Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 21.7.2005
Svátek má Vítězslav




  Výběr z vydání
 >SVĚT: O americké Koka-kolonizaci
 >SPOLEČNOST: Kolik svobody můžeme obětovat bezpečnosti?
 >POLITIKA: Děd Vševěd z Vysočiny a spravedlnost
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Magoři u pumpy
 >DLOUHÁ CESTA 7: Praobyvatelé Klokánie
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vyšla nová Mudrová
 >POLITICKÝ CIRKUS: Bublan táhne proti teroristům
 >ESEJ: O kořenech
 >NÁZOR: Nervy v kýblu
 >PSÍ PŘÍHODY: Proč mě to psisko vlastně vítá?
 >KNIHA: Co víme i nevíme o Albertu Einsteinovi
 >KULTURA: Náměšť, Hansard a LFŠ
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: SOS varuje turisty směřující do Itálie
 >EKONOMIKA: Dobré zprávy z USA
 >PENÍZE.CZ: Jak žít na dluh

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
21.7. DLOUHÁ CESTA 7: Praobyvatelé Klokánie
Ota Ulč

V pralese jsme nepotkali ani jednoho domorodce. „Ti jsou aspoň dvě stě mil daleko,“ řekl ranger.

Abychom začali od Adama, k němuž ostatně australští Abos mají ze všech druhů žijícího člověčenstva nejblíže. Antropologové jim vesměs přiznávají primát praobyvatel této planety. Tvorové s tváří dost neandertálskou, když jsou ponecháni sami sobě nejvíc si libují ve stylu života doby kamenné.

Demografická tvrzení se různí. Část jich žije původním životem v přírodě, část jich živoří v západní civilizaci a péče o všechny spadá jednak pod federální vládu v Canbeře, jednak pod jednotlivé státy. Jsou australskými občany, smějí volit, ale – na rozdíl od ostatních Australanů – volit nemusí. Aspoň tak tomu dřív bývalo.

Aborigines muži mají vesměs pěkné postavy, jsou pořádní pořízkové, široká ramena, pleť černočerná až do modra. Hezký obličej jsem mezi nimi neviděl ani jeden. Dokonce i dětičky, viděné evropskýma očima, nevypadají příliš rozkošně: velice rozpláclý nos, hrubé rysy a hluboké rýhy kolem úst. Jakoby z nich čišela primitivní a nervózní zloba, pomyslíte si.

A to je ovšem veliký omyl. Nejsou to ultraprimitivní křováci, i když jejich řeč – vlastně řeči australských domorodců, neboť není společného jazyka – je nepsaná. Obsahuje čtyřicet tisíc slov. Autentiční Abos jsou nomádi – food gatherers, tedy ti, co potravu sbírají, nikoliv food producers – výrobci hospodáři. Uplatňují se jako stockmen (dobytkáři, kovbojové) a pokusy nadělat z nich soukromé podnikatele zkrachovaly. Ač Abos mají svůj pojem o vlastnictví a někteří dovedou i platit své dluhy, nechápou však nutnost práce pro pozdější užitek. Akumulace kapitálu je jim nepochopitelná nebo aspoň nepřijatelná koncepce.

Málo vzhlední neolitičtí negramotové mají mnoho talentů, zejména talent přežít. My s našimi doktoráty, s tituly před a za jménem, bychom do týdne vyhynuli. V roli lovců s obtížemi doženeme chromého liliputána. Abo, nahý v poušti, se musí přizpůsobit tepelným výkyvům, a teploměr se tam za dvacet čtyři hodin kývá znamenitě. Přes den peklo, v noci mráz. Literatura uvádí, že Abos si vypěstovali schopnost značně zredukovat tělesnou teplotu, když ulehnou ke spánku.

Například se zimou vůbec netřesou, tedy neprodukují nám všem jiným potřebné teplo. Co budete v poušti pít? Nenajdete nic. Abo najde aspoň žábu, zmáčkne jí břuch a vydobytou tekutinu spolyká.

Nebo se račte rozběhnout za klokanem. Abo se rozběhne a chytne. Tento nomád ale zabije jen minimum nutné k životu, nezabíjí tedy z potěchy, ze sportu, z krvelačnosti. Kamufluje se barvami, převlečen za ptáka emu či za mraveniště, není ho vidět, není ho cítit. Z dutého stromu vybuduje past. Najde zahrabaná želví vejce vzdor snahám matky želvy, jež mate vetřelce falešnými stopami v písku. Divoký med najde domorodec po sluchu. Ženy a děti se z přírody také nevracejí s prázdnou. Přinesou bobule, koření, divoké plody nebo aspoň mravence, cvrčky a zelené kobylky.

Abo vymyslel bumerang, o němž se ale zmíním později, až ho vyzkouším na farmě v zázemí státu New South Wales. Nejcennější zbraní je oštěp, jehož špice je z rybí či jiné kosti, nebo je kovová, ze sestřeleného, doufejme že japonského, nepřátelského aeroplánu.

Chybí jim štít, neboť nejsou válečníci. Mírumilovní Abos se zřídka pouštějí do mezikmenových srážek a do potýkání mezi sebou se už vůbec nehrnou. Na tuto svou nebojovnost, slyšel jsem od sympatického australského antropologa, domorodci nepěkně doplatili. Bílému muži strach nenahnali a ten se podle toho zachoval. „Podívejte se na Nový Zéland,“ pokračoval informátor, „tam si Maorové, neboť jsou to sakra pořádní válečníci, vydupali respekt a privilegia. Podupat se nedali.“

Kmeny jsou malé, čtyřiceti až padesátičlenné. S nedotknutelností soukromého vlastnictví se toho moc nenadělá. Lidé jsou na sebe hodní a je zvykem, že dítě nakojí třeba sousedka. Rodiče vybírají manželské partnery svým dětem v hodně raném věku. Rovněž se pěstuje podivná forma sociálního zabezpečení, že totiž mladíkovi přiřknou do manželství bábu a mladice zas získá stařešinu. Tím je o vysychající generaci postaráno.

Abos si potrpí na magii, mytologii a tanečky. Jejich svět je opředen množstvím tabu, která ale praktičtí domorodci občas suspendují. Strom, skála, útes, přírodní úkaz mají své jméno a místo v mytologii. Jejich magie se podobá haitskému voodoo. Porušovatel komplikovaných kmenových předpisů může být i odsouzen k smrti. Kat vykoná verdikt na dálku. Vezme speciální kůstku, nařídí ji ve směru odsouzence. Ten o ceremoniálu ví a tolik si to vezme k srdci, že mu pukne a trest je vykonán.

Popravuje se málo, tančí se moc. Tanec je důležitou součástí života a veselice se jmenují corroboree, slovo, jež vešlo do australského slovníku. I posvícení mezi čerstvými přistěhovalci je corroboree. Choreografie je buď imitativní, zcela improvizovaná, nebo má svůj přesný děj. Na ostrově Bathurst například existuje Aeroplane Dance, založený na pozorování japonsko-australských vzdušných bitek za druhé světové války. Bohatě barvami potření domorodí tanečníci se točí a bzučí.

Mnohá corroboree jsou jen pro zvané a zasvěcené. K některým nepouštějí panice, z jiných vylučují ženy. I ženské mají své tajné mumraje. Někdy u toho zpívají písně na intimní témata, jakými je třeba růst ňader.

Hudební nástroj si domorodci vytvořili jenom jeden. Jmenuje se didgeridoo a má tvar několikametrového kusu vodovodního potrubí. Vydává ultrabasový zvuk jak ze záhrobí. Abos mají ještě jeden instrument, který patří spíš do aeronautiky či genetiky než do múzických umění. Tuším, že se tomu říká lamona – každopádně je to aspoň čtvrtmetrový kus pomalovaného, oblého, plochého dřeva na provaze. Když je správně roztočíte nad hlavou, tato vrtule se rozezvučí. A její zvuk je v ponětí domorodců rovněž příčinou těhotenství. Didgeridoo mi pošta k oceánské přepravě nepřijala, ale proti plodonosné lamoně neměla námitek. Neúspěšně jí doma v Binghamtonu otáčím nad pohlednějšími návštěvnicemi. Také jsem si přivezl několik domorodých výtvorů výtvarných a je to právě štětec (zpravidla z lidských vlasů), jímž se Praaustralané projevili jako velicí kumštýři. Výrazovým prostředkem jejich civilizace je tvar a čtyři barvy – červená, žlutá, bílá a černá. Získávají je z kaolinu, manganu a dřevěného uhlí. Malování to není samoúčelné. Téma a jeho provedení mají zpravidla svou inspiraci v mytologii, v kvazináboženské souzvučnosti s přírodou. Zachované malovánky z doby, kdy naši předkové se ještě nezmohli ani na pazourek, nejsou vždy od současného moderního kumštu k rozpoznání. Za posledních deset tisíc let se rovněž nezměnila metoda tzv. X-ray painting neboli rentgenové malby. Uvidíte na skále klokana ve čtyřech barvách a tento dvojrozměrný vačnatec jako by vyskočil z anatomického atlasu – vymalovány jsou jeho páteř, plíce, srdce i další orgány.

Na severu v Arnhem Land stále trvá tradice bark painting, malování na stromovou kůru. Sekyrou se sloupne eukalyptus, ohněm a všelijakým uděním se materiál vyrovná a uhladí, barvy se vyrobí z nerostů kolem v buši. K tomu, aby barva byla pěkná a držela, se používá všelicos: želví vejce, šťáva z poupat orchidejí, med divokých palem, vařené listí.

Motivem je člověk, zvíře, příroda vůbec. Malíři se nedistancují od nemalířů; štětcem vládnou i ženy. Nicméně náboženská témata si monopolizují vzájemně vybraní zasvěcenci.

Před lety došel do značně vzdáleného kouta v Arnhem Land dopis adresovaný kumštýřům kmene Yirrkala:

„Obdivuji a závidím vám vaše umění.“

Podepsán Picasso

Když se zajímá Picasso, svět se rovněž začal zajímat, mezinárodní vystavovatelé se dali do skupování, překupníci, podvodníci, imitátoři začali bohatnout, takže nám pomalu nezbude nic než ono klasické postěžování „co dřív bývávalo, to dávno už není.“

Situace dosud není zcela beznadějná. Rovněž Picasso není příčinou všeho neštěstí. Již za druhé světové války Australané ze strachu před japonskou invazí a z potřeby pracovních sil na vojenských projektech, přestěhovali a zpřeházeli Arnhemské, takže jim moc z regionálních kořenů a obyčejů zbýt nemohlo. Po válce expanze bělochů pokračovala. Zůstaňme u oněch Picassových adresátů: v končinách kmene Yirrkala se našlo odhadem 250 milionů tun bauxitu. Vzniklo těžní středisko jménem Gove, posléze největší industriální investice na australském severu. Gove je třetí největší město v Northern Territories, 400 mil na východ od Darwinu, a ani jedna silnice k nalezišti nevede. Nepřekvapí, že zaměstnanci rudného průmyslu nejsou abstinenti. V alkoholu se utápějí i Abos a četl jsem v darwinských novinách, že domorodí muži, věk 25 až 35, se pravidelně opíjejí a rovněž pravidelně bijí své manželky.

K úpadku zděděných hodnot netřeba lihoviny. Nové generace se vzpírají i jinak a nelze se jim divit. Vždyť i naše emigrantské dětičky dávají přednost jazyku svého prostředí před mateřštinou. Galán na českém venkově rovněž neustále nejuchá. Svlékl kroj, natáhl džínsy, valašku zabodl do trámu a od folkloru si s chutí odjede na motorce. Australské domorodé mládě, zejména když se dostane do školy někam na misii, ztrácí zájem a trpělivost ponořovat se do kmenové mytologie a rituálů.

Jenže v kmenovém životě Aborigines se taková znalost vyžaduje a neznalost nepromíjí. Naopak, kandidát, který prošel úspěšně prověrkami, se stane výlučným vlastníkem specifických uměleckých motivů. Nikdo jiný pak nesmí třeba zobrazovat dvouocasého salamandra v okrové barvě. Kumštýřské kádry stárnou a na některých ostrovech podél australského břehu folkloristická tvorba již úplně vyhynula.

To jsem se dozvěděl později v Melbourne od pana J. A. Davidsona, který v předměstí East Ivanhoe vlastní galerii s domorodým uměním. Narodil se v Jižní Africe, strávil čtvrt století na Nové Guineji jako plantážník a antropolog, později se začal zajímat o Arnhem Land a u tohoto zájmu zůstal. Ukázal mi část sbírek, tvorbu, jež se stává minulostí.

Některým Aborigines etnologové přisuzují původ negroidní, jiným malajský (celebeský), cejlonský a dokonce i trpasličí. Tak či onak, v jejich umění převládá harmonie, nekrvelačnost. Něco takového jsme v různých koutech Melanésie jen s obtížemi objevovali.

Také jsem se od pana Davidsona dozvěděl, že v mnohých domorodých končinách je ona inseminační vrtule též zdrojem varování. Třeba když zasedá kmenová rada nebo je v průběhu přísně tajný ceremoniál, starci rozezvučí instrument a běda vetřelci. Někde pouhý poslech zvuku hrozí trestem smrti. Jak ale vůbec vznikla tato multifunkční vrtule: Na ostrove Groote Eylandt žila osamělá stará paní jménem Mumuna. Lákala lovce do svých tenat a chudáky zabíjela, kuchtila a pojídala. Až pak jednou přece ji jiní lovci chytli, Mumunu nenažranou, a jak ji klacky dobíjeli, vražednice nesouhlasila, bučela a duněla a všechny stromy dokola, pocákané její krví, vsály do sebe zvuk umírání. Odtud tedy ta akustika.

V těchto letech je velice populární a politicky užitečné se rozčilovat nad rasismem bílých, jakoby běloši měli na rasismus monopol. Přemnohé příklady vyvracejí tak jalovou premisu. Intolerance je vlastnost veskrze univerzální a nevěřím, že by některý kmen, národ či pronárod byl zcela imunní proti svůdným pocitům vlastní nadřazenosti. Australským úřadům za jejich zacházení s domorodci nadává kdekdo. Přílišná starost v místě A vyvolá pokřik o násilné asimilaci a genocidě. Ponechá-li se ale místo B na pokoji, křičí se stejně tak o vládním nezájmu, segregaci a genocidě. Jeden případ úplného zdecimování domorodého lidu se ale bílým Australanům na vrub přičíst musí: totálně totiž vyhubili původní obyvatelstvo v Tasmanii. Též jsem se dočetl , že mezi domorodci v Arnhem Land a okolí je malomocenství téměř endemické.

(Pokračování ukázky z knihy Klokánie a obtížné sousedství: piráti, lovci lebek, novodobí teroristé, která vyjde v pražském nakladatelství Šulc a spol.)




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku