Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.7.2005
Svátek má Čeněk




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Prezident konkrétní řešení nenabízí
 >DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
 >SPOLEČNOST: Kdo vládne
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Něco o dálnicích
 >Z MÉHO PODKROVÍ: V co věří mí komentátoři a v co já
 >ARCHITEKTURA: Švédské finské domky v poválečném Česku
 >POLITICKÝ CIRKUS: Negativní konstruktivismus Václava Klause
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Věčně šumějí lesíky
 >ESEJ: O pokroku
 >PSÍ PŘÍHODY: Problém zvaný chlazení
 >CHTIP: Černý humor
 >ÚVAHA: Kořeny života člověka
 >MEJLEM: Bezpečné užívání platební karty
 >PENÍZE.CZ: Daňová reforma III - jak uzdravit státní rozpočet
 >POLITIKA: Jiří Paroubek nedělá chyby!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politický cirkus  
 
19.7. POLITICKÝ CIRKUS: Negativní konstruktivismus Václava Klause
Ondřej Neff

Svoji křížovou výpravu proti stávající podobě Evropské unie dovedl Václav Klaus do nové etapy. V eseji nazvané Vytvořme jinou Evropskou unii vyzývá k tomu, aby evropská pětadvacítka zavrhla to, co se v rámci společenství i mimo ně dělo za posledních dvacet let, a aby vznikl nový útvar, něco jako Organizace evropských států. Jako už tolikrát v minulosti, zasahuje Klaus několik cílů zároveň. Vypálil další salvu do veřejného povědomí o Evropské unii, a že se mu i předchozí salvy podařilo dobře umístit, o tom svědčí výzkumy veřejného mínění. Podpora evropským institucím v české veřejnosti rychle klesá a respondenti uvádějí, že jejich důvěru zviklaly názory Václava Klause. Z tohoto textu, který bude dále interpetován a zjednodušován a dramatizován Klausovými apoštoly, až dojde k méně pozornému sluchu ve srozumitelné podobě, opět vyplývá, že Unie ve stávající podobě je zlo, které musí býti zničeno.

Zároveň se Klaus vysmekává z jedné kličky, do níž se ho snaží lapnout protivníci. Zatím mohl jenom tvrdit, že není proti evropské integraci, už proto ne, že on to byl, kdo přihlášku do Unie oficiálně podával. Teď může a jistě bude tvrdit, že není proti integraci, že přináší inovativní a tvořivý návrh. On v něm představuje „konstruktivismus evropské většiny“, která si nepřeje „prázdné evropanství“. On není negativista. Jeho přístup je pozitivní, neboť to, co předkládá, není jenom kritika, to je návrh, tvůrčí dílo. Čili, zničena má být dosavadní zlá Unie, ale vytvořena má být nová Evropa států.

Druhá klička však nadále vězí na Klausových končetinách. Je obviňován z nacionalismu. On sám sice zdůrazňuje občanský princip, který spojuje s „přirozenou loajalitou lidí“ k vlastnímu národu a s pocitem elementární národní identity. Jenže právě zde je to argumentační úskalí. Dovedeme si představit loajalitu k národu a pocit národní identity bez občanského principu a naopak, lze být loajálním a pozitivně smýšlejícím a konajícím občanem bez ohledu na to, k jakému národu náležím. Ošidnost Klausova občansko – národního konceptu vynikne při pohledu na dílo apoštolů, myslitelů druhé až páté výkonnostní třídy. Ti jeho myšlenky zjednodušují a činí stravitelnými a právě v jejich interpretaci opadají z myšlenkové stavby všechny římsičky a andílci a ozdobičky a zůstává surová chladná kostra nacionalismu.

A ten má velmi špatnou pověst právě v Evropě, neboť zde napáchal tolik krvavých zločinů v době, kdy Evropa byla čistě Evropou států bez stopy po nějaké jiné unifikaci než násilné, imperiální.

Z bořitele se proměnil ve stavitele vcelku obratně a nehleďme teď na to, zda plány jeho stavby mají šanci na realizaci: vždyť jsou určeny domácímu českému publiku, jeho potlesku a jeho voličským hlasům. Nacionalismus zůstává slabou stránkou jeho argumentace. Mimo jiné i proto, že to, proti čemu vede útok nejúpornější, je iluze a je snadné dokázat, že to iluze je.

Není cílem Evropské unie žádný unifikovaný Stát Evropa. Je absurdní, že by se právě francouzské vládní elity chtěly zbavit svého postavení ve prospěch jakési nadnárodní technokracie, elity země, která dala šovinismu jeho jméno! Právě tak není pravda, že smyslem usilování posledních dvaceti let je vytvoření „evropského občana“, který by odložil svoji národní identitu. Naopak, Unie národní identity podporuje a pod jejím vlivem ožívají i identity takřka zapomenuté, ožívají národní jazyky, je podporována národní kultura. Akcentace „evropského občanství“ je ryze praktická – je třeba vytvořit takové politické mechanismy, aby občané, tedy konkrétní lidé, mohli svým hlasem ovlivňovat složení a tím i počínání evropského parlamentu. Což vůbec nekoliduje s občanstvím vlastního národního státu, jak tvrdí Václav Klaus.

Ovšem ta nejdůležitější ošidnost se skrývá až v samém závěru eseje. Klaus načrtává situaci, kdy je nutné společné rozhodování států OES, přičemž „mechanismus tohoto rozhodování nemůže být jiný než konsensuální“. Jednomyslnost všech členských států, ať by to byla EU nebo OES, je naprostá iluze a právě požadavek jednomyslnosti byl největší brzdou Unie. Kvalifikovanou většinu si nevymyslelo žádné spiknutí bruselských byrokratů. Ukázalo se, že je to nutnost. Vždyť to rozhodování se v praktickém životě týká konkrétních problémů. Nyní jsou aktuální kupříkladu způsoby placení kamionové dopravy na dálničních sítích Evropy. Průmysl a obchod jsou dnes celokontinentální. „Unifikační a harmonizační“ tendence napadané Klausem by například v této věci vedly k urychlení provozu, k úspoře času, úsilí, peněžních nákladů. Jak dlouho by se na řešení takového problému dohadovalo pětadvacet vlád? Když jsou mezi nimi i takové vlády jako vláda česká, která nedokáže na mezivládní konferenci o ochraně kontinentu před terorismem poslat ministra vnitra a ministra spravedlnosti?


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku