Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.7.2005
Svátek má Magdaléna




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
 >GLOSA: Další Velký bratr
 >SPOLEČNOST: Pár otázek před důchodem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
 >EXPANZE ISLÁMU: Kalifát spravedlivých
 >PRAHA: Ptákoviny na Václaváku
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kraus předepisuje straně lék zvaný formalismus
 >NÁZOR: Aby nebylo pozdě
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (12)
 >PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
 >CHTIP: Dárek paní učitelce
 >SPORT: Nejrychlejší cyklo-muž hodinovky
 >ZOO PRAHA: Expozice tygrů a levhartů, křtiny urzona
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby mírně vzrostly
 >PENÍZE.CZ: Vyplatí se bankovní konto v Rakousku?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politický cirkus  
 
22.7. POLITICKÝ CIRKUS: Kraus předepisuje straně lék zvaný formalismus
Ondřej Neff

Na první pohled budí návrh nominačních kritérií pro volby do poslanecké sněmovny úsměv. Politik, tedy osobnost pracující v oblasti správy věcí veřejných, je buď dobrým nebo špatným nebo žádným politikem a záleží na obecném konsensu, na tom, jak ho přijímají jeho spolupracovníci a jak ho bere veřejnost. Není to desetiboj, ve kterém je možno plaváním dohonit to, co jsem ztratil střelbou ze vzduchovky.

Přitom právě takto by měl fungovat systém nominačních kritérií sociální demokracie. Nicméně, úsměšek by měl být to poslední, čímž obdaříme vážně míněný návrh, a je užitečné se na něj nejdříve podívat, zdali v něm není aspoň zrnko rozumu.

Co je úspěch

Čistě pragmaticky vzato, k největším úspěchům politika patří znovuzvolení. Samozřejmě, že k tomuto cíli směřuje valná část jeho počínání. Musí zaměřit svoje úsilí na dvě strany. Především musí - v našem volebním systému – přimět rozhodující orgány strany, aby ho zařadily na kandidátku na volitelné místo. Každá parlamentní strana má ze sněmovního koláče ukrojený svůj dílec a podle počtu pravděpodobnosti se do něj vejde jen část její kandidátní listiny. Záleží na vnitřním stranickém uspořádání, kdo se do parlamentu dostane. Nejsou to nutně „nejlepší z nejlepších“. Mohou to být i „přátelé přátel“ toho konkrétního kraje. Tak se stává, že v parlamentní lavici usednou notoričtí opilci, hlupáci, spáči a mnohdy i očividní grázlové. Dlužno k tomu ovšem dodat, že tvoří menšinu. Že se o notorickém opilci v novinách píše častěji než o notorickém workoholikovi je dáno tím, že opilec je barvitější figura než pracant.

Jakmile dosáhne této mety, tedy je zvolen nebo dokonce znouzvolen, stává se politik i figurou mediální. Míra veřejného zájmu je úměrná výše, do níž se politik vyšplhá. O Jiřím Paroubkovi věděli jen bedliví pozorovatelé politické scény, že existuje – a i mezi nimi je málo takových, kdo by dokázali vyjmenovat všechny ministry aktuální vlády. Jakmile se stal premiérem, stal se předmětem obecného zájmu.

Jaká kritéria

Krausův návrh tedy, zdá se, postupuje opačným směrem. Nejdříve kritéria, pak zvolení. Skutečnost je ovšem mnohem složitější. Není to návrh pro nějakou novou partu, je to návrh pro zavedenou politickou stranu. Zde je třeba dělit zrno od plev a to je v podstatě právě to, po čem soustavně volá Miloš Zeman a nazývá to ve stylu sobě vlastním „deratizací“. Každá strana před volbami bedlivě uvažuje o složení kandidátek a samozřejmě, že při tom aplikuje různá kritéria. Mnohá budou totožná s body Krausova návrhu. Co tedy zaráží na tomto počinu je ten tuhý formalismus.

Ten totiž svědčí o kulhavém vnitřním stavu strany. Kdyby totiž fungovala zdravě, bez kulhání, nemohlo by se stát, aby se „na poslance“ hlásil někdo s pěti obecnými a bez znalosti aspoň jednoho světového jazyka. Jakmile se přijmou taxy a normy, pak lze alibisticky říci – máš jen 42 bodů, takže se můžeš stát kandidátem, ale ne okresním lídrem. K tomu ti chybí osm bodíků. Kdybys kupříkladu povyskočil z docentury na profesuru a místo čtyřikrát vystoupil v televizi pětkrát, může se o tvém lídrování uvažovat.

Krausův návrh bude především sloužit jako důkaz toho, že vedení strany je koncepční těleso. Sociální demokracie, třebaže se navenek zklidnila po nedávných bouřích, je rozdělena na proudy natolik si jdoucí po kru, že kritika „nepořádku“ a „nedbalého řízení“ je oblíbená zbraň ve frakčním zápase. Ustavením nominačních kritérií vyráží vedení tento argument z rukou těch, kdo proti němu vedou podkopnou práci.

Donedávna to byl právě Miloš Zeman, kdo byl největší protivník sociální demokracie, třebaže si on sám dodnes myslí, že vystupoval „jen“ proti jejímu vedení. Právě to je jeho největší politický omyl, třebaže ho ve svém výčtu omylů nezmiňuje. Pokud by strana Krausův návrh přijala, v jakékoli, byť pozměněné podobě, vedení by si upevnilo pozici. Bez ohledu na praktické výsledky aplikace kritérií, pokud je vůbec možné taková kritéria aplikovat.

Obdobný efekt může mít Krausův návrh směrem k veřejnosti. Pod Paroubkovým vedením se strana vzpamatovává. Jenže ne proto, že by byl Paroubek génius a silná osobnost, podle všeho není ani jedno, ani druhé. Svou bezbřehostí působí jako olej na vodě, zklidňuje vlny. Není to náhoda, že právě v této době přichází Kraus se svým návrhem. Není to nástroj k výběru „těch nejlepších“, nýbrž především je to prostředek ke zjednání klidu. V situaci, v jaké sociální demokracie je, tedy v pozici rekonvalescenta, se může Krausův návrh projevit jako užitečná medicína.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku