Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 20.7.2005
Svátek má Ilja




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Mediální hvězda gulášového kapitalismu
 >SPOLEČNOST: Hlavně si neplést právo se spravedlností
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Batman začíná
 >VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
 >HISTORIE: Dvacátého července
 >POLITICKÝ CIRKUS: Cena za zákon
 >VZPOMÍNKA: K blížícímu se výročí vyhlášení války v roce 1914
 >KNIHA: Mezi obory i světadíly
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená smůla
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (11)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Džungarská pánev ve fotografiích
 >PENÍZE.CZ: Investoři nás mají rádi. Zatím.
 >EVROPA: Prezident konkrétní řešení nenabízí
 >DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
 >SPOLEČNOST: Kdo vládne

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
20.7. POLITIKA: Mediální hvězda gulášového kapitalismu
Petr Žantovský

Ve vztazích mezi presidentem Václavem Klausem a premiérem Jiřím Paroubkem opět přituhlo. Je to logické. Oba představují naprosto rozdílná paradigmata, různá východiska a konec konců i praktické přístupy k politické profesi. Klaus přišel z akademické sféry a má tedy návyky vzdělance, který sice nepochybně dělá politiku mimo jiné pro uspokojení svého ega, ale také má velmi silné ponětí o jejím veřejném smyslu a významu. Vedle toho Paroubek přišel z praktického života, z podniku, který za minulého režimu neproslul nijak závratně dobrou pověstí. Byl náměstkem u Restaurací a jídelen. Když někdo chtěl ve třiceti náměstkovat něčemu takovému, jako byl RaJ, musel být velmi dobře zapsán u vrchnosti, musel mít perfektní představu o návycích jednotlivých papalášů, musel vědět, kterými nočními podniky je provést, aby dali v příštím kvartále pokoj a nerušili aspoň to omezené podnikání, které šikovní manažeři podobných podniků jako by RaJ za normalizace čile provozovali. Paroubkovo vyučení je tedy orientováno poněkud asijsky: je vysoce pravděpodobné, že dobře ví, jak s kterým pašou vyjít, jak jej obložit radostmi života, a jak z toho v konečném součtu sám profitovat. Zatímco Klaus přišel do politiky jako vizionář uskutečňovat své akademické představy o kapitalismu. Provést v neopakovatelném laboratorním prostředí uhnilého socialismu nebývalý experiment, proti němuž je Thatcherové odstátňování na konci 70. a počátku 80. let – paní baronka promine – v podstatě jen jedním z řady systémových kroků – ale ve formálně normálním režimu. Klaus budoval režim nový, o to s větším rizikem. Paroubek se naučil rizikům vyhýbat, Klaus čelit.

To je v kostce jejich odlišná výbava. Projevuje se velmi čitelně v každém veřejném vystoupení. Paroubek si záměrně vybírá laciná, ale vděčná témata, na nichž uhrává politické body. Klaus jde vědomě do bojů, kde body ztrácí. Jenomže Klaus je šachista a ví, že dnešní prohra je předehrou k zítřejšímu vítězství. Zatímco Paroubek je hráč piškvorků - kam honem nestrčí svůj křížek, tam soupeř vrazí své kolečko. Prostinké jak facka. Ale bez možnosti opravdu triumfovat, zažívat hřejivé pocity objevitele. To Paroubkovi v jeho piškvorkách musí nebetyčně chybět.

Vynahrazuje si to mediálními útoky na Klause a vše, co představuje. Jeho někdy až uličnické výlevy nabraly nový vítr například ve včerejších Událostech komentářích na ČT. Paroubek tam nazval Klausova mluvčího Hájka ironicky „služebníkem“, víceméně vyzval Klause, aby se nemontoval do jeho (Paroubkových) věcí, protože jim nerozumí. Na notu Klausova údajného nepochopení tématu hrají socialisté už delší dobu, zvláštním kabrňákem v tom je předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek, který nevynechá jedinou příležitost, jak sdělit národu, že Klaus by měl především mlčet, protože stejně nemá, co říct. Podobně, ale ještě radikálněji se veřejně projevuje i Paroubek. Podle jeho představ by nejspíše president měl mít funkci jakéhosi podsekretáře ve Strakově akademii. Jezdit po světě a papouškovat tam premiérská moudra. Což je zhruba ta role, kterou měl president za komunismu. Byl figurkou na šíření usnesení Ústředního výboru KSČ. Zvláště patrné to bylo za Ludvíka Svobody. Nebo v pozdní éře Gustáva Husáka, kdy tento nemocný muž už víceméně jen přihlížel, jaký Kocourkov z jeho totalitního díla vyrábí přitroublý generální tajemník Jakeš a jemu rovní soudruzi. To je asi ta role, do níž by podle Paroubka pasoval president i dnes.

Mnohého jistě napadne srovnat dnešní nesrovnalosti mezi presidentem a předsedou vlády s dlouholetými spory Václava Klause (jako premiéra) s někdejším presidentem Václavem Havlem. Ti dva hráli rovněž otevřenou hru o vyšší moc ve státě. Každý přišel z jiného (avšak jen jinak intelektuálního) prostředí a s jinými představami o naplnění základních pojmů demokratického režimu, jako jsou svoboda, trh, odpovědnost atd, přičemž ale aspoň ty pojmy ctili víceméně tytéž. Také mezi Havlem a Klausem to často jiskřilo, létaly ironické metafory. Havel však tuto víceméně noblesní válku rozťal a víceméně ukončil až svým „Rudolfínským“ projevem, kdy Klause nepřímo nařkl z přímého podílu na „mafiánském kapitalismu“. To bylo gesto Havla nehodné a navždy to pošramotilo jeho dobré jméno: sklouzl k lacinému způsobu boje, čímž spadl do nižší ligy a na hru v té první už jen přihlížel zpoza bariér. Něco podobného nepochybně potká Jiřího Paroubka,. Jenomže liga, do které směřuje, není druhá ani třetí, nýbrž divize v Žouželičkách.

Až doposud se většinou zdálo, že Paroubek má své mediální výkřiky dobře spočítány a zakalkulovány aspoň do těch svých piškvorek, a tedy vykazují aspoň elementární míru logiky, i když se nám může zdát nesmyslná nebo kontraproduktivní, přece jen to byla logika. Mediální spor kolem omluvy odsunutým Němcům, kterou Paroubek vytáhl jako svůj domněle diplomatický trumf chytrolínsky v předvečer jednání s rakouskou vládou, nemůže premiér ustát, natož vyhrát. Protože tentokrát šlápl plnou vahou své zupácké boty do prostředí, kterému je vzdálen jak moucha slonovi. Křehké umění mezinárodní diplomacie vyžaduje větší citlivost a neodpouští laciná gesta, mezi něž to Paroubkovo patří. Jeho výsledkem nebude omluva Němcům vysídleným po válce ze Sudet. Nebudou to ani nějak extrémně vylepšené vztahy s Rakouskem (mimochodem jsou dnes opravdu dobré, zejména poté, co zmizel Miloš Zeman, který se na Rakušany vytahoval s temelínskými věžemi). Výsledkem Paroubkova mediálního excesu bude jen zahuštění vztahů na domácí scéně. Možná právě o to Paroubkovi šlo. Pak to ale nebylo chytré. Jakmile se totiž přestane hrát o největší drzost a dojde na věcné argumenty, pak nemá proti Klausovi v dané věci co nabídnout. Takže prohraje.

Řeknete možná, že žádná škoda. Ale ano. Škody podobné akce pášou na veřejnosti a jejích chatrných zbytcích důvěry ve smysl demokratického uspořádání věcí veřejných. Paroubek konstruuje naši přítomnost jako jakýsi gulášový kapitalismus, kdy je podstatné, má-li občan co do úst. O to ostatně šlo i vrcholnému socialismu jakešovské éry, kterou Paroubek strávil ve funkci náměstka v RaJi. To není náhodná analogie. Problém je, že pokud veřejnost opravdu dospěje, a Paroubek pro to dělá vše, co umí, k závěru, že kapitalismus je skutečně jen plný talíř (a raději se neptejme, čeho je plný), pak mají otevřené dveře komunisté: na rozdíl od socialistů dokážou ten talíř okořenit líbivým ideologickým kořením. V tom smyslu Paroubek až nepříjemně připomíná sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera, který podobně komunistům pomohl k totální moci před šedesáti lety. Nezapomínejme na to.

(Vyšlo poprvé v Českých médiích)


Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku