Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 23.7.2005
Svátek má Libor




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Zavedení zdravotních knížek...
 >POLITIKA: Politici nezklamali - nejsou prostě lepší ani horší než ostatní
 >SPOLEČNOST: Omezte, ale nerušte povinnost vydávání paragonů
 >POLITICKÝ CIRKUS: Rozsévači strachu
 >MOBY DICK: Textárenské zločiny
 >ZÁBAVA: Energické dementi
 >ESEJ: O smyslu života
 >HISTORIE: "Námořní bitvu" na Bajkale vyhráli Češi
 >BODYPAINTNG: Světový festival (3.)
 >FILM: Sin City
 >CHTIP: Blondýnky
 >VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
 >GLOSA: Další Velký bratr
 >SPOLEČNOST: Pár otázek před důchodem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.7. ESEJ: O smyslu života
Lubor Dufek

Mimo člověka celé tvorstvo ví, že základním životním cílem je radovat se ze života.
Samuel Butler

Občas slýchám otázku: "Jaké je asi naše poslání na světě?" To mě přivádí do rozpaků: což je mé poslání mimo mne a je pro mne předurčené? Má tu každý nějaké poslání a je jeho úkol je najít a naplnit? A jak je najít? Když budu sekat latinu, tak mám možná naději? Z toho by člověk snadno získal pocit odcizení. Pokora je hezká věc, ale k nalezení smyslu života asi nestačí. Pak si ale zas řeknu: "To jsem ale ignorant, můj život přece není beze smyslu". Má tedy život nějaký smysl, a jestli ano, jaký?

Zdá se, že ucelenější odpověď mají náboženství, neboť ta se zabývají způsobem života a smrti. Říkají, co dělat, abychom porozuměli sami sobě, byli sami se sebou v souladu a došli pokoje. Asi právě snaha o pochopení smyslu života je jejich podstatou. Kdo se ztotožní se svým náboženstvím, má po starosti s hledáním smyslu života. V křesťanství jím je cesta k Bohu, tedy k dokonalosti. Ta je ovšem velmi obtížná, protože člověk je tvor značně nedokonalý. Podle kabaly, mystického židovského učení, byl svět stvořen z božího nekonečna; smyslem lidské existence je pomáhat tento stvořený svět vrátit k Bohu, k božské harmonii. Je jím dosažení celistvosti. Zdá se, že se kabala příliš neliší od křesťanské cesty k Bohu, alespoň ne v tomto bodě..

Podle pana profesora Koháka "Člověk věřící vnímá svět ne jako náhodný shluk částic, nýbrž jako stvoření, které má svůj smysl a mravní řád. Věřícím se život a svět jeví úplně jinak: už ne jako náhodný zmatek, ale vidí v nich smysl". To ovšem nemusí ještě znamenat, že jiný pohled na svět v něm nutně musí postrádat řád a smysl. Má to však, pravda, o dost těžší. Když se třeba zeptám, jaký mravní řád má vesmír, musím, si odpovědět, že žádný. Je mravné nebo nemravné, že životnost sluneční soustavy je omezená a že život pozemský spolu s ní patrně zanikne? Je mravné nebo nemravné, že soptící vulkán nebo tření zemských ker pohltí tisíce nevinných životů? Ostatně nejen lidských.

I filozofové, podobně jako mystici, chtějí pochopit podstatu světa, postavení člověka v něm a jeho vztah k světu a vlastně se také pokoušejí dobrat smyslu života. Handicap filozofie je v tom, že je vždy závislá na stupni poznání, které nikdy nebude konečné. Zatímco náboženství je ucelený systém pojetí světa a člověka. V něm tolik nezáleží na momentálním stupni poznání, pokud s ním není v rozporu, ale na jiné dimenzi: na víře. A samozřejmě na tom, jak dokáže pojmout i ty nejnovější poznatky. Což je vlastně ověřováním správnosti systému. Arthur Eddington, britský astrofyzik, řekl: "Nevím, jestli životu rozumí líp básník, vědec nebo mystik".

A tak, pokud chceme přijít na smysl života, je asi nutno nejdřív se trochu zamyslet nad životem samotným. Žasneme nad křídly motýla, nad rychlostí geparda, nad množstvím hormonů a enzymů, které regulují naše životní pochody, nad úlem a mraveništěm, nad důmyslem obranného, lovného a reprodukčního chování živočichů, nad složitostí duše, nad krásou sněhové vločky, která je ovšem v nás, ne v té neživé vločce. Ano, život je zázrak, ať už vznikl nebo jej stvořil Bůh. A to život váš, můj, každý, i jepičí.

Oponenti materialistů se ušklíbají nad údajnou schopností samoregulace a samovývoje hmoty. Já se rád ušklíbnu s nimi. Že je mozek nejvyšší organizovanou formou hmoty? Ten nešťastný marxák. Dovolte parafrázi: Duše je nejvyšší formou života. Promiňte prosím, já to jenom navrhoval, já věděl, že to neprojde, jak říká pan Werich. Život asi nebude mít nejvyšší formu. A pokud přece, mohla by to být ta, která bude existovat ještě za miliardy let a která přežije nejdéle. Možná že budete souhlasit s tvrzením, že nejvyšší formou života nebyli vyhynulí veleještěři a trilobiti.

V každém případě tu inkriminovanou schopnost sebezdokonalování má nikoliv pranýřovaná hmota, ale sám život. Ať se kloníme k Darwinovi či ke stvoření, život vykazuje evidentně snahu a schopnost přežít, a to nejen v jednotlivci, v druhu, ale v celé své pestrosti a různorodosti forem. Vezměte si například čerstvě vytvořený, absolutně pustý sopečný ostrov uprostřed oceánu, tisíce kilometrů od jiných ostrovů. Nic než kámen. Za pár let, kde se vzaly tu se vzaly - už je osídlen lišejníky a mechy. A za několik desítek let na něm doslova bují život v nejrůznějších formách. Možná, že časem tomu tak bude i s vesmírem a jeho ostrovy čekajícími na osídlení.

Ostatně, snad v té interpretaci nemusí být tak nesmiřitelný rozpor. Stvoření hlásají nejrůznější náboženství; ještě jsem neslyšel, že by jim (těm nejrůznějším) evoluce překážela. "A koneckonců, proč by jednou z forem stvoření nemohla být evoluce?", říká s nadhledem pan profesor Kohák. V šestnáctém století byl pro církev problémem Koperníkův heliocentrický systém a Keplerovy elipsy, po nichž obíhají planety namísto tehdejší představy planetárních sfér. A vida, církev se s tím po mnohých peripetiích vyrovnala. Mám zato, že se časem vyrovná i s evolucí.

Já prosím teď neobhajuju Darwina a jeho teorii. O to teď nejde. Hannah Arendtová říká, že "smyslem života je život". Není to tautologie, je to velká myšlenka. A život, pokud chce žít, logicky musí přežít, jinak by tu už dávno nebyl. Abychom mohli my a naši potomci, za něž jsme odpovědní a na nichž nám záleží, žít a přežít, musíme se hodně snažit. Musíme žít co nejlíp. To taky může znamenat, abychom nestagnovali a nezdegenerovali. Neboť: "Kdo chvíli stál, již stojí opodál". Živočišný druh, který se nepřizpůsobí změnám, který se nezdokonaluje - nepřežije. Takže vlastně podmínkou přežití je zdokonalovat se.

Když už jsme tedy dostali dar nejvzácnější a vlastně jediný, život, měli bychom s ním naložit co nejlíp a žít ho, jak nejlíp to lze. Abychom žili v souladu se životem a ne proti němu. Se zřetelem k sobě, ale i k druhým, protože oni jsou taky život. A se zřetelem na svět a na přírodu, když už jsme si vzali tu zodpovědnost, o kterou se nás nikdo neprosil. V tom by snad mohl vězet ten zapeklitý smysl života.

Potíž ovšem nastává hned vzápětí: co to znamená - žít co nejlíp? - Vždyť je to jednoduché: to přece musí vědět každý sám, co je pro něj správné a nejlepší. Nějaký morální kodex v sobě máme, víme, co se nesmí a tak trochu, co by se mělo ... Ale asi to zas tak přesně nevíme: co chvíli narazíme nebo zakopnem; nic nechce jít hladce. Člověk je přece jenom dost komplikovaný tvor. Budhisti říkají, že člověk touží po štěstí a nechce utrpení, ale neumí to. Jejich systém, jak to vyřešit, je složitý. Nechť posoudí oni sami, jak se jim to daří.

Vyprávěla mi má choť, bývalá učitelka, že byla na večírku svých žáků ze základní školy, kterým je už čtyřicet let. Ti dávno dospělí lidé, kteří už utržili nejeden životní šrám či prohru, se jí ptali, jak mají správně žít ... Nikdo je to nenaučil. Ukazuje se, že nejtěžší je porozumět sám sobě. Abychom dokázali rozlišit, co je nejdůležitější, co míň a co vůbec ne. Abychom věděli, jak žít. Na to přišli jen ti nejpovolanější a na to nejpodstatnější zas jen mezi nimi vyvolení. Kdo je nehledá, ten sotva porozumí sám sobě, natož jiným a světu, a sotva dojde pokoje. Ledaže by byl prosťáček boží. Možná proto jsou blahoslavení chudí duchem.

Dalo by se říct, že jsem se vrátil obloukem k cestě k Bohu, tedy k ideálu, k dokonalosti. Dalo by se namítnout, že ten oblouk jsem si mohl ušetřit. Určitě se ale najde dost těch, které potěší, že v tom vlastně není rozdíl. A mě zas potěší, že mé poslání a smysl mého života není tajemstvím mimo mne, nezávisle na mně pro mne nachystaným. A když se budu dost snažit, možná je najdu.




Další články tohoto autora:
Lubor Dufek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku