Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 20.7.2005
Svátek má Ilja




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Mediální hvězda gulášového kapitalismu
 >SPOLEČNOST: Hlavně si neplést právo se spravedlností
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Batman začíná
 >VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
 >HISTORIE: Dvacátého července
 >POLITICKÝ CIRKUS: Cena za zákon
 >VZPOMÍNKA: K blížícímu se výročí vyhlášení války v roce 1914
 >KNIHA: Mezi obory i světadíly
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená smůla
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (11)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Džungarská pánev ve fotografiích
 >PENÍZE.CZ: Investoři nás mají rádi. Zatím.
 >EVROPA: Prezident konkrétní řešení nenabízí
 >DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
 >SPOLEČNOST: Kdo vládne

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
20.7. KNIHA: Mezi obory i světadíly
Viktor Šlajchrt

Z vědců světového formátu, jejichž odborná dráha byla významně spojena s Československem, náleží přední místo ruskému jazykovědci Romanu Jakobsonovi (1896-1982). Do Prahy přijel v sovětských službách roku 1920 a žil u nás až do konce roku 1939. Poslední měsíce se skrýval, protože věděl, jaká nebezpečí hrozí v protektorátu Židům, ale díky pozvání Kodaňské univerzity se mu povedlo uniknout do Skandinávie. Odtud se v červnu 1941 přeplavil do USA, kde nalezl definitivní útočiště.

Publikace Formalistická škola a dnešní literární věda ruská, kterou pro nakladatelství Academia připravil Tomáš Glanc, nese název cyklu přednášek, které Jakobson proslovil roku 1935 na Masarykově univerzitě v Brně. Text nebyl určen k publikaci, dochoval se jen ve strojopise a jeho první vydání vyplňuje zhruba třetinu svazku. V dalších dvou třetinách najde čtenář zasvěcený komentář a podrobné biografické i bibliografické údaje, tedy jakýsi zhuštěný úvod k Jakobsonovu dílu i osudu, ale také pozoruhodné pásmo dokumentů, které dokreslují některé aspekty Jakobsonova českého působení. Pro zdejší vědecké prostředí nejsou zrovna lichotivé.

Z Ruska přes Evropu za oceán

Exilové putování Romana Jakobsona je příznačné pro století, kdy se tradiční intelektuální ohniska starého světa vinou dějin tříštila a porůznu přesouvala, čímž se myšlení vypěstované v určitém prostředí dostávalo do překvapivě nových kontextů. On sám byl účastníkem hned dvou významných vln: jako intelektuál odešel z bolševického Ruska, které inteligenci deptalo, a jako Žid opustil v letech holocaustu Evropu.

Je pozoruhodné, jak dokonale Jakobson reprezentoval duchovní atmosféru každého prostředí, kde pobýval. V předrevoluční Moskvě patřil k zakladatelským postavám neklidné a extremistické futuristické avantgardy, přátelil s Chlebnikovem, Majakovským, Malevičem i Šklovským, psal básně, ale zároveň studoval Husserlovy zásady logiky či Einsteinovu teorii relativity. Už v devatenácti založil Moskevský lingvistický kroužek, jehož obdoby pak vznikaly v každém místě jeho působení, přičemž Pražský lingvistický kroužek (založený v roce 1926) patřil k nejslavnějším. I po revoluci se jako teoretik účastnil radikálně modernistických aktivit, jimž dával bolševismus zpočátku zelenou, svých známostí ovšem využil také k tomu, aby své rodiče dostal do bezpečí v kapitalistickém zahraničí. Sám vycestoval o dva roky později legálně do Prahy, aniž by se s bolševickým režimem rozešel. Několik let tu působil jako vedoucí tiskového oddělení sovětského zastupitelství, nadále přátelil s prominentními sovětskými umělci a zprostředkovával jejich kontakty s českou levicovou avantgardou z okruhu Devětsilu. Blízko měl zpočátku k S. K. Neumannovi, vysoce ovšem ctil i pravicového katolíka Jaroslava Durycha. Vědecky se zabýval zejména starší českou literaturou, psal však také články o české kulturní současnosti. Obzvláštní nevraživost mezi akademickými nacionalisty mu v roce 1932 vynesla stať O dnešním brusičství českém, v níž si vzal na mušku lingvistickou nesmyslnost dobového tažení proti germanismům v češtině.

Po Majakovského sebevraždě a nástupu zostřeného stalinismu třicátých let se Jakobson od sovětských poměrů částečně distancoval, což mu vyneslo ostrý Neumannův útok. Plně se sžil s českým prostředím a mohl by být pokládán za prototyp středoevropského vzdělance, byť jeho práce v Pražském lingvistickém kroužku i na Masarykově univerzitě v Brně rozhodně nezapřela východiska, která se zrodila v krajně konzervativním carském Rusku, když dozrávalo k revoluci. Jejich intelektuální radikalismus ostatně neměl až tak daleko k výstřednosti převratných teorií, jaké plodila Vídeň v posledních letech císařství.

Když Jakobson odešel na americké univerzity, tkvěl svými kořeny ve dvojí půdě: patřil jednak k dovršitelům ruského bádání o jazyce a literatuře, tedy k osobnostem typu Šklovského, Proppa, Bachtina či Lotmana, ale zároveň se řadil k dlouhé řadě myslitelů z někdejší podunajské monarchie, kteří byli nacismem donuceni k emigraci do anglosaských zemí a hluboce ovlivnili tamní intelektuální život. Většinou vynikli hlavně při smazávání hranic mezi tradičními vědeckými obory. Také Jakobsonovy americké, potažmo světové úspěchy vycházejí z podnětných aplikací metod strukturalistické jazykovědy v nejrůznějších oblastech - od filosofie a psychologie přes akustiku, sémiotiku, antropologii a kulturní historii až po fyziku a kybernetiku.

Trojskok dějinami

Brněnský cyklus Jakobsonových přednášek vychází sedmdesát let po svém sepsání a vnímán bude asi především jako doklad dobové úrovně bádání. Už zde se ovšem zajímavě ohlašuje tendence k mezioborovosti, a to zejména v pronikavých rozborech básnického jazyka a obraznosti. Poezie má dnes sice žalostně málo běžných čtenářů, pro myslitele se však stala neobyčejně lákavým předmětem zkoumání, neboť jde o jev natolik nevypočitatelný, že přímo provokuje objevitelské interpretace z nejrůznějších teoretických hledisek. Náš svět se skládá z dokonale zanalyzovaných jednotlivin, které místo výkladu vyžadují spíš návod k použití, zatímco dobrá báseň bývá jednak "nepoužitelná", jednak vlastním, spíš organickým způsobem celistvá.

Svazek připravený Tomášem Glancem má ovšem ještě druhé, pro české čtenáře možná významnější těžiště v dokumentech, které ukazují, jak u nás byl Roman Jakobson vzhledem ke své komplikované politické identitě prověřován, pomlouván i odsuzován. Jde vlastně o jakýsi trojskok dějinami. Nejvíc dokumentů pochází z počátku třicátých let, kdy se ruský učenec ucházel o místo na brněnské univerzitě, Jeho jmenování se snažila zabránit lobby nevraživých odpůrců, jejichž dobrozdání o nezpůsobilosti podezřelého cizince předjímají tón zabijáckých kádrových posudků éry socialismu. Další soubor tvoří novinové články z 50. let, které tehdy už amerického vědce líčí jako agenta imperialismu a na základě Stalinových statí o jazykovědě jej usvědčují z vědeckých omylů a bludů. Dokumentární blok uzavírají dvě verze rozhovoru, který Jakobson při své návštěvě Prahy poskytl 13. srpna 1968 časopisu Student (toho dne dostal čestný doktorát Karlovy univerzity). S kádrováckým tónem, jakým se u nás psalo o Jakobsonovi, nápadně kontrastuje věcnost jeho slov, relativní smířlivost, odpor ke generalizacím i k příkrým soudům nad jednotlivci.

Dokumenty se zachovaly v soukromém archivu Jakobsonovy brněnské posluchačky Felicitas Wünschové (1913-1986). Její drobný medailonek, zpracovaný podle vzpomínek prof. Alexandra Sticha, s nímž spolupracovala v šedesátých letech, vypovídá o typicky tuzemském životě, který nekonečné kádrování a vyhazovy z práce nejspíš dost poničily. Velký, naplněný osud světového myslitele tak v knize získává skličující český protějšek.

Roman Jakobson: Formalistická škola a dnešní literární věda ruská, editor Tomáš Glanc, vydala Academia, Praha 2005, 321 str.

(Psáno pro Respekt)




Další články tohoto autora:
Viktor Šlajchrt

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku