Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 20.7.2005
Svátek má Ilja




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Mediální hvězda gulášového kapitalismu
 >SPOLEČNOST: Hlavně si neplést právo se spravedlností
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Batman začíná
 >VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
 >HISTORIE: Dvacátého července
 >POLITICKÝ CIRKUS: Cena za zákon
 >VZPOMÍNKA: K blížícímu se výročí vyhlášení války v roce 1914
 >KNIHA: Mezi obory i světadíly
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená smůla
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (11)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Džungarská pánev ve fotografiích
 >PENÍZE.CZ: Investoři nás mají rádi. Zatím.
 >EVROPA: Prezident konkrétní řešení nenabízí
 >DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
 >SPOLEČNOST: Kdo vládne

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
20.7. VZPOMÍNKA: K blížícímu se výročí vyhlášení války v roce 1914
Jan Bartoň

Mému dědovi k 26.7.1914

Můj děd se narodil na konci předminulého století. Vyrůstal tak, jak to bylo tehdy běžné, ve velmi početné rodině v Nové Vsi u Loun. Byl nejmladším ze všech dětí. A události, které přineslo 20. století, se ho výrazně dotkly. Jako dítě jsem často u něho sedával a poslouchal jeho zážitky z první světové války. A tehdy jsem poprvé slyšel o jezeru Lago di Garda. Ale po pořádku.

Děda se narodil v lednu roku 1897. V jeho dokladech na vysvědčeních i v pracovní knížce však byl uváděn rok 1896. Ten jediný rok znamenal velmi mnoho. V roce 1914 mu podle jeho dokladů mělo být již osmnáct let. Po atentátu na následníka trůnu v Sarajevu vydal císař František Josef II. na svatou Annu 1914 manifest „Mým národům“ a za dva dny potom vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku. Byla mobilizace a i můj děd měl být odveden. A tehdy se ukázalo, jak velkou chybou bylo ponechání „špatného“ roku 1896 v jeho dokladech. Děda to vždy komentoval slovy, že mu jeho matka dvakrát zachránila život. Nejprve, když na úřadech po vyhlášení války „vyběhala“ dědovi opravu jeho roku narození. Moje matka má uschovánu dodnes jeho pracovní knížku, kde je opraven datum jeho narození na rok 1897 zápisem z ledna 1915. V roce 1915 byl již můj děd odveden a nastoupil do kasáren rakouské armády v Úštěku. Zde absolvoval základní vojenský výcvik a zde ho také zastihla zpráva o tom, že jeho matka zemřela. A jak děda říkával a tím mu zachránila život po druhé. Dostal propustku na pohřeb a po návratu k svému pluku (děda říkal „marškumpačce“) zjistil, že celá „kumpačka“ byla poslána na frontu do Haliče a kasárna byla prázdná. A děda vždycky připomenul, že z jeho tehdejších kamarádů z pluku nikdo frontu v Haliči nepřežil.

Děd byl potom přidělen k jinému pluku a skončil na italské frontě v Dolomitech. Vyprávěl o způsobu vedení války v tomto vysokohorském terénu, o „šteluncích“ , tunelech. A měl další příhodu. Byl mezi nimi nějaký Čech, který byl mimořádně „aktivní“ a stále na italskou stranu fronty střílel. Říkali mu, ať dá pokoj, a pak jednoho dne tohoto vojáka zasáhla kulka rovnou do čela. Po rakouské kapitulaci se děda přihlásil do tehdy se formujících československých legií a svou vojenskou anabázi skončil jako legionář v Mukačevu na Podkarpatské Rusi. Po demobilizaci se vrátil domů, začal pracovat (byl vyučeným sklářem, brusičem skla). V roce 1926 se přestěhoval do tehdejší Haidy (Boru u České Lípy), kde si koupil dům s brusičskou a malířskou dílnou a zde žil se svou rodinou až do roku 1938.

V roce 1938 se zúčastnil květnové i zářijové mobilizace. Civilní obyvatelstvo zejména v září roku 1938 prchalo ve velkém množství z pohraničí do vnitrozemí. Na tuto dobu si již velmi dobře pamatuje moje matka. Němečtí ordneři tehdy prováděli sabotáže na kolejích v tehdejších Sudetech a cesta z Haidy do Bakova nad Jizerou se protáhla na mnoho hodin. V Bakově stály vlaky s vojáky směřující do pohraničí. Volali na uprchlíky, ať neutíkají, že je ochrání. Po kapitulaci dědovi nezbylo nic jiného, než se přestěhovat. Našel práci u firmy Blažek v Poděbradech, kde také celou válku jeho rodina žila. V květnových dnech roku 1945 se v Poděbradech zúčastnil na výzvu obnovující se české správy obrany Poděbrad a bylo to vlastně naposled, co v ruce držel zbraň.

Ihned po osvobození se vrátil do Haidy, dnešního Nového Boru, a začal ve svém domě opět podnikat jako brusič skla. Po roce 1948 mu byla jeho dílna tak jako mnohým dalším „znárodněna“ a jak mi mnohokrát vyprávěl můj otec, děda několik měsíců nespal. Poté pracoval jako brusič skla v Borském skle až do důchodu. I jako důchodce ještě chodil brousit sklo. Potom měl úraz a zůstal již doma. Za celý svůj život jako brusič skla si navíc přivodil nemoc z povolání, silikózu. Přesto byl až do své smrti v roce 1972 stále velmi aktivní a duševně svěží. V roce 1968 zažil ruskou okupaci a byl to on, který nás nad ránem 21. srpna budil s tím, že jsou tu Rusové.

Můj děd patřil ke generaci, která zažila dvě světové války, tu první zažil na vlastní kůži. Nikdy jsem od něho neslyšel, že by si na svůj osud nějak stěžoval. Konec konců, jak říkával, byl rád, že to všechno přežil. Byl pro mne vždy příkladem. Pamatuji si ho jako laskavého a upřímného člověka. Smrt ho zastihla náhle a byla rychlá. Čest jeho památce!




Další články tohoto autora:
Jan Bartoň

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku