Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 22.7.2005
Svátek má Magdaléna




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
 >GLOSA: Další Velký bratr
 >SPOLEČNOST: Pár otázek před důchodem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lidské vztahy
 >EXPANZE ISLÁMU: Kalifát spravedlivých
 >PRAHA: Ptákoviny na Václaváku
 >POLITICKÝ CIRKUS: Kraus předepisuje straně lék zvaný formalismus
 >NÁZOR: Aby nebylo pozdě
 >ČÍNA: 9 komentářů k Čínské komunistické straně (12)
 >PSÍ PŘÍHODY: Každému jeho Dior
 >CHTIP: Dárek paní učitelce
 >SPORT: Nejrychlejší cyklo-muž hodinovky
 >ZOO PRAHA: Expozice tygrů a levhartů, křtiny urzona
 >EKONOMIKA: Úrokové sazby mírně vzrostly
 >PENÍZE.CZ: Vyplatí se bankovní konto v Rakousku?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
22.7. VÍKENDOVINY: Slast ve Slastičárně
Václav Vlk

Nějak jsem se nikdy nedostal k tomu, abych si zamiloval kaviár a ústřice. Ač bych na to měl jako chlapec původně z dobré rodiny nárok. Nějak mi ten slizký blivajz nepřirostl k srdci a o marmeládě s příchutí staré tresky platí to samé.

No nožná je to proto, že "bona" k dětem, která mne měla vychovávat, byla díky tatínkovu silně sociálnímu cítění skutečná žena lidu, no a šofér, co mne vozil do školy, ten se k tomu učit mne nějakým nóbl moresům neměl bez odhledu na to, že se narodil ve Vídni. Kaviáru, ústřicím a pravému šampaňskému jsem tedy nepodlehl.

Ovšem, jak nás věda učí, nějakým neřestem propadne každý. V tomto povídání bych se vrhnul pro jistotu jen na neřesti chuťové. Třeba na zmrzlinovou. Miluji totiž nezřízeně zmrzlinu. A neříkejte, že to není neřest, Stačí si zjistit, kolik kalorií každá taková pořádní zmrzlina má.

Do obecné školy sice se mnou chodila do třídy Olinka Vyhnálková, co měli na konečné čtrnáctky cukrárnu, tam jsem první náklon k budoucí neřesti ještě nezískal. Měli ji tam sice celkem dobrou, ale takovou tu echt českou zrzku.

První pořádnou zmrzlinu jsem naopak ochutnal teprve po mém zařazení, coby syna vlastizrádce, do pracovního procesu. A to když jsme chodili my učedníci pešky ze Satalic do Kbel na autobus. Tam na rohu na křižovatce v takovém opadaném domečku a malinkém krámku se nacházel jeden z posledních soukromých podniků v Praze a okolí, a to Zmzlinárna skutečného Itala. Aspoň se to říkalo, že je to Ital. Mužík to byl zkřivený jakousi chorobou, malinký, černovlasý a vůbec na pohled podivný. Takže i my, skoro úplně dospělí chlapi, dělníci z fabriky, ve věku okolo patnácti let jsme chodili do krámku raději ve dvou.

V tom krámku se ukrývalo tajemství, neřest a lákadlo, kterému jsem nakonec úplně podlehl. Onen poslední soukromník tam vyráběl a prodával zmrzlinu.

Takže tehdá, v malém a náhodném protnutí dějin se na jedné příměstské křižovatce zjevila času a době vymknuvší se cukrárnička a v ní bylo moje celoživotní potěšení. Skutečná italská zmrzlina! Kam se hrabe ambrosie a nektar - stejně nevím jak tyhle biblický pochutiny chutnají - ale italskou zmrzlinu ničím nenahradíš.

Čeští zmrzlináři, nebo ti co se za ně za bolševiků vydávali, se stali nejvěrnějšími využivateli reálného socialismu. Spolu s řezníky, zelináři, číšníky, automechaniky a tak. Místo zmzlinové koule prodávali a dodnes občas kydají do kornoutu jen o okraj nádoby uříznutou polovičku koule, a to pokud možno z té nejmenší naběračky, která snad kdy byla na zmrzlinu vymyšlena, a ještě i to nepříliš chutné zmrzlé něco předem neředili vodou a vůbec.

Vášeň k mraženým pochoutkám jsem sice ukájel a rád Eskymem a Polárkou , "sovetskoje moroženoje" bylo výborné i s tou charakteristickou příchutí připáleného mlíka, ale láska, touha, to nebeské potěšení to nebylo, a ani jedno z nich. Byl jsem jako někdo, kdo párkrát v životě zažil skutečnou vášeň a rozkoš s kráskou všech krás, italskou zmrzlinou, která byla proti těm českým jako Gina Lolobrigida proti Andule Vonáskové. Takže jsem se musel uspokojovat místo s vášnivou jižanskou krasavicí (tedy co se týče ZMRZLINY, aby bylo jasno) jen s Mařkou z vedlejší ulice. No dobře, dobře, ne že by se jeden úplně neuspokojil, ale musíte uznat, že to není ono.

Až padla strana a vláda. Takže hurá do světa!! A kam? Na JIH!! Za modrým nebem, sluncem a mořem a za zmrzlinou. Když jednou hráli stařičký šlágr "To bylo tenkrát na ostrově Capri", bylo rozhodnuto. Pojede se tam. Tedy hned tam vedle, na ostrov Ischii. Tam jezdili na dovču už starý Římané a léčili si tam bolavá záda postižená ischiasem. A znali jsme ten ostrov z filmu "Nebožtíci přejí lásce", což byl krásný film a taky dokonalá PR akce místních hoteliérů. Tak pročbysme tam nejeli my?!?

Městečko Forio nebylo vybráno jen tak. Jeho jméno jsme znali z amerického seriálu a také jsem věděli z filmu o nebožtících, že dole u moře je překrásný kostelík, který filmaři proměnili v "márnici" a vůbec je to tam podle filmu epesní. V márnici se odehrávala jedna ze základních scén filmu mistrovská herecká etuda zpodobňující pracovníka jižansko-italského pohřebního ústavu . Úžasný koncert pro byrokrata, úřední lejstra, pravítko, razítka a vůbec. Jo a také je to místo, které má zvláštní akustiku, o čemž se přesvědčí hlavní hrdina když šeptem v "akustickém rohu"označí jistou mladou dámu za "tlustoprdku".

První večer bylo tedy nutno ihned vyrazit z kopce dolů a jít se podívat na onen kostelík-márnici. Nedošli jsme. Po cestě jsme narazili na krámek se zmrzlinou. S italskou zmrzlinou. ÁÁÁ .. italská zmrzlina!

na začátku jsme se hned zděsili, co nám do kornoutu naskládal italský zmrzlinář po objednávce, že chceme "zwei kugeln". Na kornoutu se tyčila hora zmrzliny vysoká jak Mattrerhorn . Přesahovala na strany a v žáru horké italské noci začala rychle tát . Ani rychlé a později skoro zuřivé oblizování nezabránilo tomu, aby mi neucámrla tekoucí sladká kaše na triko. V okamžiku, kdy pravila "To nemůžeš ty…" se ulicí rozlehl výstřel. Moje žena ze všech nejdražší, jak říkal Eprahim Kishon, zmkla a zbledla a rudá skvrna se začala šířit po její hrudi.

Stáli jsme v té chvíli ve staré části Foria. Kolem nás ulice se starými, neorealisticky oprýskanými domy. Horká noc, jekot týraných motorů skútrů a ječivě chrchlavé troubení maličkých fiatů prohánějících se ulicemi se zhasnutými světly. Podél ulice O opršelé zdi se opíraly mužské postavy s cigaretami koutku úst…

Ha! Pravá italská noc, jih a mafie, vášeň a žár.... Žena zbledla, ze sevřeného hrdla se jí dral téměř ultrazvukový a skoro neslyšný výkřik. Muži kolem nás otočily hlavy a zírali v předstíraném nezájmu na nás. Rudé barva se rozlévala po hrudi mé nejdražší a bylo jasné, že jsem svědkem tragedie. Kecanec zmrzliny skončil na... no tam, jak mají dámy blůzu takhle dopředu vytrčenou … no, na poprsí. Ulice ztichla, ale jak ozvěna výstřelu z "jihoitalsky" seřízeného výfuku dozněla, hlavy se zase otočily jinam, neboť moje žena není a není blondýna. Zmrzlina v kornoutu tála a kapala na ruce, na zem i na blůzu .

Když jsme s vraceli z hotelu, kam jsem museli zajít na očistu, já naplněn sladkou pochoutkou a ve tváři s výrazem, jaký může mít chlap jen po tom, co získal skutečně to, po čem jeho smysly toužily, a žena v čistém tričku, jsme zjistili, že kousek vedle zmrzlinárny je i v deset večer otevřená "Čistírna". Expresní. Otevřeno do 24 hod. Jako ta zmrzlinárna.

"Maj to dobře vymyšlený, Taliáni jedni," zahučela jen moje žena a šli jme k moři.

A když už jsem se s ní, tou dávno a skoro zapomenutou rozkoší opět na Ischii setkal, vášeň opět vzplála . Jsou i v Praze místa kde mají nějakou slušnou zmrzlinu? Ano, i v Praze jsou už taková místa, kde mají slušnou a skoro italskou zmrzlinu. Ale jenom skoro. Marně jsem ji však hledal třeba v Ženevě anebo Rotterdamu. Ve Vídni tedy mají kousek od Stephansdomu slušnou zmrzku, ale pořád není to ono. Ve Španělsku to ani nezkoušejte! Je neuvěřitelné, že dva národy, které si skoro rozumí bez tlumočníka, dělají tak rozdílné zmrzliny. Španělé blbé, to se nedá zatajit.

Hledal jsem hledal,po Evropě i jiné státy,kde by měli mojí pochoutku. Až jsem přišel na Chorvatsko. Místní zmrzlináři, většinou kosovští Albánci, dělali vždycky dobrou studenou pochoutku a vůbec cukrářské výrobky. Už za Jugošky byla vyhlášená cukrárna v Podgoře. Tam dole na nábřeží, kde dělali pro turisty večer vždycky v jedné cukrárně představení. Jeden z e zaměstnanců cukrárny vykroužil zmrzlinářskou naběračkou hodně pevnou "kouli" zmrzliny u pultu. Druhý vzal prázdný kornoutek, postavil se na ulici, na kraj mola ,zády k moři a ten první hodil... a ten druhý chytil zmrzlinu do kornoutu a podal některému z dětí, které s pusou otevřenou přihlížely.

Dneska prodávají skutečnou italskou zmrzlinu v Chorvatsku skoro všude. V Novajle jsem si kupoval vždycky hned odpoledne, jak dovezli do stánku místní PNS české noviny MFD, Musel jsem jít včas aby mi je zase nevyprodali. Pak jsem šel na zmrzlinu.

Hned první den jsem četl v těchto seriozních českých novinách jsem článek od skutečně, ale skutečně informované české novinářky, že na ostrov Pag nejezdí žádní, ale skutečně žádní čeští turisté. Blízal jsem při čtení zmrzlinu, jeden kopeček za 4 kuny. Takových 60% okolostojících a posedávajících turistů mluvilo česky. Prodavač už zvládal obchodně-zmrzlinovou češtinu také celkem slušně.

Budete-li počítat, že jedna kuna je asi koruny, bude se jeden kopeček zmrzliny zdát drahý. Jak ostatně s oblibou píší české noviny.

Chcete-li si zajet na skutečně dobrou zmrzku, vyražte z Česka na Vídeň, pak pokračujte na Graz, střihněte to přes Maribor na Zagreb dál po krásné nové dálnici,o jaké se nám v česku jenom zdá , u Plitviček zahněte z dálnice na "Žuta Lokvja" pak přes hory, dolů na pobřeží, potom na trajekt v Prisma, převezou vás na druhou stranu, až jste tam. Zaparkujete kousek od centra, vydáte se k tržišti a hned pár metrů od něj je "Slastičarna" - tedy česky Cukrárna "Sara". To najdete, je to vedle pekařství : A tam v té cukrárně -Slastičárně si můžete dopřát tu slast, našlehanou, smetanovou a chuťově úžasnou zmrzlinu . A Čechům dávají extra velké porce.

No, nejeďte tam! Je to kousek. Asi 930 km z Prahy. To když řeknete Australákovi anebo někomu z Kanady, jistě vám dosvědčí, že je to, zvláště když se jede většinou po dálnici, skoro kousek. Jo a hlavně, jak tvrdí MFD, nikde žádný Češi! Tedy až na většinu těch kolem vás.

Nesnáším, když mi na lavičce u mola, když lížu zmrzlinu a čtu denní tisk, čte někdo jiný přes rameno, na kterýho už se noviny nedostaly. To tedy ne! No snad by si tam mohli nechat posílat o něco víc výtisků a napsat ve svém vlastní přehledu, že se dají koupit české noviny (včetně Blesku) i tam.

Jo a jen poznámku, že skutečně světoví budeme tehdy, až tam nebude ta Mladá fronta Dnes vždycky ze včerejška. Ale skutečně "DNES". Jako jsou tam na stáncích všude rakouské, německé, italské a jiné noviny. "Noviny" totiž mají být "nové". Den starý noviny mají na stáncích jen český. Jo a taky slovenský.

Ale ta zmrzlina tam je úúúžasná!!! A denně čerstvá. Oproti novinám.


Obr. 1 - Takhle vypadá 1 "koule" zmrzliny za 4 kuna v chorvatském podání
Obr. 2 - Slastičárna SARA. Všichni hosti mluví česky. Učí se i obsluha
Obr. 3 - Extra malá porce zmrzliny na vyžádání, aby se malý moc nepocintal




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku