Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.7.2005
Svátek má Magdaléna




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
 >GLOSA: Další Velký bratr
 >SPOLEČNOST: Pár otázek před důchodem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
 >EXPANZE ISLÁMU: Kalifát spravedlivých
 >PRAHA: Ptákoviny na Václaváku
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kraus předepisuje straně lék zvaný formalismus
 >NÁZOR: Aby nebylo pozdě
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (12)
 >PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
 >CHTIP: Dárek paní učitelce
 >SPORT: Nejrychlejší cyklo-muž hodinovky
 >ZOO PRAHA: Expozice tygrů a levhartů, křtiny urzona
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby mírně vzrostly
 >PENÍZE.CZ: Vyplatí se bankovní konto v Rakousku?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.7. EXPANZE ISLÁMU: Kalifát spravedlivých
Petr Schütz

Po více než tisíc let byl Blízký východ dějištěm zápasu mezi řeckými městskými státy, makedonskou říší a jejími dědici, a posléze římskou říší na straně jedné a perskou říší různých dynastií na straně druhé. Sasánovská Persie byla jednotným útvarem nejen politicky, ale i nábožensky. První panovník sasánovské dynastie Artaxerxes (224-241) formálně obnovil zoroastrismus jako státní náboženství a jeho kněžím poskytl významná privilegia, která se časem přetavila v politickou moc. Tato ideologická báze se stala ještě významnější poté, co se římská říše pokřesťanštila. Dosavadní pragmatická tolerance pohanského Říma k jiným náboženstvím vzala za své. Mocenský zápas obou říší tak nabyl téměř charakteru střetu civilizací. V 6. století n.l. západořímská říše již neexistovala a Byzantská říše byla oslabena ztrátou svých španělských a italských držav a invazí Avarů a Slovanů na Balkáně. Za této situace perský vládce Chosroes II. využil příležitosti poskytnuté zavražděním byzantského císaře Maurice (602) k invazi. Přijal na svém dvoře údajného syna zavražděného císaře, nechal jej korunovat a prosazoval jeho nástupnictví. Roku 607 započal postupnou invazi na západ. V roce 615 vyplenil Jeruzalém, o rok později obsadil Egypt, a další rok jeho předsunuté oddíly stanuly před hradbami samotné Konstantinopole. Napadl rovněž Kypr a zmocnil se Rhodosu. Situaci zachránil severoafrický exarcha-místodržící Heraclius, který se roku 608 vzbouřil proti uzurpátorovi byzantského trůnu Phocasovi. Jeho stejnojmenný syn se stal novým císařem roku 610 a osvědčil se jako vynikající vojevůdce. Karta se definitivně obrátila roku 626, kdy byzantská námořní moc zabránila Peršanům podpořit Avary, kteří právě útočili na Konstantinopol. Následující rok císař Heraclius vtrhl do Asýrie a Mesopotámie a porazil Peršany v bitvě u Niniveh. Perská armáda se vzbouřila, Chosroes II. byl zavražděn. Dlouhé zápolení římské a perské říše, které obě strany vyčerpalo, tak bylo u konce a vzniklé mocenské vakuum poskytlo prostor novým pretendentům.

Když roku 632 zemřel Mohamed, sotva zrozený muslimský stát téměř propadl rozkladu. Mezi Mohamedovými stoupenci na čas vypukl zmatek. Byly zde tři hlavní skupiny: časní konvertité, kteří s ním emigrovali do Medíny v roce 622, převážně úzce propojení sňatky; význačné medinské rodiny, které s Mohamedem uzavřely smlouvu a přijaly jeho vedení; a konečně nedávno obrácené rodiny z Mekky. Ze shromáždění vůdčích osobností těchto skupin byl zvolen Mohamedův nástupce, khalifa. Stal se jím reprezentant první skupiny Abu Bakr, který přijal islám jako jeden z prvních a jehož dcera Aysha byla Mohamedovou nejoblíbenější manželkou. Kalíf ovšem nebyl Prorok. Nemohl pokračovat v Mohamedově roli posla božího vybaveného absolutní autoritou, nicméně jeho osobu obklopovala aura svatosti a vyvolenosti, kromě toho, že byl vůdcem muslimské komunity v praktických záležitostech. Záhy po Abu Bakrově zvolení se četné arabské kmeny vzbouřily proti novému systému. Některé přestaly platit daň, některé otevřeně odvrhly islám a vrátily se k předislámským tradicím a uctívání idolů. Jejich vůdci tvrdili, že uzavřeli smlouvu s Mohamedem a jeho smrtí tato smlouva pozbyla platnosti. Abu Bakr však trval na tom, že se nejen podrobili vůdci islámské komunity, ale stali se její součástí. A protože odpadlictví je podle Koránu hrdelním zločinem, vyhlásil rebelům válku. Rychlá a rozhodná akce udržela rodící se islámský stát pohromadě a položila základ k další expanzi. Po úplném podrobení Arábie se Abu Bakrovi vojevůdci obrátili proti Persii a byzantským provinciím v Levantě. Nejúspěšnější muslimský generál Khalid bin Walid dobyl velkou část dnešního Iráku v jediné kampani. Úspěšná byla také kampaň proti Sýrii, muslimové obsadili Damašek roku 633. Abu Bakr zemřel v Medíně roku 634. Krátce před smrtí nominoval svým nástupcem Umara ibn Al-Khattaba, který byl také zvolen novým kalífem.

Umar byl vzdělaný muž, což bylo v jeho době neobvyklé. Byl také znám fyzickou silou a vojenskou zdatností. Původně byl Mohamedovým odpůrcem, údajně se ale obrátil, když slyšel svou sestru recitovat Korán. Od té doby patřil mezi společníky Prorokovy a účastnil se všech bojů s kmenem Quraysh. Jeho dcera Hafsa byla jednou z Mohamedových manželek. Za Umarovy vlády došlo k rozšíření islámské říše bezprecedentním tempem. Byzantská armáda byla drtivě poražena v bitvě u řeky Yarmúk roku 636, což vedlo k obsazení Arménie, zbytku Sýrie, Palestiny, Egypta, a severní Afriky. Po dlouhém obležení padl roku 637 Jeruzalém. Kompletní podrobení Mesopotámie a části Persie definitivně zlomilo moc sasánovské dynastie. Poslední sasánovský panovník byl zavražděn v Khusaranu roku 651. Umar provedl mnoho administrativních reforem a zavedl účinnou správu podrobených území. Za jeho vlády také došlo ke kodifikaci islámského práva a vybudování velkých mešit v Mekce a Medíně. Umar byl zavražděn roku 644 perským otrokem, který s ním měl osobní spor. Umar umíral dva dny a před smrtí určil komisi šesti mužů, která měla mezi sebou vybrat nástupce. Stal se jím Uthman ibn Affan.

Uthman rovněž patřil mezi časné konvertity, společníky Prorokovy, a byl s Mohamedem spřízněn hned dvěma sňatky. Postupně se oženil se dvěma jeho dcerami, což mu vyneslo přezdívku Dhun Nurayn - vlastník dvou světel. Za jeho vlády bylo dokončeno dobytí Iránu, většiny severní Afriky, Kavkazu a Kypru. Aby dokázal tato rozlehlá území kontrolovat, jmenoval mnoho svých příbuzných guvernéry nových provincií. To způsobilo rozladění mezi ostatními významnými rodinami, zejména poté, co někteří guvernéři svého postavení zneužili k osobnímu obohacení. Snad nejvýznamnějším Uthmanovým podnikem byl pokus kodifikovat text Koránu. To se mu sice podařilo, ale vzbudilo takovou kontraverzi, že roku 656 se velké množství věřících až z Egypta a Mesopotámie shromáždilo v Medíně a oblehlo Uthmanův dům. Věřili totiž, že Uthman text svaté knihy zfalšoval. Poté co Uthman odmítl pomoc přátel, dav nakonec po dvaceti dnech do domu vtrhnul a Uthmana zavraždil.

Čtvrtým kalífou byl zvolen Ali ibn Abi Talib. Byl to Mohamedův bratranec, adoptivní syn a také zeť, poté co se oženil s Mohamedovou dcerou Fatimou. Ali je uctíván stoupenci sunitské i šíitské větve islámu pro svou statečnost, moudrost a věrnost jako nejpříkladnější z prvních kalífů. Podle šíitů Mohamed veřejně ustanovil Aliho svým nástupcem při návratu z poslední poutě do Mekky v roce 632. Mělo se tak stát na závěr kázání během zastávky karavany v osadě Ghadir Khum. Sunnité to ovšem popírají a argumentují tím, že je vrcholně nepravděpodobné, že by volitelé prvního kalífy takového Prorokova veřejného ustanovení nedbali. Ačkoliv se Ali o úřad rovněž ucházel, po zvolení Abu Bakra volbu nezpochybnil a stal se jedním z jeho nejbližších poradců. Také po Abu Bakrovi pojmenoval jednoho ze svých synů. Stejné to bylo i při volbě obou následujících kalífů a sám Ali uspěl teprve při volbě čtvrté. Hned na počátku své vlády se Ali utkal s opozicí: porazil v bitvě u Basry vzbouřené generály Talhu a Zubaira, kteří jednali na návod Mohamedovy vdovy Ayshy. Ta Aliho nenáviděla a byla jednou z hlavních překážek, které zabránily jeho dřívějším volbám kalífem. Záhy na to Ali sesadil několik zkorumpovaných provinciálních guvernérů a nahradil je důvěryhodnými osobami.

Nejvážnějším protivníkem ale byl guvernér Damašku Mu'awiyah. Ten byl jedním z guvernérů ustanovených kalífou Uthmanem, se kterým byl též příbuzný. Po Uthmanově zavraždění měl Mu'awiyah Alímu za zlé, že nepotrestal Uthmanovy vrahy, a považoval jej za spoluviníka tohoto zločinu. Proto odmítl jeho zvolení kalífem uznat. Jejich vojska se střetla v bitvě na pláni Siffin nedaleko Eufratu roku 657. Již se zdálo, že Aliho šiky zvítězí, když se protivník uchýlil ke lsti. Dal připevnit na hroty kopí některých bojovníků kopie Koránu a nechal je vykřikovat, že spor by měl být vyřešen návodem této knihy a ne proléváním krve muslimů. Na to Alího vojáci odmítli dále bojovat a připojili se k požadavku vyjednávání. To proběhlo v zastoupení: Alího advokátem byl Abu Musa, Mu'awiyovým protřelý diplomat Amr ibn Al-As. Amr Abu Musu přelstil. Dohodl s ním, že oba uchazeči se nároku vládnout mají vzdát a požádal ho, aby to vyhlásil jako první. Abu Musa to učinil, aby Amr v zápětí prohlásil, že on také souhlasí se sesazením Aliho, ale kalifem se stává Mu'awiya. Tento v podstatě dětinský trik Alího pozici vážně poškodil, mnoho jeho stoupenců dezertovalo. Navíc se Mu'awiyah později toho roku zmocnil Egypta, takže Ali byl nucen souhlasit s rozdělením říše. Podle legendy se příslušníci sekty Kharijitů rozhodli zavraždit Aliho, Mu'awiyu i Amra jako strůjce katastrofálního rozkolu mezi věřícími. Komplot uspěl jen proti Alímu, který zemřel v Kúfě roku 661 na následky zranění otrávenou dýkou. Ali po sobě zanechal údajně 33 dětí zplozených s devíti manželkami. Jeho nástupcem byl prohlášen nejstarší syn Hasan, jehož matkou byla Prorokova dcera Fatima. Hasan pokračoval ve válce proti Mu'awiyovi, nakonec se s ním však usmířil, přijal od něj penzi a dožil v míru v Medíně, kde zemřel roku 669. Mu'awiya se tak stal nezpochybněným kalifem a zakladatelem ummayovské dynastie, i když technicky vzato byl prvním ummayovským kalifem Uthman.

Pozdější muslimská tradice v reakci na rostoucí centralizaci státu pod Ummayovci první čtyři kalify idealizovala, nazývajíce je al-khulafa al-rashidun (spravedliví kalífové, v angličtině 'rightly guided khalifs'). Jsou považováni za jediné kalífy, kteří zachovávali Prorokovu tradici neporušenou.

Literatura:
Roberts JM: The Penguin History of the World, Penguin Books, 1995
Hourani A: A History of the Arab Peoples, Faber&Faber Ltd., 1991
http://en.wikipedia.org/wiki/Heraclius
http://en.wikipedia.org/wiki/Abu_Bakr
http://en.wikipedia.org/wiki/Umar_ibn_al-Khattab
http://en.wikipedia.org/wiki/Uthman_ibn_Affan
http://en.wikipedia.org/wiki/Ali_ibn_Abi_Talib
http://www.princeton.edu/~batke/itl/denise/right.htm
http://www.ansar.org/english/gadeer.htm



Další články tohoto autora:
Petr Schütz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku