Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 25.7.2005
Svátek má Jakub




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Asimilátor, Deratizátor, Terminátor a Buldozer
 >SPOLEČNOST: Kupředu levá, zpátky ni krok
 >POLITIKA: Kdo zvyšuje ceny elektřiny
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Povodeň na zkoušku
 >SVĚT: Čínská ekonomika na vzestupu
 >ROZHOVOR: „Bojuji za mediální gramotnost“
 >POLITICKÝ CIRKUS: Mediální cvičení
 >PRAHA: Bolševici lákali k jízdě načerno
 >PRVNÍ ISLÁMSKÁ DYNASTIE: Umáyyovci
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se vyhnout blamáži
 >ZVĚROKRUH: Lev
 >GLOSY: Nápady Leonarda da Vinci
 >PENÍZE.CZ: Reforma v Německu a boj s nezaměstnaností naruby
 >SPOLEČNOST: Zavedení zdravotních knížek...
 >POLITIKA: Politici nezklamali - nejsou prostě lepší ani horší než ostatní

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.7. ROZHOVOR: „Bojuji za mediální gramotnost“
Petr Žantovský

Rostislav Rod má mediální image naivního člověka, který se jaksi omylem zatoulal do příběhu s nevyjasněným původem peněz pro byt expremiéra Stanislava Grosse. Připomeňme jen pár slovy, jak to bylo: Gross má byt na Barrandově, ten byt stál víc, než mohl Gross za léta v politice legálně vydělat. Když o tom napsala média, konkrétně Mladá fronta Dnes, Gross pravil, že si peníze na byt půjčil. Nejprve od vzdáleného strýce Vika, ten zase od rodinného přítele Roda. Rod na kameru potvrdil, že peníze Vikovi, a tedy Grossovi, skutečně půjčil. Situaci zamotal nejprve předseda mimoparlamentní strany Česká pravice Michal Simkanič, který (nepochybně ve snaze se sám zviditelnit) směnku o Grossově (Vikově) půjčce od Roda koupil a pak veřejně spálil, čímž znemožnil korektní vyjasnění případu. A k tomu všemu média napsala, že za vším nejspíše stojí Grossova mluvčí Věra Dušková, která zná Roda z redakce, kde oba kdysi působili, a Simkaniče z hospody, kterou svorně navštěvují. A chobotnice byla na světě.

Mezitím rezignoval Stanislav Gross a na protagonisty příběhu se spálenou směnkou, na trio Vik – Rod – Simkanič, jako by se veřejně zapomnělo. Připomněl se v těchto dnech až Rostislav Rod, pod jehož jménem vyšel politický román Odstřelte premiéra.

Kniha popisuje Rodův pohled na zákulisí příběhu s půjčkou Grossovi, ale také jeho názory na česká média a jejich mocenské ukotvení v současných evropských zájmových polích. Jedním z vážných důvodů, proč se knihou a jejím autorem obšírněji zabývat, je účast dvou autorek předmluv. Jednak europoslankyně Jany Bobošíkové, která se netají svým euroskepticismem a kritickým postojem k různým majetkovým a mocenským aktivitám velmocí v rámci nové Evropy, a také Věry Duškové. Té Věry Duškové, která jako z udělání byla Grossovou mluvčí a ještě předtím vlivnou dramaturgyní nováckého pořadu 7 čili Sedm dní, který moderovala pro změnu Bobošíková. Tato personální a funkční unie dává Rodově knize minimálně rozměr vážně míněného díla, které není dobré odmávnout s poukazem na autorovu zaujatost či paranoidní sklony.

Ve svém románu Odstřelte premiéra, o němž říkáte, že není fikcí, nýbrž zobecněným popisem skutečnosti, podrobujete velmi ostré kritice svět médií, novináře. Není v té vaší kritice této branže trochu osobní motivace – sám jste přece kdysi novinářem byl…?

Právě proto, že jsem byl novinářem, vím o čem mluvím. V zimě ze mě vyrobila média slaboduchého ošetřovatele krav. Nyní se zase chovají podle systému, který jsem ve svém románu popsal. Nesnaží se pochopit obsah a hned a bez znalosti, podobně jako v románu zmiňovaný ing. Kalousek, vynášejí odsuzující rozsudky. V době, kdy jsem byl novinář, bylo v MF Dnes zakázáno používat hodnotící přídavná jména, která čtenáři sugerují, co si má o věci myslet. Tahle maličkost - nepoužívat přívlastky - vás automaticky jako novináře donutí používat jako důkaz fakta. To je samozřejmě mnohem náročnější. Je lehké napsat ´podezřelá půjčka´. Ale napsat půjčka a doložit věc fakty, aby čtenáři vytanulo na mysli, že jde o něco podezřelého, to už je novinářské umění. Tím, že se současná žurnalistika hemží i ve zpravodajství přívlastky, tím se de facto vrátila k bolševické tradici žurnalistiky, která čtenáři vše předžvýkala. Vydavatelé už dnes neriskují, že by nechali čtenářům prostor k myšlení. Vše dodají v přívlastcích a na fakta zapomenou. Schválně si vyškrtejte přívlastky v jednotlivých zpravodajských článcích např. MF Dnes a budete žasnout, jak málo zbyde. Noviny přešly od faktů opět k ideologizování. Řídí se pravidlem: nezdržujte se důkazy, vypomožte si přívlastkem.“

Jak vůbec vy dnes hodnotíte privatizaci deníku Mladá fronta, u níž jste asistoval a z níž jste si podle svých slov odnesl kapitál, který vám mimo jiné umožnil půjčit premiéru Grossovi na jeho byt?

Byla to doba nádherné euforie. Jako mladí novináři jsme měli vize o skutečné žurnalistické nezávislosti – to byl ten důvod, proč jsme vyslyšeli žádost Petra Pitharta, tehdejšího premiéra české vlády, a rozjeli privatizaci. Tehdy jsme si mysleli – tak jsme byli naivní – že vklad tři tisíce už nikdy neuvidíme zpět, ale možnost dělat svobodnou žurnalistiku byl pro nás víc. Když jsme se později dověděli, jakou hodnotu naše cenné papíry ve skutečnosti mají, zatočila se nám z toho hlava a někteří doslova zblbli. Troufám si říci, že já mezi ně nepatřil. Naopak jsem se snažil, spolu s dalšími, prodeji listu do zahraničí zabránit. Pokoušeli jsme se získat úvěr. Ano, raději jsme se mínili sami zadlužit a akcie odkoupit, než je poslat do zahraničí. Dokonce jsme v té věci jednali i s českým vydavatelem Fidelisem Schleé, který posléze sám německému tlaku podlehl. Tehdy na tom jednání byli např. Martin Komárek, Tomáš Marek, Petr Šabata, Martin Nezval a myslím i Viliam Buchert. Nepřál bych vám zažít ten tlak, který na nás právní zástupci německé strany vyvinuli, když jsme spoluakcionářům navrhli, aby akcie německému zájemci neprodávali, že je od nich za stejných podmínek vykoupíme my sami. V té chvíli jsem pochopil, že je vše ztracené, a odjel do Izraele. Dokonce i Karel Hvížďala se proti nám postavil. Na naši stranu se postavil pouze Ondřej Neff a tehdejší šéfredaktor Libor Ševčík. Tehdy řekl památnou větu: „Děláte největší kšeft svého života, a přitom nechcete o ničem diskutovat, protože se nemůžete dočkat chlebíčků, které pro vás ve vedlejší místnosti německý kupec připravil.“ Ano, tehdy jsme jedli nejdražší obložené chlebíčky na světě.

A jak se vám jeví současnost toho deníku, opatřeného přídomkem Dnes? Mnozí kritici, například bývalý premiér Miloš Zeman, říkají, že jde jen o převlečené svazácké noviny, v nichž čteme stále stejná jména, podepsaná jen pod jinak ideově zabarvenými články, než před listopadem 1989. Souhlasíte s tímto hodnocením?

Bohužel - panu Zemanovi je třeba dát za pravdu. MF Dnes se vrátila k přívlastkové žurnalistice bez potřeby cokoliv dokládat fakty. Například Jaroslava Kmentu pokládám za nejméně seriozního novináře v zemi – vždy napsal něco úplně jiného, než jsem mu řekl. A přitom mi to vložil do úst. Sázel na to, že se nemám možnost bránit. I proto musela moje kniha vzniknout – aby si podobní manipulátoři uvědomili, že nejsou beztrestní. Někdy mám pocit že mnozí novináři v redakcích intelektuálně nedosahují na své exkolegy, kteří přešli do PR agentur. Osobnosti dnes v novinách nikdo nepotřebuje. Jde o to mít vždy poslušný tým, který splní požadavky vedení, aby byl uspokojen magický kruh tvořený podnikateli, politiky a médii. Podnikatelé - inzerenti potřebují zákony, tedy politiky, politici potřebují média, tedy novináře, a média potřebují podnikatele – inzerenty. Zatímco moc soudní, zákonodárná i výkonná je ústavně omezena, moc mediální nezná žádné hranice. Jediným prostředkem je mediální gramotnost. Učit už od mládí odmítat ta média, které místo faktů nabízejí hodnotící přídavná jména.

Proč vlastně vy už nepůsobíte v médiích a žurnalistice? Co vás vedlo k odchodu z této branže?

Stejně jako lékař, ani novinář nepřichází v životě o své poslání. Publikuji v izraelských novinách. Nejsem si jistý, jestli bych nalezl v Čechách dostatečně profesionální novinářský tým, ve kterém bych fungoval. Ostatně – ani bych nechtěl pracovat vedle hlupáků, kteří např. o mé knize Odstřelte premiéra napíší, že je to kýč a škvár, a nemají potřebu jakkoliv své tvrzení doložit. V čem je to kýč a škvár? Tím, že používá bulvární titulky a mezititulky? Ale to je jen parodie současné i tzv. seriózní žurnalistiky. Nebo tím, že pracuje s fakty, která média tají, ačkoliv by je mohla lehce doložit, ale jejich vydavatel si to nepřeje?

V souvislosti s tím, co bylo řečeno, jak se vám jeví obecně prostředí médií u nás? Teď mluvím o profesionální výbavě, ne o majetkovém zázemí, k tomu se vrátím za chvíli…

Jednou o mně napsali naprostou lež, že jsem schizofrenik, a ostatní média to převzala, okořenila a nikdo se nezajímal, zda tomu tak skutečně je. Nikdo mi nedal šanci se obhájit. Nyní zase řada pisálků cenzuruje můj románový text jen proto, aby mě mohli odsoudit po svém. Konkrétní příklad. Mým románem prochází věta: „Novináři jsou kurvy; já to vím, byl jsem novinář.“ A v Nedělním světě, aby mě mohli interpretovat jako zapšklého debila, si ji upravili takto: „Novináři jsou kurvy. Já to vím.“ Zrušili ironii a zcela účelově ji zaměnili za bezduché sprosťáctví. Přitom je tahle věta jen parafrází Škvoreckého věty z Tankového praporu, kde zní asi takto: „Komunisti jsou kurvy; vím to, vybírám stranické příspěvky.“ Jenže jak to ten hloupý novinář z Nedělního světa mohl vědět; teď jsem ujel a použil přívlastek. Nicméně doufám, že jsem dostatečně doložil fakty, proč je onen novinář hloupý. Na rozdíl od současné české žurnalistiky mám odpor k ideologizování. V mém románu také žádné ideologizování nenajdete – jen mezilidské vztahy, ať už citové, sexuální či účelové. Protože ty rozhodují o světě.

Podle vaší knihy by čtenář mohl usoudit, že čeští novináři jsou jednak prodejné prostitutky, jednak arogantní hňupové, jednak bezcitní sobci a lidské kreatury. Nebo jsem na něco zapomněl?

Ne, jsou to především mladí lidé, kteří se touží uplatnit a uživit. Vemte si takového typického novináře. Sotva s odřenýma ušima udělal maturitu, holky mu nechtějí dávat, zmítá s ním spousta komplexů, ale protože se zdá tvárný, přijmou ho do nějakých novin. A náhle, ze dne na den, mu začnou podlézat politici i někteří podnikatelé, kteří jsou závislí na tom, co o nich napíše. Co se stane? Mladý novinář podlehne dojmu, že je na stejné úrovni jako ti, o nichž píše. A velmi rád zapomene, že za ním nestojí ani tvrdá práce, ani hlasy voličů. Posléze dokonce podlehne dojmu, že je víc než ti, o nichž píše. Že stojí nad zákonem. Příklad. V nováckých zprávách uveřejnili reportáž, že policejní auto má neplatnou poznávací značku. Při pátrání byl investigativec policistou otázán: „Co tady děláte, zde je uzavřený objekt policie ČR?“ Odpověď zněla: „Já jsem novinář.“ Marně pátrám, co tím chtěl ten chlapec vyjádřit. Že novinář stojí nad zákonem a může si dovolit to, co obyčejný občan ne? Nebo si vemte skrytou nahrávku. § 12 občanského zákona ji jasně vylučuje. Nicméně novináři berou jako zásah do svých práv, když je někdo na příslušný paragraf upozorní. I zde si myslí, že jsou víc než normální občané a uzurpují si neoprávněně větší práva. Mimochodem – pokud se jim to toleruje, nechápu, proč si policisté nepořídí legitimace nějakých novinářů, třeba vlastního internetového věstníku, a mohou vesele a beztrestně odposlouchávat bez povolení soudu. O to tvrdší pád tito hoši a dívky zažívají, když je z novin po čase vykopnou, protože už nabrali trochu rozumu. Najednou jim nikdo z těch důležitých, jejichž přízní se chlubili vrstevníkům, nevezme telefon. Jsou opět jen tím, čím jsou. Ale tak už to chodí. Někteří lidé zvyšují svou důležitost rychlým autem, jiní krásnou ženou a další novinářským průkazem. Mimochodem – v rozvinutějších zemích už novináři tak silné postavení nemají. Hodně k tomu přispěla např. aféra s Dianou, která by pravděpodobně žila, kdyby ji novináři nepronásledovali, nebo poslední příklad, kdy jeden takový filuta se chtěl proslavit smyšlenkou, že američtí vojáci házejí Korán do záchodu. Novinářská nezodpovědnost už stála příliš mnoho životů. Proto jsem román věnoval všem obětem mediálních pogromů.

Ve své knize často popisujete propojení českých médií – na příkladu šéfredaktora ústředního deníku – se zahraničním kapitálem na jedné straně a s bývalými mocenskými strukturami na straně druhé. Nejprve se zastavme u toho prvního. Popisujete, jak šéfredaktor názorotvorného listu pracuje na přímou objednávku ze zahraničí, konkrétně z Německa. Za tímto německým objednatelem – podle vaší knihy – stojí majetkové a politické zájmy především sudetoněmeckých struktur, které usilují o zrušení Benešových dekretů a návrat někdejších majetků a získání mocenského vlivu u nás. Myslíte si, že – odhlédneme-li od románové fikce – tak nějak to v našich médiích opravdu funguje?

Kdo platí, ten rozhoduje, co bude muzika hrát. Samozřejmě, že majitel rozhoduje o chodu svého podniku. To mu ani nemůže nikdo spravedlivě vyčítat. Kdyby masově vlastnily české noviny Rusové, asi by psali jinak, než když zaměstnavatelé budou Američané. Realitou je, že česká média vlastní Němci, kteří se jen, jako každý podnikatel, musí udržet na trhu – respektive musí vydělávat. A jestliže dostávají přísun inzerce – ať doma nebo tady – za určité postoje, potom ty postoje zastávají. Jinak by zkrachovali. Asi není náhoda, že se v této zemi dává prostor někomu a něčemu, co zpochybňuje Postupimskou dohodu stejně jako Benešovy dekrety. V médiích se objevují články, které jsou až nápadně zabarveny tak, jako by německý národní nacionalismus a fašismus byly vlastně jen jakousi sekundární obětí! V mém románu se nestavím proti Němcům jako národu, to jsou jen účelové lži. Vždy mluvím jen o konkrétních vazbách a vztazích konkrétních lidí. Stejně tak je nesmysl, který šíří média, že v mé knize je zlo řízené z Německa. Stupidita na entou. Popisuji konkrétní vztahy, které stojí na bázi má dáti dal – tudíž hydra v mém podání nemá žádnou hlavu. Je to asi jako když myš se bojí kočky, kočka psa, pes pána, pán ženy a žena myši. Kdo je tedy pánem situace? Jenže tohle je asi na česká média moc komplikovaný pohled na svět. Proto píšou ty nesmysly o tom, že v mé knize za všechno můžou Němci. Takovou blbost bych nikdy nenapsal.

Pokud to tak je, jakou možnost má čtenář, který není vybaven tak rozsáhlým informačním aparátem? Znamená to, že má ztratit úplně důvěru v média a považovat apriori obraz světa, který mu předkládají, za vylhaný a účelový?

Žádná ztráta důvěry. Jen kladení nároků na profesionalitu novinářů a mnohem vyšší mediální gramotnost ze strany konzumenta. Nedávno zesnulý nositel Nobelovy ceny, americký spisovatel S. Bellow popsal podobný problém již koncem šedesátých letech minulého století. Dnes jsme ale zase někde jinde, což dokladuje J.B. Thomson svým dílem Média a modernita. Prozatím úplně stačí, když si čtenář vezme červenou tužku a vyškrtá veškerá hodnotící přídavná jména. A názor si pak udělá až z toho, co zbyde. Takže každý se může dezinformacím lehce bránit. Dále platí zásada: Jestliže je důkaz opatřen nelegálními prostředky, soud k němu nesmí přihlížet. Jestli je něco získáno skrytou kamerou, zapomeneme na to, protože to jsou vždy podpásovky – a většinou navíc účelově sestříhané. Novinář, který si nedokáže opatřit důkazy legální cestou, není žádný novinář. Jen ať si každý uvědomí, jak bude vypadat, když otevře dveře a tam na něj bude číhat skrytá kamera a připravený reportér. Každý bude vypadat jako blbec. Nebo skoro každý.

Kritici vaší knize vyčítají – teď pominu různá někdy až žalovatelná adjektiva, jimiž častují vás jako autora – nedostatek zdůvodnění. Že prostě tvrdíte velmi zásadní věci, vynášíte ostré soudy, aniž byste předložil důkazy, na nichž ty soudy stavíte. Můžete jim touto cestou odpovědět?

Opakuji – žádné soudy nevynáším, protože každý soud rozbíjí duši. Vždyť čím jsou lidé nejvíc traumatizováni? Tím, jak je budou druzí soudit. Proto tomuto oblíbenému lidskému sportu neholduji. Pouze si pohrávám s fakty, o nichž vím a každý si je může lehce ověřit s dostupných zdrojů. Snažím se pochopit motivaci jednotlivých postav, i těch, které nikdo chápat nechce. Postav, které rozhodují o našem životě. Předkládání důkazů je práce novinářů a policie, ne spisovatele. Spisovatel se naopak musí snažit pochopit postavu, kterou všichni odsuzují, jak říkal Faulkner. Novinář má možnost vybrat si z moha žurnalistických stylů a forem. A o to mi nyní jde. Jenže novináři jsou nyní nějak nervózní, že by čtenáři mohli pochopit někoho, koho už ONI odsoudili. Tudíž by si mohli čtenáři něco pomyslet o špatné novinářské práci. Mimochodem – všimněte si, jak nyní noviny chválí Jiřího Paroubka. Tak korektně se dosud nechovali k žádnému premiérovi. Ale rozhodně nejde o Paroubka. Pouze podvědomě vycházejí z toho, že čím populárnější Paroubek bude, tím víc je bude národ oceňovat za to, že odstřelili Grosse. Vždyť ti novináři uvažují jako děti. Mimochodem – můj román zatím odsoudili jen novináři. Když ho čtou normální lidé, tak jim jen potvrzuje to, co dávno tušili, ale nedokázali to zformulovat. Chytří lidé mě za něj dokonce chválí.

Účast Věry Duškové a Jany Bobošíkové jako autorek předmluv k vaší knize jistě není náhodná. Na první pohled by se řeklo, že mají knize dodat vážnost a důvěryhodnost – jde o bývalou tiskovou mluvčí vlády a nynější europoslankyni a to jistě nejsou osoby, které by se upsaly bulváru. Proč jste o předmluvu požádal právě tyto dvě ženy – shodou okolností též bývalé novinářky?

Obě zmíněné novinářky mají dost podobné a nepříjemné zkušenosti s novináři jako já. Snad ještě horší než já. Připomínám, že svůj román jsem věnoval obětem mediálních pogromů v ČR. A navíc – oni měly odvahu ty předmluvy napsat. Několik osobností, kteří mě za můj román nadšeně klepali po ramenou, mi odmítli předmluvu napsat, protože se báli reakce médií.

Ačkoli ve své knize kritizujete zejména listy, které mají zahraniční majitele (když to přeložím z románového jazyka, pak je jasné, že jde o Lidové noviny a Mladou frontu Dnes), právě deník s českým majitelem – Právo – zahájil v souvislosti s vydáním vaší knihy intenzivní kampaň, která pro vás zdaleka nevyznívá příznivě. Jak si to vysvětlujete a co z toho dovozujete?

Právě Právo je dokonalým dokladem návratu bolševických metod do české žurnalistiky. Vzpomínáte, jak se psalo o Chartě 77 nebo o Několika větách. Právě Rudé právo nejagilněji usilovalo, aby tyto dokumenty nikdo neznal, ale zároveň je všichni odsoudili. Něco podobného předvedlo Právo i nyní v mém případě. Vždyť proti mě a románu Odstřelte premiéra spustili kampaň ještě v době, kdy text prokazatelně nemohli znát. Měli k dispozici jen dva měsíce starou synopsi. Tím definitivně opustili ono demokratické: nejdřív musíš poznat a pochopit a pak třeba i odsoudit, a nahradili ho tím tradičně bolševickým - poznat nemusíš, odsoudit musíš. Nic nedokládá účelovost kampaně víc než postoj Práva. Celý román odsoudili už v době, kdy ho ještě neznali. Nakonec to v Právu vždy uměli. Stejně tak kdysi odsuzovali romány Pavla Kohouta či Milana Kundery. Tím se opět jen vrátili k tradici. Osobně se domnívám, že majitel listu chtěl vyhovět silám, na které nyní v ČSSD sází. Dovozuji to z toho, že si např. Zdeněk Škromach umístil na svých stránkách ty nejhorší pomluvy bez jediného solidního argumentu, které o mé knize vyšly na internetu. Mimochodem - Škromacha chápu, Gross ho porazil v boji o předsednické křeslo, proto má v současnosti potřebu vymezovat se vůči autoritám. Ale proč se vrátilo k bolševické tradici Právo – noviny s prokazatelně nejvzdělanějšími novináři – to mi jasné není. Vždyť mě mohli odrovnat rafinovaněji a ne tak primitivně. To mě skoro uráží. Ostatně - již několik týdnů před plánovanou prezentací knihy mi bylo jasně interpretováno z kruhů mediálních špiček, že moji knihu vystaví na pranýř a všemožně mi uškodí. Třeba ani v Právu nepochopili, či nechtějí pochopit, sdělení mého románu. Všimněte si té malosti – proti sdělení románu zatím nikdo nic konkrétního nevyslovil. Jenom nepodložené přívlastky.

Myslíte si – při všem, co jste o naší žurnalistice napsal, že pro ni existuje nějaká dobrá cesta vpřed? Že se může nějak obrodit, aby dostála nárokům, které na ni kladete?

Pokud budou mediální konzumenti zvyšovat nároky na novináře, tj. škrtat hodnotící přídavná jména a nerespektovat důkazy opatřené nelegální cestou, potom určitě. Zatím si však jen platí za výplach mozků. A za ten by rozhodně platit neměli. Ostatně triky, které na čtenáře média používají, jsou v mé knize dostatečně popsány. Kniha má totiž ambice odstartovat kampaň za mediální gramotnost. Už tedy chápete, proč někteří novináři tak skučí?!

Připravil Petr Žantovský




Další články tohoto autora:
Petr Žantovský

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku