, šedivé, podle toho, jaký kus země si termiti vybrali za stavební materiál. Ten slepí substancí člověku neznámou a výsledkem je betonová tvrdost. Uvnitř výtvoru je neměnná, perfektní teplota 70 stupňů Fahrenheita (21° C, pozn.red.).

Zastavili jsme též u tak zvaných anthills, což jsou stavení vysoká, placatá: mamutí meč, ostřím namířený přesně k severu a k jihu. Uspokojivé vysvětlení úkazu se prý dosud nenašlo.

Včela a termit jsou hmyz s nejdůkladnější společenskou organizací a řadou otazníků trápících entomology. Termití společnost je třídní se sklonem k feudalismu. Nahoře v hradu sídlí velikánská královna a malinký král, v nižších poschodích jsou vojáci, v nejnižších proletariát. Dělnická třída je slepá a asi proto stále buduje. Musí též krmit jednak královnu, protože ta vládne, jednak armádu, protože ta jíst neumí. Její čelisti jsou uzpůsobeny toliko k boji.

Hlava monarchie snáší vejce každých pár vteřin, roste do mnohonásobné velikosti svých poddaných a ve dne v noci bez přestávky ji musí krmit některá dělnická směna. Královnin rozmnožovací cyklus trvá deset let. Potom jí rovněž končí vládní termín. Na trůn se dostane některá z královských čekanek, které číhají v záloze. Stačí, aby dělníci připravili zvláštní dietu a následovnice začne produkovat vejce a získávat na váze, jak tělesné, tak politické.

Někde jsme se museli asi zdržet, neboť z ničeho nic se dostavilo tropicky kvapné stmívání; mělo barvu výlučně fialovou. Fialový západ slunce jsem dřív a ani nikdy potom už neviděl. Přijet o pár týdnů později, asi bychom neviděli vůbec nic. Nastanou totiž deště a do února napadají metry vláhy. V Darwinu naměřili jeden coul vody, tedy dva a půl centimetru, spadlé za pět minut. Řeka Kimberley se rozroste do padesátimílové šíře. Celé kraje zmizí pod vodou nebo se aspoň promění v bláto. Nepřekvapí tedy, že zemědělství trpí podstatnými problémy růstu. Agronomické pokusnictví vyneslo monumentální neúspěchy. Tam u Humpty Doo, kde jsme pili pivo a spletli věk domorodek, se investovaly tisícovky peněz do polí s rýží a vyrýžovala se nula. Vypěstování jediné dýně přišlo na padesát tisíc dolarů a byla beztoho nejedlá. Vyplácí se jen dobytkářství – tak zvané domestication: lasem na divoké buvoly, ochočit a prodat.

Ranger natáhl ruku a za jízdy natrhal listí: „Koukejte se.“

Koukali jsme.

„Zavařte si je do čaje a vypijte, dostanete infarkt a bude po vás. To vynalezli Abos.“

A tak jsme se dozvěděli, že mezi Aborigines je tento nápoj popravčím prostředkem. Když se nic netušící oběť napije, proradní společníci začnou tančit – znamení kvapící smrti. Už je ale pozdě, aby kandidát jakkoliv odvrátil svůj zánik. Kat pak oběti vyřízne a na požádání předloží ledvinu jako důkaz vykonaného aktu.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství: piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku