Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 21.7.2005
Svátek má Vítězslav




  Výběr z vydání
 >SVĚT: O americké Koka-kolonizaci
 >SPOLEČNOST: Kolik svobody můžeme obětovat bezpečnosti?
 >POLITIKA: Děd Vševěd z Vysočiny a spravedlnost
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Magoři u pumpy
 >DLOUHÁ CESTA 7: Praobyvatelé Klokánie
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vyšla nová Mudrová
 >POLITICKÝ CIRKUS: Bublan táhne proti teroristům
 >ESEJ: O kořenech
 >NÁZOR: Nervy v kýblu
 >PSÍ PŘÍHODY: Proč mě to psisko vlastně vítá?
 >KNIHA: Co víme i nevíme o Albertu Einsteinovi
 >KULTURA: Náměšť, Hansard a LFŠ
 >TISKOVÁ ZPRÁVA: SOS varuje turisty směřující do Itálie
 >EKONOMIKA: Dobré zprávy z USA
 >PENÍZE.CZ: Jak žít na dluh

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
21.7. POLITIKA: Děd Vševěd z Vysočiny a spravedlnost
Martin Stín

Miloš Zeman patří k osobnostem, jež přitahují pozornost a vyvolávají emoce nejen kvůli mohutnosti své tělesné schránky, byť i ta je nepřehlédnutelná. Záporné emoce, vztahující se k jeho osobě, bývají hodně prudké a plné jedu. Má nepřátel jako máku a spoustě dalších lidí je směšný. Je jistě drzost, pokud si nějaký grafomanský póvl dovolí zabývat se strukturou jeho osobnosti, ale Děd Vševěd z Vysočiny jistě ví, že veřejně činná osobnost si musí od prostého lidu nechat líbit i všelijaké sprosťárny, tak se s tím snadno vyrovná. Ostatně uděláme-li inventuru jeho osobnostních vlastností, jež vyvolávají záporné hodnocení, zjistíme, že seznam je krátký, takže by se kvůli jeho sestavení nemusel moc zlobit. Vyhraněné záporné postoje k němu jsou velmi intenzivní pouze proto, že jeho odpudivé vlastnosti jsou hodně výrazné a zastiňují neméně významné kladné stránky jeho osobnosti. Mimoto žil tak dlouho na očích veřejnosti, až se stal zcela nepřehlédnutelnou postavou, s jejímž jednáním se téměř každý musí nějak vyrovnat. Kdyby zůstal vědeckým pracovníkem, jeho okolí by patrně tak citlivě na jeho osobnostní vlastnosti nereagovalo.

A jaký tedy je? Samolibý, ješitný, povýšený, sebestředný, v jednání často neomalený až hrubý. Ponechávám stranou zálibu v becherovce a nezdravých tradičních pokrmech, protože zčásti nejsou doloženy, a stejně nemají význam, pokud by nepřekročily hranici únosnosti. Svérázný smysl pro humor nehodnotím: někomu vadí, mně vyhovuje. Ex-premiér má ale současně řadu skvělých vlastností: nadměrně vyvinutou schopnost dialektického a logického myšlení, vynikající paměť, řečnické nadání, je velmi vzdělaný. A zejména je moudrý. Jako jeden z mála známých politiků si sám určil vhodný okamžik odchodu z vrcholu moci a slávy: na chvíli, kdy dosáhl vrcholku své kariéry a následovat už mohl pouze úpadek. Prokázal i skromnost a pokoru: když přišel čas k ústupu ze slávy, odklidil se do ústraní, v němž žije samotářským prostým životem, krátě si čas neškodnými zálibami. Odolává volání po návratu do vrcholové politiky či dokonce do čela ČSSD, protože si je velmi dobře vědom, že opakování úspěchu z r.1998 je málo pravděpodobné, ať stranu povede kdokoli. Je spokojen s obrazem, s kterým odešel do dějin, nebude riskovat, že kvůli naději na trochu pozlátka navíc na něm ulpí zošklivující skvrna neúspěšnosti. Jen jednou podlehl své ješitnosti a nechal se nalákat na udičku lesku postavení prezidenta. Když tehdy vstupoval na kolbiště, sebevědomě připomněl svá dřívější vítězství nad Václavem Klausem a dal najevo jistotu, že vítězství zopakuje. Po porážce se sice „vypařil“, ale pak rytířsky uznal Klausovy kvality, čímž znova prokázal svou moudrost. Od té doby dále skromně žije ve své vysočinské „poustevně“, odkud uplatňuje svůj stále ještě silný neformální vliv na dění uvnitř ČSSD.

Svým způsobem je Miloš Zeman výjimečný muž. Je snad jediný z našich poválečných významných politiků, který vrcholovou politiku a s ní spojené výhody podílu na moci nepovažuje za doživotní léno: tak lehce, jak vystoupal na vrcholek, tak lehce odešel do ústraní.

Možná má ještě jednu vlastnost, kterou nedává okázale najevo: zdá se, že si zavile pamatuje proradnost, neodpouští a mstí se. Sestavení seznamu poslanců a senátorů za ČSSD, kteří měli hlasovat proti jeho zvolení prezidentem, a jejich zařazení mezi politiky, určené k „deratizaci“, takové podezření vyvolává. A pravděpodobnost, že je příčinná souvislosti mezi jeho ztroskotáním v prezidentských volbách a rychlým pádem dvou jeho hlavních strůjců, Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse, určitě není nulová. Představa, že se právě Miloš Zeman postaral, aby jim někdo namydlil schody, mi připomíná méně neskutečná než jiné domněnky, např. Rodova teorie o vlivu Berndta Posselta. Pokud tomu tak je, jde o mistrovsky provedenou intriku, neboť při „popravě“ Vladimíra Špidly posloužil Stanislav Gross, který zakrátko rovněž přišel na řadu.

Mechanicky sečteno, výsledná bilance Zemanových vlastností je výrazně kladná. Není sporu o tom, že se jedná o nadprůměrnou osobnost. Z tohoto hlediska lze výsledky jeho weekendových rozhovorů s Jiřím Paroubkem v Horním Maxově považovat za velký premiérův úspěch. Miloš Zeman se sice nezavázal k převzetí významné úlohy v řízení volební kampaně, ani k návratu do vedení ČSSD či do významné státní funkce, nicméně přece jen nastoupil do lodičky Paroubkova politického osudu. Měla by to být záruka, že ji nepotopí. Jiřímu Paroubkovi se tak podařilo vytvořit pojistku proti uplatnění jednoho z vnitrostranických rušivých vlivů, směřujících proti směru působení volební kampaně. Patrně jde o spolehlivější krok zajištění Paroubkovy osobní oblíbenosti než různá populistická gesta jako je ukvapené rušení povinnosti vydávat paragony či zpochybnění nutnosti důchodové reformy, které přece jen příliš viditelně usvědčují předsedu vlády z koncepčního tápání.

Nicméně Jiří Paroubek se sblížením s Milošem Zemana dostal do jeho „silového pole“ a expremiérův vliv na něj nemusí být vždy kladný. Výše zmíněné Zemanovy špatné vlastnosti mohou v některých jednotlivostech obracet v niveč jeho schopnost analytického myšlení, protože ho táhnou do propastí sebeklamu o univerzálnosti jeho schopnosti rozumět věcem. Hned první poznámka při uvítání na Horním Maxově ukazuje, že jsem si toto nebezpečí nevymyslel: Miloš Zeman totiž pochválil Jiřího Paroubka za to, že podpořil nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou v jejím tažení proti ministrovi spravedlnosti. Vzpomeneme-li si ale na praktické důsledky jeho politiky na stav výkonu trestního práva v době jeho úřadování ve Strakovce, zjistíme, že bývalý předseda vlády je tím posledním, kdo by měl radit Jiřímu Paroubkovi a známkovat vedoucí osobnosti resortu, jemuž zřejmě vůbec nerozumí.

Je především na místě připomenout, že sociální demokraté, vedení Milošem Zemanem, vyhráli volby v r. 1998 částečně díky volebnímu podvodu, jímž bylo použití sloganu o „akci čisté ruce“, který pak neuměli (pokud vůbec zamýšleli) přeměnit ve skutečně fungující trestněprávní politiku. Otce myšlenky, Jaroslava Baštu, odsunul Zeman do funkce ministra bez portfeje, v které neměl přímý vliv na orgány činné v trestním řízení. Znemožnil mu tím uvést do života myšlenku, která byla velmi přitažlivá pro voliče, znechucené bezostyšným drancováním národního majetku tuneláři a podvodníky všeho druhu. Po dvou letech ho pak poslal jako velvyslance do Ruska. Nepodnikl žádná opatření k tomu, aby se zastavil přerod policie, vzpamatovávající se z polistopadové ztráty sebevědomí a otřesené politicky motivovaným vynuceným odchodem části aktivních příslušníků mimo službu, v nezávislý stát ve státě, v jehož útrobách se daří neprofesionalitě a případně i zneužívání postavení a pravomoci k páchání trestné činnosti. Během jeho funkčního období odešli dva odborně zdatní ministři spravedlnosti, znechucení odporem justiční lobby proti jejich reformním návrhům. Miloš Zeman je nikdy nepodpořil a spokojeně přihlížel k systémovému selhávání justice, která v té době začala být kritizována Evropským soudem pro lidská práva a jinými oborovými mezinárodními institucemi pro zdlouhavost soudního řízení. Z personální nouze ho dvakrát zachránil dočasným převzetím odpovědnosti za resort spravedlnosti Pavel Rychetský, místopředseda vlády pro legislativu, jenž však rychle pochopil, že vyhraje ten, kdo uteče, a začal pošilhávat po úřadě předsedy Ústavního soudu.

Situace ve výkonu trestního práva, která je jedním z výsledků Zemanova vlivu na vývoj resortů spravedlnosti a vnitra, je známá. Velcí tuneláři a miliardoví podvodníci se buď stali počestnými občany a spokojeně spravují majetek nabytý bůhví jak, nebo se skrývají v cizině a miliardy, jimi vysáté z národního majetku, se nenávratně vypařily. Ty všechny měla dohonit akce čisté ruce, ale nedohonila. Pouze exekutoři nemilosrdně ždímají drobné dlužníky, kteří nemají peníze na účinnou právní ochranu svých zájmů. Přibývá stížností občanů na justici, přičemž část z nich putuje k Evropskému soudu pro lidská práva, kde Česká republika prohrává většinu sporů s občany. Množící se policejní skandály ukazují, že pod vedením ministrů vnitra, uvedených Zemanem do úřadu, se sice část policie zdokonalovala v péči o bezpečnost občanů a jejich majetek, ale jiná část projevila naprostou neschopnost v usvědčování pachatelů trestné činnosti, případně ty dopadené nechává utéci, a konečně ještě další část policistů zneužívá svého postavení k páchání nejrůznější vlastní trestné činnosti. Tyto výsledky Miloše Zemana diskvalifikují jako rádce předsedy vlády. Ostatně, Marie Benešová je nejvýraznějším pozůstatkem jeho personální politiky: kde je jistota, že se velký muž nemýlí v ocenění její osobnosti stejně beznadějně, jako se kdysi zmýlil ve Stanislavu Grossovi? A proč nás má Jiří Paroubek nechat čekat, až Miloš Zeman začne zase sám litovat, že svou přízeň věnoval nesprávné osobě?

Martin Stín, Praha

Napsáno pro Politikon Media 21.7.2005 jako 67. „sloupek“


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku