Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 20.7.2005
Svátek má Ilja




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Mediální hvězda gulášového kapitalismu
 >SPOLEČNOST: Hlavně si neplést právo se spravedlností
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Batman začíná
 >VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
 >HISTORIE: Dvacátého července
 >POLITICKÝ CIRKUS: Cena za zákon
 >VZPOMÍNKA: K blížícímu se výročí vyhlášení války v roce 1914
 >KNIHA: Mezi obory i světadíly
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená smůla
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (11)
 >BOTANICKÁ ZAHRADA: Džungarská pánev ve fotografiích
 >PENÍZE.CZ: Investoři nás mají rádi. Zatím.
 >EVROPA: Prezident konkrétní řešení nenabízí
 >DLOUHÁ CESTA 6: Rozjezd do okolí
 >SPOLEČNOST: Kdo vládne

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Historie  
 
20.7. VZNIK ISLÁMU: Mohamed a Korán
Petr Schütz

Arabský poloostrov byl v polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu mimo sféru vlivu velkých říší. Několik dosud prosperujících arabských království na jihu a západě poloostrova zaniklo během 5. století, pravděpodobně v důsledku kolapsu irigačních systémů. To vedlo k migraci obyvatelstva z jihu na sever a k degradaci společenského uspořádání ke kmenovému systému založenému na patriarchátu a pokrevním příbuzenství. Arabové byli v té době polytheisté věřící v přírodní božstva, démony a duchy.

Ke konci 6. století došlo v některých oázách k růstu populace doprovázenému sociálním napětím. Jednou z nich byla Mekka, významná zastávka na trase karavan dopravujících zboží mezi Jemenem a středomořskými přístavy. Mekka byla důležitá také jako náboženské centrum, do kterého proudili poutníci, aby navštívili svatyni Kaabu, kde mezi jinými místními idoly uctívali černý meteorický kámen. Zde se se někdy kolem roku 570 narodil nezámožným rodičům, patřícím k významnému kmeni Quraysh, zakladatel islámu Mohamed.

O Mohamedově raném životě je známo velmi málo. Jeho první životopis byl sepsán více než 100 let po jeho smrti. Jako mladý muž se oženil se zámožnou vdovou Khadijou a staral se o její obchodní záležitosti. V té době byly jednoduché sociální vztahy kmenové společnosti nahlodávány rostoucími majetkovými rozdíly pramenícími z obchodu a přelidnění. Urozený původ a věk přestávaly být synonymy moci a bohatství. Na svých obchodních cestách se Mohamed setkával s židovskými a křesťanskými komunitami, které uctívaly jediného Boha, známého i Arabům pod jménem Allah. Křesťané a Židé měli Písmo, které sloužilo jako opora identity a návod ve věcech každodenního života. Lidé Mohamedovy společnosti takovou oporu postrádali. Mohamed o těchto věcech přemýšlel na svých osamělých vycházkách do pouště a skal v blízkosti Mekky.

Podle islámské tradice se mu tam jedné noci zjevil anděl a vyzval jej, aby se stal poslem Božím. To se přihodilo roku 610. Od té doby se mu dostávalo pravidelně zjevení, se kterými se svěřoval svým blízkým a postupně kolem sebe formoval skupinu věřících. Mohamed údajně neuměl ani číst ani psát, ale jednoduše svá zjevení recitoval svým společníkům, kteří je memorovali a později zapisovali. Tak vznikal Korán, který je považovaný za autentické slovo boží, jehož byl Mohamed pouhým tlumočníkem. Jeho poselství říkalo, že existuje jediný bůh, Allah, který je všemocný, stvořil lidské bytosti a vyžaduje, aby se podřídily jeho vůli. Svět je konečný a na konci budou lidé souzeni. Ti, kteří byli poslušní, mohou spoléhat na boží milosrdenství. Poslušnost a vděčnost měla být vyjádřena praktikováním náboženských rituálů, dobročinností a sexuální zdrženlivostí. Radosti nebes a utrpení pekla byly popsány v živých barvách.

Skupina Mohamedových stoupenců postupně rostla a spolu s tím se komplikovaly jeho vztahy s vedoucími rodinami kmene Quraysh. Ty jej vnímaly jako rouhače místním bohům a hrozbu sociální struktuře a tradičnímu způsobu života. Jeho učení postupně nabývalo konkrétnějších forem a odlišnosti od dosud obecně přijímaných zásad se rýsovaly čím dál tím ostřeji. On sám se začal zařazovat do linie proroků židovské a křesťanské tradice. Jeho situace se ještě zhoršila po smrti Khadijy a strýce Abu Thaliba, který mu poskytoval svou autoritou záštitu. Nakonec se jeho pozice stala natolik neudržitelnou, že se roku 622 rozhodl Mekku opustit a přesídlit do oázy Yathrib ležící asi 300 km severně. Toto přesídlení je nazýváno hijra a stalo se později výchozím bodem islámského letopočtu.

Yathrib, nadále známá jako Medína (t.j. město Prorokovo), byla na rozdíl od Mekky osadou sdílenou dvěma kmeny, které byly připraveny přijmout Mohameda jako rozhodčího svých neshod. Půdu mu připravili místní konvertité, kteří již dříve přicházeli do Mekky za obchodem a seznámili se tam s jeho učením. Navíc tu byla početná židovská komunita a díky úzkému styku s ní bylo arabské obyvatelstvo přivyklé konceptu proroka a svaté knihy. Jako vůdčí osobnost této různorodé společnosti Mohamed záhy nabyl politické moci a zároveň odpovědnosti. To se projevilo ve vývoji jeho učení. Části Koránu zde vzniklé se odklánějí od původní spirituality a zabývají se převážně praktickými tématy důležitými pro každodenní život: morálkou, manželstvím, vlastnictvím, dědickými zákony, náboženskými rituály. Jeho učení se stává univerzálnějším a vymezuje se jasněji vůči křesťanství a judaismu. Dochází také ke zlomu jeho původně vstřícného vztahu k Židům, kteří jeho roli božího posla a proroka nemohli přijmout. Obviňuje je z pokřivení a zfalšování dřívějších zjevení. Formálně se tento rozchod projevil změnou směru, kterým se muslimové klaněli při modlitbě, od Jeruzaléma k Mekce.

Mohamedem vedená komunita se brzy dostala do ozbrojeného konfliktu s kmenem Quraysh o kontrolu obchodních cest. Nakonec však došlo k usmíření, které bylo v oboustranném zájmu. Mekkánští obchodníci potřebovali otevřenou a bezpečnou cestu na sever, zatímco Mohamed a jeho společenství se nemohli cítit bezpeční, dokud konflikt trval. Navíc se Mekka nabízela jako přirozené centrum nového náboženství se svou svatyní Kaabou, o které Arabové věřili, že ji založil biblický Abrahám. Roku 629 se vztahy zlepšily natolik, že Mohamed a jeho přívrženci mohli vykonat pouť do Mekky a následující rok se městští vůdci Mohamedovi úplně podrobili. Nicméně jeho hlavním městem nadále zůstala Medína. Vykonával tu moc jako nejvyšší arbiter díky osobní autoritě a obratné politické manipulaci, aniž by vytvořil nějakou komplikovanou administrativu. Své postavení posílil také několika účelovými manželstvími. Jeho vojenskou moc představovala armáda náboženských stoupenců a pokladna se plnila dobrovolnými dary věřících a poplatky podrobených okolních kmenů. Roku 632 Mohamed naposledy navštívil Mekku a pronesl zde řeč, považovanou za finální formulaci jeho poselství. Její podstatou bylo, že všichni muslimové jsou bratři a měli by se vyhnout jakémukoliv vzájemnému boji. Krev prolitá ještě v pohanských časech by neměla být nadále mstěna. Naproti tomu boj za obrácení nevěřících měl pokračovat, "dokud všichni lidé nevyznají, že není boha kromě Alláha".

Muslimové věří, že doslovné znění Koránu, jak se dochovalo dodnes, je totožné se slovy Božími, která byla Mohamedovi zprostředkována archandělem Gabrielem. Samotné slovo Qur'an je obvykle překládáno jako recitace, což naznačuje, že nemůže plnohodnotně existovat jako pouhý písemný text. Od muslima se očekává, že se naučí zpaměti alespoň některé súry, aby byl schopen vykonávat denní modlitby, které patří k základním povinnostem a tzv. pilířům islámu. Čím více je z Koránu zapamatováno, tím lépe. Osoba, která si zapamatuje celý Korán, je označována jako hafiz a požívá zvláštní vážnosti. Mohamedovi společníci začali zaznamenávat jednotlivé súry písemně ještě před Mohamedovou smrtí v roce 632. Celkem 65 'společníků Prorokových' se na těchto písemných záznamech podílelo a Mohamed je údajně často povolával, aby zapsali jeho zjevení bezprostředně poté, co se mu jich dostalo.

Korán sestává ze 114 kapitol - súr ve staroarabském dialektu. Všechny kapitoly kromě jediné začínají větou "Bismillahir rahmanir raheem" ('Ve jménu boha nejmilostivějšího a nejslitovnějšího'). S touto myšlenkou, a často i hlasitě pronesenou větou, by měl muslim začínat jakoukoliv činnost. Nejdelší súrou Koránu je Surah Baqarah (Kráva) o 286 verších, zatímco nejkratší súra Surah Al-Kawther (Hojnost) má verše pouze tři. Uspořádání súr neodpovídá chronologickému pořádku, ve kterém byly zjeveny. Korán byl přeložen do více než 40 jazyků, ale všichni muslimové bez rozdílu národnosti se jej učí a recitují jej v arabštině, dokonce i když arabsky vůbec neumějí. Muslimové považují překlady za nové verze, spíše než překlady v tradičním slova smyslu, a tvrdí, že opravdový smysl Koránu nelze jiným jazykem správně interpretovat. Podle islámské tradice byl první úplný písemný text Koránu vytvořen Zaydem Ibn Thabitem v časech prvního khalífy Abu Bakra. Zayed zkompiloval text Koránu z různých zápisků a vzpomínek společníků prorokových. Během kalifátu Uthmana Ibn Affana (644-656) vznikla neshoda o přesném znění některých pasáží, pramenící z různých dialektů v nichž byl Korán recitován. V reakci na to Uthman rozhodl, že text bude standardizován a kodifikován. Sestavil proto komisi zahrnující Zayda a několik prominentních členů kmene Quraysh, aby vytvořila standardní text, jehož základem byla původní Zaydova kompilace. Tento text byl pak rozeslán do všech částí tehdejší islámské říše a všechny ostatní verze bylo nařízeno zničit.

Nemuslimští kritikové Koránu se domnívají, že části Koránu jsou založeny na příbězích převzatých z hebrejské Bible a křesťanského Nového zákona, jakož i na některých nekanonických křesťanských textech. Rozdíly mezi biblickými a koranickými verzemi podle některých badatelů naznačují, že příběhy nebyly převzaty přímo ze psaných textů, ale spíše byly částí ústní tradice Arabského poloostrova Mohamedových časů. Některé popisy posledního soudu, nebes a pekla mají zřejmě původ v tradicích křesťanského monasticismu. Myšlenka postupných božích zjevení prostřednictvím proroků v různých dobách různým národům je příbuzná manicheismu. Jsou tu také stopy domorodé tradice, zejména v morálních soudech. Korán byl ‚zjeven' po částech během 22letého období. Každá súra, někdy dokonce jednotlivý verš, vznikly za specifických okolností, které mohou mít význam pro jejich pochopení. V případě některých súr jsou tyto okolnosti známé, jindy může být nanejvýš usuzováno, zda vznikly v mekkánském nebo medinském období Mohamedova života.

Korán je prvním a nejdůležitějším zdrojem islámského práva. Jeho druhým zdrojem je Sunnah. Arabské slovo sunnah znamená způsob, zvyk. Zahrnuje vše, co Mohamed učinil, řekl a schválil, a všem muslimům je doporučeno jeho příklad následovat. První součást Sunny, Sira, jsou tradiční Mohamedovy biografie, z nichž ovšem nejstarší zachovaná byla napsána 150 let po Mohamedově smrti. Druhá součást, Hadith, je sbírkou příběhů a legend o Mohamedových výrocích, soudech a komentářích od níž je odvozena ranná historie islámu a autoritativní výklad Koránu. Rovněž Hadith vznikl na základě ústní tradice pečlivým porovnáváním a kompilací různých verzí islámskými učenci. Sunitská a šíitská větev islámu se mimo jiné liší tím, že uznávají za pravé odlišné verze Hadithu.

Literatura:
Roberts JM: The Penguin History of the World, Penguin Books, 1995
Hourani A: A History of the Arab Peoples, Faber&Faber Ltd., 1991
http://en.wikipedia.org/wiki/Koran
http://en.wikipedia.org/wiki/Hadith
http://en.wikipedia.org/wiki/Sunnah
http://www.bbc.co.uk/religion/religions/islam/features/quran/index.shtml




Další články tohoto autora:
Petr Schütz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku